Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 7. září 2021 ve věci č. 16371/18 – Aarrass proti Belgii
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednosmyslně k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, kterou se stěžovatel domáhal určení, že neposkytnutí konzulární ochrany vnitrostátními orgány státu, jehož občanství získal v průběhu života, stran špatných podmínek zbavení svobody ve státě, jehož byl občanem od narození, porušilo článek 3 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel je občanem Maroka a Belgie, jejíž občanství získal během života. V roce 2008 byl na základě mezinárodního zatykače zatčen španělskými úřady a později vydán do Maroka, kde byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 12 let. Stěžovatel se opakovaně obracel na belgické úřady s žádostí o poskytnutí konzulární ochrany ze strany belgického konzulátu v Maroku, a to zejména kvůli nelidským a ponižujícím podmínkám zbavení svobody. Jeho žádostem nebylo vyhověno s odkazem na respektování mezinárodního obyčejového pravidla konzulárního práva belgickými úřady, dle něhož ochranu nelze poskytnout občanovi, který je zároveň občanem státu, vůči kterému by mělo poskytnutí ochrany směřovat. Stěžovatel se poté obrátil na belgické soudy, aby přikázaly belgickým úřadům poskytnout mu konzulární ochranu v Maroku. Přestože prvoinstanční a odvolací soud nejprve rozhodly ve prospěch stěžovatele, nejvyšší soud shledal, že Vídeňská úmluva o konzulárních stycích neukládá státu povinnost poskytnout konzulární ochranu svým občanům.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že belgické úřady nedostály pozitivnímu závazku poskytnout mu konzulární ochranu stran ukončení zásahů do jeho tělesné, duševní a morální integrity, kterým byl vystaven během svého věznění v Maroku v důsledku zdejších podmínek.
Dle Soudu v projednávané věci vyvstala otázka, zda Belgie měla povinnost poskytnout konzulární asistenci stěžovateli k zabránění rizika špatného zacházení po dobu jeho zbavení svobody v Maroku. Soud v tomto směru poznamenal, že stěžovatel ztotožňuje odepření konzulární asistence ze strany belgických úřadů s porušením povinnosti nevystavit jej špatnému zacházení podle článku 1 ve spojení s článkem 3 Úmluvy (El-Masri proti Severní Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 198). Soud však nepovažoval za nutné vyjádřit se k této otázce ani k tvrzené povinnosti belgických úřadů poskytnout stěžovateli diplomatickou ochranu. Poukázal totiž na to, že belgické úřady nezůstaly v této věci pasivní nebo lhostejné. Ve skutečnosti při několika příležitostech a zejména po vydání prvoinstančního rozsudku belgického soudu oslovily marocké úřady, ať již na základě diplomatických či humanitárních důvodů, ve snaze změnit situaci, ve které se stěžovatel nacházel. Byť jejich snahy nebyly úspěšné a nevedly ke změně podmínek zbavení svobody, tento výsledek nebyl dán neochotou belgických konzulárních úředníků v Maroku, nýbrž systematickým negativním postojem marockých úřadů v obavě z vytvoření precedentu v rozporu s marockou praxí neumožnit poskytnutí konzulární asistence marockému občanovi zbavenému svobody ze strany státu, jehož byla tato osoba rovněž občanem. Marocké úřady přitom vykonávaly výlučnou osobní kontrolu nad stěžovatelem.
S ohledem na výše uvedené, předpokládaje, že pozitivní závazek intervenovat může být dovozen z článku 1 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, dospěl proto Soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti.