© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 28. ledna 2014 ve věci č. 11987/11 – Abdul Wahab Khan proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost na porušení článků 2, 3, 5, 6 8 a 14 Úmluvy, k nimž mělo dojít v souvislosti s řízením o zákazu pobytu stěžovatele na území Spojeného království před Zvláštní imigrační odvolací komisí, je nepřijatelná částečně pro neslučitelnost s ustanoveními Úmluvy a částečně pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, občan Pákistánu, přicestoval v roce 2006 do Spojeného království na studentské vízum. V roce 2009 byl spolu s dalšími čtyřmi pákistánskými státními příslušníky zatčen pro podezření z plánování teroristické akce v severozápadní Anglii (jednalo se o skupinu kolem Abida Naseera). Všichni byli posléze propuštěni, nicméně jim bylo oznámeno, že budou vyhoštěni.
Stěžovatel opustil zemi dobrovolně v srpnu 2009. V prosinci téhož roku mu bylo doručeno rozhodnutí ministryně vnitra o tom, že jeho povolení k pobytu bylo zrušeno z důvodu veřejného zájmu (jeho přítomnost ve Spojeném království by nebyla žádoucí pro národní bezpečnost). Zároveň byl stěžovatel informován o tom, že vnitrostátní orgány jej považují za osobu účastnící se islamistických extremistických aktivit.
Odvoláním stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí ke Zvláštní imigrační odvolací komisi (Special Immigration Appeals Commission, dále jen „SIAC“) a posléze k odvolacímu soudu nebylo vyhověno. Obě vnitrostátní instance se totiž shodly zejména na tom, že stěžovatel nepodléhá jurisdikci Spojeného království vzhledem k tomu, že jde o pákistánského občana nacházejícího se fakticky na území svého domovského státu.
Vnitrostátní orgány (s odvoláním na posouzení Soudu ve věci Banković a ostatní proti Belgii a ostatním, č. 52207/99, rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. prosince 2001, § 59-71) měly za to, že v takové situaci nemohou zaručit stěžovateli právo chráněné článkem 3 Úmluvy, kterého se stěžovatel dovolával, jak by tomu bylo ve vztahu k některému státu Úmluvy. Také další námitky stěžovatele byly vyhodnoceny jako nedůvodné.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzeným porušením článků 2, 3, 5 a 6 Úmluvy
Soud úvodem konstatoval, že pro posouzení námitek stěžovatele vznesených na základě těchto ustanovení Úmluvy je třeba především vyřešit otázku, zda může být na stěžovatele nahlíženo jako na osobu, která podléhá jurisdikci Spojeného království ve smyslu článku 1 Úmluvy.
Soud s poukazem na stejnou judikaturu jako vnitrostátní orgány došel k závěru, že tomu tak není. Uvedl, že jurisdikce státu pro účely článku 1 je primárně teritoriální povahy, přičemž Soud z této zásady v minulosti připustil dvě výjimky: první týkající se státních činitelů přítomných na cizím území a jejich činnosti, a druhou související s faktickou kontrolou státu nad určitým územím (srov. Al-Skeini a ostatní proti Spojenému království, č. 55721/07, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 130-141). Žádná z těchto výjimek se však na stěžovatele, který se navíc z jurisdikce žalovaného státu „vymanil“ dobrovolně, nevztahuje. Soud přitom uvedl, že není důvod rozlišovat mezi osobou, která se sice nacházela pod jurisdikcí státu Úmluvy, ale tuto dobrovolně opustila, a osobou, jež se pod jurisdikcí tohoto státu nikdy nenacházela.
Soud uvedl, že v některých případech týkajících se článku 8 Úmluvy může státu vzniknout pozitivní závazek umožnit za účelem sloučení rodiny vstup jednotlivci na území smluvního státu, ve kterém se nachází jeho rodina. Takový závazek má však dle Soudu svůj základ převážně ve skutečnosti, že jeden z členů rodiny se již nachází ve státě Úmluvy, a podléhá tedy jeho jurisdikci, a je to právě tato osoba, jejíž právo na rodinný a soukromý život je dotčeno. Byla-li by existence tohoto úzce vymezeného závazku přenesena na článek 3 Úmluvy, jak zřejmě požadoval stěžovatel, stal by se tento závazek univerzální povinností kteréhokoliv státu Úmluvy umožnit vstup na své území komukoliv, komu hrozí zacházení v rozporu s uvedeným ustanovením, bez ohledu na to, kde by se tato osoba právě nacházela. Stejný závěr pak dle Soudu platí i pro články 5 a 6 Úmluvy. Soud dále vyvrátil tvrzení stěžovatele, že jurisdikce Spojeného království byla založena řízením před SIAC. Soud naopak uvedl, že pro posouzení toho, zda stěžovatel v určitém ohledu podléhal nebo podléhá jurisdikci Spojeného království, je rozhodná pouze podstata stěžovatelových námitek (srov. Chagos Islanders proti Spojenému království, č. 35622/04, rozhodnutí ze dne 11. prosince 2012, § 63). S ohledem na výše uvedené proto Soud uvedenou námitku odmítl jako neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy.
b) K ostatním tvrzeným porušením
K námitce porušení článku 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy Soud předně podotknul, že s ohledem na závažné okolnosti případu a na spíše omezenou povahu dřívějšího rodinného života stěžovatele na území Spojeného království, bylo rozhodnutí SIAC o zákazu pobytu zjevně přiměřené. Co do pochybností o procesních zárukách vyplývajících z článku 8 Úmluvy v souvislosti s řízením před SIAC, ve kterém byli stěžovateli k zastupování ustanoveni tzv. zvláštní advokáti, Soud odkázal na své závěry v rozhodnutí I. R. a G. T. proti Spojenému království (č. 14876/12 a 63339/12, rozhodnutí ze dne 28. ledna 2014, § 63-65), ve kterém Soud shledal, že toto řízení je s danými požadavky plně v souladu. Podotknul navíc, že SIAC v daném řízení v případě jednoho z účastníků odmítl tvrzení ministryně vnitra o tom, že daná osoba představovala riziko pro národní bezpečnost. Daná skutečnost dokazuje, že SIAC je připravena námitky národní bezpečnosti odmítnout, nejsou-li podpořeny dostatečnými důkazy. Soud také poukázal na závěr řízení před SIAC v případě dvou dalších osob, u nichž bylo vyhověno odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění vzhledem k tomu, že by těmto osobám hrozilo skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Vnitrostátní orgány jsou tedy zjevně schopny zajistit dodržování Úmluvou zaručených práv osobám, které podléhají jejich jurisdikci. Tuto námitku proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
K námitce stěžovatele (na poli článků 8, 9, 10 a 14 Úmluvy), podle kterého se vnitrostátní orgány nevypořádaly dostatečně s definicí pojmu „islamistický extremista“, přičemž stěžovateli nebylo prokázáno, že jeho činnost vybočovala z běžných náboženských aktivit, Soud předně poznamenal, že ji stěžovatel řádně neuplatnil na vnitrostátní úrovni. V daném kontextu byl v každém případě význam tohoto pojmu z odůvodnění vnitrostátních soudů zjevný. Pro jejich závěry o riziku, které stěžovatel představoval pro národní bezpečnost, hrála současně zásadní roli stěžovatelova účast na plánovaných teroristických akcích. I tuto námitku proto Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy