© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 11. září 2007 ve věci č. 5945/05 – Adamec a ostatní proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost skupiny vojáků v základní vojenské službě, kteří na poli zákazu diskriminace, ponižujícího zacházení a nucených prací, jakož i práva na soud a práva pokojně užívat majetek, poukazovali na nedostatečnou výši služného, které jim bylo vypláceno.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé, v počtu třiceti, byli v roce 2003 povoláni k základní vojenské službě. Po obdržení první částky služného se obrátili na Obvodní soud pro Prahu 6 se žalobou proti Ministerstvu obrany, ve které se domáhali vyplacení rozdílu mezi služným a minimální mzdou majíce za to, že vojenská služba je sice normální součástí občanských povinností, ale náhrada za ni neodpovídá množství vykonávané práce a nepokrývá ani jejich základní potřeby; navíc namítali, že byli povoláni k vojenské službě na rozdíl od řady jiných branců a na základě nejasných kritérií.
Obvodní soud žalobu prvního stěžovatele zamítl s tím, že zákon o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze byl vydán na základě ústavního zmocnění a Ministerstvo obrany nebylo oprávněno vyplácet jiné než tam upravené částky. Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud, který jejich stížnost v srpnu 2004 odmítl pro nevyčerpání jiných prostředků ochrany práva a poznamenal, že nemůže vykonávat zákonodárnou moc a přiznat stěžovatelům jiné částky, než zákon předpokládá. Žaloba byla v březnu 2004 zamítnuta Městským soudem v Praze, který věc zasadil do kontextu přechodu na profesionální armádu a uvedl, že vojáci dostávají též plnění v naturáliích. První stěžovatel podal dovolání; Nejvyšší soud však v září 2005 zrušil rozsudky nižších soudů, řízení zastavil a věc předal k řešení prezidentu republiky jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil příslušnému určit, který orgán v jejich rámci se má věcí zabývat. Prezident republiky ve věci nijak nerozhodl a první stěžovatel se obrátil na Nejvyšší správní soud.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článků 3 a 14 Úmluvy
Stěžovatelé předně namítali, že nedostatečná výše služného znamenala, že byli podrobeni ponižujícímu zacházení (článek 3 Úmluvy), navíc na rozdíl od branců, kteří nebyli k vojenské službě povoláni (článek 14 Úmluvy). Podle Soudu nebylo dosaženo minimální míry závažnosti zacházení ve smyslu článku 3 (a článek 14 nemá samostatnou povahu a vstupuje do hry jen v kombinaci s jiným ustanovením Úmluvy), takže tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná.
b) K tvrzenému porušení článků 4 a 14 Úmluvy
Stěžovatelé dále poukazovali na absenci kritérií výběru branců povolaných k výkonu vojenské služby, čímž mělo dojít ke svévoli, a tudíž diskriminaci (článek 14 ve spojení se článkem 4 Úmluvy). Soud konstatoval, že vojenská služba nepředstavuje nucenou práci ve smyslu článku 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy a že k diskriminačnímu zacházení je nezbytné, aby bylo dáno rozdílné zacházení odvíjející se od kritérií vyjmenovaných v článku 14 Úmluvy. Státy mají široký prostor pro uvážení při zabezpečování národní obrany, přičemž náčelník generálního štábu deklaroval úmysl armády vybrat ty nejlepší. Podle Soudu tedy není dán náznak porušení zákazu diskriminace.
c) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelé též kritizovali, že na rozdíl od těch, kdo nebyli k vojenské službě povoláni, museli snášet omezení svých příjmů během vojenské služby (článek 14 Úmluvy ve spojení se článkem 1 Protokolu č. 1). Soud dospěl k závěru, že se stěžovatelé ve svém požadavku na navýšení služného domáhají plnění, na které není zákonný nárok; článek 1 Protokolu č. 1 ani článek 14 Úmluvy tedy není na jejich případ použitelný a tato část stížnosti je neslučitelná s Úmluvou ratione materiae.
d) K tvrzenému porušení článků 6 a 13 Úmluvy
Stěžovatelé konečně napadali nemožnost dát jejich případ soudně přezkoumat ve smyslu článku 6 a 13 Úmluvy. Podle Soudu je třeba na věc hledět pod úhlem práva na přístup k soudu zaručeného v článku 6 Úmluvy, přičemž ale předmětem požadavku stěžovatelů byl domnělý nárok nemající oporu v právním řádu; tato část stížnosti je tedy též neslučitelná s Úmluvou ratione materiae.
Full & Egal Universal Law Academy