Anotace posudku Evropského soudu pro lidská práva
Posudek ze dne 13. dubna 2023 ve věci č. P16-2022-001 týkající se procesního postavení a práv biologického rodiče v řízení o osvojení zletilého
Velký senát Soudu v odpovědi na otázky položené finským nejvyšším soudem jednomyslně shledal, že řízení o osvojení zletilého dítěte se dotýká soukromého života biologického rodiče podle článku 8 Úmluvy. Tomuto rodiči musí být poskytnuta možnost být vyslechnut a rozhodující orgán musí vzít v úvahu předložené argumenty v relevantním rozsahu. S ohledem na široký prostor státu pro uvážení však dodržování článku 8 nevyžaduje, aby biologickému rodiči bylo přiznáno postavení účastníka řízení nebo právo podat odvolání proti rozhodnutí o osvojení. Pokud by dožadující soud zjistil, že právo, kterého se biologická matka domáhá, ve vnitrostátním právu neexistuje, vyplývalo by z toho, že z jejího pohledu se článek 6 Úmluvy na řízení o osvojení dospělé osoby nevztahuje.
I. Vnitrostátní řízení, v jehož rámci byl posudek vyžádán
Vnitrostátní řízení se týkalo osvojení zletilého C jeho tetou B, u níž C žil od svých tří let a která o něj na žádost jeho biologické matky A pečovala, přičemž A se na výchově C podílela a nadále se s ním stýkala. A proti osvojení vznesla námitku a okresní soud ji vyslechl z vlastní iniciativy jako svědkyni. Okresní soud žádosti o osvojení vyhověl, neboť shledal, že jsou splněny podmínky pro osvojení zletilé osoby stanovené v zákoně o osvojení, a sice, že C byl vychováván B a v době, kdy byl ještě nezletilý, mezi nimi existoval vztah srovnatelný se vztahem mezi dítětem a rodičem. Soud odmítl odvolání A jako nepřípustné bez věcného projednání a rozhodl, že podle zákona o osvojení není rodič dospělé osoby účastníkem řízení o osvojení a nemá právo podat odvolání proti rozhodnutí o osvojení. A se obrátila na nejvyšší soud, který požádal Soud o vydání posudku.
II. Položené otázky
Nejvyšší soud v žádosti o posudek Soudu formuloval následující otázky:
Měla by být Úmluva vykládána tak, že na soudní řízení o povolení osvojení zletilého dítěte obecně, a zejména za okolností projednávané věci, se vztahuje ochrana biologického rodiče podle článku 8 Úmluvy?Pakliže je odpověď na výše položenou otázku kladná, měly by být články 6 a 8 Úmluvy vykládány tak, že biologický rodič zletilého dítěte by měl být ve všech případech, a zejména za okolností projednávané věci, vyslechnut v soudním řízením týkajícím se povolení osvojení?Pakliže je odpověď na výše položené otázky kladná, měly by být články 6 a 8 Úmluvy vykládány tak, že biologický rodič by měl mít postavení účastníka řízení a měl by mít právo na přezkum rozhodnutí o osvojení vyšším soudem prostřednictvím opravného prostředku?III. Odůvodnění posudku Soudu
A. Obecné úvahy
Soud úvodem připomněl, že účelem řízení o posudcích je posílit vztahy a spolupráci mezi Soudem a vnitrostátními soudy a zlepšit naplňování Úmluvy na vnitrostátní úrovni. Cílem posudku není rozhodnout spor vedený na vnitrostátní úrovni, ale poskytnout vnitrostátnímu soudu vodítka, jež by mu umožnila při rozhodování předmětné věci zajistit dodržení práv zakotvených v Úmluvě. Posudek by též měl být vydán v co nejkratším čase.
B. K otázkám nejvyššího soudu
V prvé řadě Soud zkoumal, zda se bude věcí zabývat z pohledu práva na respektování rodinného života. V některých případech Soud rozhodl, že mezi rodiči a dospělými dětmi nebo mezi dospělými sourozenci neexistuje rodinný život, pokud neprokáží další prvky odkázanosti. V řadě jiných případů na těchto dalších prvcích odkázanosti netrval, pokud jde o mladé dospělé, kteří stále žili se svými rodiči a nezaložili vlastní rodinu. V každém případě bude otázka, zda se Soud zaměří spíše na aspekt rodinného života než na aspekt soukromého života, záviset na okolnostech konkrétního případu. Např. ve věci Emonet a ostatní proti Švýcarsku (č. 39051/03, rozsudek ze dne 13. prosince 2007, § 37) Soud shledal, že mezi stěžovateli existovaly faktické rodinné vazby a byly přítomny i další faktory odkázanosti, jiné než běžné citové vazby, a to z důvodu zdravotního postižení první stěžovatelky a její následné potřeby péče a podpory ze strany ostatních dvou stěžovatelů. Ve věci Bierski proti Polsku (č. 46342/19, rozsudek ze dne 22. října 2022, § 47) Soud shledal, že vztah mezi stěžovatelem a jeho dospělým synem představoval rodinný život částečně z důvodu stupně odkázanosti syna na otce v důsledku mentálního postižení. Jelikož mezi A a C žádné takové faktory odkázanosti ani majetkový nebo dědický aspekt neexistovaly, Soud se ve shodě s nejvyšším soudem zaměřil na aspekt soukromého života (Maslov proti Rakousku, č. 1638/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2008, § 63).
Soud připomněl, že článek 8 Úmluvy zaručuje právo na vedení soukromého společenského života, tj. možnosti jednotlivce rozvíjet svou sociální identitu. A je biologickou matkou C, přičemž podle vnitrostátního práva je zletilý osvojenec považován za dítě osvojitelů, nikoli bývalých rodičů. Soud rozhodl, že v důsledku přerušení právního vztahu rodičů s dospělým dítětem je ohrožena identita biologického rodiče a ve vztahu k němu jsou aspekty soukromého života použitelné na řízení o osvojení dospělého dítěte. Uvedené řízení se nicméně týká především osobní autonomie jako základního prvku soukromého života osvojitele a zletilého osvojence.
Nejvyšší soud se dále dotázal na procesní požadavky vnitrostátního řízení. Byť článek 8 Úmluvy neobsahuje žádné výslovné procesní požadavky, jednotlivec musí být zapojen do rozhodovacího procesu v míře, která poskytuje ochranu jeho zájmům (Lazoriva proti Ukrajině, č. 6878/14, rozsudek ze dne 17. dubna 2018, § 63). Státy mají v tomto ohledu prostor pro uvážení a povaha povinnosti státu bude záviset na konkrétním aspektu soukromého života (López Ribalda a ostatní proti Španělsku, č. 1874/13 a 8567/13, rozsudek velkého senátu ze dne 17. října 2019, § 112). Ze zákona o osvojení a vysvětlení nejvyššího soudu vyplývá, že skutečnost, že biologickému rodiči není přiznáno právo být slyšen jako účastník řízení o osvojení zletilé osoby nebo podat odvolání, odráží postoj finského zákonodárce, že takové řízení se zásadně liší od řízení o osvojení nezletilé osoby, v němž jsou obě tato práva uznána. Soud uvedl, že jeho judikatura týkající se osvojení nezletilých má velmi omezenou relevanci pro okolnosti daného vnitrostátního řízení. Kromě toho se zdá, že podmínky pro přiznání osvojení dospělého ve Finsku jsou v podstatě faktické, tj. řízení zahrnuje posouzení povahy vztahu, který existoval mezi osvojitelem a osvojencem v době, kdy byl osvojenec nezletilý, soudem. Tato forma osvojení je tak v zásadě osobní záležitostí a zájmy jiných stran, zejména zájmy biologických rodičů, nejsou relevantní. S ohledem na význam pojmu osobní autonomie při výkladu článku 8 Úmluvy se Soud domnívá, že tento přístup k řízení o osvojení zletilého lze považovat za spadající do prostoru vnitrostátních orgánů pro uvážení.
Nadto, mezi členskými státy, které osvojení zletilé osoby povolují, neexistuje společná praxe. Zdá se, že jen ve dvou státech se přihlíží k zájmům biologických rodičů. Např. v České republice nelze schválit osvojení, pokud je v rozporu s jejich oprávněnými zájmy, což může být případ, kdy je vztah mezi budoucím osvojencem a biologickými rodiči životně důležitý (např. rodič je na svém dítěti závislý z důvodu špatného zdravotního stavu). Ve více zemích je však běžné, že biologičtí rodiče mají v takovém řízení určité formální postavení a/nebo procesní práva, obvykle právo být vyslechnut soudem. Finský zákon o osvojení toto nestanoví.
Soud dále podotkl, že pokud jsou ohroženy zájmy jednotlivce chráněné článkem 8, je základní procesní zárukou, aby mu byla poskytnuta možnost být vyslechnut a aby rozhodující orgán vzal v úvahu předložené argumenty v relevantním rozsahu. Soud podotýká, že okresní soud osobně vyslechl biologickou matku i několik dalších jí navržených svědků a výslovně se na tyto důkazy odvolal při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro povolení osvojení. Příslušná ustanovení vnitrostátního práva stanovila, že názory biologické matky se posuzují jako názory svědka, nikoliv účastníka řízení. Z rozhodnutí okresního soudu rovněž vyplývá, že zkoumal okolnosti svědčící pro a proti osvojení. Ačkoli biologická matka to může považovat za nedostatečné, Soud se nedomnívá, že by k naplnění procesních požadavků článku 8 Úmluvy z jejího pohledu byly nutné další specifické záruky, jako je právo na to, aby s ní bylo jednáno jako s účastníkem řízení, a právo na odvolání. Je možné, že v některých jiných právních systémech je biologickým rodičům přiznáno takové postavení nebo právo, ale tato volba prostředků spadá do širokého prostoru státu pro uvážení. Dle Soudu se předmětné řízení dotýká soukromého života biologického rodiče, čímž se do hry dostávají určitá práva podle článku 8 Úmluvy. Tomuto rodiči musí být dána možnost být vyslechnut a rozhodující orgán musí vzít v úvahu předložené argumenty v relevantním rozsahu. S ohledem na široký prostor pro uvážení, na který má stát právo při úpravě řízení o osvojení zletilé osoby, však dodržování článku 8 nevyžaduje, aby biologickému rodiči bylo přiznáno postavení účastníka řízení nebo právo podat odvolání proti rozhodnutí o osvojení.
Druhá a třetí otázka nejvyššího soudu se týkají rovněž článku 6 Úmluvy. Soud se obvykle v případech, kdy stěžovatelé poukazovali podle článku 8 Úmluvy na rozhodovací proces a podali obdobnou stížnostní námitku podle článku 6 Úmluvy, zaměřil pouze na první ustanovení (Sommerfeld proti Německu, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 100). Takový postup však nemusí být vhodný pro kontext Protokolu č. 16, kde může být nutné zabývat se všemi prvky, které vznesl dožadující soud. Zásady použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho občanskoprávní části jsou uvedeny např. ve věci Grzęda proti Polsku (č. 43572/18, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2022, § 257–264). Biologická matka se v dané věci podle všeho domáhá, aby vnitrostátní soud zvážil její práva a zájmy a aby měla právo podat odvolání v řízení o osvojení zletilého. Hmotněprávní důvody pro osvojení zletilého stanovené v zákoně o osvojení jsou přitom v zásadě skutkové, přičemž úkolem soudu je zjistit, zda vztahy mezi osvojitelem a osvojencem byly skutečně předepsané povahy a při tomto úkonu není prostor pro zohlednění zájmů třetí strany. S přihlédnutím k vysvětlení obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení podanému nejvyšším soudem se zdá, že právo, kterého se biologická matka domáhá, ve vnitrostátním právu neexistuje. Podle ustálené judikatury však Soud nemůže výkladem čl. 6 odst. 1 Úmluvy vytvořit hmotné právo, které nemá v daném státě právní základ (tamtéž, § 258) a soudní řízení týkající se osvojení zletilého nezahrnuje žádné právo biologické matky uznávané vnitrostátním právem. Článek 6 Úmluvy se tak z jejího pohledu nepoužije.