© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 4. října 2016 ve věci č. 55392/14 – Adylova a Senese proti České republice
Senát první sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou námitku dopadu rozsudku o navrácení dítěte do Itálie dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí na rodinný život stěžovatelek ve smyslu článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Z manželství první stěžovatelky, italské státní příslušnice uzbecké národnosti, a italského státního příslušníka se v roce 2007 v Hongkongu narodila dcera, druhá stěžovatelka. Společně s otcem dítěte stěžovatelky pobývaly z důvodu zaměstnání otce cca dva roky v Číně, rok v Itálii a rok v Rusku. V srpnu 2011 stěžovatelky odjely se souhlasem otce do Uzbekistánu na původně dvoutýdenní návštěvu prarodičů dítěte, avšak k otci se již nevrátily. První stěžovatelka si v Uzbekistánu našla zaměstnání, zaměstnavatel ji následně vyslal do Prahy, kde spolu s dcerou pobývají od prosince 2011. Stěžovatelkám bylo v květnu 2012 uděleno povolení k pobytu v České republice.
Otec podal v srpnu 2012 žádost o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště v Itálii dle Haagské úmluvy. Na jednání konaném před Městským soudem v Brně v září 2012 první stěžovatelka tvrdila, že byla spolu s dcerou vystavena psychickému násilí ze strany otce. Z uvedeného důvodu podala v červenci 2012 v Itálii žádost o rozluku manželství, jejíž součástí byl i návrh na úpravu poměrů k dítěti. Na následujícím jednání konaném v říjnu 2012 byl návrh otce zamítnut s tím, že další pobyt dítěte v České republice je v souladu s jeho zájmy, dítě se sžilo s českým prostředím a obvyklé bydliště dítěte nebylo v Itálii. Na jednání konaném v únoru 2013 před Krajským soudem v Brně však byl vynesen rozsudek, kterým bylo první stěžovatelce uloženo zajistit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, které se podle krajského soudu nacházelo v Itálii, otec současně matce poskytl záruky, např. zajištění samostatného bydlení v Itálii, přičemž nebyly důvody pro uplatnění výjimky z pravidla návratu ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
V dubnu 2013 se první stěžovatelka obrátila na Ústavní soud, který v květnu 2013 odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu o navrácení do rozhodnutí o ústavní stížnosti; tu nakonec v únoru 2014 odmítl.
V prosinci 2015 italský soud v Lodi manželství rozvedl a dítě svěřil do výlučné péče první stěžovatelky v Praze.
Počátkem května 2013 podal otec návrh na výkon rozsudku o navrácení. Městský soud v květnu 2013 a květnu 2014 vyzval první stěžovatelku k respektování rozsudku. První stěžovatelka však předložila znalecký posudek, dle kterého dítě trpělo posttraumatickým stresem, a žádala zastavení vykonávacího řízení. V říjnu 2014 městský soud marně vyzval advokátku otce, aby sdělila, kdy si otec pro dítě přijede. V květnu 2015 městský soud zamítl návrh otce na výkon rozsudku o navrácení s tím, že návrat dítěte do Itálie není v jeho nejlepším zájmu. V srpnu 2015 bylo usnesení zrušeno krajským soudem. V únoru 2016 městský soud vykonávací řízení zastavil, a to s poukazem na rozhodnutí italského soudu z prosince 2015 a na nejlepší zájem dítěte. Rozhodnutí bylo v květnu 2016 potvrzeno krajským soudem, který uvedl, že za situace, kdy italský soud rozhodl o svěření dítěte do péče matky a dítě žije od roku 2011 v České republice, by bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, aby bylo rozhodnutí o navrácení vykonáno. Rozhodnutí je konečné.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelky především namítaly, že návratové řízení nevyhovovalo požadavkům spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož krajský soud nevzal v úvahu tvrzené překážky navrácení, totiž odloučení rodičů dítěte, násilné chování otce a riziko újmy dítěte v případě jeho návratu do Itálie.
Soud považoval za vhodné stížnost zkoumat z pohledu článku 8 Úmluvy. V této souvislosti odkázal na věc X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013), ve které dospěl k závěru, že článek 8 Úmluvy ukládá vnitrostátním orgánům zvláštní procesní povinnosti, které je v případech mezinárodních únosů dětí třeba vykládat ve světle požadavků kladených Haagskou úmluvou.
Soud konstatoval, že rozsudek o navrácení představoval zásah do práva na rodinný život stěžovatelek ve smyslu článku 8 Úmluvy, nicméně připomněl, že je třeba vzít v úvahu vývoj, který nastal po vydání rozsudku krajského soudu o navrácení dítěte do Itálie (mutatis mutandis, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 145).
Soud poukázal na skutečnost, že nebyl nařízen výkon rozsudku o navrácení a ani v budoucnu k výkonu nedojde, neboť řízení o výkonu zahájené otcem bylo zastaveno, jelikož se zřetelem k nejlepšímu zájmu dítěte o navrácení nelze uvažovat. Zbývalo posoudit, zda samotná existence rozsudku o navrácení způsobila oběma stěžovatelkám závažné obtíže. První stěžovatelka neuvedla, že by na ni byl vyvíjen zvláštní nátlak ze strany vnitrostátních orgánů, aby zajistila navrácení dítěte do Itálie. Ze spisu ostatně vyplývá, že otec dítěte byl v řízení o výkonu nečinný.
Soud si rovněž povšiml, že stěžovatelky legálně pobývají na území České republiky na základě povolení k pobytu. Jejich rezidenční status tudíž nebyl nejistý, první stěžovatelka pracovala, druhá navštěvovala veřejné školní zařízení. V tomto kontextu je třeba vzít v potaz, že italský soud, byť rozhodnutí není pravomocné, rozhodl o svěření dítěte do výlučné péče matky v České republice.
Soud měl tudíž za to, že žádný aspekt případu nevyvolává dojem, že by stěžovatelky byly na základě rozsudku krajského soudu o navrácení vystaveny zvláštním obtížím. Řízení by mohlo pokračovat před opatrovnickým soudem v Itálii, což je nicméně mimo jurisdikci České republiky.
S ohledem na výše uvedené Soud, maje na paměti nejlepší zájem dítěte, dospěl k závěru, že právo na respektování soukromého a rodinného života stěžovatelek nebylo porušeno z důvodu samotné existence rozsudku o navrácení. Stížnost byla proto prohlášena za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy