© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Rozhodnutí ze dne 1. února 2011 ve věci č. 740/05 – AGRO-B, spol. s r. o., proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o nepřijatelnosti stížnosti, v níž bylo namítáno především porušení práva na spravedlivý proces a pokojné užívání majetku v souvislosti s vyměřením daně z převodu nemovitostí v rámci jejich vkladu do akciové společnosti.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelská společnost založila akciovou společnost, do které vložila jako nepeněžitý vklad nemovitosti v hodnotě odhadnuté na cca 35 milionů Kč. Z účetního hlediska byl tento vklad rozdělen na tři části, když 10 milionů Kč bylo vloženo do základního kapitálu, 2 miliony Kč do rezervního fondu a cca 23 milionů Kč do ostatních kapitálových fondů.
V červenci 2001 Finanční úřad v Jindřichově Hradci vyměřil stěžovatelce daň z převodu nemovitosti ve výši cca 1,2 milionu Kč, a to z té části vkladu, která nebyla vložena do základního kapitálu. Stěžovatelka se odvolala s poukazem na nesprávný výklad § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, který upravuje osvobození od daně. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích odvolání v plném rozsahu zamítlo a stěžovatelka následně neuspěla ani se správní žalobou, kterou v červenci 2002 zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích, mj. s využitím systematického a teleologického výkladu příslušných norem. Ústavní stížnost stěžovatelky byla pak zamítnuta v červnu 2004.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud na poli článku 1 Protokolu č. 1, tedy z hlediska práva pokojně užívat majetek, potvrdil, že dle Úmluvy je zdanění obecně ospravedlnitelným typem zásahu státu do majetkových práv. Následně se zaměřil na zkoumání otázky, zda v tomto případě šlo o „zákonný“ zásah ve smyslu zmíněného ustanovení. Uvedl, že vnitrostátní právní úprava, na jejímž základě dochází k zásahu do majetkových práv, musí splňovat určitá kvalitativní kritéria, konkrétně musí být přístupná a předvídatelná, což ovšem může být splněno i tehdy, pokud správné porozumění od adresáta vyžaduje odbornou právní konzultaci. Nelze se přitom spoléhat pouze na doslovný výklad gramatický, ale je třeba provést mj. výklad systematický a teleologický. V tomto ohledu Soud neshledal, že by příslušná ustanovení českého daňového zákona byla příliš nejasně formulovaná a pro stěžovatelku nesrozumitelná. Vzal přitom též v úvahu ustálenou podobu vnitrostátní judikatury, která nikdy nevykládala zákon ve smyslu, jehož se stěžovatelka dovolávala. Soud vzal v potaz i skutečnost, že vyměřená daň nebyla zjevně nepřiměřená, a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti této části stížnosti.
Soud dále připomněl, že spory týkající se povinnosti zaplatit daň obecně nespadají pod článek 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na spravedlivý proces. Navíc zde projednávané daňové řízení nemělo ani jiný, v tomto smyslu relevantní, např. trestněprávní, aspekt. Soud tak konstatoval neslučitelnost stížnosti ratione materiae s ustanovením článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy