© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 15. září 2015 ve věci č. 9842/13 – Agroslunce, spol. s r. o. proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, v níž stěžovatelka brojila proti rozhodnutí soudů, podle nichž vlastnické právo k nemovitostem, které byly omylem v katastru nemovitostí vedeny dvakrát, nesvědčí jí jako právní nástupkyni restituentů, ale osobám, které nemovitosti vlastnily od roku 1957.
I.Skutkové okolnosti
V prosinci 2002 stěžovatelka koupila několik nemovitostí od tří fyzických osob, které byly na základě restitučního rozhodnutí pozemkového úřadu z února 2000 v katastru nemovitostí zapsány jako jejich vlastníci. Vlastnické právo stěžovatelky bylo do katastru nemovitostí zapsáno ještě v prosinci 2002. V roce 2009 jiné čtyři osoby podaly proti stěžovatelce žalobu na určení vlastnictví k některým z předmětných nemovitostí s tím, že jsou jejími vlastníky nepřetržitě od roku 1957, a restituční rozhodnutí pozemkového úřadu je tedy neplatné od samého počátku. Dotčené nemovitosti byly v katastru nemovitostí omylem vedeny dvakrát pod různými čísly, přičemž jednou u nich byla jako vlastník uvedena stěžovatelka a podruhé zmíněné čtyři fyzické osoby.
V roce 2012 soudy rozhodly, že nemovitosti náleží žalobcům. Pozemkový úřad tak vydal své restituční rozhodnutí v omylu, jelikož nezaznamenal, že dotčené nemovitosti jsou v katastru nemovitostí vedeny dvakrát. Nejvyšší soud později dodal, že je třeba respektovat formální kontinuitu vlastnictví žalobců, které musí dostat přednost před rozhodnutím o restituci, jež je tak neplatné od samého počátku.
V roce 2012 soudy též rozhodly, že stěžovatelka je povinna vrátit nájemcům nájemné, které vybrala za pronájem předmětných nemovitostí.
V roce 2015 jednatel stěžovatelky, který je rakouským státním občanem, podal žádost o náhradu škody podle dvoustranné dohody o ochraně investic, kterou nicméně Ministerstvo financí odmítlo jako nedůvodnou.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka především namítala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jelikož rozhodnutí soudů bylo podle jejího názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 398/04, I. ÚS 544/06 a IV. ÚS. 42/09).
Soud připomněl, že v obdobných případech je třeba v prvé řadě zkoumat, zda se tvrzené rozpory v judikatuře vnitrostátních soudů skutečně týkají identických skutkových okolností (Rakić a ostatní proti Srbsku, č. 47460/07, rozsudek ze dne 5. října 2010), a pokud ano, zda v judikatuře nejvyšších soudů existují dlouhotrvající a hluboké rozpory, zda vnitrostátní právo stanoví mechanismus pro vyřešení judikatorních rozporů a zda v dané věci bylo tohoto mechanismu použito a s jakým výsledkem (Nejdet a Perihan Şahin proti Turecku, č. 13279/05, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2011).
Ve vztahu k projednávané věci Soud shledal, že stěžovatelkou namítané nálezy Ústavního soudu se týkají jiných právních a skutkových situací a že ve stěžovatelčině věci není judikatura vnitrostátních soudů rozkolísaná. V každém případě však český právní řád obsahuje účinný mechanismus sjednocení judikatury (Schwarzkopf a Taussik proti České republice, č. 42162/02, rozhodnutí ze dne 2. prosince 2008). Navíc předmětné řízení bylo kontradiktorní a soudy se stěžovatelčinými argumenty náležitě zabývaly. Dle Soudu tedy není důvod zpochybnit výklad vnitrostátního práva, který ve věci zaujaly vnitrostátní soudy. Tuto část stížnosti proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
B. K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelka dále namítala, že byla zbavena majetku, který nabyla v dobré víře, bez jakékoli náhrady. Soud v prvé řadě uvedl, že ačkoli byla daná kupní smlouva od samého počátku neplatná, stěžovatelka byla po několik let vedena v katastru nemovitostí jako vlastník daných nemovitostí. Měla proto „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1.
Soud dále shledal, že před rokem 1993 nebyla evidence nemovitostí vedena vždy pečlivě, a proto katastr nemovitostí obsahoval řadu nepřesnosti a dvojitých zápisů (Žáková proti České republice, č. 2000/09, rozsudek ze dne 3. října 2013). Bylo tedy úkolem státu, aby zajistil, že dotčené osoby budou mít k dispozici fórum, kde o jejich právech bude rozhodnuto. V projednávané věci bylo o majetkových právech dotčených osob rozhodnuto v řízení o určení vlastnictví, v němž soudy pro svá rozhodnutí uvedly podrobné důvody, o nichž není možné tvrdit, že by byly nerozumné či dokonce svévolné.
Klíčovou tedy dle Soudu byla v dané věci otázka, zda se stěžovatelka mohla domoci náhrady za zásah do svých majetkových práv. V této souvislosti Soud shledal, že stěžovatelka mohla na základě § 457 starého občanského zákoníku od prodávajících žádat vrácení kupní ceny, což však neučinila. Stěžovatelka dále mohla podle zákona č. 82/1998 Sb. žádat náhradu škody od státu s tím, že postup pozemkového úřadu či katastrálního úřadu ji uvedl v omyl. Soudy přitom předtím jasně konstatovaly, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo neplatné od samého počátku a chybné vedení katastru nemovitostí může být považováno za nesprávný úřední postup. Pouhé pochybnosti o účinnosti některého prostředku nápravy, jehož využití není zjevně marné, stěžovatelku nezbavují povinnosti jej vyčerpat (např. Akdivar a ostatní proti Turecku, č. 21893/93, rozsudek ze dne 16. září 1996).
Soud proto dospěl k závěru, že se stěžovatelka měla pokusit domoci náhrady škody na vnitrostátní úrovni. Pouze ve světle rozhodnutí vnitrostátních soudů o její žalobě by bylo možné určit, zda stěžovatelka utrpěla nějakou majetkovou škodu, případně jak velkou (Lesní společnost Přimda proti České republice, č. 11997/05, rozhodnutí ze dne 21. září 2010). Jelikož stěžovatelka nepodala žádnou žalobu na náhradu škody, je její námitka nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Full & Egal Universal Law Academy