© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 13. září 2016 ve věci č. 22796/16 – Amade proti České republice
Výbor první sekce Soudu dospěl k závěru, že řízení o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí vyhovovalo požadavkům na spravedlivý proces vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně Soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl námitku dopadu délky řízení o navrácení na právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2011 se české státní příslušnici a stěžovateli, kterým byl portugalský státní příslušník, narodil v Portugalsku syn. Dítě bylo vychováváno v Portugalsku, Austrálii a České republice. V říjnu 2012 matka se synem odcestovala do České republiky. V prosinci 2012 se rodiče dítěte rozešli. Matka následně zahájila řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilému.
V únoru 2013 stěžovatel podal k Městskému soudu v Brně žádost o navrácení dítěte do Portugalska na základě Haagské úmluvy. Současně v Portugalsku zahájil řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilému.
Dne 7. května 2013 městský soud nařídil navrácení dítěte do Portugalska. Matka podala odvolání. Krajský soud v Brně dne 2. července 2013 nařídil jednání na 30. července 2013. Žádosti stěžovatele o odročení jednání na konec srpna nebylo vyhověno s poukazem na předmět řízení. Dne 6. srpna 2013 krajský soud změnil rozsudek městského soudu tak, že žádost stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že se nejednalo o únos dítěte ve smyslu článku 3 Haagské úmluvy, jelikož místo obvyklého bydliště nezletilého před jeho přemístěním nebylo v Portugalsku.
Dne 19. listopadu 2015 byla ústavní stížnost stěžovatele ze dne 14. října 2013 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel opakovaně žádal Ústavní soud o urychlení řízení. Dle stěžovatele portugalské soudy vyčkávaly rozhodnutí českého Ústavního soudu.
V průběhu návratového řízení byl stěžovatel pravidelně se synem v kontaktu na základě předběžného opatření vydaného v rámci řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti zahájeného matkou.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že řízení před krajským soudem nebylo spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož jeho rozhodnutí bylo překvapivé. Nadto nebylo řádně odůvodněno, krajský soud nepřipustil důkazy a neodročil jednání, což znemožnilo stěžovateli účast.
Soud předně uvedl, že krajský soud skutečně dospěl k jinému právnímu závěru ohledně místa obvyklého bydliště dítěte než soud prvního stupně. Tato skutečnost však nemůže být považována za nespravedlivou, jelikož otázka místa obvyklého bydliště dítěte ve smyslu článku 3 Haagské úmluvy byla stěžejní právní otázkou návratového řízení a obě strany řízení se k ní vyjádřily, a to rovněž na jednání před krajským soudem.
Soud dále konstatoval, že jeho úlohou není posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily vnitrostátní soudy, pokud se tato pochybení nedotkla práv a svobod chráněných Úmluvou (García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 28). Výklad a použití vnitrostátní právní úpravy, včetně Haagské úmluvy, je pak věcí vnitrostátních soudů (X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 62). V projednávané věci krajský soud v rozsudku ze dne 6. srpna 2013 dlouze předestřel důvody pro své rozhodnutí a argumenty stěžovatele vztahující se k předmětu řízení byly důkladně přezkoumány (a contrario, R. S. proti Polsku, č. 63777/09, rozsudek ze dne 21. července 2015, § 66). Krajský soud sice nepřipustil veškeré důkazy předložené na jednání konaném dne 30. července 2013 a neodročil jednání, kterého se stěžovatel nemohl účastnit, ale s ohledem na prostor pro uvážení daný vnitrostátním orgánům v otázce přípustnosti a posuzování důkazů uvedené skutečnosti samy o sobě nezakládají nespravedlivost řízení. Nadto z protokolu z jednání vyplývá, že odvolací soud vzal v úvahu množství písemných důkazů a vyslechl obě strany řízení, ať již přímo, či prostřednictvím právních zástupců. Advokát stěžovatele nenapadl způsob posuzování důkazů během jednání a nežádal o posouzení dalších důkazů. Nezdá se, že by odvolací soud přistoupil k posuzování důkazů nadměrně formalisticky. Soud si dále povšiml, že stěžovatel byl řádně seznámen s důvody pro neodročení jednání před odvolacím soudem a jeho zájmy byly hájeny advokátem, který se jednání účastnil.
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná.
B.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel s odkazem na článek 8 Úmluvy poukazoval na nepřiměřenou délku řízení před Ústavním soudem, která nepříznivě ovlivnila jeho styk s dítětem.
Soud zdůraznil, že požadavek urychleného postupu dle článku 11 Haagské úmluvy se týká řízení o žádostech o navrácení, včetně odvolacího řízení. Judikatura ohledně prostředků nápravy dostupných v České republice, pokud jde o délku návratových řízení, se od doby vydání rozsudku ve věci Macready proti České republice (č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22. dubna 2010) vyvinula směrem k uznání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkolu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. za účinný prostředek nápravy v řízeních týkajících se dětí (Drenk proti České republice, č. 1071/12, rozsudek ze dne 4. září 2014, § 70).
V projednávané věci Soud posuzoval řízení před Ústavním soudem, které trvalo dva roky a jeden měsíc. Připustil, že nedisponuje žádným příkladem, který by dokládal, že uvedený prostředek nápravy lze použít rovněž v řízení před Ústavním soudem. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je mimořádným prostředkem nápravy, který stěžovatel podal poté, co se meritem případu zabývaly soudy dvou stupňů, přičemž rozhodnutí o nenavrácení dítěte do Portugalska bylo v právní moci. Ze spisu konečně plyne, že v průběhu řízení před Ústavním soudem byl stěžovatel v pravidelném kontaktu se synem, jemuž matka ani vnitrostátní orgány nebránily (srov. Macready proti České republice, cit. výše, § 17 a 66).
Za uvedených okolností nelze podle Soudu konstatovat, že délka řízení před Ústavním soudem, jakkoli značná, nepříznivě ovlivnila podstatu práv zaručených článkem 8 Úmluvy. Rovněž tato část stížnosti proto byla prohlášena za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy