© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 15. května 2018 ve věci č. 2451/16 – Association of Academics proti Islandu
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost stěžovatelského odborového svazu, který namítal porušení jeho svobody sdružování chráněné článkem 11 Úmluvy v důsledku zákazu stávky a omezení jeho práva kolektivního vyjednávání zákonem.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelem byl svaz odborových organizací sdružujících státní zaměstnance pracující většinou ve zdravotnictví. Odborové organizace zastupovaly své členy mimo jiné v rámci kolektivního vyjednávání. V roce 2014 bylo zahájeno kolektivní vyjednávání mezi jednotlivými členskými odborovými organizacemi stěžovatele a státem. V roce 2015 členské odborové organizace pověřily zastupováním v kolektivním vyjednávání stěžovatele, neboť v tomtéž roce uplynula doba, na kterou byla sjednána stávající kolektivní smlouva. V důsledku neúspěšného kolektivního vyjednávání se rozhodlo 17 z 18 členských odborových organizací vyhlásit stávkovou pohotovost. Po několika dalších neúspěšných jednáních se zaměstnavatelem část členských odborových organizací vyhlásila stávku na neomezenou dobu, druhá část vyhlásila čtyřhodinovou stávku během jednoho dne. Stávky jednotlivých organizací trvaly od 11 do 67 dnů. Kromě členských organizací stěžovatele vyhlásila stávku i odborová organizace sester. Mezitím probíhala kolektivní vyjednávání mezi zaměstnavateli a jinými odborovými organizacemi, která vedla k uzavření kolektivních smluv.
V červnu 2015 přijal parlament zákon o záležitostech týkajících se zaměstnaneckých podmínek členů některých odborových organizací v rámci odborového svazu akademiků a odborového svazu sester. Zákon mimo jiné zakázal stávky 18 odborových svazů, jakož i všechny jiné prostředky kolektivního vyjednávání. Zákon rovněž stanovil, že v případě neuzavření kolektivní smlouvy do doby v něm stanovené se výše platů a pracovních podmínek členů odborových organizací určí rozhodnutím rozhodčího soudu, a to zohledněním platových a pracovních podmínek v podobných profesích. Jelikož k uzavření kolektivní smlouvy nedošlo, rozhodl ve věci rozhodčí soud tak, že prodloužil platnost stávající kolektivní smlouvy, přičemž změnil určitá ujednání týkající se platů a pracovních podmínek.
Předmětný zákon napadl stěžovatel před soudem, když namítal porušení mimo jiné článku 11 Úmluvy v důsledku omezení jeho práva na stávku. Soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, a to zejména s odůvodněním, že omezení jeho práva bylo ve veřejném zájmu a přiměřené. Stěžovatel se následně obrátil i na nejvyšší soud, který však prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
TVRZENÉ PORUŠENÍ ČLÁNKU 11 ÚMLUVY
Stěžovatel spatřoval porušení článku 11 Úmluvy v nepřiměřeném a neoprávněném omezení práva na stávku a uložení povinnosti vyřešit spor v rozhodčím řízení. Zákon rovněž omezoval práva členů stěžovatele, kteří se neúčastnili kolektivního vyjednávání. Kromě toho měl stěžovatel za to, že nejvyšší soud při rozhodování nedostatečně zohlednil judikaturu Soudu.
a) K obecným zásadám vyplývajícím z judikatury Soudu
Soud nejprve shrnul obecné zásady vyplývající ze své judikatury ve věcech omezení práva na stávku. Článek 11 Úmluvy zaručuje svobodu chránit profesní zájmy členů odborových organizaci kolektivním vyjednáváním a je povinností smluvních států toto umožnit (Demir a Baykara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 140). Podstata svobody shromažďování stojí na dvou základních výkladových principech. První spočívá v zohlednění souhrnu všech opatření přijatých dotčeným státem za účelem zajištění svobody odborových svazů ve světle jeho prostoru pro uvážení. Druhý představuje zákaz omezení, které se dotýkají základních prvků svobody sdružování odborových organizací způsobem, kterým by tyto svobody ztratily svou podstatu. S ohledem na rozhodovací praxi Soudu lze za tyto základní prvky považovat právo na založení a vstup do odborové organizace; zákaz tzv. closed shop dohod, které podmiňují přijetí uchazeče do zaměstnání vstupem do určité odborové organizace a setrvání v ní během zaměstnání; právo odborové organizace usilovat o přesvědčení zaměstnavatele ve věci požadavků zaměstnanců, které odborová organizace zastupuje, a právo kolektivního vyjednání se zaměstnavatelem. Jedná se však pouze o demonstrativní výčet, který se odvíjí od vývoje v oblasti pracovních vztahů.
Za základní prvek svobody sdružování odborových organizací se nepovažuje jakákoliv protestní akce v kolektivním vyjednávání, právo na stávku však spadá pod ochranu článku 11 Úmluvy jako součást činnosti odborových organizací (National Union of Rail, Maritime and Transport Workers proti Spojenému království, č. 31045/10, rozsudek ze dne 8. dubna 2014, § 77 a 84). Uvedené však neznamená, že článek 11 Úmluvy zaručuje právo na kolektivní smlouvu či absolutní právo na stávku. Za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy zaměstnavatele a zaměstnanců mají smluvní státy s ohledem na citlivost spojenou se sociálním a politickým charakterem kolektivního vyjednávání určitý prostor pro uvážení. Jeho rozsah závisí od faktorů určených judikaturou Soudu reflektující mimo jiné i úroveň ochrany ve většině členských států Rady Evropy a příslušné mezinárodní úmluvy a dokumenty.
Pro ilustraci Soud shrnul případy, v nichž zejména shledal ve věci kolektivního vyjednávání porušení článku 11 Úmluvy:
Věc Dilek a ostatní proti Turecku (č. 74611/01 a další, rozsudek ze dne 17. července 2007) se týkala státních zaměstnanců v poměru na dobu určitou, kteří v rámci protestní akce umožnili řidičům motorových vozidel projezd zpoplatněným úsekem silniční komunikace bez zaplacení mýtného, za což jim byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody. Soud konstatoval, že žalovaná vláda neprokázala, že státní zaměstnanci měli k ochraně svých práv jiné prostředky, a že pouze přesvědčivé a závažné důvody mohly odůvodnit omezení práv odborových organizací ve veřejném sektoru.
Ve věci Demir a Baykara proti Turecku se jednalo o zrušení kolektivní smlouvy s ex tunc účinky tři roky po jejím uzavření a zákazu vytváření odborových organizací zaměstnanci obce. Právě kolektivní dohoda představovala jeden z mála, pokud ne jediný prostředek k uplatňování práv odborové organizace.
V případu Enerji Yapı-Yol Sen proti Turecku (č. 68959/01, rozsudek ze dne 21. dubna 2009) bylo proti skupině státních zaměstnanců vedeno disciplinární řízení z důvodu jejich účasti na celodenní stávce za účelem uznání jejich práva na kolektivní vyjednávání organizované odborovým svazem sdružujícím státní zaměstnance, a to navzdory plošnému zákazu stávky vůči všem státním zaměstnancům. Soud potvrdil, že právo na stávku není absolutní, úplný plošný zákaz vztahující se na všechny státní zaměstnance však představuje nepřiměřený zásah do jejich práva.
V rozsudku Hrvatski liječnički sindikat proti Chorvatsku (č. 36701/09, rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, § 59) se Soud zabýval zákazem stávky vyhlášené lékařskou odborovou organizací za účelem donucení státu k dodržení přílohy platné a účinné kolektivní smlouvy. Soud spatřoval porušení článku 11 Úmluvy v absolutním zákazu stávky na podporu práv zaručených v již přijaté příloze kolektivní smlouvy.
Naopak ve věci Federation of Offshore Workers’ Trade Unions a ostatní proti Norsku (č. 38190/97, rozhodnutí ze dne 27. června 2002) Soud neshledal porušení článku 11 Úmluvy. Jednalo se o zákaz stávky, který byl nařízen po 36hodinové stávce. Soud usoudil, že stěžovatelská odborová organizace se účastnila kolektivního vyjednávání, využila povinnou mediaci i právo stávky, proto byl zásah do jejího práva přiměřený.
V již zmíněném rozsudku National Union of Rail, Maritime and Transport Workers proti Spojenému království Soud poznamenal, že stěžovatelská odborová organizace využívala obě složky svobody sdružování, a to právo odborové organizace usilovat o přesvědčení zaměstnavatele ve věci požadavků jejích členů a právo na účast v kolektivním vyjednávání.
Případ Trade Union in the Factory ‘4th November’ proti Makedonii (č. 15557/10, rozhodnutí ze dne 8. září 2015) se týkal prohlášení stávky trvající po dobu 6 měsíců rozhodnutím vnitrostátního soudu za nezákonnou. Soud shledal tento zásah za přiměřený, jelikož nezakazoval právo stávky jako takové.
b) K posouzení porušení svobody stěžovatele
Strany řízení nerozporovaly, že došlo k zásahu do práva stěžovatele a že byla splněna podmínka zákonnosti. Soud se přiklonil k závěru vnitrostátních soudů, že zásah směřoval k dosažení legitimního cíle ochrany veřejné bezpečnosti a práv a svobod jiných.
Hlavní posouzení Soudu spočívalo v ověření nezbytnosti namítaného zásahu v demokratické společnosti. Soud se i v tomto ohledu plně ztotožnil se závěry vnitrostátních soudů. Nezbytnost dotčeného opatření se opírala o zhodnocení situace v nemocnicích a úrovně poskytování zdravotnických služeb během probíhající stávky založené na listinných důkazech a statistických údajích. Soud měl za to, že stěžovatel využil oba základní prvky svobody sdružování, tedy jak práva usilovat o přesvědčení zaměstnavatele ve věci požadavků jeho členů, tak i práva na účast v kolektivním vyjednávání. Kromě toho od doby zahájení vyjednávání do okamžiku zahájení rozhodčího řízení uběhly víc než tři roky, během kterých měly obě strany možnost přijmout kolektivní smlouvu. Někteří členové stěžovatele během tohoto období využili i právo stávky. Skutečnost, že se dotčený zákon vztahoval i na členy stěžovatele, kteří nevyužili práva stávky, nebyla dle Soudu nepřiměřená, neboť i tato skupina se nechala v kolektivním vyjednávání zastoupit stěžovatelem a vynětí těchto organizací z osobní působnosti zákona by mohlo mít za následek další protestní akce z jejích strany vedoucí k přetrvání nežádoucího stavu, který se dotčený zákon snažil ukončit a v budoucnu mu zamezit.
Na základě výše uvedeného Soud shledal, že vnitrostátní soudy jednaly v mezích svého prostoru pro uvážení a nastolily spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými zájmy. Stížnost proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy