© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
VELKÝ SENÁT
ROZHODNUTÍ O PŘIJATELNOSTI
stížnosti č. 52207/99
Vlastimir a Borka Banković, Živana Stojadinović, Mirjana Stoimenovski, Dragana Joksimović a Dragan Suković proti Belgii, České republice, Dánsku, Francii, Německu, Řecku, Maďarsku, Islandu, Itálii, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku, Polsku, Portugalsku, Španělsku, Turecku a Spojenému království
Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení:
L. Wildhaber, předseda,
E. Palm,
C. L. Rozakis,
G. Ress,
J.-P. Costa,
Gaukur Jörundsson,
L. Caflisch,
P. Kūris,
I. Cabral Barreto,
R. Türmen,
V. Strážnická,
C. Bîrsan,
J. Casadevall,
J. Hedigan,
W. Thomassen,
A. B. Baka,
K. Traja, soudci,
a P. J. Mahoney, tajemník,
na základě výše uvedené stížnosti podané dne 20. října 1999 a zapsané dne 28. října 1999,
se zřetelem k rozhodnutí ze dne 14. listopadu 2000, kterým se senát první sekce, jemuž byla věc původně přidělena, vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu (článek 30 Úmluvy),
se zřetelem ke stanoviskům žalovaných vlád a stanovisku předloženému stěžovateli jako odpověď,
se zřetelem k ústním vyjádřením účastníků při jednání konaném dne 24. října 2001 a k později předloženým písemným odpovědím na otázky soudců,
po poradě konané ve dnech 24. října a 12. prosince 2001, vynesl následující rozhodnutí, jež bylo přijato posledně uvedeného dne:
SKUTKOVÝ STAV
1. Stěžovatelé jsou všichni občany Svazové republiky Jugoslávie (SRJ). První stěžovatel a druhá stěžovatelka Vlastimir a Borka Bankovićovi se narodili po řadě v letech 1942 a 1945 a obrátili se na Soud svým jménem a jménem své zesnulé dcery Ksenie Banković. Třetí stěžovatelka Živana Stojanović se narodila v roce 1937 a na Soud se obrátila svým jménem a jménem svého zesnulého syna Nebojsy Stojanoviće. Čtvrtá stěžovatelka Mirjana Stoimenkovski se obrátila na Soud jménem svým a jménem svého zesnulého syna Darka Stoimenovského. Pátá stěžovatelka Dragana Joksimović se narodila v roce 1956 a na Soud se obrátila svým jménem a jménem svého zesnulého manžela Milana Joksimoviće. Šestý stěžovatel Dragan Suković se na Soud obrátil svým vlastním jménem.
2. Stěžovatele zastupuje před Soudem Anthony Fisher, sollicitor v Essexu, Vojin Dimitrijević, ředitel Bělehradského střediska pro lidská práva, Hurst Hannum, profesor mezinárodního práva na Tuftově univerzitě v Medfordu, Massachussets, Spojené státy americké, a Françoise Hampson, barrister a profesorka mezinárodního práva na univerzitě v Essexu. Tito zástupci se zúčastnili jednání před Soudem se svými poradci Rickem Lawsonem, Tatjanou Papić a Vladanem Joksimovićem. Jednání se zúčastnila také třetí stěžovatelka Živana Stojanović.
3. Vlády jsou před Soudem zastoupeny svými zmocněnci. Na jednání byly vlády zastoupeny následovně: Spojené království (které předložilo stanovisko jménem všech žalovaných vlád) zastupovali poradci Christopher Greenwood, Q. C., profesor mezinárodního práva, James Eadie, Martin Eaton, zmocněnec, z ministerstva zahraničních věcí a Společenství, a Martin Hemming, poradce; Belgii zastupoval Jan Lathouwers, zástupce zmocněnce; Francii Pierre Boussaroque, poradce; Německo Christoph Blosen, zástupce stálého zástupce Německa u Rady Evropy; Řecko Michael Apessos, poradce; Maďarsko Lipót Höltzl a Monika Wellerová, po řadě zmocněnec a spoluzmocněnkyně; Itálii Francesco Crisafulli, zástupce spoluzmocněnce; Lucembursko Nicolas Mackel, zmocněnec; Nizozemsko Jolien Schukking, zmocněnkyně; Norsko Frode Elgesem, úřadující zmocněnec; Polsko Krzysztof Drzewicki, zmocněnec, a Renata Kowalska, poradkyně; a Turecko Deniz Akçay, spoluzmocněnkyně.
A. Skutkové okolnosti případu
4. Skutkové okolnosti případu předestřené účastníky řízení lze shrnout následovně.
5. Žalované vlády považují stížnost za nepřijatelnou, aniž je nutné zabývat se skutkovými okolnostmi věci, a uvádějí, že nedostatek popření některé ze skutkových okolností z jejich strany nemá být použit proti nim. Při shrnutí okolností případu uvedeném dále Soud nevykládal nedostatek výslovného popření skutkových okolností za jejich akceptování dotčeným účastníkem.
1. Kontext
6. Mnoho dokumentů se zabývá konfliktem mezi srbskými a albánskými silami v Kosovu v letech 1998 a 1999. S ohledem na stupňující se násilí, na narůstající obavy mezinárodního společenství a na neúspěch diplomatických iniciativ se sešla kontaktní skupina složená ze zástupců šesti zemí (ustavená v roce 1992 na konferenci v Londýně) a rozhodla uspořádat mezi stranami konfliktu jednání.
7. Organizace Severoatlantické smlouvy („NATO“) dne 30. ledna 1999, po rozhodnutí Severoatlantické rady („NAC“), ohlásila, že podnikne letecké útoky na území SRJ, pokud nebude vyhověno požadavkům mezinárodního společenství. Následně došlo k jednáním mezi stranami konfliktu, která se konala od 6. do 23. února 1999 v Rambouillet a od 15. do 18. března 1999 v Paříži. Mírová dohoda, jež byla navržena jako výsledek rozhovorů, byla podepsána delegací kosovských Albánců, nikoli však srbskou delegací.
8. Vzhledem k tomu, že veškeré úsilí k dosažení politického řešení kosovské krize jednáním selhalo, NAC rozhodla zahájit letecké údery na SRJ (operace Spojenecká síla) a toto rozhodnutí generální tajemník NATO oznámil dne 23. března 1999. Letecké údery probíhaly od 24. března do 8. června 1999.
2. Bombardování Radio-Televizije Srbije („RTS“)
9. Prostory RTS v Bělehradě sdílely tři televizní a čtyři rozhlasové stanice. Hlavní produkční zařízení bylo umístěno ve třech budovách v Takovské ulici. Hlavní velín působil v prvním patře jedné z nich; jeho osazenstvo tvořili hlavně techničtí pracovníci.
10. Dne 23. dubna 1999, krátce po druhé hodině ranní, byla jedna z budov RTS v Takovské ulici zasažena řízenou střelou vypuštěnou z letadla vzdušných sil NATO. Dvě ze čtyř podlaží budovy se zřítila a velín byl zničen.
11. Dcera prvních dvou stěžovatelů, synové třetí a čtvrté stěžovatelky a manžel páté stěžovatelky byli zabiti a šestý stěžovatel vyvázl se zraněními. Při bombardování budovy RTS šestnáct lidí zahynulo a dalších šestnáct bylo vážně zraněno. Té noci bylo v SRJ zasaženo 24 cílů, z toho tři v Bělehradě.
3. Řízení před ostatními mezinárodními soudy ohledně bombardování
12. Dne 26. dubna 1999 SRJ předložila generálnímu tajemníkovi Organizace Spojených národů své prohlášení, v němž uznává závaznou jurisdikci Mezinárodního soudního dvora („ICJ“). Dne 29. dubna 1999 SRJ zahájila soudní řízení proti Belgii a devíti dalším státům ve věci jejich účasti na operaci Spojenecká síla a požádala o přijetí předběžných opatření podle článku 73 Jednacího řádu ICJ. ICJ tuto žádost zamítl svým usnesením ze dne 2. června 1999. O ostatních otázkách nastolených v této věci nebylo dosud rozhodnuto.
13. Výbor ustavený k přezkoumání operace Spojenecká síla podal v červnu 2000 zprávu žalobkyni Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii („ICTY“). Zpráva nedoporučila vyšetřování. Dne 2. června 2000 žalobkyně informovala Radu bezpečnosti OSN o svém rozhodnutí nezahájit vyšetřování.
B. Příslušné mezinárodněprávní texty
1. Washingtonská smlouva z roku 1949
14. Washingtonská smlouva, jež vstoupila v platnost dne 24. srpna 1949, vytvořila spojenectví nazývané Organizace Severoatlantické smlouvy („NATO“) mezi deseti evropskými státy (Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemskem, Spojeným královstvím, Dánskem, Islandem, Itálií, Norskem, Portugalskem), Kanadou a Spojenými státy. V roce 1952 přistoupilo ke smlouvě Řecko a Turecko, Spolková republika Německo se připojila v roce 1955 a Španělsko v roce 1982. K těmto zemím se dne 12. března 1999 připojila Česká republika, Maďarsko a Polsko.
15. Hlavním účelem NATO je ochrana svobody a bezpečnosti všech členů organizace politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty Organizace Spojených národů. Její základní operační zásadou je společný závazek k vzájemné spolupráci svrchovaných států vycházející z nedělitelnosti bezpečnosti jejích členů.
2. Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969 („Vídeňská úmluva z roku 1969“)
16. Článek 31 Vídeňské úmluvy z roku 1969 je nadepsán „Obecné pravidlo výkladu“ a jeho relevantní část zní:
„1. Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.
(...)
3. Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel:
(...)
b) na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu;
c) na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami.“
17. Článek 32 je nadepsán „Doplňkové prostředky výkladu“ a zní:
„Doplňkových prostředků výkladu, včetně přípravných materiálů na smlouvě a okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, lze použít buď pro potvrzení významu, který vyplývá z použití článku 31, nebo pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31:
a) buď ponechává význam nejednoznačným nebo nejasným; nebo
b) vede k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný.“
18. Komise pro mezinárodní právo ve svém komentáři k těmto článkům uvedla, že články 31 a 32 by měly působit společně a jejich účelem není stanovit pevnou dělicí čáru mezi „obecným pravidlem“ a „doplňkovými prostředky“ výkladu. Upřesnila ostatně, že je jejich rozlišení oprávněné, protože všechny výkladové nástroje v článku 31 se týkají shody mezi stranami v okamžiku, kdy byla autenticky vyjádřena v textu, nebo poté. Přípravné práce nemají podle ní tutéž autentickou povahu, „ať už mají v některých případech jakoukoli hodnotu pro osvětlení vyjádření shody v textu“ (Yrbk, ILC (1966), ii. 219-220).
3. Vznik článku 1 Úmluvy
19. Text vypracovaný Výborem Poradního shromáždění Rady Evropy pro právní a správní otázky stanovil v části, která se následně stala článkem 1 Úmluvy, že „členské státy se zavazují zaručit každému, kdo sídlí na jejich území, práva (...)“. Mezivládní výbor expertů, který projednával návrh Poradního shromáždění, se rozhodl nahradit formulaci „všem osobám sídlícím na jejich území“ odkazem na „každého, kdo podléhá jejich jurisdikci“. Důvody jsou uvedeny v následujícím výňatku z Collected Edition of the Travaux Préparatoires of the European Convention on Human Rights (sv. III, s. 260):
„Návrh Shromáždění přiznal dobrodiní Úmluvy ,každému, kdo sídlí na území signatářských států’. Výboru se zdálo, že výraz ,sídlí’ je možno pokládat za příliš omezující. Bylo by totiž vhodné přiznat dobrodiní Úmluvy každému, kdo se nachází na území signatářských států, včetně těch, které nelze považovat za osoby, které sídlí na území státu v právním významu tohoto slova. Tento význam ostatně není stejný ve všech vnitrostátních právních úpravách. Výbor proto nahradil výraz ,sídlí’ výrazem ,podléhá jejich jurisdikci’, který je také použit v článku 2 návrhu Paktu Komise Spojených národů.“
20. Další relevantní připomínku před přijetím článku 1 Úmluvy předložil zástupce Belgie dne 25. srpna 1950 během plenárního zasedání Poradního shromáždění v tomto znění:
„(...) nyní lze právo na ochranu ze strany našich států na základě formálního ustanovení Úmluvy vykonávat v plném rozsahu, nedělitelně a bez rozlišování ve prospěch jednotlivců jakékoliv národnosti, kteří by na území kteréhokoliv z našich států měli důvod ke stížnosti na porušení svých práv.“
21. Následně je v travaux préparatoires upřesněno, že znění článku 1 obsahující slova „podléhá jejich jurisdikci“ nevyvolalo žádnou diskusi a že text ve svém tehdejším (a nynějším) znění byl Poradním shromážděním dne 25. srpna 1950 přijat bez jakýchkoliv dalších změn (viz výše uvedené Collective Edition, sv. VI, s. 132).
4. Americká deklarace práv a povinností člověka z roku 1948
22. Článek 2 této deklarace zní:
„Všechny osoby jsou si před zákonem rovny a mají práva a povinnosti stanovené v této deklaraci bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk, víru nebo jiné rozlišení.“
23. Meziamerická komise pro lidská práva ve své zprávě ve věci Coard (zpráva č. 109/99, věc č. 10951, Coard a ostatní proti Spojeným státům, 29. září 1999, § 37, 39, 41 a 43) šetřila námitky týkající se zbavení svobody a zacházení, jemuž byli stěžovatelé vystaveni ze strany ozbrojených sil Spojených států v prvních dnech vojenské operace v Grenadě, a uvedla:
„I když otázka extrateritoriálního použití americké deklarace nebyla účastníky diskutována, Komise pokládá za relevantní podotknout, že za určitých okolností výkon jurisdikce ohledně jednání charakterizovaných extrateritorialitou je nejen v souladu s platnými pravidly, ale je jimi přímo vyžadován. Základní práva jednotlivce byla vyhlášena v Americe na základě zásad rovnosti a zákazu diskriminace (,bez ohledu na rasu, národnost, víru nebo pohlaví’). (...) Vzhledem k tomu, že práva jednotlivců vyplývají přímo z povahy lidské bytosti každého jednotlivce, musí každý americký stát zajistit chráněná práva kterékoliv osobě podléhající jeho jurisdikci. I když se to nejčastěji týká osob nacházejících se na území dotčeného státu, může se to týkat i osob, jejichž postavení vykazuje extrateritoriální aspekt, což nastává u osob, které se nacházejí na území jednoho státu, ale jsou podřízeny kontrole jiného státu, obvykle v důsledku jednání činitelů tohoto státu v cizině. Přezkum se v zásadě netýká národnosti domnělé oběti nebo její přítomnosti v určité zeměpisné oblasti, ale otázky, zda za okolností věci stát zachoval všechna práva osob podléhajících jeho pravomoci a kontrole.“
24. Článek 1 Americké úmluvy o lidských právech z roku 1978, z něhož vychází věcná pravomoc Meziamerického soudu pro lidská práva, v relevantní části zní:
„Smluvní státy se zavazují respektovat práva a svobody v uznané v této Úmluvě a zajistit všem osobám podléhajícím jejich jurisdikci svobodné a plné užívání těchto práv a svobod bez jakéhokoliv rozlišení (...).“
5. Čtyři ženevské úmluvy o ochraně obětí války z roku 1949
25. Článek 1 každé z těchto čtyř úmluv („ženevské úmluvy z roku 1949“) stanoví, že se smluvní strany zavazují, že „za všech okolností budou zachovávati tuto úmluvu a zajistí její zachovávání“.
6. Pakt o občanských a politických právech z roku 1966 („Pakt z roku 1966“) a Opční protokol k němu z roku 1966
26. Relevantní část čl. 2 odst. 1 Paktu z roku 1966 zní:
„Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci (...).“
Komise pro lidská práva na svém šestém zasedání v roce 1950 schválila návrh, aby byla do návrhu čl. 2 odst. 1 Paktu doplněna slova „na svém území a podléhajícím jejich jurisdikci“. Následné návrhy na vypuštění těchto slov byly zamítnuty v letech 1952 a 1963. Následně se Výbor pro lidská práva snažil v určitém omezeném kontextu definovat odpovědnost smluvních států za jednání jejich činitelů v cizině.
27. Relevantní část článku 1 Opčního protokolu z roku 1966 zní:
„Stát, který je smluvní stranou Paktu, který se stane smluvní stranou tohoto Protokolu, uznává příslušnost Výboru dostávat a posuzovat oznámení od jednotlivců podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, že se stali oběťmi porušení některého z práv stanovených v Paktu státem, který je smluvní stranou Paktu. (...)“
PŘEDMĚT STÍŽNOSTI
28. Stěžovatelé napadají bombardování budovy RTS uskutečněné silami NATO dne 23. dubna 1999. Dovolávají se těchto ustanovení Úmluvy: článek 2 (právo na život), článek 10 (svoboda projevu) a článek 13 (právo na účinný prostředek nápravy).
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
29. Prvních pět stěžovatelů se dovolává článku 2, 10 a 13 svým jménem a jménem svých zesnulých blízkých příbuzných. Šestý stěžovatel, zraněný během náletu, se dovolává týchž článků svým vlastním jménem. Se souhlasem Soudu byla písemná i ústní stanoviska účastníků omezena na otázky přijatelnosti, přičemž vlády dále upřesnily, že nebudou argumentovat, že námitky obsažené ve stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
30. K přijatelnosti stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jejich stížnost je slučitelná ratione loci s ustanoveními Úmluvy, protože vytýkaná jednání, k nimž došlo buď na území SRJ, nebo na jejich vlastním území, ale vyvolala účinky na území SRJ, přivedla je a jejich zesnulé příbuzné pod jurisdikci uvedených států. Stěžovatelé se také domnívají, že žalované státy jsou solidárně odpovědné za údery, přestože je provedly ozbrojené síly NATO, a tvrdí, že neměli k disposici žádný účinný prostředek nápravy na vnitrostátní úrovni.
31. Vlády namítají nepřijatelnost stížnosti. Tvrdí v podstatě, že stížnost je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy ratione personae, protože stěžovatelé nepodléhali jurisdikci žalovaných států ve smyslu článku 1 Úmluvy. Domnívají se také, že v souladu se „zásadou Měnového zlata“ vytýčenou ICJ tento Soud nemůže rozhodovat o odůvodněnosti stížnosti, protože by musel rozhodovat o právech a povinnostech Spojených států, Kanady a samotné NATO, přičemž žádný z těchto subjektů není smluvním státem Úmluvy, a tudíž ani účastníkem řízení v projednávané věci (Měnové zlato odvezené z Říma v roce 1943, ICJ Reports 1954, s. 19, uplatněný ve věci Východní Timor, ICJ Reports 1995, s. 90).
32. Francouzská vláda nadto uvádí, že bombardování nelze přičítat žalovaným státům, nýbrž musí být přičteno NATO, tedy organizaci s mezinárodní právní subjektivitou odlišnou od právní subjektivity žalovaných států. Turecká vláda navíc předložila stanovisko, v němž upřesnila svoji analýzu situace v severní části Kypru.
33. Konečně vlády Maďarska, Itálie a Polska uvádějí, že stěžovatelé nevyčerpali účinné prostředky nápravy, které měli k disposici v uvedených státech, jak požaduje čl. 35 odst. 1 Úmluvy.
A. Podléhali stěžovatelé a jejich zesnulí příbuzní „jurisdikci“ žalovaných států ve smyslu článku 1 Úmluvy?
34. Toto je základní otázka, na jejímž základě vlády napadají přijatelnost stížnosti a kterou se Soud bude zabývat nejdříve. Článek 1 Úmluvy zní:
„Vysoké smluvní strany zajistí každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I (...) Úmluvy“.
1. Stanoviska žalovaných vlád
35. Vlády tvrdí, že stěžovatelé a jejich zesnulí příbuzní nepodléhali v rozhodné době „jurisdikci“ žalovaných států, a že stížnost je tudíž neslučitelná s ustanoveními Úmluvy ratione personae.
36. Co se týče přesného významu pojmu „jurisdikce“, vlády uvádějí, že tento pojem je třeba vykládat v souladu s jeho obvyklým a ustáleným významem v mezinárodním právu veřejném. Výkon „jurisdikce“ ze strany státu má tudíž zahrnovat prosazování nebo výkon pravomoci, ať už skutečné nebo předpokládané, nad osobami, které jsou povinny věrností vůči tomuto státu nebo které se nacházejí pod kontrolou tohoto státu. Ostatně pojem „jurisdikce“ obecně předpokládá nějakou formu strukturovaného vztahu normálně existujícího po určitý čas.
37. Vlády svoji analýzu opírají o judikaturu Soudu, který uplatnil toto pojetí jurisdikce a potvrdil, že někteří jednotlivci dotčení účinky jednání žalovaného státu mimo jeho území lze pokládat za osoby podléhající jurisdikci tohoto státu, protože tento stát nad nimi vykonával nějakou formu pravomoci. Zatčení a uvěznění stěžovatelů mimo území žalovaného státu ve věcech Issa a Öcalan (Issa a ostatní proti Turecku, č. 31821/96, rozhodnutí ze dne 30. května 2000, [...], a Öcalan proti Turecku, č. 46221/99, rozsudek ze dne 14. prosince 2000, [...]) představovaly klasický výkon takové pravomoci či jurisdikce nad těmito osobami ozbrojenými silami činnými na cizím území, zatímco jurisdikci ve věci Xhavara, která se týkala údajného úmyslného nárazu italské válečné lodi do albánské lodi 35 námořních mil od italského pobřeží (Xhavara a ostatní proti Itálii a Albánii, č. 39473/98, rozhodnutí ze dne 11. ledna 2001, [...]), sdílely na základě písemné dohody oba žalované státy. Vlády se rovněž domnívají, že jejich výklad pojmu jurisdikce má oporu také v travaux préparatoires a praxi států při uplatňování Úmluvy od doby, kdy ji ratifikovaly. V tomto ohledu poukazují na to, že není odstupováno od Úmluvy podle článku 15 Úmluvy v případě vojenských operací, jichž se tyto smluvní státy účastnily mimo své území.
38. Vlády docházejí k závěru, že jednání, které jim stěžovatelé vytýkají, zjevně nelze popsat jako výkon takové pravomoci nebo jurisdikce.
39. Vlády dále napadají hlavní argumenty stěžovatelů ohledně významu pojmu „jurisdikce“ v článku 1 Úmluvy, podle nichž se pozitivní závazek ochrany uvedený v tomto ustanovení uplatní úměrně k vykonávané kontrole.
40. Vlády se zaprvé domnívají, že samotné znění článku 1 neposkytuje žádnou oporu pro tento výklad. Kdyby autoři Úmluvy usilovali o zavedení toho, co ve skutečnosti představuje druh odpovědnosti příčinného typu, mohli použít znění podobné znění článku 1 Ženevských úmluv z roku 1949 (uvedené v § 25 výše). V každém případě by však výklad pojmu „jurisdikce“ obhajovaný stěžovateli dal pozitivnímu závazku smluvních států přiznat hmotná práva definovaná v Úmluvě dosah, který nebyl článkem 1 Úmluvy nikdy zamýšlen.
41. Vlády se zadruhé domnívají, že se stěžovatelé ve svém širokém výkladu článku 1 nesprávně dovolávají článku 15 a že článek 15 ve skutečnosti podporuje jejich vlastní názor. Ani ze znění, ani z uplatňování článku 15 Úmluvy totiž nevyplývá, jak se stěžovatelé mylně domnívají, že se čl. 15 odst. 2 vztahuje na „válku“ nebo „výjimečný stav“, jak mimo území smluvních států, tak v jeho rámci. Článek 15 odst. 2 tedy neposiluje široký výklad článku 1 Úmluvy navrhovaný stěžovateli.
42. Zatřetí, co se týče tvrzení stěžovatelů, že občané SRJ by byli bez jakéhokoli prostředku nápravy ve smyslu Úmluvy, vlády připomínají, že zjištění, že Turecko není odpovědné podle Úmluvy v případech týkajících se severní části Kypru, by byl zbavil obyvatele tohoto území dobrodiní ochrany práv podle Úmluvy, kterého by jinak požívali (viz Loizidou proti Turecku, [č. 15318/89], rozsudek (o předběžných námitkách) ze dne 23. března 1995, [...], Loizidou proti Turecku, rozsudek (ve věci samé) ze dne 18. prosince 1996, [...], a Kypr proti Turecku, č. 25781/94, rozsudek velkého senátu [ze dne 10. května 2001], [...]). V tomto případě však vlády připomínají, že SRJ nebyla a stále není smluvním státem Úmluvy a že její obyvatelé nemohli požívat žádná práva vyplývající z Úmluvy.
43. Začtvrté, vlády vehementně odmítají tvrzení stěžovatelů týkající se rizik vyplývajících z toho, že státy, které se účastní takových vojenských misí, jako je mise napadaná v projednávané věci, neponesou odpovědnost podle Úmluvy. Vlády se naopak domnívají, že závažné mezinárodní důsledky by měla spíše nová „příčinná“ teorie extrateritoriální jurisdikce hájená stěžovateli. Taková teorie, ve spojení s tvrzením stěžovatelů o solidární odpovědnosti všech žalovaných států jako členů NATO, by závažným způsobem ohrozila cíl a systém Úmluvy. Měla by zejména vážné důsledky pro mezinárodní vojenské kolektivní akce, jelikož by učinila Soud příslušným k projednávání účasti smluvních států Úmluvy ve vojenských misích po celém světě za okolností, kdy by tyto státy nemohly zajistit žádná práva chráněná Úmluvou obyvatelům těchto území, a to i za situací, kdy by se smluvní stát Úmluvy příslušné mise ani aktivně neúčastnil. Výsledné riziko porušení Úmluvy by podle vlád vedlo k riziku významného oslabení ochoty států účastnit se takových misí a v každém případě by vedlo k mnohem většímu počtu odstoupení od Úmluvy podle článku 15 za účelem ochrany států. Kromě toho vlády upozorňují, že v této oblasti reguluje chování států mezinárodní humanitární právo, ICTY a v poslední době i Mezinárodní trestní soud („ICC“).
44. Konečně vlády také napadají podpůrné teorie odpovědnosti států podle článku 1 Úmluvy rozvíjené stěžovateli. Co do jejich argumentu týkajícího se údajné kontroly vzdušného prostoru nad Bělehradem silami NATO, vlády takovou kontrolu popírají a v každém případě popírají, že by taková kontrola mohla být kladena na roveň kontrole území, jež je povahy a rozsahu, které jsou uváděny ve výše citovaných rozsudcích v případech severní části Kypru, jejímž výsledkem je účinná kontrola nebo výkon pravomoci. Vlády dále pokládají srovnání této věci s věcí Soering, uváděné stěžovateli, za zásadně pochybné (Soering proti Spojenému království, [č. 14038/88], rozsudek [pléna] ze dne 7. července 1989, [...]). V době, kdy mělo být učiněno sporné rozhodnutí ohledně vhodnosti vydání pana Soeringa, byl tento zadržován na území žalovaného státu, což byla situace odpovídající klasickému výkonu pravomoci nad jednotlivcem, jemuž stát byl s to zajistit práva chráněná Úmluvou v plném rozsahu.
45. V souhrnu vlády tvrdí, že stěžovatelé a jejich zesnulí příbuzní nepodléhali jurisdikci žalovaných států, a že jejich stížnost je tudíž neslučitelná s ustanoveními Úmluvy ratione personae.
2. Argumenty stěžovatelů
46. Stěžovatelé pokládají stížnost za slučitelnou s ustanoveními Úmluvy ratione loci, jelikož útokem na budovu RTS byli umístěni pod jurisdikci žalovaných států. Zejména uvádějí, že „jurisdikci“ těchto států lze určit cestou úpravy kritérií „účinné kontroly“ uvedených ve výše zmíněných rozsudcích ve věci Loizidou (o předběžných námitkách a ve věci samé) tak, aby rozsah pozitivního závazku podle článku 1 Úmluvy zajistit práva chráněná Úmluvou byl úměrný úrovni skutečně vykonávané kontroly. Domnívají se, že toto chápání pojmu jurisdikce ve smyslu článku 1 by poskytlo Soudu použitelná kritéria pro vyřizování stížností, které by mohly vzejít ze srovnatelných situací v budoucnu.
47. Když tedy bylo ve výše uvedených rozsudcích ve věci Loizidou (o předběžných námitkách a ve věci samé) zjištěno, že turecké ozbrojené síly účinně kontrolovaly sever Kypru, bylo také správné dovodit, že je povinností Turecka zajistit plný rozsah práv chráněných Úmluvou v této oblasti. Když však žalované státy zasáhnou cíl mimo své území, nejsou povinny udělat nemožné (zajistit plný rozsah práv podle Úmluvy), ale musí nést odpovědnost za porušení těch práv zaručených Úmluvou, jejichž dodržování byly schopny zajistit v dané situaci.
48. Stěžovatelé tvrdí, že tento přístup je plně v souladu s dosavadní judikaturou vyplývající z Úmluvy a odvolávají se zejména na rozhodnutí o přijatelnosti ve výše uvedených věcech Issa, Xhavara a Öcalan a také ve věci Ilaşcu (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Ruské federaci, č. 48787/99, rozhodnutí velkého senátu ze dne 4. července 2001 [...]). Pokládají to také za slučitelné s výkladem podobných ustanovení použitým Meziamerickou komisí pro lidská práva (výše citovaná zpráva týkající se věci Coard, § 23). Spolu s citací jednoho případu Výboru OSN pro lidská práva tvrdí, že Výbor došel k obdobným závěrům ohledně čl. 2 odst. 1 Paktu z roku 1966 a článku 1 jeho Dodatkového protokolu.
49. Stěžovatelé dále uvádějí, že oporu pro jejich pojetí „jurisdikce“ lze nalézt v textu a struktuře Úmluvy, zejména v článku 15: článek 15 by totiž podle nich ztratil význam, kdyby se nevztahoval také na případy extrateritoriální války nebo výjimečného stavu. Při chybějícím oznámení o odstoupení podle tohoto ustanovení by Úmluva platila i během takových konfliktů.
50. Co se týče odkazu vlád na travaux préparatoires, stěžovatelé poukazují na to, že nejsou pramenem pro podstatný nebo konečný důkaz ohledně významu, který má být spojen s pojmem „jurisdikce“ uvedeným v článku 1 Úmluvy. Poznamenávají, že „pravomoc“ a „strukturovaný vztah“, které vlády pokládají za zásadní aspekty pojmu jurisdikce, nejsou v travaux préparatoires ve skutečnosti vůbec zmíněny.
51. Stěžovatelé odmítají názor vlád, že jejich výklad článku 1 by představoval nebezpečný precedens. Projednávaná věc se netýká nějaké náhody nebo opomenutí během mírové mise OSN ani jednání spáchaného „zdivočelými vojáky“. Týká se úmyslného jednání schváleného každým ze žalovaných států a provedeného podle připraveného plánu. Stěžovatelé tvrdí, že nebezpečné by bylo, kdyby státy nebyly volány k odpovědnosti za porušení Úmluvy vyplývajícího z takového jednání. Podtrhují primární význam práva na život a úlohy Úmluvy jako nástroje evropského veřejného pořádku a zdůrazňují, že neuznání odpovědnosti žalovaných států by zanechalo stěžovatele bez možnosti jakékoliv nápravy a armádám žalovaných států by dalo volnost beztrestně jednat. CIJ není příslušný přijímat stížnosti jednotlivců, ICTY soudí odpovědnost jednotlivců za závažné válečné zločiny a ICC ještě nebyl zřízen.
52. Stěžovatelé podpůrně argumentují, že vzhledem k rozsahu leteckých operací a poměrně malému počtu obětí byla kontrola vzdušného prostoru NATO téměř tak úplná jako turecká kontrola území severní části Kypru. I když to byla kontrola pouze omezeného rozsahu (týkající se pouze vzdušného prostoru), pozitivní závazek vyplývající z článku 1 by mohl být omezen podobně. Pojmy „účinná kontrola“ a „jurisdikce“ musí být dostatečně pružné, aby vzaly v úvahu dostupnost a použití moderních přesných zbraní, které umožňují extrateritoriální jednání o vysoké přesnosti a dopadu bez nutnosti použití pozemních sil. S ohledem na tento pokrok moderní techniky dnes rozlišení leteckých útoků a pozemních operací ztrácí relevanci.
53. Stěžovatelé ještě podpůrněji přirovnávají okolnosti této věci k okolnostem výše uvedené věci Soering a argumentují, že předmětné jednání bylo v podstatě extrateritoriálním důsledkem předchozích rozhodnutí bombardovat budovu RTS a vypustit střelu, která byla učiněna na území žalovaných států. Je tudíž možné se domnívat, že ze stejných důvodů jako ve věci Soering podléhali jurisdikci žalovaných států.
3. Hodnocení Soudu
54. Soud uvádí, že reálné spojení mezi stěžovateli a žalovanými státy spočívá v předmětném jednání, které – ať o něm bylo rozhodnuto kdekoliv – bylo provedeno a mělo dopad mimo území žalovaných států („extrateritoriální jednání“). Podle Soudu je tedy zásadní otázkou, kterou je třeba zkoumat, otázka, zda stěžovatelé a jejich zesnulí příbuzní mohli v důsledku tohoto extrateritoriálního jednání podléhat jurisdikci žalovaných států (Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, [č. 12747/87], rozsudek ze dne 26. června 1992, [...], § 91, výše uvedené rozsudky Loizidou (rozsudky o předběžných námitkách a ve věci samé), po řadě § 64 a 56, a Kypr proti Turecku, rozsudek uvedený výše, § 80).
a) Použitelná výkladová pravidla
55. Soud připomíná, že Úmluva musí být vykládána ve světle pravidel stanovených Vídeňskou úmluvou z roku 1969 (Golder proti Spojenému království, [č. 4451/70], rozsudek [pléna] ze dne 21. února 1975, [...], § 29).
56. Bude proto usilovat o nalezení obvyklého významu sousloví „podléhající jejich jurisdikci“ v jeho kontextu a ve světle předmětu a účelu Úmluvy (čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy z roku 1969 a mimo jiné Johnston a ostatní proti Irsku, [č. 9697/82], rozsudek [pléna] ze dne 18. prosince 1986, [...], § 51). Soud také vezme zřetel na „jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu“ (čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy z roku 1969 a výše uvedený rozsudek Loizidou (o předběžných námitkách), § 73).
57. Kromě toho čl. 31 odst. 3 písm. c) naznačuje, že je třeba brát zřetel na „každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami“. Obecněji Soud připomíná, že Úmluvu nelze vykládat a používat ve vzduchoprázdnu. Při rozhodování sporů ohledně své pravomoci musí Soud zohlednit také jakákoliv relevantní pravidla mezinárodního práva, a musí tudíž určit odpovědnost států v souladu s platnými zásadami mezinárodního práva v dané oblasti, i když musí mít na zřeteli zvláštní povahu Úmluvy jako nástroje na ochranu lidských práv (výše uvedený rozsudek Loizidou (ve věci samé), § 43 a 52). Úmluva musí být vykládána co nejvíce v souladu s ostatními zásadami mezinárodního práva, jehož je součástí (Al-Adsani proti Spojenému království, č. 35763, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001, § 60, [...]).
58. Soud dále připomíná, že je možno konzultovat travaux préparatoires buď pro potvrzení významu, který vyplývá z použití článku 31, nebo pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31 buď ponechává význam „nejednoznačným nebo nejasným“, nebo vede k výsledku, který je „zřejmě protismyslný nebo nerozumný“ (článek 32). Soud také bere na vědomí komentář ILC ke vztahu mezi výkladovými pravidly zakotvenými v článcích 31 a 32 (jejichž znění spolu se shrnutím komentáře ILC je uvedeno v § 16-18 výše).
b) Význam, který je třeba dát sousloví „podléhající jejich jurisdikci“
59. Co do „obvyklého významu“ dotčeného sousloví v článku 1 Úmluvy je Soud přesvědčen, že z hlediska mezinárodního práva veřejného je jurisdikce státu zásadně územní. I když mezinárodní právo nevylučuje extrateritoriální výkon jurisdikce státu, východiska zakládající takovou jurisdikci (zejména národnost, vlajka, diplomatické a konzulární vztahy, účinek, ochrana, pasivní subjektivita a všeobecnost) jsou obvykle obecně definována a omezena svrchovanými územními právy jiných dotčených států (Mann, „The Doctrine of Jurisdiction in International Law“, RdC 1964, sv. 1; Mann, „The Doctrine of Jurisdiction in International Law, Twenty Years Later“, RdC 1984, sv. 1; Bernhardt, Encyclopaedia of Public International Law, vyd. 1997, sv. 3, s. 55-59 („Jurisdiction of States“), a vyd. 1995, sv. 2, s. 337-343 („Extra-territorial Effects of Administrative, Judicial and Legislative Acts“); Oppenheim’s International Law, 9. vyd., 1992 (Jennings a Watts), sv. 1, § 137; P.-M. Dupuy, Droit International Public, 4. vyd., 1998, s. 61; a Brownlie, Principles of International Law, 5. vyd., 1998, s. 287, 301 a 312-314).
60. Tak například možnost státu vykonávat jurisdikci nad svými vlastními občany v zahraničí je podřízena územní pravomoci tohoto státu a ostatních států (Higgins, „Problems and Process“ (1994), s. 73, a Nguyen Quoc Dinh, Droit International Public, 6. vyd., 1999 (Daillier a Pellet), s. 500). Kromě toho stát nemůže konkrétně vykonávat jurisdikci na území jiného státu bez souhlasu, pozvání nebo tolerance tohoto státu, ledaže je to okupující stát, kdy lze usoudit, že vykonává jurisdikci na tomto území alespoň v některých směrech (Bernhardt, cit. dílo, sv. 3, s. 59, a sv. 2, s. 338-340; Oppenheim, cit. dílo, § 137; P.-M. Dupuy, cit. dílo, s. 64- 65; Brownlie, cit. dílo, s. 313; Cassese, International Law, 2001, s. 89, a nejnověji „Report on the Preferential Treatment of National Minorities by their Kin-States“, zpráva přijatá Benátskou komisí na jejím 48. plenárním zasedání (Benátky, 19.-20. října 2001).
61. Soud je tudíž toho názoru, že je třeba mít za to, že článek 1 Úmluvy odráží toto obvyklé a v zásadě územní pojetí jurisdikce států, zatímco ostatní jurisdikční tituly jsou výjimečné a vyžadují zvláštní odůvodnění za konkrétních okolností každého případu (viz přiměřeně a v obecné rovině Omezený výbor expertů pro extrateritoriální trestní pravomoc, Evropský výbor pro trestně právní problémy, Rada Evropy, „Extraterritorial Criminal Jurisdiction“, zpráva zveřejněná v roce 1990, s. 8-30).
62. Soud se domnívá, že praxe uplatňování Úmluvy státy od její ratifikace ukazuje, že se státy neobávaly své extrateritoriální odpovědnosti v kontextu podobném projednávané věci. I když se některé smluvní státy od ratifikace Úmluvy účastnily určitého počtu vojenských misí na cizím území, které je vedly k extrateritoriálnímu jednání (mezi jinými v Perském zálivu, Bosně a Hercegovině, SRJ), žádný stát nevyjádřil nikdy prostřednictvím oznámení o odstoupení podle článku 15 Úmluvy názor, že jeho extrateritoriální jednání zahrnují výkon jurisdikce ve smyslu článku 1 Úmluvy. Doposud odstoupení ohlásilo Turecko a Spojené království[1] v souvislosti s určitými vnitrostátními konflikty (na jihovýchodě Turecka a v Severním Irsku) a Soud neshledává žádný důvod, který by mu umožňoval přijmout názor stěžovatelů, že článek 15 pokrývá všechny situace obecně označované jako „válka“ a „výjimečný stav“, ať na jejich území nebo mimo ně. Ve skutečnosti je třeba samotný článek 15 vykládat v souvislosti s omezením „jurisdikce“ uvedené v článku 1 Úmluvy.
63. Konečně Soud nalézá jasné potvrzení tohoto v zásadě územního pojetí jurisdikce v travaux préparatoires Úmluvy, které ukazují, že Mezivládní výbor expertů nahradil slova „všem osobám sídlícím na jejich území“ slovy „každý, kdo podléhá jejich jurisdikci“ s cílem rozšířit platnost Úmluvy na další osoby, které nemusí v právním významu tohoto pojmu sídlit, ale přesto jsou přítomny na území státu (§ 19 výše).
64. Je pravda, že zásada, podle níž je Úmluva živým nástrojem, který je třeba vykládat ve světle současných podmínek, je pevně zakotvená v judikatuře Soudu. Soud uplatnil tuto zásadu nejen ve vztahu k normativním ustanovením Úmluvy (např. výše uvedený rozsudek Soering, § 102; Dudgeon proti Spojenému království, [č. 7526/76], rozsudek [pléna] ze dne 22. října 1981, [...]; X, Y a Z proti Spojenému království, [č. 21830/93], rozsudek [velkého senátu] ze dne 22. dubna 1997, [...]; V. proti Spojenému království, č. 24888/94, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 1999, § 72, [...], a Matthews proti Spojenému království, č. 24833/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 1999, § 39, [...]), ale také, což je ještě podstatnější v projednávané věci, při výkladu bývalých článků 25 a 46 týkajících se uznání pravomoci orgánů Úmluvy smluvními státy (výše uvedený Loizidou (o předběžných námitkách), § 71). V posledně uvedeném rozsudku Soud dospěl k závěru, že bývalé články 25 a 46 Úmluvy nelze vykládat pouze podle záměru jejich autorů vyjádřeného před více než čtyřiceti lety, jelikož i kdyby bylo zjištěno, že dotčená omezení byla přípustná podle článků 25 a 46 v době, kdy Úmluvu v okamžiku vydání rozsudku přijala menšina dnešních smluvních států, takové důkazy „by nemohly být rozhodující“.
65. Rozsah článku 1, o který v projednávané věci jde, určuje samotný rozsah pozitivních závazků smluvních států a jako takový i rozsah a dosah celého systému ochrany lidských práv podle Úmluvy, na rozdíl od otázky pravomoci orgánů Úmluvy, které se týkala věc Loizidou (rozsudek o předběžných námitkách). V každém případě výše uvedené výňatky z travaux préparatoires představují jasný náznak zamýšleného významu článku 1 Úmluvy, který nelze pominout. Soud zdůrazňuje, že nevykládá článek 1 „pouze“ v souladu s travaux préparatoires ani nepokládá tyto travaux za „rozhodující“, ale že tyto dokumenty představují jednoznačné potvrzující důkazy obvyklého významu článku 1 Úmluvy, který Soud již určil (článek 32 Vídeňské úmluvy z roku 1969).
66. Jak tedy Soud již konstatoval ve věci Soering:
„Článek 1 (...) stanoví mez, zejména územní, dosahu Úmluvy. Zejména závazek přijatý smluvním státem Úmluvy je omezen na „přiznání“ („to secure“ v anglickém znění) vyjmenovaných práv a svobod osobám podléhajícím jejich vlastní „jurisdikci“. Vedle toho Úmluva neupravuje jednání třetího státu ani neusiluje o to, aby její smluvní státy uplatňovaly pravidla Úmluvy na takový stát.“
c) Extrateritoriální jednání uznávaná jako výkon jurisdikce dotčeným státem
67. V souladu se zásadně územním pojetím jurisdikce Soud pouze za výjimečných okolností připustil, že jednání smluvních států, k němuž došlo nebo které vyvolalo účinky mimo jejich vlastní území, může z jejich strany představovat výkon jurisdikce ve smyslu článku 1 Úmluvy.
68. V judikatuře Soudu existuje jako příklad prokazující, že se jurisdikce „neomezuje na vlastní území“ žalovaného státu (uvedený rozsudek Loizidou (předběžné námitky), § 62), poukaz na situace, kdy vydání nebo vyhoštění osoby smluvním státem Úmluvy může vyvolat problém na poli článku 2 nebo 3 (nebo výjimečně na poli článku 5 nebo 6), a tak založit odpovědnost tohoto státu podle Úmluvy (výše uvedený rozsudek Soering, § 91, Cruz Varas a ostatní proti Švédsku, [č. 15576/89], rozsudek [pléna] ze dne 20. března 1991, [...], § 69 a 70, a Vilvarajah a ostatní proti Spojenému království, [č. 13163/87 a další], rozsudek ze dne 30. října 1991, [...], § 103).
Soud však podotýká, že ve výše uvedených věcech byla odpovědnost žalovaného státu založena jednáním vůči osobám, k němuž došlo, když se tato osoba nacházela na jeho území, a tudíž zjevně podléhala jeho jurisdikci, a že takové případy se netýkají skutečného výkonu pravomoci nebo jurisdikce státu v zahraničí (viz též výše uvedený rozsudek Al-Adsani, § 39).
69. Dalším příkladem uvedeným v § 62 výše uvedeného rozsudku Loizidou (předběžné námitky) byl rozsudek Drozd a Janousek, ve kterém Soud s odkazem na určitý počet rozhodnutí Komise o přijatelnosti připustil, že odpovědnost smluvních stran Úmluvy (v dané věci Francie a Španělska) mohla v zásadě vzniknout v důsledku jednání jejich orgánů (v dané věci soudců), k nimž došlo nebo která vyvolala účinky mimo jejich území (výše uvedený rozsudek Drozd a Janousek, § 91). Jednání dotčená v této věci nebylo možno za daných okolností přičítat žalovaným státům, protože uvedení soudci nejednali jako francouzští nebo španělští soudci a andorské soudy fungovaly nezávisle na těchto státech.
70. Kromě toho v prvním rozsudku ve věci Loizidou (předběžné námitky) Soud rozhodl, že s ohledem na předmět a účel Úmluvy může být založena odpovědnost smluvního státu, když v důsledku vojenské akce (zákonné nebo nezákonné) tento stát prakticky vykonává kontrolu oblasti nacházející se mimo jeho státní území. Podle Soudu závazek zajistit v takové oblasti práva a svobody chráněné Úmluvou vycházel ze skutečnosti, že taková kontrola existuje, ať už je vykonávána přímo ozbrojenými silami žalovaného státu nebo prostřednictvím jim podřízené místní správy. Soud dospěl k závěru, že jednání namítaná stěžovatelkou „mohla být pokládána za jednání spadající pod tureckou jurisdikci ve smyslu článku 1 Úmluvy“.
Při posuzování odůvodněnosti Soud rozhodl, že není nutné určovat, zda Turecko skutečně vykonává podrobnou kontrolu politiky a činnosti orgánů „Severokyperské turecké republiky“ („RTCN“). Z velkého počtu vojáků zúčastněných na aktivních misích v severní části Kypru bylo podle Soudu zřejmé, že turecká armáda vykonávala „prakticky celkovou kontrolu nad touto částí ostrova“. Podle Soudu taková kontrola, podle relevantního kritéria a za okolností věci, tedy zakládala odpovědnost Turecka za politiku a činnost „RTCN“. Soud dospěl k závěru, že osoby dotčené takovou politikou nebo činností podléhaly „jurisdikci“ Turecka pro účely článku 1 Úmluvy a že se v důsledku toho povinnost tohoto státu zajistit stěžovatelce práva a svobody uvedené v Úmluvě vztahuje i na území severního Kypru.
Ve svém výše uvedeném rozsudku ve věci Kypr proti Turecku, vydaném později, Soud dodal, že vzhledem k tomu, že Turecko prakticky vykonávalo celkovou kontrolu dotčeného území, není možné jeho odpovědnost omezit pouze na jednání jeho vlastních činitelů na tomto území, ale vztahuje se i na činnost místní správy, která přežívá díky turecké podpoře. Soud proto rozhodl, že na základě „jurisdikce“ vykonávané Tureckem podle článku 1 byl tento stát povinen v severní části Kypru zajistit veškerá hmotná práva zakotvená Úmluvou.
71. V souhrnu z judikatury Soudu vyplývá, že jen výjimečně připouští výkon extrateritoriální jurisdikce smluvním státem: Soud tento výkon dosud uznal, jen pokud žalovaný stát účinnou kontrolou dotčeného území mimo své hranice a jeho obyvatelstva v důsledku vojenské okupace nebo na základě souhlasu, pozvání či tolerance dotčené vlády vykonával zcela nebo z určité části veřejnou moc, která za obvyklých okolností vyplývá z prerogativ této vlády.
72. V souladu s tímto přístupem Soud nedávno rozhodl, že samotná účast státu v postavení žalovaného v řízení vedeném proti němu v jiném státě nepředstavuje extrateritoriální výkon jurisdikce (McElhinney proti Irsku a Spojenému království, č. 31253/96, rozhodnutí ze dne 9. února 2000, [...]). Soud uvedl:
„Jelikož stěžovatel na základě článku 6 (...) napadá postoj britské vlády v irském řízení, Soud nepokládá za nutné zkoumat v abstraktní rovině otázku, zda jednání vlády v postavení účastníka soudního řízení vedeného v jiném smluvním státě může založit jeho odpovědnost na základě článku 6 (...). Soud shledává, že s ohledem na konkrétních okolnosti projednávané věci skutečnost, že britská vláda vznesla před irskými soudy námitku založenou na své svrchované imunitě v řízení, které zahájil stěžovatel, nestačí, aby se tak stěžovatel dostal pod jurisdikci Spojeného království ve smyslu článku 1 Úmluvy.“
73. Soud navíc poznamenává, že existují i jiné případy extrateritoriálního výkonu pravomoci státem ve věcech týkajících se jednání diplomatických nebo konzulárních činitelů v zahraničí nebo na palubě letadel nebo lodí registrovaných v dotčeném státě nebo nesoucích jeho vlajku. V těchto specifických situacích je zřejmé, že zvykové mezinárodní právo a ustanovení smluv uznávají a definují extrateritoriální výkon jurisdikce příslušného státu.
d) Mohli za daných okolností stěžovatelé v této věci podléhat „jurisdikci“ žalovaných států?
74. Stěžovatelé tvrdí, že bombardování RTS žalovanými státy představuje další příklad extrateritoriálního jednání, které může spadat do působnosti pojmu „jurisdikce“ ve smyslu článku 1 Úmluvy, a navrhují tudíž upřesnění obvyklého významu pojmu „jurisdikce“ uvedeného v tomto článku. Soud se tudíž musí ujistit, že v projednávané věci existují stejně výjimečné okolnosti, které by mohly vést k závěru o extrateritoriálním výkonu jurisdikce žalovanými státy.
75. Stěžovatelé především navrhují specifické uplatnění kritérií „účinné kontroly“ rozvinutých ve věcech týkajících se severní části Kypru. Tvrdí, že pozitivní závazek podle článku 1 zachází tak daleko, že státům ukládá zajistit práva chráněná Úmluvou způsobem úměrným úrovni kontroly vykonávané v dané extrateritoriální situaci. Podle vlád by to znamenalo zavést „příčinné“ pojetí pojmu jurisdikce, které nebylo článkem 1 zamýšleno ani by nebylo vhodné je přijmout. Soud se domnívá, že názor stěžovatelů se v podstatě rovná tvrzení, že jakákoli osoba vystavená nepříznivým dopadům jednání přičitatelného smluvnímu státu, ať je místo, na němž k jednání došlo nebo kde byly pociťovány jeho důsledky, jakékoli, „podléhá“ ipso facto „jurisdikci“ tohoto státu pro účely článku 1 Úmluvy.
Soud je nakloněn souhlasit s argumentem vlád, že text článku 1 neumožňuje takové pojetí pojmu „jurisdikce“. Stěžovatelé sice připouštějí, že taková „jurisdikce“ a z ní vyplývající odpovědnost dotčeného státu podle Úmluvy by byla omezena na okolnosti týkající se provedení jednání a jeho důsledků. Soud však shledává, že znění článku 1 neposkytuje žádnou oporu pro argument stěžovatelů, že pozitivní závazek obsažený v článku 1 zajistit „práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy“ lze rozdělovat a přizpůsobovat specifickým okolnostem dotčeného extrateritoriálního jednání. Soud se domnívá, že stejný závěr vyplývá ze znění článku 19 Úmluvy. Názor stěžovatelů také nevysvětluje použití slov „v jejich jurisdikci“ uvedených v článku 1 a zachází až tak daleko, že tato slova činí nadbytečnými a bezpředmětnými. Kdyby autoři textu Úmluvy chtěli zajistit tak širokou jurisdikci, jakou obhajují stěžovatelé, mohli použít stejný nebo podobný text jako současné znění článků 1 čtyř ženevských úmluv z roku 1949 (viz § 25 výše).
Kromě toho výklad pojmu jurisdikce zastávaný stěžovateli směšuje otázku, zda jednotlivec „podléhá jurisdikci“ smluvního státu, s otázkou, zda jednotlivec může být považován za oběť porušení práv zaručených Úmluvou. To však jsou samostatné a odlišné podmínky přijatelnosti, z nichž každá musí být splněna ve výše uvedeném pořadí předtím, než se jednotlivec může dovolávat ustanovení Úmluvy vůči jejímu smluvnímu státu.
76. Zadruhé, stěžovatelé podpůrně tvrdí, že rozsah kontroly vykonávané smluvními státy, omezený na vzdušný prostor, nevylučuje pozitivní závazek těchto států chránit stěžovatele, ale pouze vymezuje jeho rozsah. Soud je toho názoru, že tento argument je v podstatě stejný jako hlavní uplatněný argument a odmítá jej ze stejných důvodů.
77. Zatřetí, stěžovatelé rozvíjejí další podpůrný argument ve prospěch výkonu jurisdikce žalovanými státy, vycházející ze srovnání s výše uvedenou věcí Soering. Soud tento argument nepokládá za přesvědčivý s ohledem na zásadní rozdíly mezi oběma věcmi (§ 68 výše).
78. Začtvrté, Soud nepokládá za nutné vyslovovat se k přesnému významu, jenž by měl být v různých kontextech přikládán údajně obdobným ustanovením o jurisdikci v mezinárodních instrumentech, na které se stěžovatelé odvolávají, protože jej tvrzení stěžovatelů v tomto ohledu nepřesvědčují (§ 48 výše). Soud podotýká, že článek 2 Americké deklarace práv a povinností člověka z roku 1948, zmíněný ve výše uvedené zprávě Meziamerické komise pro lidská práva ve věci Coard (§ 23 výše), neobsahuje žádné výslovné omezení jurisdikce. Kromě toho, co se týče čl. 2 odst. 1 Paktu z roku 1966 (§ 26 výše), autoři instrumentu již v roce 1950 definitivně a výslovně omezili jeho územní rozsah a je obtížné tvrdit, že výjimečné uznání určitých případů extrateritoriální jurisdikce Výborem pro lidská práva (jehož stěžovatelé uvádějí pouze jediný případ) nějak mění zásadně územní rozsah přiznávaný pojmu jurisdikce uvedeným článkem Paktu z roku 1966 nebo vysvětluje přesný význam pojmu „jurisdikce“ v článku 1 Dodatkového protokolu z roku 1966 (§ 27 výše). Zatímco text článku 1 Americké úmluvy o lidských právech z roku 1978 (§ 24 výše) obsahuje podmínku jurisdikce podobnou článku 1 Evropské úmluvy, stěžovatelé Soudu nepředložili žádnou relevantní judikaturu týkající se jeho výkladu.
79. Zapáté a obecněji, stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí potvrzující, že nepodléhali jurisdikci žalovaných států, by bylo v rozporu s posláním Úmluvy coby nástroje veřejného pořádku a vytvořilo by politováníhodnou mezeru v systému ochrany lidských práv zavedeném Úmluvou.
80. Povinností Soudu v tomto ohledu je brát ohled na zvláštní povahu Úmluvy jako ústavního nástroje evropského veřejného pořádku na ochranu lidských bytostí a jeho úlohou, vymezenou v článku 19 Úmluvy, je zajistit plnění závazků převzatých smluvními stranami (výše uvedený rozsudek Loizidou (předběžné námitky), § 93). Je proto obtížné tvrdit, že rozhodnutí, které odmítá připustit extrateritoriální jurisdikci žalovaných států, by narušilo veřejný pořádek jako cíl Úmluvy, která sama zdůrazňuje v zásadě regionální účel systému Úmluvy, nebo porušilo článek 19, který nevrhá žádné zvláštní světlo na územní působnost tohoto systému.
Je pravda, že ve svém výše uvedeném rozsudku Kypr proti Turecku (§ 78) si byl Soud vědom potřeby vyhnout se „politováníhodné mezeře v systému ochrany lidských práv“ v severní části Kypru. Jak však vlády ostatně uvedly, tato poznámka se týkala situace zcela odlišné od situace v projednávané věci. Obyvatelstvo severní části Kypru bylo totiž vyňato z dobrodiní záruk a systému Úmluvy, kterého předtím požívalo, v důsledku „účinné kontroly“ dotčeného území vykonávané Tureckem a s tím související neschopnosti vlády Kypru jako smluvního státu plnit své závazky vyplývající z Úmluvy.
Stručně shrnuto, Úmluva je mnohostrannou smlouvou působící, s výhradou článku 56,[2] zásadně v regionálním kontextu a zejména v právním prostoru smluvních států, u něhož je zřejmé, že SRJ není jeho součástí. Úmluva nesměřuje k tomu, aby byla uplatňována kdekoli na světě, a to ani na chování smluvních států. Proto Soud dosud poukázal na zájem nedopustit mezery nebo diskontinuitu v ochraně lidských práv za tím určení jurisdikce smluvního státu jen v případech, kdy by se Úmluva obvykle vztahovala na příslušné území, nebylo-li by zvláštních okolností panujících na tomto území.
81. Konečně se stěžovatelé odvolávali zejména na rozhodnutí Soudu o přijatelnosti výše uvedených věcí Issa a Öcalan. Je pravda, že Soud prohlásil obě tyto stížnosti za přijatelné a že obsahují určité námitky týkající se činnosti, které se měli údajně dopustit turečtí činitelé mimo území Turecka. Ani v jedné, ani ve druhé věci však nebyla otázka jurisdikce nastolena žalovanou vládou ani zkoumána Soudem a v každém případě bude o odůvodněnosti těchto stížností teprve rozhodnuto. Stejně tak žádné námitky týkající se pojmu jurisdikce nebyly řešeny ani v rozhodnutí o odmítnutí výše uvedené stížnosti Xhavara, na kterou se stěžovatelé také odvolávají. V žádném případě však stěžovatelé u této stížnosti nezpochybňují důkazy předložené vládami ohledně sdílení jurisdikce mezi Itálií a Albánií na základě předchozí písemné dohody. Výše uvedená věc Ilaşcu, rovněž dovolávaná stěžovateli, se týká tvrzení, podle nichž ruské síly vykonávají kontrolu nad částí území Moldavska, což je otázka, o níž bude třeba s konečnou platností rozhodnout teprve při přezkumu odůvodněnosti stížnosti. Za daných okolností tyto věci neposkytují žádnou oporu pro výklad obhajovaný stěžovateli ohledně jurisdikce smluvních států Úmluvy ve smyslu článku 1 Úmluvy.
4. Závěry Soudu
82. S ohledem na výše uvedené Soud není přesvědčen o existenci jurisdikčního spojení mezi osobami, které byly oběťmi vytýkaného jednání, a žalovanými státy. V důsledku toho Soud shledává, že stěžovatelé neprokázali, že oni sami a jejich zesnulí příbuzní mohli „podléhat jurisdikci“ žalovaných států v důsledku dotčeného extrateritoriálního jednání.
B. Zbývající otázky přijatelnosti
83. Ve světle výše uvedeného závěru je Soud toho názoru, že není nutné zkoumat zbývající argumenty účastníků řízení týkající se přijatelnosti stížnosti.
Tyto otázky zahrnovaly údajnou možnost založit solidární odpovědnost žalovaných států za jednání mezinárodní organizace, jíž jsou členy, vyčerpání všech účinných prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy a příslušnost Soudu k projednání věci s ohledem na zásady obsažené ve výše uvedeném rozsudku ICJ Měnové zlato.
C. Shrnutí a závěr
84. Soud ve shrnutí dospěl k závěru, že vytýkané jednání žalovaných států nezakládá jejich odpovědnost ve smyslu Úmluvy, a že proto není nutné zkoumat ostatní otázky přijatelnosti vznesené účastníky řízení.
85. Stížnost je proto nutné prohlásit za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy, a tudíž nepřijatelnou podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.
Paul Mahoney
Luzius Wildhaber
tajemník
předseda
[1] Spojené království odvolalo své odstoupení dne 26. února 2001, s výjimkou Korunních držav. Turecko omezilo dosah svého odstoupení oznámením generálnímu tajemníkovi Rady Evropy ze dne 5. května 1992.
[2] Článek 56 odst. 1 umožňuje smluvnímu státu prohlásit, že se Úmluva bude vztahovat na všechna nebo kterékoli z území, za jejichž mezinárodní vztahy tento stát odpovídá.
Full & Egal Universal Law Academy