© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 24. června 2008 ve věci č. 43775/05 – Baťa proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost týkající se absence rozhodnutí o žádosti o náhradu za majetek znárodněný podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to v aspektu tvrzeného porušení práva na pokojné užívání majetku za neslučitelnou s Úmluvou ratione materiae a ve zbytku za zjevně neopodstatněnou.
(i) Skutkové okolnosti případu
Firma Baťa a. s. byla ke dni 27. října 1945 znárodněna na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Stěžovatel podal několik žádostí o náhradu za znárodněný majetek, předvídanou dekretem, přičemž tvrdil, že sám vlastnil 75 % akcií společnosti a zbývajících 25 % akcií vlastnila jeho matka, a to jako dědictví po jeho otci, Tomáši Baťovi starším, zesnulém v roce 1932. Vláda toto tvrzení rozporovala s tím, že veškeré akcie nabyl dohodou se zůstavitelem stěžovatelův nevlastní strýc Jan Antonín Baťa, o čemž také svědčily výsledky dědického řízení ukončeného v roce 1933.
Stěžovatel v roce 1949 podal žádost o náhradu za znárodněné akcie společnosti, na níž se mu nedostalo odpovědi. Nová žádost stěžovatele o náhradu byla v roce 1991 zamítnuta s tím, že nebyl k okamžiku znárodnění společnosti vlastníkem jejích akcií. V roce 2005 sdělil ministr financí dopisem stěžovateli mimo jiné, že ve věci nároku na náhradu nemůže Ministerstvo financí rozhodnout pro chybějící právní úpravu, s jejímž vydáním prezidentský dekret počítal. Stěžovatel svůj údajný nárok nikdy neuplatnil u soudu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1
Vláda vznesla řadu námitek nepřijatelnosti stížnosti, mimo jiné námitku neslučitelnosti stížnosti s Úmluvou ratione personae s tím, že stěžovatel nebyl nikdy vlastníkem akcií společnosti Baťa a. s., a proto mu ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb. nemohl vzniknout nárok na náhradu za znárodnění této společnosti, či námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Soud nicméně považoval za vhodné se podrobněji zabývat jinou předběžnou námitkou vlády, opírající se o neslučitelnost stížnosti s Úmluvou ratione materiae, a ostatní z důvodů procesní ekonomie pominout.
Soud připomenul, že podle ustálené judikatury může představovat „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 buď existující vlastnické právo, nebo alespoň legitimní očekávání jeho nabytí. Soud dále poznamenal, že stěžovatel zakládá svůj nárok na náhradu na ustanovení § 8 odst. 1 dekretu. Splnění náhradové povinnosti státu bylo znemožněno nástupem komunistů k moci v roce 1948, tedy v rozhodném období podle restitučních zákonů vydaných ke zmírnění křivd minulosti. I když předmětné ustanovení zůstává součástí platného práva a je do jisté míry používáno i českými soudy (viz rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud uložil Ministerstvu financí provést správní řízení o uplatněném nároku, aniž by se vyjádřil k meritu), byly podobné nároky uplatněné v minulosti soudní cestou zamítnuty s ohledem na úplný charakter restitučního zákonodárství, na čemž zatím nic nemění ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu situované v rovině čistě procesní.
Soud také konstatoval, že od 50. let minulého století stát nikdy neprojevil ochotu vypořádat nároky na náhradu podle dekretu č. 100/1945 Sb., přičemž se tato pozice nezměnila ani po pádu komunistického režimu (pouhá politická prohlášení některých členů vlády nejsou pro stát právně závazná). Podle Soudu se v tomto aspektu zkoumaný případ liší od jiných kauz [Broniowski proti Polsku (č. 31443/6, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2005) nebo Almeida Garett, Mascarenhas Falcão a ostatní proti Portugalsku (č. 29813/96 a 30229/96, rozsudek ze dne 11. ledna 2000)], v nichž naopak stát po vstupu Úmluvy v účinnost uznával určité nevypořádané zákonné nároky a ve kterých došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
Podle názoru Soudu tedy na základě vnitrostátního práva, jak jej vykládají a používají vnitrostátní orgány, neměl stěžovatel ani vlastnické právo, ani majetkový nárok rovnající se legitimnímu očekávání, že se domůže náhrady, které by představovaly „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Soud sám nemůže v tomto ohledu nahradit vnitrostátní orgány, zejména judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Pokud stěžovatel opírá svůj nárok o mezinárodní právo, Soud uvádí, že se dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973 na daný nárok nevztahovala, přičemž Soud nemůže na základě článku 1 Protokolu č. 1 rozšířit svoji jurisdikci na rozhodování o nárocích, které údajně vyplývají z mezinárodního práva.
Tato část stížnosti je tudíž neslučitelná s Úmluvou ratione materiae.
b) K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, zejména práva na přístup k soudu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy)
Soud konstatoval, že nic ve spisu nenaznačuje, že by byl stěžovatel zbaven možnosti uplatnit svůj nárok na náhradu v řízení před vnitrostátními soudy. Dodal, že stěžovatel vlastně ani toto netvrdil, když ve skutečnosti poukazoval na nedostatek naděje na úspěch v takovém řízení.
Soud zdůraznil s odkazem na svoji judikaturu, že pouhá nespokojenost stěžovatele s výsledkem soudního řízení nemůže sama o sobě založit hájitelné tvrzení o porušení článku 6 Úmluvy, a dodal, že stěžovatel navíc ani žádné takové řízení nezahájil. Stížnost na porušení tohoto článku je proto zjevně neopodstatněná.
c) K tvrzenému porušení práva na účinný prostředek nápravy (článek 13 Úmluvy)
Zjevně neopodstatněnou shledal Soud též stížnost na porušení článku 13 Úmluvy vzhledem k tomu, že se týkala neexistence prostředků nápravy porušení majetkových práv a Soud přitom dospěl k závěru, že stěžovateli majetková práva ve smyslu Úmluvy nesvědčí.
Full & Egal Universal Law Academy