© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 13. prosince 2005 ve věci č. 17120/04 – Bergauer a ostatní proti České republice
Senát druhé sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost skupiny devadesáti Sudetských Němců, jež se týkala konfiskace jejich majetku nebo majetku jejich předků na základě tzv. Benešových dekretů.
(i) Okolnosti případu
Soud se ve svém rozhodnutí nezabýval skutkovými okolnostmi, jež by se týkaly jednotlivých stěžovatelů, a zaměřil se jednak na résumé událostí před druhou světovou válkou a po ní, jednak na stručné informace o českém restitučním zákonodárství, nálezu pléna Ústavního soudu o návrhu R. Dreithalera na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 14/94) nebo Česko-německé deklaraci z roku 1997.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali, že se v důsledku politiky poválečných konfiskací a vyhnání stali obětmi diskriminace zapovězené článkem 14 Úmluvy ve spojení se článkem 1 Protokolu č. 1, který zaručuje právo na pokojné užívání majetku. Dle jejich mínění došlo v poválečném Československu ke genocidě německého obyvatelstva. Stěžovatelé zpochybňovali právní kontinuitu Československé republiky za druhé světové války a platnost konfiskačních dekretů a napadali diskriminační charakter restitučního zákonodárství. Tvrdili také, že lítost vyjádřená v Česko-německé deklaraci z roku 1997 představuje základ pro povinnost České republiky poskytnout odškodnění za újmu utrpěnou po druhé světové válce, jehož se jim však nikdy nedostalo.
a) K tvrzenému porušení práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1
Soud se zejména zabýval otázkou, zda stěžovatelé vyčerpali prostředky nápravy, které měli k dispozici v České republice, a zda je stížnost vůbec slučitelná s Úmluvou.
Soud poznamenal, že žádný ze stěžovatelů nevznesl restituční nároky a neobrátil se na Ústavní soud v případě neúspěchu v řízení před správními orgány a obecnými soudy. Stěžovatelé ostatně sami kritizovali komplexní a doposud ne zcela ustálený charakter rozhodovací praxe českých soudů, pročež by ani Soud nemohl předjímat výsledek případných vnitrostátních žalob a ústavních stížností. Jejich tvrzení o absenci vnitrostátních prostředků nápravy, které by bylo třeba vyčerpat, je tudíž neodůvodněné.
Soud ovšem považoval za nutné se ke stížnosti vyjádřit pro případ, že by stěžovatelé bývali prostředky nápravy vyčerpali. Zopakoval svoji konstantní judikaturu týkající se aplikovatelnosti článku 1 Protokolu č. 1 v kontextu vyvlastnění.
Zbavení vlastnictví je momentální akt, který nevytváří pokračující situaci zbavení práva. Stěžovatelé tedy neměli existující vlastnické právo v době, kdy vstoupila Úmluva v platnost pro Českou republiku (1992) nebo kdy podali stížnost k Soudu (2004), přičemž fakt, že dekrety zůstávají součástí českého právního řádu, na tomto nic nemění.
Článek 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo nabýt vlastnictví ani nemůže být interpretován v tom smyslu, že by vůči členským státům vytvářel povinnost vrátit vlastnictví zabavené před vstupem Úmluvy pro ně v platnost nebo stanovil omezení pro jejich volnost upravit rozsah a podmínky restituce majetku bývalým vlastníkům. (Jiná by mohla být situace, když by zákonodárství zakotvující právo na vrácení majetku nebo kompenzaci za něj zůstávalo v platnosti.) Česká republika tedy nemá povinnost vrátit majetek zabavený před ratifikací Úmluvy podle Benešových dekretů.
Je navíc zřejmé, že podle platného českého zákonodárství neměli stěžovatelé nikdy majetkové právo ani nárok na vydání majetku, jenž by se ve smyslu judikatury Soudu ke článku 1 Protokolu č. 1 rovnal legitimnímu očekávání, že se domohou restituce.
Tento aspekt případu je dle Soudu tudíž neslučitelný ratione materiae s Úmluvou.
b) K tvrzené genocidě německého obyvatelstva ve světle článků 2 a 3 Úmluvy
Stěžovatelé s odvoláním na články 2 a 3 Úmluvy (zaručují po řadě právo na život a zákaz mučení, krutého a nelidského zacházení) poukazovali na genocidu, k níž došlo po skončení války. Soud k tomu uvedl, že ani kontextem se tu nejedná o pokračující situaci; stěžovatelé poukazují na individuální akty vyhánění a konfiskace, k nimž došlo krátce po druhé světové válce a které nejsou přičitatelné právnímu nástupci tehdejšího československého státu.
Tato část stížnosti je tudíž neslučitelná s Úmluvou ratione temporis.
c) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy
Stěžovatelé se konečně považovali za oběti diskriminace z důvodu národnosti a státního občanství. Soud k použitelnosti článku 14 Úmluvy poznamenal, že nemá samostatnou existenci a že pouze doplňuje ostatní hmotněprávní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Pokud tedy fakta případu nespadají pod žádné z těchto ustanovení, nelze na ně vztáhnout ani článek 14 Úmluvy.
V projednávané věci byly ostatní aspekty stížnosti shledány neslučitelnými s Úmluvou. Soud proto odmítl i námitku přestoupení zákazu diskriminace.
Full & Egal Universal Law Academy