Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 3. června 2025 ve věci č. 34067/23 – Bouša proti České republice
Senát páté sekce Soudu většinou hlasů odmítl stížnost stěžovatele, odsouzeného za drogovou trestnou činnost, který namítal nedostatek nestrannosti soudu a porušení presumpce neviny, neboť senát soudu, který jej odsoudil, dříve schválil dohodu o vině a trestu jeho spoluobžalovaného, v níž byl stěžovatel jmenovitě uveden. Soud stížnost prohlásil za zjevně neopodstatněnou, jelikož příslušný senát byl nestranný, jmenoval stěžovatele v dohodě pouze v nezbytné míře bez závěrů o jeho vině, a rozhodoval až na základě předložených důkazů, které mohl stěžovatel v řízení zpochybnit.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl obviněn z prodeje tablet extáze dalšímu spoluobžalovanému K. B. v letech 2018–2019. V rámci trestního řízení uzavřeli tři spoluobžalovaní, K. B., M. P. a D. K., dohody o vině a trestu, které krajský soud schválil. V rozsudku o schválení dohod byl stěžovatel označen jako osoba, která K. B. prodala drogy, a bylo v něm uvedeno jeho jméno a datum narození. Stěžovatel dohodu neuzavřel a jeho věc byla následně vyloučena k samostatnému projednání, přičemž ji projednával tentýž senát, který schválil uvedené dohody o vině a trestu. Stěžovatel byl odsouzen mj. na základě výpovědi svědka K. B., kterou krajský soud považoval za konzistentní a věrohodnou, a dalších podpůrných důkazů.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 a 2 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že krajský soud nebyl nestranný, jelikož rozhodoval ve stejném složení senátu jak o dohodě o vině a trestu u spoluobžalovaných, tak následně o jeho vině. Současně v dohodě o vině a trestu porušil presumpci neviny, jelikož v ní vyjádřil názor na vinu stěžovatele. Dále namítal, že krajský soud založil jeho vinu na svědecké výpovědi K. B., který předtím uzavřel dohodu o vině a trestu a jehož výpověď jako svědka měla být podle stěžovatele vyhodnocena jako procesně nepoužitelná. Výpovědi jím navržených svědků přitom krajský soud označil za nevěrohodné.
a) Obecné zásady
1. Zásady týkající se nestrannosti
Soud úvodem připomněl, že nestrannost soudce se posuzuje jak subjektivně, tak objektivně (Meng proti Německu, č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. února 2021, § 42–52). Subjektivní nestrannost soudce je předpokládána, pokud není prokázán opak (viz např. Kyprianou proti Kypru, č. 73797/01, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2005).
Co se týče objektivního testu nestrannosti, Soud zdůraznil, že pouhá skutečnost, že soudce již dříve rozhodoval o stejném trestném činu nebo odsoudil spoluobžalované v samostatném řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nestrannosti tohoto soudce v jiné věci. Otázka nestrannosti soudce však vyvstává tam, kde dřívější rozsudek obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný více osobami, a zejména, pokud dřívější rozsudek obsahuje konkrétní posouzení typu účasti stěžovatele na trestném činu nebo se má za to, že souzená osoba naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu lze takové skutečnosti považovat za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má od samého počátku zaujatý názor na meritum věci (viz Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. listopadu 2021, § 49; Gorše proti Slovinsku, č. 47186/21, rozsudek ze dne 6. března 2025).
2. Zásady vztahující se na presumpci neviny
Presumpce neviny, zakotvená v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, zakazuje, aby soud předčasně vyjádřil názor na vinu obviněného před prokázáním viny (viz např. Peša proti Chorvatsku, č. 40523/08, rozsudek ze dne 8. dubna 2010, § 138). Je třeba zásadně rozlišovat mezi tvrzením, že je někdo podezřelý ze spáchání trestného činu, a jednoznačným prohlášením (bez pravomocného rozsudku), že určitá osoba se předmětného trestného činu dopustila. Zásadní význam má použitý jazyk (Daktaras proti Litvě, č. 42095/98, rozsudek ze dne 10. října 2000, § 41).
Soud uvedl, že zásada presumpce neviny může být teoreticky porušena i z důvodu předčasného vyjádření viny podezřelého učiněného v rámci rozsudku proti odděleně stíhaným spoluobviněným (viz Karaman proti Německu, č. 17103/10, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 42). Připustil však, že ve složitých trestních řízeních zahrnujících několik osob, které nemohou být souzeny společně, může být vyjádření soudu prvního stupně o účasti třetích osob, které mohou být později souzeny samostatně, nezbytné pro posouzení viny souzených osob. Trestní soudy jsou povinny prokázat skutečnosti relevantní pro posouzení právní odpovědnosti obviněného tak důkladně a přesně jak je to možné, a nesmí prezentovat rozhodující skutečnosti jako pouhá obvinění nebo podezření. To platí i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se účasti třetích osob. Nicméně pokud mají být takové skutečnosti uvedeny, soud by neměl poskytnout víc informací, než je nutné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných (viz Karaman proti Německu, cit. výše, § 64; Mucha proti Slovensku, cit. výše, § 58, a C. O. proti Německu, č. 16678/22, rozsudek ze dne 17. září 2024, § 60 a další v něm uvedené odkazy).
b) Použití těchto zásad na projednávanou věc
1. K dohodě o vině a trestu
Soud konstatoval, že krajský soud stěžovatele odsoudil za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, přičemž již dříve odsoudil jeho spoluobžalované v souvislosti se zásadně stejnými skutečnostmi na základě dohod o vině a trestu. Krajský soud přitom odkázal na roli stěžovatele v trestné činnosti ve výroku rozsudku, jímž byly tyto dohody o vině a trestu schváleny. Všichni obvinění byli v určitém období postaveni před soud v rámci spojeného řízení společně. Důvodem vyloučení stěžovatelovy věci do samostatného řízení byla skutečnost, že spoluobžalovaní uzavřeli dohody o vině a trestu. Soud se rozhodl přezkoumat společně tvrzený nedostatek nestrannosti trestního soudu a porušení presumpce neviny.
Soud uvedl, že senát krajského soudu, který odsoudil stěžovatele, měl sice stejné složení jako senát, který schválil dohodu o vině a trestu spoluobžalovaným, avšak nic z předložených materiálů nenaznačuje, že by předsedkyně senátu nebo laičtí přísedící byli vůči stěžovateli osobně předpojatí a jejich osobní nestrannost tak musí být presumována (viz subjektivní test).
Soud současně připomněl, že v řízení proti stěžovateli senát sám prováděl svědecké a listinné důkazy a při vynášení odsuzujícího rozsudku proti stěžovateli byl povinen učinit vlastní skutkové a právní závěry (srov. Mucha proti Slovensku, cit. výše, § 51). Nicméně, Soud byl i tak povinen přezkoumat, zda rozsudek schvalující dohody o vině a trestu obsahoval závěry, jež fakticky předjímaly vinu stěžovatele a zda v objektivním smyslu narušily nestrannost senátu, který stěžovatele odsoudil. Soud musel vyhodnotit dvě zásadní otázky: zda bylo nezbytné odkázat na účast stěžovatele na trestné činnosti, za niž byl K. B. odsouzen, a pokud ano, zda se tento odkaz omezil na rozsah nezbytný pro závěr o vině K. B. a byl formulován tak, aby byla vyloučena předpojatost vůči stěžovateli (viz Mucha proti Slovensku, cit. výše, § 60). Komparativní data, jež má Soud k dispozici, současně ukazují, že přístupy států k rozhodnutí o nejvhodnějším postupu v případech, kdy není o obviněních proti spoluobžalovaným rozhodováno zároveň, se liší (viz Gorše proti Slovinsku, cit. výše, § 36–40 a 59).
V dané věci Soud konstatoval, že s ohledem na povahu trestného činu, z něhož byli K. B., M. P. a D. K. obviněni, mohl být odkaz na třetí osoby a roli stěžovateli při vylíčení skutkového stavu trestného činu – zejména drogového distribučního řetězce – nevyhnutelný. Stěžovatel byl sice v dohodě o vině a trestu označen plným jménem a datem narození, nicméně Soud vzal v úvahu argument vlády, že všichni spoluobžalovaní byli dříve souzeni ve společném řízení a jejich identita byla soudu známa. Soud připomněl, že jmenovat obžalovaného, o jehož vině dosud nebylo rozhodnuto, je zřejmě ve většině členských států Rady Evropy běžnou praxí (viz Gorše proti Slovinsku, cit. výše, § 38) – tím spíše s ohledem na skutečnost, že totožnost obžalovaného je trestnímu soudu obvykle velmi dobře známá. Z pohledu Soudu nelze rozsudek ve věci Mucha proti Slovensku (cit. výše, § 62) vykládat tak, že by trestní soud nemohl za žádných okolností identifikovat obžalovaného, který bude teprve souzen, vlastním jménem.
Soud se konečně soustředil na otázku, zda odkaz na stěžovatele v dohodě o vině a trestu porušil záruky podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy s ohledem na rozsah podrobností a použité slovní formulace. Soud připustil, že rozsudek schvalující dohodu o vině a trestu obsahoval skutkový popis trestné činnosti spoluobžalovaných včetně stěžovatelovy role v něm, a skutkový popis trestně postižitelného jednání, jež lze přičítat stěžovateli. Ve výroku bylo skutečně uvedeno, že stěžovatel prodal v nespecifikovaný den v roce 2018 určité množství tablet extáze K. B. Ačkoli je toto tvrzení formulováno způsobem jasně přičítajícím stěžovateli trestný čin, soud je použil nikoli za účelem konstatování stěžovatelovy viny, ale pro popis činů jeho spoluobžalovaného K. B., jenž narkotika od stěžovatele koupil a hodlal je prodat dále. Z ničeho není patrné, že by napadené výroky byly podle vnitrostátního práva pro posouzení trestní odpovědnosti K. B. nadbytečné, a to bez ohledu na skutečnost, že se k trestnému činu doznal. Podle názoru Soudu je patrné, že byla vynaložena snaha neposkytnout pro vyhodnocení právní odpovědnosti K. B., jenž byl souzen, více informací, než je nezbytně nutné. Co je nejdůležitější, rozsudek nijak právně nehodnotí stěžovatelovo jednání a neuvádí stěžovatele jako osobu, která naplnila skutkovou podstatu trestného činu, z nějž byl obviněn, nebo jako „pachatele“ takového trestného činu (na rozdíl od věci C. O. proti Německu, cit. výše, § 62, či Gorše proti Slovinsku, cit. výše, § 62–63). Trestní soud se rovněž zdržel jakýchkoli závěrů ohledně stěžovatelovy „viny“ (srov. C. O. proti Německu, cit. výše, § 64). Současně napadené výroky neměly zavazující účinek v následném řízení proti stěžovateli, který byl coby obviněný chráněn presumpcí neviny až do svého odsouzení.
Soud rovněž zdůraznil, že odkazy na stěžovatele v rozsudku, jímž byl odsouzen jeho spoluobžalovaný, byly formulovány tak, aby z nich vyplynulo, že je „stíhán samostatně“. Soud přisvědčil stěžovateli, že v předmětném rozsudku není uvedeno výslovné prohlášení o tom, že vina nebyla pravomocně prokázána (viz Mucha proti Slovensku, cit. výše, § 61; Gorše proti Slovinsku, cit. výše, § 63; naopak Karaman proti Německu, cit. výše, § 69 a 70), soud jím dal nicméně jasně najevo, že jeho úkolem nebylo rozhodovat o stěžovatelově vině, ale zabýval se pouze posouzením odpovědnosti osob obžalovaných v rámci předmětného řízení, konkrétně K. B., M. P. a D. K. (srov. C. O. proti Německu, cit. výše, § 68).
Soud uzavřel, že ačkoli formulace výroku rozsudku proti stěžovatelovým spoluobžalovaným nejsou prosty kritiky, jelikož v nich není výslovně uvedeno, že vina stěžovatele nebyla pravomocně prokázána (viz výše), nenarušily stěžovatelovo právo být považován za nevinného až do prokázání viny, a pochybnosti stěžovatele ohledně nestrannosti nalézacího soudu nejsou objektivně odůvodněné. Stížnostní námitky jsou tak zjevně neopodstatněné.
Soud závěrem konstatoval, že rozsudek týkající se stěžovatelových spoluobžalovaných byl vydán dne 14. září 2021 – tedy před rozsudkem Soudu ve věci Mucha proti Slovensku (cit. výše), jenž je od svého vydání vnitrostátními orgány řádně aplikován (viz aktuální vnitrostátní praxe).
2. K přípustnosti důkazů
Soud připomněl, že článek 6 Úmluvy nestanoví pravidla přípustnosti důkazů nebo způsob jejich hodnocení, jež je záležitostí vnitrostátních soudů (viz např. García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 28). K dané věci Soud uvedl, že přestože byla výpověď svědka K. B. klíčová, odsouzení stěžovatele bylo podpořeno dalšími důkazy, např. svědeckou výpovědí D. H. Navíc, byl stěžovatel po celou dobu zastoupen advokátem a měl možnost tuto výpověď zpochybnit a předestřít vlastní verzi událostí. Soud zároveň neshledal svévoli v hodnocení nevěrohodnosti svědků navržených stěžovatelem. Stížnostní námitka je tak zjevně neopodstatněná.