Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 22. května 2025 ve věci č. 25387/21 – Brodilová a ostatní proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako neslučitelnou ratione materiae stížnost, v níž stěžovatelé, squateři, namítali, že v důsledku nuceného vystěhování z budovy bývalého statku Cibulka v Praze došlo k porušení jejich práva na respektování obydlí podle článku 8 Úmluvy. Stěžovatelé dle Soudu neprokázali „dostatečnou a trvalou vazbu“ k nemovitosti, aby ji bylo možné považovat za jejich domov. Stěžovatelé rovněž namítali nedostatečný přezkum ze strany vnitrostátních orgánů, tuto námitku však Soud rovněž odmítl, protože na jimi vedené řízení nebyl článek 6 Úmluvy použitelný.
I. Skutkové okolnosti
Jeden ze stěžovatelů uzavřel v roce 2012 dohodu o spolupráci se společností, která vlastnila budovu bývalého statku Cibulka v Praze. Dohoda zahrnovala oprávnění užívat, výměnou za údržbu a opravy, vymezené prostory budovy. Dohoda umožňovala také konání veřejných kulturních akcí, pakliže byly předem odsouhlaseny vlastníkem. Ostatní stěžovatelé směli na místě vykonávat pomocné činnosti a zdržovat se tam za specifických podmínek. Dohoda výslovně uváděla, že nejde o nájemní smlouvu. V roce 2014 vlastník budovy zaslal stěžovatelům písemné upozornění, v němž si stěžoval na nerespektování podmínek dohody a nepořádek. Vyzval je, aby situaci ve lhůtě napravili, jinak dohodu vypoví. Zároveň připomenul, že dohoda o spolupráci není nájemní smlouvou. O několik týdnů později vlastník budovy dohodu vypověděl a vyzval uživatele k opuštění budovy ve výpovědní době. Ti areál odmítli opustit, dokud o jejich vystěhování nerozhodne soud. Vlastník proto poté, co uživatelé budovu nevyklidili, podal trestní oznámení. Jelikož policie dospěla k závěru, že jednání naplňuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, rozhodla se zasáhnout a prostor vyklidit. Po policejním zásahu většina osob areál dobrovolně opustila, stěžovatelé však byli vystěhováni s donucením.
Následné žádosti stěžovatelů o dohled a přezkum postupu policie státní zastupitelství odložilo. V řízení o správní žalobě na ochranu před nezákonným zásahem Nejvyšší správní soud konstatoval, že přezkum jednání policie náleží do pravomoci státního zastupitelství, nikoli správních soudů. Ústavní soud následně rozhodnutí státního zastupitelství zrušil. Stěžovatelé se proto znovu obrátili na státní zastupitelství s tím, že policie neměla zasahovat do jejich občanskoprávního sporu s vlastníkem, trestní prostředky měla využít až jako krajní řešení a že porušila jejich právo na nedotknutelnost obydlí. Jejich žádosti o přezkum nebylo vyhověno, jelikož neměli právo budovu užívat jako nájemci. Jejich jednání tak bylo považováno za protiprávní a vyvolávalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Následná žádost o výkon dohledu rovněž nebyla úspěšná. Stěžovatelé podali další ústavní stížnost, kterou Ústavní soud zamítl. Přestože Ústavní soud shledal v přezkumu obvodního státního zastupitelství určité nedostatky, konstatoval, že se s námitkami stěžovatelů jinak řádně vypořádalo. Dále uvedl, že policie mohla na první pohled považovat jednání stěžovatelů za trestné a že vystěhování bylo nezbytné k ukončení tohoto jednání. Policejní zásah byl proto zákonný a přiměřený.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé s odkazem na článek 8 Úmluvy namítali porušení práva na nedotknutelnost obydlí. Tvrdili, že vystěhování mělo být provedeno soudním vykonavatelem na základě rozhodnutí soudu, a policie tudíž neměla zasahovat do jejich občanskoprávního sporu s vlastníkem budovy.
Soud připomněl, že obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy není omezeno jen na prostory, které jsou užívány nebo zřízeny zákonným způsobem. Je autonomním pojmem, nezávislým na výkladu vnitrostátního práva. To, zda konkrétní prostor představuje „obydlí“ chráněné článkem 8 Úmluvy, závisí na skutkových okolnostech, především na existenci dostatečně úzkého a trvalého vztahu ke konkrétnímu místu (Jansons proti Lotyšsku, č. 1434/14, rozsudek ze dne 8. září 2022, § 52).
Soud užívání budovy stěžovateli označil za „squatting“. Ten podle něj může mít rezidenční charakter, například když chudí nebo bezdomovci nezákonně obývají opuštěné nemovitosti za účelem bydlení, čímž si k nim vytvoří dostatečně úzký a trvalý vztah. Squatting však může mít také charakter společenského hnutí za zachování budov nebo protestu, kdy jsou squaty využívány jako svépomocná společenská nebo komunitní centra. Dle Soudu situace stěžovatelů spadala do druhé kategorie, a to z následujících důvodů: a) dohoda o spolupráci výslovně uváděla, že není nájemní smlouvou a umožňovala pouze užívání konkrétních prostor jednomu stěžovateli a přítomnost ostatních stěžovatelů za účelem výkonu pomocných prací, b) stěžovatelé nezpochybňovali, že budova nebyla vhodná k dlouhodobému bydlení, c) stěžovatelé se nejevili jako sociálně slabí či nemajetní – všichni byli hlášeni k trvalému pobytu na jiných adresách a po vystěhování netvrdili, že by neměli kam jít a d) stěžovateli předložené fotografie neprokázali, že by v budově dlouhodobě žili. Stěžovatelé tedy neprokázali existenci dostatečné a trvalé vazby k budově, aby ji bylo možné považovat za jejich „obydlí“ ve smyslu článku 8 Úmluvy. Tuto námitku proto Soud prohlásil za neslučitelnou s článkem 8 Úmluvy ratione materiae a jako takovou ji odmítl.
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé dále na poli článku 6 Úmluvy namítali, že státní zastupitelství se jejich případem zabývalo čistě formálně a povrchně a nerespektovalo první nález Ústavního soudu. Tvrdili také, že přezkum a konečné rozhodnutí Ústavního soudu nemůže nahradit projednání případu soudy v občanském soudním řízení.
Jelikož se rozhodnutí vnitrostátních orgánů, které stěžovatelé před Soudem napadli, netýkala „trestního obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy, nebylo možné tento článek použít v jeho trestněprávní části. Aby Soud mohl posoudit použitelnost článku v jeho občanskoprávní větvi, musel určit, zda se věc, kterou stěžovatelé předložili vnitrostátním orgánům, týkala rozhodování o občanském právu. Pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho občanskoprávní větvi musí existovat „spor“ o právo, o němž je možné hájitelně tvrdit, že je uznáno ve vnitrostátním právu, bez ohledu na to, zda je chráněno také Úmluvou (Grzęda proti Polsku, č. 43572/18, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2022, § 257). Dle Soudu neexistence práva chráněného článkem 8 Úmluvy nevylučuje automaticky existenci práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nicméně vzhledem k tomu, že žádný vnitrostátní orgán nepřijal tvrzení stěžovatelů, že byli oprávněni budovu obývat jako faktičtí nájemci, nemohou stěžovatelé tvrdit, že měli hájitelné právo setrvat v budově, které by bylo vnitrostátním právem uznáno. Proto i tuto část stížnosti Soud odmítl z důvodu neslučitelnosti ratione materiae s Úmluvou.