Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 13. února 2025 ve věci č. 11216/22 – Brož proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti, protože stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu na právech, konkrétně právu na ústní slyšení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na ochraně dobré pověsti podle článku 8 Úmluvy, v důsledku zproštění výkonu funkce insolvenčního správce v jedné konkrétní věci.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel je insolvenčním správcem, držitelem povolení k výkonu činnosti zvláštního insolvenčního správce a dokladu o bezpečnostní způsobilosti. V roce 2018 insolvenční soud zprostil stěžovatele výkonu funkce v jednom insolvenčním řízení na majetek fyzické osoby kvůli nerespektování pokynu insolvenčního soudu. Insolvenční soud ke zproštění přistoupil, aniž by stěžovatele vyslechl, když podstatné skutečnosti vyplývaly z písemných podkladů. Podle stěžovatele ale insolvenční soud pochybil, pokud rozhodl bez slyšení stěžovatele, který měl navíc pokyn soudu splnit. S postupem insolvenčního soudu se nicméně ztotožnily jak Nejvyšší, tak i Ústavní soud, u kterých se stěžovatel marně domáhal nápravy. Ústní jednání se nekonalo ani před soudy vyšších stupňů, potažmo před Ústavním soudem.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení jednak práva na spravedlivé řízení, protože nebyl insolvenčním soudem slyšen při jednání, jednak práva na respektování soukromého života, protože zproštění údajně negativně zasáhlo do jeho dobré pověsti a zbavilo ho důvěryhodnosti.
Soud připomněl, že tvrzené porušení práva musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, aby se jím zabýval mezinárodní soud. Závažnost tvrzeného porušení je třeba posuzovat jak s přihlédnutím k subjektivnímu vnímání stěžovatele, tak i k tomu, co je objektivně v sázce (viz Ağcakaya proti Turecku, č. 39365/18, rozhodnutí ze dne 13. září 2022). Posuzovaná věc se týkala zproštění stěžovatele výkonu funkce insolvenčního správce toliko v jedné věci. Stěžovatel tedy nadále vykonává funkci insolvenčního správce. Současně podle Soudu stěžovatel neprokázal, že by zproštění mělo zásadní negativní dopad na jeho pověst, resp. na celkový výkon funkce insolvenčního správce. V tomto ohledu Soud poznamenal, že vnitrostátní orgány prodloužily stěžovateli zvláštní povolení a získal také nový doklad o bezpečnostní způsobilosti. Zároveň stěžovatel neprokázal, že by jeho finanční situace byla natolik tíživá, aby pro něho mělo zproštění v jedné věci významnější důsledky.
Dále Soud konstatoval, že zproštění představovalo opatření organizačně technické povahy, které lze přijmout i bez ústního jednání (viz např. Schelling proti Rakousku, č. 55193/00, rozsudek ze dne 10. listopadu 2005, § 30). Podotkl také, že stěžovatel mohl před soudy vyšších stupňů písemné vznést své argumenty. Neuvedl, jaký argument, který by nešlo uplatnit písemně, hodlal přednést na ústním slyšení. Podle Soudu tedy nelze dospět k závěru, že stěžovatel utrpěl podstatnou újmu, která by dosáhla nezbytné míry závažnosti. S odkazem na svou ustálenou judikaturu Soud dodal, že z hlediska dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a protokolech k ní není nutné, aby věc posoudil po věcné stránce.
Vzhledem k výše uvedenému Soud dospěl k závěru, že stížnost lze prohlásit za nepřijatelnou podle čl. 35 odst. 3 písm. b) a odst. 4 Úmluvy.
Soud proto rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti.