© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 9. října 2012 ve věci č. 5081/11 – Bureš proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o nepřijatelnosti stížnost vznesené na poli čl. 5 odst. 1, 4 a 5 Úmluvy, a to po řadě pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, zjevnou neopodstatněnost a neslučitelnost s Úmluvou ratione materiae.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, jenž dlouhodobě trpí duševní nemocí – schizoafektivní poruchou –, se dne 4. června 2007 z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu dostavil do Psychiatrické léčebny Brno-Černovice a požádal o hospitalizaci na otevřeném oddělení. Přijímající lékařka, ačkoli shledala, že stěžovatel je klidný a orientovaný, dospěla k závěru, že u něj nelze vyloučit výskyt sebevražedných sklonů, a proto rozhodla o jeho umístění do uzavřeného oddělení léčebny. Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil. Následující den ošetřující lékař konstatoval, že stěžovatel je klidný, lucidní a plně orientovaný, avšak trpí paranoiou a nelze vyloučit zhoršení jeho stavu. Dále poznamenal, že stěžovatel není agresivní a popírá jakékoli sebevražedné myšlenky. Dne 6. června 2007 ošetřující lékařka po návštěvě stěžovatelovy matky a dalším vyšetření dospěla k závěru, že u stěžovatele nelze vysledovat tendence k uskutečnění sebevražedných myšlenek, a proto, ačkoli propuštění není nejlepším řešením, stěžovatel není nebezpečný ani sobě, ani svému okolí a propuštění na revers je možné. Ve večerních hodinách byl stěžovatel po podepsání reversu propuštěn.
Léčebna nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele oznámila Městskému soudu v Brně dne 5. června 2007. Dne 6. června 2007 vyšší soudní úřednice tohoto soudu zaznamenala do spisu, že stěžovatel již byl propuštěn, a vydala pokyn kanceláři k založení spisu.
V dubnu 2009 podal stěžovatel žádost o odstranění průtahů v řízení o přípustnosti jeho převzetí do psychiatrické léčebny, v níž se domáhal, aby soud řízení urychleně zahájil. Dopisem z května 2009 byl městským soudem informován, že v souladu s ustálenou praxí nebylo z důvodu jeho urychleného propuštění řízení zahájeno. V červenci 2009 Krajský soud v Brně zamítl stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu s tím, že podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu v případech, kdy je pacient propuštěn na svobodu, nemá být v řízení pokračováno. Stěžovatel se navíc dle krajského soudu může domáhat náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu. Ústavní soud v červnu 2010 odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost, jelikož dle jeho názoru článek 5 Úmluvy nezaručuje právo na přezkum zákonnosti již ukončené detence a stěžovatel neuvedl, že by uplatnil nárok podle článku 5 odst. 5 Úmluvy a tento mu byl odepřen.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že přestože nebylo spolehlivě prokázáno, že je duševně nemocný, byl nedobrovolně hospitalizován. Dále namítal, že jeho zbavení svobody nebylo zákonné, a tudíž souladné s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jelikož soudy vůbec nerozhodly o přípustnosti jeho převzetí do léčebny.
Soud konstatoval, že v dubnu 2009, kdy se stěžovatel domáhal, aby soudy rozhodly o přípustnosti jeho převzetí do psychiatrické léčebny, již dle ustálené judikatury, která našla svůj odraz ve sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 29/2006, soudy v obdobných situacích nemohly pokračovat v řízení. Stěžovatelem zvolený prostředek nápravy tedy nebyl adekvátním prostředkem ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy.
Tímto prostředkem dle Soudu naopak byla žaloba na ochranu osobnosti proti dané psychiatrické léčebně. Soud připomněl, že právo na svobodu je integrální součástí práva na ochranu osobnosti. V obecné rovině je proto podle Soudu žalobu na ochranu osobnosti třeba považovat za účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Jednání nemocnice je v řízení posuzováno prismatem práva na svobodu a v případě nezákonnosti je žalobci přiznáno spravedlivé zadostiučinění. Tato žaloba je dle Soudu v daném kontextu účinná nejen teoreticky, ale i v praxi, jelikož minimálně Krajský soud v Ústí nad Labem v rozhodnutí ze dne 15. října 2010 žalobu podanou za obdobných skutkových okolností posoudil meritorně a Ústavní soud již nejméně ve dvou rozhodnutích (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 336/98 a I. ÚS 842/07) konstatoval, že osoby namítající porušení svého práva na svobodu z důvodu nedobro-volné hospitalizace se mohou nápravy svých práv domáhat občansko-právní žalobou proti dané nemocnici. Stěžovatel naopak nepředložil žádný příklad, kdy by soudy za obdobných okolností konstatovaly, že § 11 a násl. občanského zákoníku nejsou použitelné. Soud tudíž uzavřel, že stěžovatelova tvrzení nejsou ničím víc než jen pochybnostmi o účinnosti daného prostředku nápravy, a proto jeho námitka musí být odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
b) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Stěžovatel v okolnosti, že soudy nerozhodly o přípustnosti jeho převzetí do psychiatrické léčebny meritorně, spatřoval i porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Soud připomněl, že dle své judikatury se čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevztahuje na řízení, která mohou sloužit k přezkumu zákonnosti již ukončených zbavení svobody, a to zvláště těch, která trvala krátkou dobu. V projednávaném případě šlo přesně o takovou situaci – stěžovatel byl propuštěn po 50 hodinách a během svého zbavení svobody se nepokusil zahájit žádné soudní řízení. Za těchto okolností tedy z čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyplývala pro stát povinnost zajistit stěžovateli přezkumné řízení. Článek 5 odst. 4 Úmluvy se dle Soudu nevztahoval ani na stěžovatelovy pokusy odstranit tvrzené průtahy v řízení o přípustnosti jeho převzetí do psychiatrické léčebny, které však dle českého práva za daných okolností nemělo být konáno, jelikož nešlo o návrhy na zahájení nového řízení.
Soud proto z těchto důvodů stěžovatelovu námitku prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
c) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal, že ho neprovedení řízení o přípustnosti jeho převzetí do psychiatrické léčebny zbavilo možnosti domáhat se odškodnění za nezákonné zbavení svobody.
Soud připomněl, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je použitelný jen tehdy, bylo-li vnitrostátními orgány nebo Soudem shledáno porušení některého z ostatních odstavců článku 5 Úmluvy. Jelikož k takovému závěru žádný soud v projednávaném případě nedospěl, je stěžovatelova námitka nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy