© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 2. června 2015 ve věci č. 22037/13 – Canonne proti Francii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost na porušení čl. 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy, v níž stěžovatel namítal zejména to, že vnitrostátní soudy určily jeho otcovství na základě jeho odmítnutí podrobit se genetickým testům.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je vnukem zakladatele společnosti, která vyrábí pastilky Valda, a v minulosti zastával post viceprezidenta této společnosti. Ve stejné společnosti pracovala do roku 1983 i paní C., které se v roce 1982 narodila dcera E. V roce 2002 podala E. soudu návrh, aby jako jejího otce určil stěžovatele. Soud nařídil vyhotovení znaleckého posudku včetně odběru krve stěžovatele. Stěžovatel nicméně nereagoval na výzvy, aby se dostavil k odběru; znalecký posudek tedy nemohl být vypracován.
V roce 2009 vydal soud rozsudek, jímž určil, že stěžovatel je otcem E. Zároveň nařídil, aby byl tento údaj zapsán do jejího rodného listu. V odůvodnění rozsudku soud poukázal na to, že stěžovatel se odmítl podrobit nařízeným testům, jakož i na to, že v době, kdy C. pracovala ve společnosti Valda, podnikli se stěžovatelem společné služební cesty; jedna z těchto cest přitom časově spadala do období početí E., což dokládaly i účtenky z hotelů vystavené na jméno stěžovatele a C.
Stěžovatel se odvolal. Namítal, že prvostupňový soud založil své rozhodnutí na jeho odmítnutí dostavit se k odběru krve, čímž porušil zásadu neporušitelnosti lidského těla. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že k porušení zmíněné zásady nedošlo, jelikož rozhodnutí prvostupňového soudu spočívá i na dalších důkazech, a to konkrétně na účtenkách z hotelů (jejichž pravost stěžovatel nepopřel), na výpovědi tehdejšího zaměstnance společnosti, který uvedl, že podnikem kolovaly dohady o vztahu mezi stěžovatelem a C., jakož i na výpovědi syna C. potvrzující existenci tohoto milostného poměru. Odmítnutí stěžovatele podrobit se genetickým testům představovalo za daných okolností pouze doplňkový důkaz jeho otcovství.
Stěžovatel podal dovolání, které však dovolací soud odmítl jako nepřípustné.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, přičemž zejména uvedl, že vnitrostátní soudy měly některé z důkazů předložených protistranou odmítnout jako nepřípustné.
Soud připomněl, že Úmluva neupravuje způsob dokazování jako takový a nevylučuje použití důkazů, které byly získány v rozporu s vnitrostátním právem. Úkolem Soudu je zjistit, zda bylo dané řízení jako celek, tj. včetně provedení dokazování, spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Mantovanelli proti Francii, č. 21497/93, rozsudek ze dne 18. března 1997, § 34). V projednávané věci mohl stěžovatel vnitrostátním soudům předložit svoje tvrzení týkající se nezákonnosti předmětných důkazů, což se i stalo, a tato otázka byla následně předmětem kontradiktorního řízení. Spravedlnost daného řízení se přitom nejeví být sporná. Napadené hotelové účtenky navíc nebyly jediným důkazem, na němž soudy založily svá rozhodnutí. Soud proto odmítl tuto část stížnosti jako zjevně neopodstatněnou.
B.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal porušení článku 8 Úmluvy. Uvedl, že francouzské právo zavazuje osoby, proti nimž je vedeno řízení o určení otcovství, aby se podrobily testu DNA. Zásada neporušitelnosti lidského těla přitom dle jeho názoru vylučuje, aby byly v civilních věcech vykonávány nucené genetické testy.
Soud předně uznal, že v projednávané věci došlo k zásahu do stěžovatelových práv chráněných článkem 8, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, jak právní uznání, tak i zrušení rodičovského vztahu se přímo dotýká identity dané osoby (Rasmussen proti Dánsku, č. 8777/79, rozsudek ze dne 28. listopadu 1984, § 33). Zadruhé, odběr krve představuje zásah do tělesné integrity; genetické údaje se navíc dotýkají intimní identity člověka a mají spojitost se soukromým životem (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 71).
Soud dále konstatoval, že namítaný zásah měl zákonný základ a sledoval legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných, a to ve smyslu ochrany práva E. na respektování jejího soukromého života. Toto právo totiž zahrnuje i právo každého poznat své předky (Pascaud proti Francii, č. 19535/08, rozsudek ze dne 16. června 2011, § 48) a rovněž právo na právní uznání vztahu mezi rodičem a dítětem (Mennesson proti Francii, č. 65192/11, rozsudek ze dne 26. června 2014, § 46).
Ohledně nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud uvedl, že projednávaný případ je nutno posuzovat ve světle věcí Mikulić proti Chorvatsku (č. 53176/99, rozsudek ze dne 7. února 2002) a Ebru a Tayfun Engin Çolak proti Turecku (č. 60176/00, rozsudek ze dne 30. května 2006). V nich Soud konstatoval porušení článku 8 Úmluvy, jelikož vnitrostátní soudy nedokázaly zabránit, aby bylo řízení o určení otcovství zhaceno tím, že muž označený jako otec se odmítl podrobit testům DNA. V druhém z citovaných rozsudků k tomu Soud poznamenal, že zájem osoby usilující o určení otcovství musí být chráněn i v situaci, kdy toto otcovství nelze stanovit na základě testů DNA. Zásada přiměřenosti vyžaduje, aby vnitrostátní soudy vyvodily důsledky z odmítnutí dotčeného muže podrobit se testům a aby neprodleně rozhodly o žalobě na určení otcovství (Ebru a Tayfun Engin Çolak proti Turecku, cit. výše, § 95).
Namítaný postup francouzských orgánů byl dle Soudu v souladu s touto judikaturou, třebaže v projednávané věci na rozdíl od výše citovaných rozsudků nelze mluvit o „nejlepším zájmu dítěte“; E. byla totiž v době zahájení řízení o určení otcovství již zletilá. To však neoslabuje její právo poznat svůj původ a dosáhnout jeho právního uznání, odvozené z článku 8 Úmluvy, neboť toto právo nezaniká věkem (Pascaud proti Francii, cit. výše, § 65). Narození a jeho okolnosti se týkají soukromého života dítěte a posléze dospělého, který je chráněn uvedeným ustanovením Úmluvy (Odièvre proti Francii, č. 42326/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2003, § 29).
Soud nadto přihlédl ke skutečnosti, že vnitrostátní soudy svá rozhodnutí o otcovství stěžovatele nezaložily pouze na tom, že se odmítl podrobit genetickým testům; kromě toho vzaly v potaz i podání účastníků, předložené dokumenty a svědecké výpovědi. Jak výslovně uvedl odvolací soud, odmítnutí stěžovatele podrobit se testům představovalo pouze doplňkový důkaz jeho otcovství, který jen potvrdil závěr, k němuž směřovaly i ostatní důkazy.
Pokud tedy vnitrostátní soudy v projednávané věci upřednostnily právo E. na respektování jejího soukromého života před právem stěžovatele, nepřekročily tím prostor pro uvážení, který jim Úmluva poskytuje. I tuto část stížnosti proto Soud prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy