Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 12. května 2020 ve věci č. 29297/18 – Lilliendahl proti Islandu
Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení porušení článku 10 Úmluvy chránícího svobodu projevu z důvodu odsouzení k peněžitému trestu ve výši 800 eur za homofobní komentář v diskuzním fóru na internetu.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2015 schválila rada města Hafnarfjörður návrh na posílení výuky a poradenství týkající se problematiky LGBT osob na základních a středních školách. Návrh byl podroben intenzivní veřejné debatě, v rámci které se stal i tématem rozhlasového vysílání.
Stěžovatel vyjádřil svůj odpor k návrhu rady i k příslušnému rozhlasovému vysílání na internetovém diskuzním fóru pod článkem věnovaným právě odvysílanému pořadu. Ve svém komentáři označil LGBT osoby za sexuální devianty a jejich chování za nechutné. Nezisková organizace, která se měla na plánované úpravě osnov na školách podílet, podala na stěžovatele za tento příspěvek trestní oznámení pro porušení ustanovení trestního zákona, které postihovalo veřejné hanobení, zesměšňování a znevažování skupiny osob nebo vyhrožování této skupině. Stěžovatel byl okresním soudem napřed zproštěn obžaloby, na základě odvolání státního zástupce byl však nejvyšším soudem později odsouzen k peněžitému trestu ve výši cca 800 eur.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal, že odsouzení za komentář v diskuzním fóru představovalo porušení jeho práva na svobodu projevu chráněného článkem 10 Úmluvy.
A.K použití článku 17 Úmluvy
Soud nejprve posuzoval, zda stížnost není na základě článku 17 Úmluvy, který zakazuje zneužití práv chráněných Úmluvou, neslučitelná s Úmluvou ratione materie. Rozhodným kritériem pro posouzení použitelnosti tohoto ustanovení je, zda stěžovatelův výrok podněcuje k násilí a nenávisti (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 113–115). Článek 17 je však použitelný pouze ve výjimečných a krajních situacích. V případech týkajících se práva na svobodu projevu by měl být použit pouze tehdy, je-li bezprostředně zřejmé, že předmětné výroky usilují o zneužití svobody projevu jejím uplatněním pro účely, které jsou zjevně v rozporu s hodnotami chráněnými Úmluvou (tamtéž, § 114).
Soud shledal, že výrok stěžovatele nedosahoval tohoto vysokého prahu pro použitelnost článku 17 Úmluvy. Komentář byl sice značně předsudečné povahy, nelze však říci, že by bylo okamžitě zřejmé, že podněcoval k násilí a nenávisti nebo popíral práva a hodnoty chráněné Úmluvou. Stěžovateli tak nebyla uzavřena možnost namítat porušení svobody projevu.
B.K tvrzenému poručení článku 10 Úmluvy
Soud opakovaně shledal, že svoboda projevu představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti. Úmluvou jsou chráněny nejen informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo vnímány jako neškodné, ale i takové, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Výjimky ze svobody projevu musí být pojímány úzce a potřeba jakýchkoliv omezení musí být přesvědčivě prokázána [Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 101]. Při posuzování, zda vnitrostátní orgány odůvodnily zásah do svobody projevu relevantně a dostatečně, se Soud musí ujistit, zda tyto orgány použily standardy, které jsou v souladu se zásadami vymezenými článkem 10 Úmluvy, a zda dostatečně vyhodnotily skutkové okolnosti věci. Důležitým aspektem pro posouzení zásahu do práva na svobodou projevu je též povaha a závažnost uvalené sankce (Ceylan proti Turecku, č. 23446/94, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 37).
V hodnocení, zda došlo k porušení práva na svobodu projevu, mají státy jistý prostor pro uvážení (Steel a Morris proti Spojenému království, č. 68416/01, rozsudek ze dne 15. února 2005, § 87). Úlohou Soudu při následném přezkumu není provést znovu test přiměřenosti. Ze zásady subsidiarity vyplývá, že pokud nezávislý soud pečlivě přezkoumal skutkové okolnosti, uplatnil lidskoprávní standardy v souladu s judikaturou Soudu a náležitě poměřoval soupeřící zájmy, Soudu nepřísluší rozhodnutí vnitrostátního soudu nahrazovat. Výjimka z této zásady se uplatní pouze tehdy, když pro to existují silné důvody [Von Hannover proti Německu (č. 2), cit. výše, § 107].
a)K existenci zásahu
Odsouzení stěžovatele bezesporu představovalo zásah do práva na svobodu projevu.
b)K otázce, zda komentář stěžovatele představoval tzv. hate speech ve smyslu judikatury Soudu
Výroky představující nenávistné projevy (tzv. hate speech) jsou Soudem děleny do dvou kategorií. První kategorie zahrnuje nejzávažnější formy hate speech, které spadají pod článek 17 Úmluvy, a jsou tak vyjmuty z ochrany článku 10 Úmluvy. Druhá kategorie se skládá z méně závažných forem hate speech, které nespadají zcela mimo ochranu článku 10, ale státy se mohou rozhodnout je omezovat (Féret proti Belgii, č. 15615/07, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 54–92). Do této kategorie Soud neřadí jenom výslovné výzvy k násilí a jiným trestným činům, ale také útoky na osoby spočívající v urážení, zesměšňování či pomlouvání skupiny osob. V těchto případech Soud vyhodnocuje, zda se jedná o hate speech na základě obsahu výroku a způsobu jeho sdělení. Například ve věci Féret proti Belgii Soud neshledal porušení článku 10 Úmluvy, když posuzoval odsouzení stěžovatele, předsedy politické strany, za rasistické komentáře pronesené v roli politika v průběhu volební kampaně. Jeho komentáře měly široké publikum a větší dopad, než kdyby je pronesl jako soukromá osoba.
V projednávané věci se Soud plně ztotožnil se závěry nejvyššího soudu, že komentář byl „závažný, značně škodlivý a předsudečný“. Použitím výrazů „sexuální deviace“ a „sexuální devianti“ ve spojení s vyjádřením znechucení stěžovatel podporoval intoleranci a nenávist vůči homosexuálům.
Soud shledal, že byť výrok stěžovatele nepatří do první kategorie hate speech, svou formulací i obsahem jasně spadá do její druhé kategorie. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel výrok pronesl jako běžný občan, a nikoli jako osoba ve význačném postavení, jejíž výroky mají široké publikum, ani skutečnost, že útok nebyl mířen na zranitelné skupiny či osoby.
c)K zákonnosti zásahu
Příslušné ustanovení trestního zákoníku postihující hanobení, zesměšňování a znevažování skupiny osob nebo vyhrožování skupině založené na určitých charakteristikách včetně sexuální orientace bylo dostatečně jasné a předvídatelné, a naplňovalo tak požadavek zákonnosti.
d)Ke sledovanému cíli
Účelem ustanovení trestního zákoníku bylo chránit právo na respektování soukromého života a možnost užívat základní práva a svobody na rovném základě s ostatními a též bránit práva skupin osob, které byly historicky vystavovány diskriminaci. Zásah tak naplňoval sledovaný cíl ochrany práv a svobod jiných osob.
e)K nezbytnosti v demokratické společnosti
Nejvyšší soud v projednávané věci zeširoka poměřoval soupeřící zájmy: na jedné straně právo stěžovatele na svobodu projevu a na druhé straně právo homosexuálů na respektování soukromého života chráněné ústavou a článkem 8 Úmluvy. Soud souhlasil s nejvyšším soudem v tom, že komentáře stěžovatele byly závažné, značně škodlivé a předsudečné a že nepředstavovaly relevantní kritiku rozhodnutí městské rady, které veřejnou debatu vyvolalo. Soud dále připomněl, že diskriminaci založenou na sexuální orientaci považuje za stejně závažnou jako diskriminaci vyplývající z odlišné rasy, původu či barvy pleti (Smith a Grady proti Spojenému království, č. 33985/96 a č. 3986/96, rozsudek ze dne 25. července 1999, § 97). Podotkl, že jak Výbor ministrů, tak Parlamentní shromáždění Rady Evropy v minulosti vyzvaly k ochraně sexuálních menšin a osob s odlišnou genderovou identitou před nenávistnými a diskriminačními projevy, a to s poukazem na marginalizaci a pronásledování, kterému byly a stále jsou tyto skupiny vystaveny. Podle Soudu nejvyšší soud pro odsouzení stěžovatele uvedl dostatečné a relevantní důvody. Navíc, ačkoli trestní sazba umožňovala uložení trestu odnětí svobody až na dva roky, stěžovatel byl odsouzen toliko k peněžitému trestu ve výši cca 800 eur. Tento trest Soud nepovažoval za daných okolností za přehnaný.
Dle Soudu vzal nejvyšší soud v úvahu všechna kritéria vyplývající z judikatury Soudu a jednal v rámci prostoru pro uvážení. Posouzení povahy a závažnosti komentáře nebylo zjevně nerozumné a náležitě poměřovalo osobní zájmy stěžovatele s veřejným zájmem zahrnujícím práva genderových a sexuálních menšin. Ve světle stávající judikatury a zásady subsidiarity tak Soud dospěl k závěru, že mu nepřísluší, aby rozhodnutí vnitrostátního soudu nahrazoval svým vlastním. Soud tudíž označil stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy