© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozhodnutí ze dne 15. května 2018 ve věci č. 41079/16 – Caruana proti Maltě
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl k jednomyslnému závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, v níž manželka pachatele vraždy namítala, že došlo k porušení jejího práva na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy tím, že jí bylo uloženo, aby se jako svědkyně činu podrobila stěru z ústní sliznice za účelem obstarání důkazu.
I.Skutkové okolnosti
Stížnost se týkala trestního řízení, v němž byl manžel stěžovatelky obžalován z vraždy, k níž mělo dle obžaloby dojít v prosinci 1998 za následujících okolností. V době, kdy její manžel spal, užívala si stěžovatelka ve společném obydlí poměr s jiným mužem, který ji uprostřed noci přišel dle domluvy navštívit. Manžel stěžovatelky byl náhle vzbuzen hlasitým zvukem, který vydala dětská hračka, na niž nepozorný milenec při odchodu šlápl. Manžel stěžovatelky neváhal a nezvaného hosta zastřelil. Stěžovatelka vystupovala v následném trestním řízení jako jediná očitá svědkyně činu. Popsaný sled událostí přitom zatvrzele popírala. Soud proto nařídil, aby byl proveden stěr slin z úst stěžovatelky. Zároveň ustanovil znalce, který měl následně takto získané vzorky DNA porovnat s těmi, které byly nalezeny u oběti.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že jí bylo v rozporu s právem na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy uloženo, aby se podrobila odběru biologických vzorků stěrem slin, ačkoli sama nebyla obviněna z žádného trestného činu, a to jen proto, aby mohly být následně použity jako usvědčující důkazy proti jejímu manželovi.
Soud úvodem připomněl, že odběr a uchovávání biologického materiálu, jakož i sběr a skladování profilů DNA představují zásahy do práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 71–77). Dané právo zahrnuje též ochranu fyzické integrity člověka. Odebírání vzorků krve a slin přitom je – jakkoli méně významným – lékařským zákrokem, který z povahy věci představuje zásah do práva na soukromí (Schmidt proti Německu, č. 32352/02, rozhodnutí ze dne 5. ledna 2006). Jakýkoli zásah do práva na respektování soukromého života je ve světle druhého odstavce článku 8 Úmluvy přípustný pouze za předpokladu, že je stanoven zákonem, sleduje jeden nebo více legitimních cílů v daném ustanovení vypočtených a je k dosažení tohoto cíle nezbytný v demokratické společnosti.
Ve vztahu k okolnostem projednávané věci tak Soud na úvod potvrdil, že stěr slin z úst nepochybně představoval zásah do práva stěžovatelky na respektování soukromého života. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že tento vyšetřovací úkon dosud nebyl proveden, jelikož proti rozhodnutí soudu, jímž byl nařízen, není přípustný žádný opravný prostředek. Příkaz soudu je bezprostředně vykonatelný, což znamená, že si stěžovatelka může nárokovat postavení oběti namítaného porušení Úmluvy. Obecně platí, že článek 8 Úmluvy v zásadě nebrání tomu, aby byl takový lékařský zákrok za účelem obstarání věcného důkazu proveden i proti vůli dotčené osoby bez ohledu na to, zda jde o podezřelého (srov. Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006, § 70) nebo třeba významného svědka jako v projednávané věci. Zásah do práva stěžovatelky byl dle Soudu stanoven zákonem, jelikož se opíral o výslovné ustanovení trestního zákoníku. To splňovalo i požadavky vyplývající z judikatury na dostupnost a předvídatelnost.
Stěžovatelka v tomto ohledu namítala, že se dané ustanovení nemělo uplatnit, neboť měla coby manželka obviněného požívat výsady práva nevypovídat. Dle názoru Soudu však určení přípustného omezení tohoto institutu spadá do prostoru pro uvážení států. Za dané situace však dle mínění Soudu k podkopání podstaty práva nevypovídat dojít ani nemohlo. Tato zásada se totiž vztahuje jen na ústní podání výpovědi, a nikoliv na věcné důkazy, které existují nezávisle na vůli dotyčného jedince. Podobně je tomu i v případě práva neobviňovat sebe sama, které je rovněž projevem práva nevypovídat. I u něho Soud v minulosti dovodil, že se nevztahuje na použití věcných důkazů, které existují nezávisle na vůli podezřelého, byť by byly opatřeny za pomoci donucení, jako jsou dokumenty získané na základě příkazu k domovní prohlídce, provedením dechové zkoušky, odběrem krve, moči, vlasů nebo jiných tělesných tkání za účelem porovnání vzorků DNA (Jalloh proti Německu, cit. výše, § 102). Soud proto rozhodl, že zásah do práv stěžovatelky byl proveden na základě zákona.
Zároveň tento zásah sledoval legitimní cíl spočívající v předcházení zločinnosti. Tento pojem totiž zahrnuje i obstarávání důkazů za účelem odhalování a stíhání trestné činnosti (Van der Haijden proti Nizozemsku, č. 42857/05, rozsudek velkého senátu ze dne 3. dubna 2012, § 31–32, § 54).
V neposlední řadě zbývalo posoudit, zda bylo dané opatření nezbytné v demokratické společnosti, tj. zda se vnitrostátním orgánům podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi individuálními právy stěžovatelky na straně jedné a zájmem společnosti na předcházení zločinnosti na straně druhé. V této souvislosti přitom vnitrostátní orgány požívají určitého prostoru pro uvážení. Soud se nejdříve vypořádal s argumentací stěžovatelky, že se jako svědkyně nacházela v horším procesním postavení, než kdyby byla v pozici obviněné, která může provedení takového úkonu odmítnout. Soud odvětil, že svědek a podezřelý z povahy věci nemohou požívat stejných záruk, jelikož vystupují v odlišných procesních rolích. Nelze přehlížet, že z hlediska podezřelého je podstatně více v sázce, když může být ve výsledku uznán vinným a odsouzen. Podobně Soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že neměla k dispozici účinné prostředky nápravy. Stěžovatelka ve skutečnosti namítala nezákonnost rozhodnutí již v řízení před obecnými soudy a stejně tak později s odkazem na Úmluvu i před ústavním soudem. Soud konečně vyzdvihl, že provedení stěru z ústní sliznice je úkonem, který má velmi krátké trvání, nezpůsobuje žádná zranění ani duševní útrapy, a proto na něj musí být z hlediska fyzické integrity pohlíženo jako na zásah malého významu. Stěžovatelka byla jediným přímým svědkem vraždy a její vzorek DNA byl nezbytný k objasnění motivu této tragické události. S ohledem na silný veřejný zájem na stíhání takto závažného trestného činu bylo nezbytné nashromáždit takové množství důkazů, kolik jen bylo za daných okolností možné. Soud proto nemohl dospět k závěru, že by za daných okolností bylo napadené opatření nepřiměřené.
Stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy