CASE OF A AND B v. NORWAY - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

 RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT 

VĚC A a B proti NORSKU

(stížnosti č. 24130/11 a 29758/11)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

15. listopadu 2016

Tento rozsudek nabyl právní moci,
může však být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci A a B proti Norsku,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení

Guido Raimondi, předseda,

Işıl Karakaş,

Luis López Guerra,

Mirjana Lazarova Trajkovska,

Angelika Nußberger,

Boštjan M. Zupančič,

Khanlar Hajiyev,

Kristina Pardalos,

Julia Laffranque,

Paulo Pinto de Albuquerque,

Linos-Alexandre Sicilianos,

Paul Lemmens,

Paul Mahoney,

Yonko Grozev,

Armen Harutyunyan,

Gabriele Kucsko-Stadlmayer, soudci,

Dag Bugge Nordén, soudce ad hoc,

a Lawrence Early, právní poradce,

po poradě konané dne 13. ledna a 12. září 2016,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno dvěma stížnostmi (č. 24130/11 a 29758/11) směřujícími proti Norskému království, které dne 28. března 2011 a 26. dubna 2011 podali Soudu dva norští občané, pan A a pan B („stěžovatelé“), na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). Předseda velkého senátu přistoupil na požadavek stěžovatelů, aby jejich jména nebyla zveřejněna (čl. 47 odst. 4 jednacího řádu Soudu).

2. Stěžovatele zastupuje R. Kjeldahl, advokát působící v Oslu. Norskou vládu („vláda“) postupně zastupovali její zmocněnci M. Emberland, C. Reusch a následně opět M. Emberland z Úřadu nejvyššího státního zástupce (občanskoprávní záležitosti).

3. Erik Møse, soudce zvolený za Norsko, se nemohl účastnit projednávání věci (článek 28). Dne 20. února 2015 předseda senátu ustanovil Daga Bugge Nordéna, aby se na jeho místě projednávání případu účastnil jako soudce ad hoc (čl. 26 odst. 4 Úmluvy a člá­nek 29 jednacího řádu Soudu).

4. Stěžovatelé zejména namítali, že v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě byli oba stíháni a potrestáni dvakrát pro tentýž daňový delikt.

5. Dne 26. listopadu 2013 rozhodl senát o sloučení obou stížností a o jejich oznámení vládě.

6. Dne 7. července 2015 senát první sekce ve složení Isabelle Berro, předsedkyně, Khanlar Hajiyev, Mirjana Lazarova Trajkovska, Julia Laffranque, Paulo Pinto de Albuquer­que, Linos-Alexandre Sicilianos a Ksenija Turković, soudci, a Søren Nielsen, tajemník sekce, se vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu, přičemž žádný z účastníků řízení nevznesl námitky (článek 30 Úmluvy a článek 72 jednacího řádu Soudu).

7. Složení velkého senátu bylo stanoveno v souladu s ustanoveními čl. 26 odst. 4 a 5 Úmluvy a článku 24 jednacího řádu Soudu. Soudce András Sajó a soudkyně Nona Tsotsoria, kteří se nemohli zúčastnit projednávání věci při přijímání rozsudku, byli nahrazeni soudkyní Kristinou Pardalos a soudcem Armenem Harutyunyanem, již byli prvním a druhým náhradním soudcem (čl. 24 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

8. Stěžovatelé i vláda předložili svá stanoviska k přijatelnosti a odůvodněnosti stížností.

9. Vedle toho svá vyjádření předložily vlády Bulharska, České republiky, Řecka, Francie, Moldavské republiky a Švýcarska, které byly připuštěny jako vedlejší účastníci v písemné části řízení (čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 44 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

10. Dne 13. ledna 2016 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jednání (čl. 59 odst. 3 jednacího řádu).

Ústního jednání se zúčastnili:

a)za vládu

M. Emberland, státní zástupce, Úřad nejvyššího státního zástupce (občanskoprávní záležitosti), zmocněnec,

J. Sandvig, státní zástupkyně, Úřad nejvyššího státního zástupce (občanskoprávní záležitosti),

C. Reusch, státní zástupce, Úřad nejvyššího státního zástupce (občanskoprávní záležitosti), poradci,

A. Tverberg, náměstek generálního ředitele, oddělení legislativy Královského norského ministerstva spravedlnosti a veřejné bezpečnosti,

L. Stoltenberg, vrchní státní zástupce, Národní úřad pro vyšetřování a stíhání hospodářské a environmentální kriminality,

D. E. Eilertsen, vrchní daňový kontrolor, Daňová správa Norska – východ, poradci;

b)za stěžovatele

R. Kjeldahl, advokát, právní zástupce.

Soud vyslechl vyjádření R. Kjeldahla a J. Sandvig a jejich odpovědi na otázky soudců.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

11. První stěžovatel, pan A, se narodil v roce 1960 a žije v Norsku. Druhý stěžovatel, pan B, se narodil v roce 1965 a žije na Floridě ve Spojených státech amerických.

12. Společně s panem E. K. vlastnili stěžovatelé společnost Estora Investment Ltd. („Estora“) registrovanou v Gibraltaru. Pan T. F. a pan G. A. vlastnili společnost Strategic Investment AS („Strategic“) registrovanou na ostrově Samoa a v Lucembursku. V červnu 2001 získala společnost Estora podíl 24 % ve společnosti Wnet AS. Společnost Strategic získala podíl 46 % ve společnosti Wnet AS. V srpnu 2001 byly veškeré podíly ve společnosti Wnet AS prodány společnosti Software Innovation AS za podstatně vyšší cenu. Prodejní cena podílu prvního stěžovatele činila 3 259 341 norských korun (NOK) (přibližně 360 000 eur). Tuto částku převedl na společnost Banista Holding Ltd. registrovanou v Gibraltaru, jejímž byl jediným akcionářem. Prodejní cena podílu druhého stěžovatele činila 4 651 881 NOK (přibližně 500 000 eur). Tuto částku převedl na společnost Fardan Investment Ltd., jejímž byl jediným akcionářem.

Panu E. K., panu G. A. a panu T. F. přinesly zisk podobné transakce, zatímco pan B. L., pan K. B. a pan G. N. byli zapojeni do dalších transakcí v podobě nenahlášeného zdanitelného plnění se společností Software Innovation AS.

Příjmy z těchto transakcí ve výši přibližně 114,5 milionu NOK (přibližně 12,6 mi­lionu eur) nebyly před norskými daňovými úřady přiznány, což znamenalo neuhrazenou daňovou povinnost ve výši přibližně 32,5 milionu NOK (přibližně 3,6 milionu eur).

13. V roce 2005 zahájila daňová správa daňovou kontrolu společnosti Software Innovation AS a zkoumala vlastníky, kteří stáli za společností Wnet AS. Dne 25. října 2007 podala daňová správa trestní oznámení vůči T. F. u Økokrim (Norský národní úřad pro vyšetřování a stíhání hospodářské a environmentální trestné činnosti) ohledně skutečností, které později vedly k obvinění prvního stěžovatele spolu s ostatními shora uvedenými osobami a druhého stěžovatele z důvodu závažného daňového podvodu.

Osoby uvedené v § 12 výše byly následně v trestním řízení stíhány, uznány vinnými a odsouzeny k trestu odnětí svobody za daňové podvody. Je též třeba uvést, že:

– trest odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen E. K. soudem prvního stupně, byl potvrzen i ve druhém stupni, byť ho odvolací soud považoval za poněkud mírný; mezitím mu bylo vyměřeno daňové penále[1] ve výši 30 %;

– délka trestu odnětí svobody uloženého B. L. byla stanovena s přihlédnutím k tomu, že mu bylo předtím vyměřeno daňové penále ve výši 30 %;

– panu G. A. nebyla uložena ani pokuta, ani mu nebylo vyměřeno daňové penále;

– panu T. F. byla navíc uložena pokuta odpovídající daňovému penále ve výši 30 %;

– pánům K. B. a G. N. byla uložena pokuta v souladu s přístupem stanoveným v roz­sudku Nejvyššího soudu ve věci Rt. 2011 s. 1509, s odkazem na Rt. 2005 s. 129, jehož shrnutí je uvedeno v § 50 níže.

Níže je uvedeno shrnutí konkrétních okolností týkajících se prvního a druhého stěžovatele.

A.První stěžovatel

14. K výslechu prvního stěžovatele došlo dne 6. prosince 2007, a to nejprve v posta­vení svědka. Dne 14. prosince 2007 byl zatčen a vyslýchán jako obviněný („siktet“). Připustil skutkové okolnosti, nicméně nepřijal trestní odpovědnost. Po čtyřech dnech byl propuštěn.

15. Dne 14. října 2008 byl první stěžovatel obviněn z porušení čl. 12-1 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 12-2 zákona o výměru daní z roku 1980 (ligningsloven) (znění těchto ustanovení je uvedeno níže v § 43).

16. Dne 24. listopadu 2008 daňový úřad (skattekontoret) doměřil daň za zdaňovací období let 2002 až 2007 poté, co stěžovatele v tomto smyslu dne 26. srpna 2008 upozornil mimo jiné s odkazem na daňovou kontrolu, trestní vyšetřování, jím předložené důkazy, které jsou uvedeny v § 13 výše, a dále pak na dokumenty, které Økokrim zajistil v průběhu šetření. Pro rok 2002 došlo k doměření daně z toho důvodu, že první stěžovatel opomenul uvést obecný příjem ve výši 3 259 341 NOK (přibližně 360 000 eur) a místo toho nahlásil ztrátu ve výši 65 655 NOK. Kromě toho mu daňový úřad s odkazem na § 10-2 odst. 1 a § 10-4 odst. 1 zákona o výměru daní (znění těchto ustanovení je uvedeno v § 42 níže) uložil povinnost uhradit daňové penále ve výši 30 % ze základu dlužné daně z titulu nepřiznaného příjmu. V tomto rozhodnutí bylo mimo jiné přihlédnuto k důkazům, které první a druhý stěžovatel předložili během výslechů v rámci trestního vyšetřování. Proti tomuto rozhodnutí se první stěžovatel neodvolal a uhradil dlužnou daň včetně daňového penále ještě před uplynutím třítýdenní lhůty pro podání odvolání.

17. Dne 2. března 2009 uznal Okresní soud ve Follu (tingrett) prvního stěžovatele vinným ze spáchání závažného daňového podvodu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, neboť ve svém daňovém přiznání za rok 2002 neuvedl částku 3 259 341 NOK z titulu příjmu získaného v zahraničí. Při stanovení výše trestu přihlédl okresní soud ke skutečnosti, že první stěžovatel byl již značně postižen uložením daňového penále.

18. Proti tomu se první stěžovatel odvolal a namítal, že byl v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech stíhán i potrestán dvakrát: za tentýž trestný čin dle § 12-1 proti němu vnesl obvinění a podal obžalobu státní zástupce, daňová správa mu poté uložila daňové penále, které uhradil, a následně byl uznán vinným a potrestán.

19. V rozsudku ze dne 12. dubna 2010 Vrchní soud v Borgartingu (lagmannsrett) jednomyslně zamítl jeho odvolání a podobné odůvodnění poskytl i Nejvyšší soud (Høyesterett) v rozsudku ze dne 27. září 2010 (shrnutí je uvedeno níže).

20. Ve svém rozsudku ze dne 27. září 2010 Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda se v daných dvou řízeních jedná o tytéž skutkové okolnosti (samme forhold). V této souvislosti vzal na vědomí vývoj judikatury dle Úmluvy, který byl velkým senátem vyložen ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku (č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 52, 53, 80–82, 84), a snahu ji v tomto rozsudku harmonizovat skrze níže uvedený závěr:

„ ... Článek 4 Protokolu č. 7 je třeba chápat tak, že zakazuje stíhat či soudit druhý ‚trestný čin’, pokud vyplývá z týchž skutečností nebo ze skutečností, které jsou v podstatě stejné. ... Soud by se tedy ve svém šetření měl zaměřit na skutečnosti, které tvoří soubor konkrétních skutkových okolností týkajících se téhož obviněného a [které] jsou neoddělitelně spojeny v čase a prostoru...“.

21. V projednávané věci Nejvyšší soud poznamenal, že nebylo pochyb o tom, že skutkové okolnosti, jež jsou základem rozhodnutí o uložení daňového penále a trestního stíhání, vykazují dostatečné společné rysy ke splnění těchto kritérií. V obou případech jde o skutkový základ spočívající v opomenutí uvést příjmy v daňovém přiznání. Požadavek, aby se řízení vztahovalo k téže záležitosti, byl tudíž splněn.

22. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda se obě řízení týkala „trestného činu“ ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7. V tomto ohledu zopakoval své rozhodnutí zveřejněné v Norsk Retstidende („Rt.“) 2002 s. 509 (viz § 45 níže), podle něhož je daňové penále v běžné výši (30 %) slučitelné s pojmem „trestní obvinění“ dle čl. 6 odst. 1. Ono dřívější posouzení se opíralo o tři tzv. „kritéria Engel“ (právní kvalifikace deliktu podle vnitrostátních právních předpisů, povaha deliktu a stupeň závažnosti sankce, která dané osobě hrozí), která Soud uvedl ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku (č. 5100/71 a další, rozsudek ze dne 8. června 1976, § 82). Pro posouzení Nejvyšším soudem byl důležitý všeobecný preventivní účel daňového penále a skutečnost, že může jít o značné částky, jelikož 30 % je vysoká sazba. Nejvyšší soud dále přihlédl ke svému rozsudku zveřejněnému v Rt. 2004 s. 645, kde ve světle štrasburské judikatury (ve smyslu, že pojem „trest“ by neměl mít odlišný význam dle různých ustanovení Úmluvy) rozhodl, že penále daně ve výši 30 % také spadá mezi trestní věci pro účely článku 4 Protokolu č. 7 – jde o postoj, který byl přijat bez další diskuse v Rt. 2006 s. 1409.

23. Nejvyšší soud také poznamenal, že jak daňové ředitelství (Skattedirektoratet), tak nejvyšší státní zástupce (Riksadvokaten) zastávali názor, že je nepravděpodobné, že by se daňové penále v běžné výši nepovažovalo za trestní sankci podle článku 4 Protokolu č. 7.

24. Nejvyšší soud vzal dále v úvahu novější judikaturu Soudu (Mjelde proti Norsku, č. 11143/04, rozhodnutí ze dne 1. února 2007; Storbråten proti Norsku, č. 12277/04, rozhodnutí ze dne 1. února 2007; Haarvig proti Norsku, č. 11187/05, rozhodnutí ze dne 11. prosince 2007, s odkazem na Malige proti Francii, č. 27812/95, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 35; a Nilsson proti Švédsku, č. 73661/01, rozhodnutí ze dne 13. prosince 2005) v tom smyslu, že se pro účely posouzení podle článku 4 Protokolu č. 7 uplatní širší rozsah kritérií než pouze „kritéria Engel“. Podle Nejvyššího soudu věc Sergey Zolotukhin (rozsudek cit. výše, § 52–57), jež byla následována ve věci Ruotsalainen proti Finsku (č. 13079/03, rozsudek ze dne 16. června 2009, § 41–47), potvrzuje, že trojice „kritérií Engel“ se pro potřeby prokázání existence „trestního obvinění“ podle článku 6 uplatňuje stejně na pojem trestní sankce podle článku 4 Protokolu č. 7.

25. V tomto kontextu neshledal Nejvyšší soud žádný důvod, kvůli kterému by se měl odchýlit od svých shora uvedených rozhodnutí z let 2004 a 2006, a rozhodl, že daňové penále v běžné výši je třeba považovat za „trestní sankci“ (straff) pro účely článku 4 Protokolu č. 7.

26. Nejvyšší soud dále uvedl, že podmínkou ochrany dle výše uvedeného ustanovení je, že rozhodnutí, které představuje překážku v dalším stíhání (v tomto případě tedy rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2008 o uložení daňového penále v běžné sazbě), nabylo právní moci. Během třítýdenní lhůty, která uplynula dne 15. prosince 2008, nebylo proti tomuto rozhodnutí podáno odvolání, proto bylo v tomto smyslu pravomocné. Pokud by současně bylo relevantní uplynutí šestiměsíční lhůty pro podání soudní žaloby proti rozhodnutí podle § 11-1 odst. 4 zákona o výměru daní, toto rozhodnutí ještě nebylo pravomocné v okamžiku, kdy okresní soud vynesl svůj rozsudek dne 2. března 2009.

27. Sousloví „osvobozen nebo odsouzen konečným [pravomocným] rozsudkem“[2] uvedené v článku 4 Protokolu č. 7 bylo formulováno s ohledem na situace, kdy je rozhodnutím, které představuje překážku v dalším stíhání, rozsudek v trestním řízení. Podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí pravomocné, pokud se jedná o res iudicata, kdy nejsou k dispozici žádné další běžné opravné prostředky. V tomto ohledu je rozhodující okamžik, kdy se rozhodnutí stalo res iudicata v souladu s pravidly vnitrostátních právních předpisů. Ani znění ustanovení, ani jeho přípravné práce, ani judikatura neposkytuje žádná vodítka pro situace, kdy rozhodnutím představujícím překážku v dalším stíhání bylo rozhodnutí vydané ve správním řízení. Bylo poukázáno na skutečnost, že v Rt. 2002 s. 557 vyjádřil Nejvyšší soud právní názor, že rozhodnutí o doměření daně, včetně rozhodnutí o daňovém penále, je třeba považovat za pravomocné, pokud se proti němu daňový poplatník nemohl odvolat (s. 570), ale nebylo zde již uvedeno, zda je relevantní lhůta pro odvolání ve správním řízení nebo taková lhůta v soudním řízení. V projedná­vané věci Nejvyšší soud konstatoval, že nejlepším řešením by bylo považovat třítýdenní lhůtu pro odvolání ve správním řízení za relevantní ve vztahu k článku 4 Protokolu č. 7. V opačném případě by bylo jasno až po šesti měsících, pokud daňový poplatník nezahájil řízení před soudy, a pokud tak učinil, až po vynesení právně vykonatelného rozsudku, tedy po období, které by se lišilo a mohlo by být dlouhé. Rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2008 bylo tedy nutné považovat za pravomocné pro účely článku 4 Protokolu č. 7.

28. Nejvyšší soud poznamenal, že první stěžovatel byl obviněn dne 14. prosince 2007 a že oznámení o doměření daně mu bylo zasláno dne 26. srpna 2008. Poté bylo souběžně vedeno řízení o daňovém penále a trestní řízení, a to až do okamžiku rozhodnutí ve správním řízení ze dne 24. listopadu 2008 a rozsudku ze dne 2. března 2009. Klíčovou otázkou v této věci je, zda se jednalo o po sobě jdoucí stíhání, která by byla v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7, či zda šlo o souběžná řízení, která jsou do určité míry přípustná. V této souvislosti Nejvyšší soud zohlednil dvě rozhodnutí o nepřijatelnosti, a sice ve věci R. T. proti Švýcarsku, č. 31982/96, rozhodnutí ze dne 30. května 2000, a výše citované rozhodnutí Nilsson proti Švédsku, zejména pak následující pasáž z posledně uvedeného rozhodnutí:

„Soud však nemůže souhlasit se stěžovatelem, že rozhodnutí o odejmutí řidičského průkazu představuje nové trestní řízení proti němu vedené. Třebaže dva různé orgány uložily stěžovateli různé sankce v různých řízeních, existovala mezi nimi natolik těsná věcná a časová spojitost, aby bylo možné považovat odejmutí průkazu za součást sankcí dle švédského právního řádu za činy řízení pod vlivem alkoholu s přitěžujícími okolnostmi a nezákonné řízení vozidla (viz R. T. proti Švýcarsku, rozhodnutí cit. výše, a mutatis mutandis, Phillips proti Spojenému království, č. 41087/98, rozsudek ze dne 5. července 2001, § 34). Jinými slovy, odejmutí průkazu neznamenalo, že by stěžovatel byl ‚opětovně stíhán nebo potrestán... za trestný čin, za který byl již... odsouzen konečným [pravomocným] rozsudkem’ v rozporu s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7.“

29. V projednávané věci Nejvyšší soud rozhodl, že není pochyb o existenci dostatečné věcné a časové spojitosti. Obě věci vycházely z týchž skutkových okolností, tedy z neuvedení informací v daňovém přiznání, které vedlo k nesprávnému určení daňového základu. Trestní i správní řízení bylo vedeno souběžně. Po obvinění prvního stěžovatele dne 14. prosince 2007 následovalo dne 26. srpna 2008 oznámení o doměření daně, poté dne 14. října 2008 obžaloba, rozhodnutí daňové správy ze dne 24. listopadu 2008 o doměření daně a nakonec rozsudek okresního soudu ze dne 2. března 2009. Řízení podle správního práva a podle trestního práva byla do značné míry propojena.

30. Účel článku 4 Protokolu č. 7, a sice ochrana proti zátěži v podobě nového řízení, se zde uplatnil v menší míře, takže první stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že s ním bude vedeno pouze jedno řízení. V takové situaci převládal zájem na zajištění účinného stíhání.

B.Druhý stěžovatel

31. V návaznosti na daňovou kontrolu v roce 2005, zmíněnou v § 13, daňová správa během podzimu roku 2007 nahlásila Økokrim, že druhý stěžovatel neuvedl ve svém daňovém přiznání za rok 2002 příjem ve výši 4 561 881 NOK (přibližně 500 000 eur), který získal z prodeje části obchodních podílů.

32. Dne 16. října 2008 informoval daňový úřad druhého stěžovatele, že uvažuje o doměření daně a uložení daňového penále, přičemž mimo jiné odkazoval na daňovou kontrolu, trestní vyšetřování a jím poskytnuté důkazy uvedené v § 13 výše a dokumenty, které Økokrim zabavil během vyšetřování. Dne 5. prosince 2008 daňový úřad doměřil daň s upřesněním, že na dani dlužil 1 302 526 NOK (přibližně 143 400 eur) z titulu nepřiznaného příjmu. Kromě toho mu s odkazem na § 10-2 odst. 1 a § 10-4 odst. 1 zákona o výměru daní uložil povinnost uhradit daňové penále ve výši 30 %. V rozhodnutí bylo mimo jiné přihlédnuto k důkazům, které první a druhý stěžovatel poskytli během výslechů v rámci trestního vyšetřování. Druhý stěžovatel uhradil dlužnou daň včetně daňového penále a neodvolal se proti rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 26. prosince 2008.

33. Mezitím státní zástupce dne 11. listopadu 2008 obvinil druhého stěžovatele z po­rušení § 12-1 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 12-2 zákona o výměru daní, neboť za daňový rok (roky) 2001 a/nebo 2002 opomenul ve svém daňovém přiznání uvést příjem ve výši 4 651 881 NOK, který představoval daňovou povinnost ve výši 1 302 526 NOK. Státní zástupce navrhl Městskému soudu v Oslu (tingrett), aby rozhodl ve zkráceném řízení na základě doznání druhého stěžovatele (tilståelsesdom). Kromě toho se E. K., B. L. a G. A. doznali a souhlasili s rozhodnutím ve zkráceném řízení na základě svých doznání.

34. Dne 10. února 2009 vzal druhý stěžovatel (na rozdíl od E. K., B. L. a G. A.) své doznání zpět, v důsledku čehož státní zástupce dne 29. května 2009 vznesl revidovanou obžalobu, včetně obvinění z týchž trestných činů.

35. Městský soud dne 30. září 2009 po kontradiktorním projednání uznal druhého stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu závažného daňového podvodu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na jeden rok, přičemž vzal v úvahu skutečnost, že mu již bylo uloženo daňové penále.

36. Proti řízení u městského soudu podal druhý stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Borgartingu, přičemž zejména tvrdil, že s ohledem na zákaz opakovaného stíhání dle článku 4 Protokolu č. 7 představuje skutečnost, že mu bylo uloženo daňové penále, překážku odsouzení v trestním řízení. Z tohoto důvodu se domáhal zrušení rozsudku městského soudu (opphevet) a zastavení trestního stíhání (avvist) před soudem.

37. Rozsudkem ze dne 8. června 2010 vrchní soud odvolání druhého stěžovatele zamítl, přičemž se odvolal na své odůvodnění ve věci prvního stěžovatele, které bylo podobné jako ve výše shrnuté věci projednávané Nejvyšším soudem (viz § 20 až 30 výše). Vrchní soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí daňové správy ze dne 5. prosince 2008, kterým mu byla uložena povinnost uhradit daňové penále ve výši 30 %, nepředstavuje trestní sankci (straff), že toto rozhodnutí nabylo „právní moci“ dne 26. prosince 2008 uplynutím lhůty pro podání odvolání a že se rozhodnutí o uložení daňového penále a následné odsouzení pro trestný čin týkají týchž skutečností.

38. Kromě toho, stejně jako v případě prvního stěžovatele měl vrchní soud za to, že souběžná řízení (tedy správní a trestní) jsou podle článku 4 Protokolu č. 7 do určité míry přípustná, a to za předpokladu, že druhé řízení bylo zahájeno předtím, než bylo první řízení pravomocně skončeno. V případě splnění tohoto minimálního požadavku bylo třeba zhodnotit stav druhého řízení a v neposlední řadě i skutečnost, zda mezi prvním a druhým rozhodnutím existuje dostatečná věcná a časová spojitost.

39. Ke konkrétnímu posouzení věci druhého stěžovatele vrchní soud uvedl, že trestní i daňové řízení byla fakticky vedena souběžně, a to od podání trestního oznámení policii daňovou správou na podzim roku 2007 do rozhodnutí uložit daňové penále v prosinci 2008. Tento stav se podobal věci prvního stěžovatele. Proti druhému stěžovateli byla podána obžaloba a věc se dostala k městskému soudu s návrhem na vynesení rozsudku ve zkráceném řízení z důvodu doznání druhého stěžovatele ze dne 11. listopadu 2008, tedy ještě před rozhodnutím o uložení daňového penále. V okamžiku přijetí rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit daňové penále dospělo trestní řízení do relativně pokročilého stádia. Období devíti měsíců, tedy od okamžiku, kdy rozhodnutí daňové správy ze dne 5. prosince 2008 nabylo právní moci, do 30. listopadu 2009, kdy městský soud uznal druhého stěžovatele vinným, bylo poněkud delší než období dvou a půl měsíce v případě prvního stěžovatele. Tento rozdíl lze nicméně vysvětlit tím, že v únoru 2009 stáhl druhý stěžovatel své doznání, což mělo za následek nutnost vznesení nové obžaloby dne 29. května 2009 a nařízení jednání ve věci před obecným soudem. V této souvislosti dospěl vrchní soud (podobně jako městský soud) k závěru, že bezpochyby existuje dostatečná věcná a časová spojitost mezi rozhodnutím o uložení daňového penále a následným odsouzením za trestný čin.

40. Dne 29. října 2010 zamítl odvolací výbor při Nejvyšším soudu druhému stěžovateli povolení podat dovolání a dospěl k závěru, že takové povolení je neopodstatněné, a to s ohledem na obecný význam věci nebo jakýkoli jiný důvod.

II.Příslušné vnitrostátní právo a praxe

41. Podle kapitoly 10 § 10-2 odst. 1 o daňovém penále („Tilleggsskatt“) zákona o výměru daní z roku 1980 může být daňovým poplatníkům, kteří poskytli daňové správě nepřesné nebo neúplné informace, jež vedly nebo mohly vést k nesprávnému určení základu daně, uloženo daňové penále. Podle ustanovení § 10-4 odst. 1 se daňové penále obecně pohybuje ve výši 30 % z částky daně, která byla nebo mohla být zkrácena.

42. V době, kdy stěžovatelé delikty spáchali, zněla ustanovení § 10-2, 10-3 a 10-4 zákona takto:

§ 10-2 (daňové penále)

„1. Pokud daňová správa zjistí, že jí daňový poplatník předložil nesprávné nebo neúplné informace v daňovém přiznání, výkazu o příjmech, odvolání či jiném písemném nebo ústním prohlášení, které vedly nebo mohly vést k nesprávnému určení základu daně, bude daňovému poplatníkovi uloženo daňové penále vypočtené jako procento z daně, která byla nebo mohla být zkrácena.

V tomto smyslu se za daň považují rovněž příspěvky na sociální zabezpečení.

2. Pokud daňový poplatník nepředloží předepsané daňové přiznání nebo výkaz o příjmech, bude daňové penále vypočteno na základě doměřené částky daně.

3. Má se za to, že další aktiva nebo příjmy, které jsou důvodem pro uložení daňového penále, představují horní část aktiv nebo příjmů daňového poplatníka. Pokud je daňový poplatník povinen uhradit daňové penále za jeden rok na základě různých sazeb, daňové penále bude vypočteno poměrně na základě výše aktiv či příjmu, na které se uplatňují jednotlivé sazby.

4. Povinnosti poplatníka dle tohoto paragrafu se rovněž uplatní na jeho pozůstalost či dědice.

5. Daňový poplatník bude informován před vyměřením daňového penále a bude mu poskytnuta přiměřená lhůta k vyjádření.

6. Daňové penále lze vyměřit ve lhůtách stanovených v § 9-6. Daňové penále lze vyměřit současně s výměrem daně, na základě kterého má být penále vypočteno, nebo později ve zvláštním výměru.“

§ 10-3 (prominutí daňového penále)

„Daňové penále se promine:

(a) v důsledku zřejmých početních nebo písařských chyb ve výkazech daňového poplatníka nebo

(b) v případech, kdy je třeba delikt poplatníka považovat za omluvitelný z důvodu nemoci, nezkušenosti nebo jiné příčiny, kterou mu nelze přičíst, nebo

(c) v případě, že celkové daňové penále nepřevyšuje částku 400 NOK.“

§ 10-4 (sazby daňového penále)

„1. Obecná výše daňového penále činí 30 %. Pokud byl čin uvedený v § 10-2 odst. 1 spáchán úmyslně nebo v hrubé nedbalosti, lze vyměřit daňové penále až do výše 60 %. Sazba ve výši 15 % se použije v případech, kdy se nesprávné nebo neúplné informace vztahují k položkám nahlášeným bez žádosti zaměstnavatele nebo jiné osoby dle kapitoly 6, nebo se použije v případě okolností, které lze jednoduše ověřit pomocí informací, které má daňová správa jinak k dispozici.

2. Daňové penále bude vyměřeno v poloviční výši sazeb uvedených v odstavci 1 větě první a třetí v případě okolností uvedených v § 10-3 písm. b), přičemž se má za to, že to neodůvodňuje upuštění od daňového penále v plném rozsahu.

3. Daňové penále lze vypočítat v nižší sazbě, než která je uvedena v odstavci 2, případně lze od něj upustit, pokud daňový poplatník, případně správce jeho pozůstalosti či dědicové, dobrovolně opraví nebo doplní dříve poskytnuté informace tak, aby mohla být vypočítána správná výše daně. Toto ustanovení se nepoužije, pokud lze mít za to, že taková oprava byla vyvolána kontrolními opatřeními, která již byla nebo budou realizována, či v důsledku informací, které daňová správa obdržela nebo mohla obdržet od třetích osob.“

43. Součástí kapitoly 12 o trestních sankcích („Straff“) jsou následující ustanovení, která se vztahují k projednávané věci:

§ 12-1 (daňový podvod)

„1. Osoba bude potrestána za spáchání daňového podvodu, pokud úmyslně nebo v hrubé nedbalosti

a) předloží daňové správě nesprávné nebo neúplné informace, u kterých si je vědoma nebo by si měla být vědoma, že takové jednání může vést k výhodám týkajícím se daní nebo poplatků...“

§ 12-2 (závažný daňový podvod)

„1. Závažný daňový podvod se trestá pokutou nebo trestem odnětí svobody až do výše šesti let. Stejně se trestá napomáhání v trestném činu.

2. Při rozhodování, zda byl daňový podvod závažný, se zvláště zohlední, zda daný čin může vést ke zkrácení daní nebo poplatků ve značné výši, je-li čin proveden tak, aby jeho odhalení bylo obzvlášť obtížné, zda došlo ke spáchání činu v důsledku zneužití postavení nebo vztahu důvěry či zda došlo k napomáhání v trestném činu v souvislosti s výkonem profesních povinností.

3. Při uplatnění kritérií uvedených v odstavci 2 lze vzít společně v úvahu spáchání více trestných činů.

4. Ustanovení tohoto paragrafu se použijí i v případě neznalosti okolností, které zakládají závažnost činu, pokud je tato neznalost důsledkem hrubé nedbalosti.“

44. Podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba považovat uložení daňového penále ve výši 60 % za „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy (Rt. 2000 s. 996). V případech, kdy bylo posléze vzneseno obvinění z důvodu téhož jednání, měly nalézací soudy zastavit řízení, v opačném případě by se jednalo o porušení článku 4 Protokolu č. 7 (dva plenární rozsudky ze dne 3. května 2002, zveřejněné v Rt. 2002 s. 557 a Rt. 2002 s. 497).

45. Nejvyšší soud dále rozhodl, že odpovědnost za daňové penále ve výši 30 % také představuje „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy (třetí rozsudek ze dne 3. května 2002, Rt. 2002 s. 509). V dalších rozsudcích zveřejněných v Rt. 2004 s. 645 a Rt. 2006 s. 1409 Nejvyšší soud uvedl, že daňové penále ve výši 30 % představuje je trestní povahy ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7.

46. Je také třeba poznamenat, že v souvislosti s povahou běžného daňového penále ve výši 30 % Nejvyšší soud odkázal na přípravné práce ohledně těchto opatření (Ot. prp. nr 29 (1978–1979), s. 44–45). Nejvyšší soud konstatoval, že ministerstvo kladlo značný důraz na úvahy o obecné prevenci. Jasná vidina sankce v podobě daňového penále byla považována za důležitější než vidina menšího okruhu přísnějších (trestních) sankcí. Daňové penále mělo být především reakcí na to, že daňový poplatník podal daňové správě nesprávná nebo neúplná přiznání či informace, jakož i na značnou náročnost a náklady spojené s prováděním kontrol či vedením vyšetřování. Vycházelo se z toho, že dané náklady by do jisté míry měli nést ti, kteří nesprávné nebo neúplné informace předložili (Rt. 2002 s. 509, na s. 520). Účel pravidel o běžném daňovém penále se v prvé řadě vyznačuje potřebou zlepšit efektivitu povinnosti daňového poplatníka předkládat informace a úvahami o obecné prevenci (Rt. 2006 s. 1409). Daňový poplatník měl širokou povinnost sdělit takové informace a skutečnosti, které byly relevantní pro vyměření daně. Daná povinnost byla zásadní z hlediska celé vnitrostátní daňové soustavy a v případě porušení se opírala o systém kontrol a účinných sankcí. Vyměření daně je hromadnou operací zahrnující miliony občanů. Účelem daňového penále je zajištění základů fungování vnitrostátního daňového systému. Vycházelo se z toho, že řádně fungující daňová soustava je nezbytným předpokladem fungujícího státu, a tedy i fungující společnosti (Rt. 2002 s. 509, na s. 525).

47. V plenárním rozsudku ze dne 14. září 2006, tedy po odmítnutí stížnosti Rosen­quist proti Švédsku Soudem (č. 60619/00, rozhodnutí ze dne 14. září 2004), rozhodl Nejvyšší soud, že uložení daňového penále ve výši 30 % a trestní řízení za daňový podvod se nevztahují k témuž trestnému činu ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 (Rt. 2006 s. 1409). V případě prvního stěžovatele Nejvyšší soud svým rozsudkem (ze září 2010) změnil tuto judikaturu a dospěl k závěru, že správní řízení a trestní řízení se týkala téhož trestného činu ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 (viz § 20 výše).

48. Mezitím, po vynesení rozsudku Soudu dne 10. února 2009 ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku (rozsudek cit. výše) vydal nejvyšší státní zástupce (Riksadvokaten) dne 3. dubna 2009 Pokyny (RA-2009-187) s okamžitou účinností. Podle těchto pokynů se již není možné držet rozsudku Nejvyššího soudu z roku 2006. V těchto pokynech bylo mimo jiné uvedeno:

„4. Tentýž trestný čin – pojem ‚totožnosti’

Tradičně se předpokládalo, že se pojem totožnosti trestných činů (idem) v článku 4 Protokolu č. 7 skládá ze dvou aspektů, z nichž jeden se týká skutkových okolností a druhý práva. Podle tohoto výkladu by se druhé řízení (v praxi jde o trestní věc) týkalo téhož trestného činu jako předchozí řízení (v praxi tedy daňové penále), pokud se oba případy týkaly týchž skutečností, tedy ‚téhož jednání’, a pokud by byl obsah příslušných ustanovení v zásadě totožný (obsahoval by tedy ‚tytéž podstatné znaky’).

Ve svém plenárním rozsudku zveřejněném v Rt-2006-1409 dospěl Nejvyšší soud k závěru, zejména s ohledem na odmítnutí stížnosti Rosenquist proti Švédsku Soudem (č. 60619/00, rozhodnutí ze dne 14. září 2014), že rozhodnutí o uložení běžného daňového penále nebrání následnému trestnímu řízení, jelikož se obě řízení týkala různých trestných činů ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7. Většina (14 soudců) dospěla k závěru, že ustanovení týkající se řádného daňového penále dle § 10-2 zákona o výměru daní (ve spojení s § 10-4 odst. 1 větou první) neobsahuje tytéž podstatné znaky jako trestní ustanovení v § 12-1 zákona o výměru daní. Podle názoru Nejvyššího soudu spočíval zásadní rozdíl ve skutečnosti, že zatímco trestní ustanovení lze použít výhradně v případech, jež zahrnují úmysl nebo hrubou nedbalost, běžné daňové penále se ukládá na více či méně objektivním základě. Nejvyšší soud rovněž poukázal na rozdíl mezi účelem těchto sankcí.

V rozsudku velkého senátu ve věci Zolotukhin provedl Soud rozsáhlou analýzu pojmu totožnosti trestného činu (idem) v článku 4 Protokolu č. 7, což vedlo Soud k tomu, že se odchýlil od dřívějšího převládajícího výkladu. V návaznosti na věc Zolotukhin je zřejmé, že se hodnocení, zda se obě řízení týkají téhož trestného činu, musí provádět na základě samotného skutku (viz zejména § 82 a 84 rozsudku). Obě řízení se týkají téhož trestného činu, pokud se obě vztahují ‚k totožným skutečnostem nebo skutečnostem, které jsou v podstatě totožné (§ 82). Hodnocení by se tak mělo ‚zaměřit na skutečnosti, které tvoří soubor konkrétních skutkových okolností týkajících se téhož obviněného a které jsou neoddělitelně spojeny v čase a prostoru...’ (§ 84).

Podle názoru nejvyššího státního zástupce nelze po vynesení rozsudku Soudu ve věci Zolotukhin potvrzovat názor Nejvyššího soudu obsažený v Rt-2006-1409, jenž se primárně zakládal na rozdílech v kritériích viny. Pokud se uložení daňového penále a následné trestní řízení zakládá na tomtéž jednání nebo opomenutí, což se za běžných okolností stává, je třeba předpokládat, že podle článku 4 Protokolu č. 7 je uložení běžného daňového penále překážkou následného trestního řízení. Po diskusích s Norským daňovým ředitelstvím má nejvyšší státní zástupce za to, že tento názor sdílí rovněž ředitelství.

Nové pojetí pojmu totožnosti trestného činu v článku 4 Protokolu č. 7 nepochybně vyvolá nové otázky, nakolik musí být rozdíly ve skutkových okolnostech velké, aby se mělo za to, že není dána totožnost. Tyto otázky je třeba nicméně řešit v praxi ve chvíli, kdy vyvstanou. Je třeba poznamenat, že odůvodnění rozsudku ve věci Zolotukhin naznačuje, že Soud je méně nakloněn tomu, aby považoval sled událostí jako jeden celek, než norské vnitrostátní právo v souvislosti s vyhodnocením, zda existuje pokračující trestný čin.

5. Nové řízení

Jak známo, předchozí pokyny (viz zejména oddíl 3 dopisu nejvyššího státního zástupce ze dne 26. března 2007 (RA-2007-120) určený pro regionální státní zastupitelství a policejní náčelníky) se zakládaly na skutečnosti, že v případě běžného daňového penále bylo možné uplatnit dvoukolejný systém stanovený v zákoně o výměru daní. V návaznosti na změny v judikatuře Soudu je třeba použít ‚jednokolejný’ systém i v případě běžného daňového penále.

Jak již bylo uvedeno výše, nejvyšší státní zástupce a daňové ředitelství mají za to, že není odůvodněné zakládat nové řízení na předpokladu, že soudy dospějí k závěru, že uložení daňového penále již neznamená trestní sankci ve smyslu Úmluvy. Daná otázka je pravděpodobně sporná, nicméně vytváří značnou nejistotu, a to i s ohledem na relativně vysoký počet případů.

Dokonce i kdyby se judikatura Soudu v souvislosti se souběžným řízením nezměnila, máme za to (stejně jako dříve), že u velkého množství žalob (kterému bychom čelili) bude příliš komplikované zakládat postup na souběžných řízeních, tedy správní cestou a před soudy. Další věc je, že v jednotli­vých případech, pokud to okolnosti dovolují, lze uzavírat dohody s ohledem na souběžná řízení.

Na základě diskusí se nejvyšší státní zástupce a daňové ředitelství dohodli na následujícím postupu: ...“

49. Pokyny dále upravovaly podmínky „nového postupu“.

(a) V nových věcech, zejména těch, v nichž daňová správa dosud nerozhodla, je jejím úkolem nezávisle posoudit, zda postižitelný čin byl natolik závažný, aby byl důvodem k podání trestního oznámení policii. Pokud se daňová správa rozhodne oznámení učinit, neměla by ukládat daňové penále. Pokud se rozhodne uložit daňové penále, neměla by podávat trestní oznámení policii.

Ve věcech, v nichž bylo podáno trestní oznámení policii, pokyny poukázaly na skutečnost, že uložení pokuty (skrze oznámení o uložení trestu nebo rozsudek) brání pozdější­mu rozhodnutí o uložení daňového penále. Jestliže státní zastupitelství nezjistilo žádný důvod pro zahájení trestního stíhání, měla by být věc vrácena daňové správě, jež má pokračovat v říze­ní, a dotyčná osoba by měla být v tomto smyslu řádně informována.

Ve věcech, v nichž daňová správa uložila běžné daňové penále a zároveň podala trestní oznámení policii, ale doposud nebylo rozhodnuto o stíhání („podaná trestní oznámení“), by mělo být řízení zastaveno.

(b) Ve věcech, v nichž bylo vydáno oznámení o trestu, které však nebylo přijato, a kde daňová správa uložila daňové penále před podáním trestního oznámení policii, by mělo dojít k zpětvzetí podání a řízení by mělo být zastaveno. Nadřízené státní zastupitelství by mělo zrušit přijatá oznámení o trestu. Současně s odkazem na výkon pravomoci podle čl. 392 odst. 1 trestního řádu, který uznal i Nejvyšší soud ve svém plenárním rozsudku zveřejněném v Rt-2003-359, nebylo třeba rušit oznámení o trestu vydaná před 10. únorem 2009, tedy datem vynesení rozsudku ve věci Zolotukhin.

(c) Ve věcech, které se dostaly k projednání u soudu prvního stupně (na základě obžaloby, nepřijatého oznámení o trestu nebo návrhu na vynesení rozsudku ve zkráceném řízení na základě doznání), mělo státní zastupitelství vzít věc zpět a stáhnout obvinění, pokud dosud neproběhlo soudní jednání, či podat návrh na zamítnutí, pokud již jednání proběhlo. Státní zastupitelství by mělo podávat odvolání ve prospěch odsouzených osob u již vydaných, avšak dosud nepravomocných a nevykonatelných rozsudků, přičemž bez ohledu na výsledek řízení v prvním stupni by měl státní zástupce podávat návrh na zrušení rozsudku nalézacího soudu a zamítnutí obžaloby.

(d) Před datem vynesení rozsudku ve věci Zolotukhin, tedy před 10. únorem 2009, nebyl důvod k opětovnému projednání věci, pokud byl již vynesen pravomocný a vykonatelný rozsudek. Pokud jde o tato rozhodnutí po uvedeném datu, lze o opětovném projednání věci výjimečně uvažovat, nicméně dotyčnou osobu je třeba informovat o tom, že státní zastupitelství nebude usilovat o opětovné projednání z vlastního podnětu.

50. Ohledně ukládání několika trestních sankcí za totéž jednání stanoví článek 29 trestního zákoníku z roku 2005 (Straffeloven), že výsledný úhrnný trest se musí v přiměřené míře vztahovat ke spáchanému trestnému činu. Toto ustanovení slouží jako jasné vyjádření obecné zásady proporcionality, která se v norském trestním právu uplatňovala na stanovení trestních sankcí i v rámci dřívějšího trestního zákoníku z roku 1902. V rozsudku Nejvyššího soudu Rt. 2009 s. 14, který se týkal trestního řízení za daňové podvody, bylo rozhodnuto postupovat podle zásad trestního zákoníku z roku 1902, a sice že je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že obžalovanému již byla z titulu spáchání daňového podvodu uložena sankce (tedy daňové penále ve správním řízení); v důsledku toho by s obžalovaným nemělo být nakládáno přísněji, než kdyby byl za trestný čin daňového podvodu potrestán společně za jednání postižené v rámci správního řízení. Ve věci Rt. 2011 s. 1509 Nejvyšší soud potvrdil své dřívější rozhodnutí ve věci Rt. 2005 s. 129, a sice že zásadu (uvedenou v Rt. 2004 s. 645), že lze částku odpovídající obvyklému daňovému penále ve správním řízení ve výši 30 % zahrnout do pokuty, nelze použít v trestních věcech daňových podvodů, ve kterých se ukládá trest odnětí svobody a zároveň pokuta. Nejvyšší soud také potvrdil, jak ostatně rozhodl ve svém rozsudku z roku 2005, že ve věcech, kde již není možné uložit daňové penále ve správním řízení, je třeba použít přísnější pokuty v trest­ním řízení.

III.Věc HANS ÅKEBERG FRANSSON (C-617⁄10) PŘED SOUDNÍM DVOREM EVROPSKÉ UNIE

51. Ve svém stanovisku ze dne 12. června 2012 předneseném v uvedené věci projednávané Soudním dvorem Evropské unie generální advokát Cruz Villalón uvedl:

„2. Přezkum druhé, třetí a čtvrté předběžné otázky

70. Otázka, kterou Soudnímu dvoru předkládá Haparanda Tinsgrätt [okresní soud], se vyznačuje obzvláštní složitostí a není o nic méně citlivá než otázka, kterou jsem se zabýval výše. Na jedné straně dvojí sankce, správní a trestní, je praxe v členských státech velmi rozšířená, zejména v oblastech, jako jsou daně, politika ochrany životního prostředí nebo veřejná bezpečnost. Nicméně způsob, jakým dochází ke kumulaci sankcí, se v jednotlivých právních řádech mimořádně liší a vykazuje specifické rysy vlastní každému členskému státu. Ve většině případů jsou tato specifika přijata za účelem zmírnění důsledků uložení dvou sankcí ze strany veřejné moci. Na druhé straně, jak vzápětí uvidíme, ESLP se nedávno k této otázce vyjádřil a potvrdil, že taková praxe na rozdíl od toho, co se mohlo zdát původně, porušuje základní právo ne bis in idem obsažené v článku 4 Protokolu č. 7 k EÚLP. Nicméně ne všechny členské státy toto ustanovení ratifikovaly a v dalších případech k němu zaujaly výhrady nebo k němu přijaly vysvětlující prohlášení. Výsledkem této situace je to, že požadavek výkladu Listiny ve světle EÚLP a judikatury ESLP (čl. 52 odst. 3 Listiny) je tak říkajíc asymetrický, což vede ke značným problémům při jeho uplatnění na projednávaný případ.

a) Článek 4 Protokolu č. 7 k EÚLP a příslušná judikatura Evropského soudu pro lidská práva

i) Podpis a ratifikace článku 4 Protokolu č. 7 k EÚLP

71. Zásada ne bis in idem nebyla výslovnou součástí EÚLP od počátku. Jak je známo, k jejímu začlenění do EÚLP došlo prostřednictvím Protokolu č. 7, který byl otevřen k podpisu dne 22. listopadu 1984 a je v platnosti od 1. listopadu 1988. Článek 4 zakotvuje mezi jinými právy záruku ne bis in idem, a to s cílem, podle vysvětlující zprávy k protokolu vypracované Radou Evropy, vyjádřit zásadu, že nikdo nemůže být souzen v trestním řízení za trestný čin, za který již byl dříve odsouzen nebo osvobozen konečným rozsudkem.

72. Na rozdíl od jiných práv zakotvených v EÚLP nebylo právo stanovené v článku 4 Protokolu č. 7 k EÚLP státy podepisujícími Úmluvu, mezi nimi některými členskými státy Unie, jednomyslně přijato. Ke dni přednesení tohoto stanoviska Protokol č. 7 nebyl ratifikován Německem, Belgií, Nizozemskem a Spojeným královstvím. Mezi státy, které jej ratifikovaly, Francie vyjádřila vůči článku 4 uvedeného Protokolu výhradu omezující jeho uplatňování výlučně na trestné činy. ... Stejně tak Německo, Rakousko, Itálie a Portugalsko vydaly při podpisu různá prohlášení poukazující na tutéž okolnost: omezenou působnost článku 4 Protokolu č. 7, jehož ochrana zahrnuje pouze dvojí „trestněprávní“ sankci ve smyslu vnitrostátního právního řádu. ...

73. Výše uvedené jasně a jednoznačně svědčí o značném nedostatku konsensu mezi členskými státy Unie, pokud jde o problémy vyvolané dvojí, správní a trestní, sankcí. Problematickou povahu kontextu potvrzují jednání o budoucím přistoupení Unie k EÚLP, z nichž se státy a Unie rozhodly pro tuto chvíli vyloučit Protokoly k EÚLP, včetně protokolu, kterým se zde zabýváme. ...

74. Tento nedostatek konsensu může pramenit z významu, který mají správní represivní nástroje v řadě členských států, jakož i ze zvláštního významu, který je zároveň v těchto státech přiznáván trestnímu řízení a trestním sankcím. Státy se na jedné straně nechtějí vzdát účinnosti, kterou se vyznačuje správní sankce, zejména v oblastech, v nichž má veřejná moc zájem na zajištění důsledného dodržování legality, jako je daňové právo nebo právo veřejné bezpečnosti. Na druhé straně výjimečnost trestního stíhání, jakož i záruky, které chrání obviněného v průběhu řízení, vedou státy k tomu, aby si vyhradily prostor k rozhodování o tom, která jednání zasluhují trestněprávní postih. Tento dvojí zájem na zachování dvojí sankční pravomoci, správní i trestní, vysvětluje, proč se v současnosti značný počet členských států tím či oním způsobem odmítá podrobit judikatuře ESLP, která se, jak vzápětí přezkoumám, rozvinula takovým směrem, že tuto dualitu prakticky vylučuje.“

52. Soudní dvůr Evropské unie (velký senát) dne 26. února 2013 rozhodl mimo jiné takto:

„K předběžným otázkám

Ke druhé, třetí a čtvrté otázce

32. Těmito otázkami, na něž je třeba odpovědět společně, se Haparanda tingsrätt Soudního dvora v podstatě táže, zda zásadu ne bis in idem uvedenou v článku 50 Listiny je třeba vykládat tak, že brání tomu, aby bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání pro daňový únik, vzhledem k tomu, že mu již byla za totéž jednání spočívající v poskytnutí nesprávných údajů uložena daňová sankce.

33. Pokud jde o uplatnění zásady ne bis in idem uvedené v článku 50 Listiny na takové trestní stíhání pro daňový únik, které je předmětem sporu v původním řízení, tato zásada vyžaduje, aby opatření, která již byla přijata vůči obviněnému prostřednictvím konečného rozhodnutí, měla trestní povahu.

34. V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že článek 50 Listiny nebrání tomu, aby členský stát uložil za totéž jednání spočívající v nesplnění povinnosti podat přiznání k DPH kombinaci daňové a trestní sankce. Za účelem zaručení výběru příjmů z DPH v plné výši, a tím ochrany finančních zájmů Unie, mají totiž členské státy volnost při výběru použitelných sankcí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. září 1989, Komise v. Řecko, 68/88, Recueil, s. 2965, bod 24; ze dne 7. prosince 2000, de Andrade, C-213/99, Recueil, s. I-11083, bod 19, a ze dne 16. října 2003, Hannl-Hofstetter, C-91/02, Recueil, s. I-12077, bod 17). Ty tak mohou mít formu správních sankcí, trestních sankcí nebo kombinace obou. Článek 50 Listiny brání tomu, aby proti téže osobě bylo vedeno trestní stíhání pro tentýž čin pouze tehdy, když má daňová sankce trestní povahu ve smyslu uvedeného ustanovení a je konečná.

35. Dále je třeba připomenout, že pro účely posouzení trestní povahy daňových sankcí jsou relevantní tři kritéria. Prvním je právní kvalifikace porušení v rámci vnitrostátního práva, druhým samotná povaha porušení práva a třetím povaha, jakož i stupeň přísnosti sankce, která hrozí dotčené osobě (rozsudek ze dne 5. června 2012, Bonda, C-489/10, bod 37).

36. Předkládajícímu soudu přísluší, aby ve světle těchto kritérií posoudil, zda je třeba přezkoumat souběh daňových a trestních sankcí podle vnitrostátní právní úpravy s ohledem na vnitrostátní standardy ve smyslu bodu 29 tohoto rozsudku, což jej může případně vést k učinění závěru, že tento souběh je s uvedenými standardy v rozporu, avšak pod podmínkou, že zbývající sankce budou účinné, přiměřené a odrazující (v tomto smyslu viz zejména rozsudky Komise v. Řecko, uvedený výše, bod 24; ze dne 10. července 1990, Hansen, C-326/88, Recueil, s. I-2911, bod 17; ze dne 30. září 2003, Inspire Art, C-167/01, Recueil, s. I-10155, bod 62; ze dne 15. ledna 2004, Penycoed, C-230/01, Recueil, s. I-937, bod 36, jakož i ze dne 3. května 2005, Berlusconi a další, C-387/02, C-391/02 a C-403/02, Sb. rozh. s. I-3565, bod 65).

37. Z předchozích úvah vyplývá, že na druhou, třetí a čtvrtou otázku je třeba odpovědět tak, že zásada ne bis in idem uvedená v článku 50 Listiny nebrání tomu, aby členský stát uložil za totéž jednání spočívající v nesplnění povinnosti podat přiznání k DPH postupně daňovou a trestní sankci, jestliže první sankce nemá trestní povahu, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.“

Právní posouzení

I.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 4 PROTOKOLU č. 7 k ÚMLUVě

53. Stěžovatelé tvrdili, že v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 byli oba stíháni a potrestáni dvakrát za tentýž trestný čin podle kapitoly 12 § 12-1 zákona o výměru daní, jelikož proti nim státní zástupce vznesl obvinění a podal obžalobu a poté jim daňová správa uložila daňové penále, které uhradili, a nakonec byli soudem uznáni vinnými a potrestáni v trestním řízení. Článek 4 Protokolu č. 7 zní:

„1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

3. Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.“

54. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasila.

A.K přijatelnosti

55. Podle názoru Soudu vyvolávají stížnosti komplexní otázky skutkové povahy a práva Úmluvy a nelze je odmítnout jako zjevně neopodstatněné ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Nejsou nepřijatelné ani z jiných důvodů. Je tudíž třeba je prohlásit za přijatelné.

B.K odůvodněnosti

1.Stěžovatelé

56. Stěžovatelé namítali, že v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 byli podrobeni dvojímu stíhání v téže věci, zejména za trestný čin dle § 12-1 odst. 1 zákona o výměru daní, jelikož proti nim státní zástupce vznesl obvinění a podal obžalobu a daňová správa jim uložila daňové penále, které přijali a uhradili ještě předtím, než byli uznáni vinnými v trestním řízení. V souvislosti s chronologií napadených řízení první stěžovatel namítal, že byl stíhán dvakrát po dlouhou dobu, což ho vystavilo nepřiměřeně velké fyzické i psychické zátěži, v důsledku níž utrpěl infarkt a musel být hospitalizován.

a)Zda bylo první řízení trestní povahy

57. Jelikož stěžovatelé souhlasili s analýzou Nejvyššího soudu založenou na „kri­tériích Engel“ a další relevantní vnitrostátní judikatuře týkající se daňového penále v běžné výši 30 %, považovali za zřejmé, že řízení o uložení daňového penále, a nejenom řízení pro daňový podvod, bylo „trestní“ povahy a že obě řízení je nutno považovat za „trestní“ pro účely článku 4 Protokolu č. 7.

b)Zda se jednalo o tytéž trestné činy (idem)

58. Stěžovatelé dále sdíleli názor Nejvyššího soudu, že není pochyb o tom, že skutkové okolnosti, jež byly základem rozhodnutí o uložení daňového penále a trestního stíhání, vykazují dostatek společných rysů k tomu, aby bylo možné je považovat za tentýž trestný čin. V obou případech spočíval skutkový základ v opomenutí uvést příjem v daňovém přiznání.

c)Zda a kdy bylo v daňovém řízení vydáno pravomocné rozhodnutí

59. Podle stěžovatelů nabylo rozhodnutí daňové správy o uložení daňového penále právní moci s účinkem res iudicata dne 15. prosince 2008 v případě prvního stěžovatele a dne 26. prosince 2008 v případě druhého stěžovatele, tedy dříve, než je okresní soud uznal vinnými za totéž jednání, což nastalo dne 2. března 2009 u prvního stěžovatele a dne 30. září 2009 u druhého stěžovatele. Bez ohledu na to, zda je nutné mít za to, že tyto sankce byly uloženo v tzv. souběžných řízeních, rozhodnutí o uložení daňového penále vůči stěžovatelům nabylo právní moci dříve, než byli stěžovatelé za naprosto totožné jednání uznáni vinnými Okresním soudem ve Follu, resp. Okresním soudem v Oslu. Trestní postih, který byl stěžovatelům uložen, proto porušil zásadu ne bis in idem zakotvenou v článku 4 Protokolu č. 7.

d)Zda došlo k opakování řízení (bis)

60. Stěžovatelé tvrdili, že byli oběťmi opakování řízení, které zakazuje článek 4 Protokolu č. 7. Jelikož správní řízení ve věci daňového penále bylo trestní povahy, bylo státní zastupitelství povinno podle článku 4 Protokolu č. 7 zastavit trestní stíhání ve chvíli, kdy bylo správní řízení pravomocně skončeno. Státní zastupitelství tak však neučinilo.

61. Ačkoli podle stěžovatelů norské právo připouští možnost souběžného řízení, využití tohoto postupu ze strany vnitrostátních orgánů jim umožnilo svá řízení koordinovat a vyhnout se zákazu obsaženému v článku 4 Protokolu č. 7, a učinit tak ochranu dle tohoto ustanovení iluzorní. Zejména v případě prvního stěžovatele se model souběžného řízení jevil jako manévr organizovaný v součinnosti státního zastupitelství a daňové správy.

62. V projednávané věci žalobci jednoduše čekali, dokud daňová správa nerozhodla o uložení daňového penále, a teprve poté postoupili danou věc k soudu. Trestní a správní řízení tak byla koordinována s cílem lapit stěžovatele pomocí dvou různých souborů trestních ustanovení, aby jim mohla být uložena dodatečná daňová povinnost a daňové penále a aby je bylo možné odsoudit za totéž jednání, jinými slovy je vystavit dvojímu stíhání. Možnost vedení souběžného řízení byla problematická z hlediska právní jistoty. Základní cíl tohoto ustanovení Protokolu č. 7 při ochraně jednotlivců před nadměrnou zátěží naznačuje, že možnost státních orgánů vést souběžná řízení by měla být omezena.

63. Podle stěžovatelů je tato možnost daňové správy a státního zastupitelství koordinovat průběh souběžných řízení z hlediska procesních záruk v rozporu se zákazem dvojího stíhání dle článku 4 Protokolu č. 7, současnou judikaturou Soudu i částí vnitrostátní judikatury. Z tohoto důvodu je možnost vedení souběžného řízení, na kterém spolupracují různé státní orgány, v projednávané věci třeba považovat za spornou, přičemž při ní nebyl náležitě zohledněn tlak na stěžovatele a hlavní zájem chráněný článkem 4 Protokolu č. 7.

64. Stěžovatelé tvrdili, že během noční můry, kterou ve věci prožili, pocítili velkou úlevu ve chvíli, kdy prvnímu stěžovateli úředník daňové správy sdělil, že si nyní „může vydechnout“ díky novým písemným pokynům nejvyššího státního zástupce ze dne 3. dubna 2009, kterými bylo zakázáno opakovat stíhání a vznést dvakrát obvinění, což byl jeho případ. S odkazem na věc Zolotukhin tyto pokyny mimo jiné stanovily, že v rámci odvolacího jednání, ať už soud nižší instance vynesl odsuzující nebo osvobozující rozsudek, má státní zástupce navrhnout zrušení rozsudku a zastavení řízení. Na základě těchto nových pokynů nejvyššího státního zástupce a vzhledem k tomu, že daňové penále bylo považováno za trestní sankci, a jelikož rozhodnutí o uložení daňového penále nabylo právní moci a pro stěžovatele nabylo účinku věci pravomocně rozsouzené, důvodně očekávali, že trestní řízení vedené proti nim bude zastaveno z důvodu zákazu dvojího stíhání dle článku 4 Protokolu č. 7. Navíc podle týchž nových pokynů nebylo jiným osobám, proti kterým bylo vzneseno obvinění z týchž trestných činů v téže věci, vyměřeno daňové penále, jelikož tito jednotlivci byli uznáni vinnými a odsouzeni k trestu odnětí svobody za porušení § 12-2 zákona o výměru daní. Na rozdíl od ostatních obviněných v rámci téže věci byli stěžovatelé uznáni vinnými a odsouzeni k trestu odnětí svobody navzdory tomu, že jim v důsledku téhož jednání byla uložena dodatečná daňová povinnost a daňové penále. Argument vlády, že důležitým aspektem je potřeba zajistit rovné zacházení jako s ostatními osobami podílejícími se na tomtéž trestném činu daňového podvodu, nebyl tedy přesvědčivý.

65. Podle svých tvrzení se stěžovatelé dostali pod ještě větší psychický tlak, když státní zástupci, nedbajíce na shora uvedené pokyny, pokračovali ve vedení souběžných řízení a zamítli žádost stěžovatelů o zrušení odsuzujících rozsudků okresních soudů a o zastavení trestního řízení. V této souvislosti předložil první stěžovatel řadu lékařských potvrzení, včetně potvrzení z kardiochirurgické kliniky.

2.Vláda

a)Zda bylo první řízení trestní povahy

66. Vláda vyzvala velký senát, aby potvrdil přístup přijatý v řadě věcí, které předcházely rozsudku ve věci Zolotukhin, zejména v tom, že k posouzení, zda je sankce „trestní“ povahy dle článku 4 Protokolu č. 7, je třeba širšího okruhu faktorů, než jsou „kritéria Engel“ (formulovaná s ohledem na článek 6). Vláda namítala, že v úvahu je třeba vzít faktory, jako je právní kvalifikace trestného činu ve vnitrostátním právu, povaha trestného činu, vnitrostátní právní kvalifikace sankce, její účel, povaha a míra závažnosti, otázka, zda byla sankce uložena po odsouzení za spáchání trestného činu, a postupy použité při přijímání a uplatnění sankce (vláda odkázala na věci Malige proti Francii, č. 27812/95, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 35; Nilsson proti Švédsku, č. 73661/01, rozhodnutí ze dne 13. prosince 2005; Haarvig proti Norsku, č. 11187/05, rozhodnutí ze dne 11. září 2007; Storbråten proti Norsku, č. 12277/04, rozhodnutí ze dne 1. února 2007; a Mjelde proti Norsku, č. 11143/04, rozhodnutí ze dne 1. února 2007).

67. Vláda mimo jiné tvrdila, že odlišné znění a předmět ustanovení jasně naznačují, že pojem „trestní řízení“ dle článku 4 Protokolu č. 7 má užší význam než pojem „trestní“ dle článku 6. Z vysvětlující zprávy k Protokolu č. 7 vyplývá, že znění článku 4 je míněno pro trestní řízení stricto sensu. V § 28 této zprávy se uvádí, že se nejevilo nezbytné kvalifikovat delikt jako „trestný“, jelikož dané ustanovení „již obsahuje pojmy ‚v trestním řízení’ a ‚trestní řád [řízení]’, díky čemuž není nutná další specifikace v textu samotného článku“. V § 32 je zdůrazněno, že článek 4 Protokolu č. 7 nezakazuje řízení „odlišné povahy (například kárné řízení u státního úředníka)“. Kromě toho článek 6 Úmluvy a článek 4 Protokolu č. 7 chrání odlišné, občas opačné cíle. Článek 6 se zaměřuje na podporu procesních záruk v trestním řízení.

68. Vláda rovněž poukázala na řadu dalších odlišností týkajících se způsobu, jakým byla obě ustanovení vykládána a uplatňována v judikatuře Soudu, včetně absolutní povahy článku 4 Protokolu č. 7 (od něhož nelze odstoupit podle článku 15), na rozdíl od diferencovaného přístupu, který Soud uplatňuje podle článku 6. Vláda odkázala na věc Jussila proti Finsku (č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 43), ve které velký senát uvedl, že existují „zjevně ‚trestní obvinění’ různé váhy“ a že „daňové penále se liší od tvrdého jádra trestního práva“, takže „trestní záruky se nemusí nezbytně uplatnit v plné síle“.

69. S odvoláním na širší škálu kritérií vyzvala vláda Soud, aby rozhodl, že běžné daňové penále nespadá pod pojem „trestní“ dle článku 4 Protokolu č. 7.

70. Pro případ, že by ale velký senát použil druhý přístup založený výhradně na „kritériích Engel“ a dospěl by k závěru, že běžné daňové penále spadá pod pojem „trestní“ dle článku 4 Protokolu č. 7, argumentovala vláda následovně.

b)Zda se jednalo o tytéž trestné činy (idem)

71. Vláda souhlasí s odůvodněním a závěry Nejvyššího soudu ve věci prvního stěžovatele (viz § 20 až 30 výše), kterými se vrchní soud řídil ve věci druhého stěžovatele (viz § 37 výše), a připouští, že skutkové okolnosti související s daňovým penále a řízením pro daňový podvod se týkají týchž obviněných a jsou neoddělitelně spojeny v čase a prostoru.

c)Zda a kdy bylo v daňovém řízení vydáno pravomocné rozhodnutí

72. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na potřebu účinné ochrany a jasných vodítek nabylo rozhodnutí o doměření daně právní moci po uplynutí třítýdenní lhůty pro podání odvolání ve správním řízení (dne 15. a 26. prosince 2008 po řadě u prvního a druhého stěžovatele), třebaže dosud neuplynula šestiměsíční lhůta pro zahájení soudního řízení dle § 11-1 odst. 4 zákona o výměru daní. Zatímco tato skutečnost byla v případech stěžovatelů stěží rozhodující (lhůta pro soudní řízení také uplynula dříve, než skončilo trestní řízení, a sice dne 24. května a 5. června 2009 po řadě u prvního a druhého stěžovatele), vláda si kladla otázku, zda článek 4 Protokolu č. 7 vyžaduje výklad v tomto užším smyslu. Patřičnou oporu zřejmě bylo možné najít v judikatuře Soudu, a sice že „rozhodnutí, proti kterým [může být podáno] řádné odvolání, [jsou] vyloučena z rozsahu záruk obsažených v článku 4 Protokolu č. 7, dokud neuplynula lhůta pro podání takového odvolání“ (vláda odkázala na věc Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 108). Stěžovatelé mohli nadále využít běžných opravných prostředků v průběhu šesti měsíců od data vydání rozhodnutí.

d)Zda došlo k opakování řízení (bis)

73. Současně vláda, stále s odkazem na analýzu Nejvyššího soudu, zdůraznila, že článek 4 Protokolu č. 7 za určitých okolností umožňuje takzvané „souběžné řízení“. Ze znění tohoto ustanovení jasně vyplývá, že zakazuje opakovat řízení poté, co rozhodnutí v prvním řízení nabylo právní moci („stíhán nebo potrestán v trestním řízení... za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným [pravomocným] rozsudkem“). Vysvětlující zpráva k Protokolu č. 7 potvrzuje, že pravidlo ne bis in idem je třeba vykládat poměrně úzce. To se projevilo i ve věci Zolotukhin (rozsudek cit. výše, § 83), ve kterém velký senát zpřesnil rozsah ustanovení a omezil jej na následující situace:

„Záruka zakotvená v článku 4 Protokolu č. 7 nabývá na významu při zahájení nového trestního stíhání tam, kde předchozí osvobození nebo odsouzení nabylo účinku věci pravomocně rozsouzené.“

74. To a contrario znamená, že souběžné řízení (tedy odlišné sankce uložené dvěma různými orgány v odlišných, úzce věcně a časově propojených řízeních) nespadá do působnosti tohoto ustanovení. Toto souběžné řízení nepředstavuje zahájení nového stíhání tam, kde předchozí osvobození nebo odsouzení nabylo účinku věci pravomocně rozsouzené. Ve věcech R. T. proti Švýcarsku a Nilsson proti Švédsku (rozhodnutí cit. výše) byly objasněny okolnosti, za kterých je možné řízení považovat za souběžné, a tedy přípustné dle článku 4 Protokolu č. 7.

75. Dle analýzy vlády se však Soud od přístupu ve věci Zolotukhin odchýlil v řadě novějších rozsudků, zejména pak ve čtyřech rozsudcích proti Finsku vynesených dne 20. května 2014 (vláda odkázala zejména na věci Nykänen proti Finsku, č. 11828/11, § 48; a Glantz proti Finsku, č. 37394/11, § 57), ve kterých je § 83 rozsudku ve věci Zolotukhin považován za pouhé východisko a kde se uvádí, že článek 4 Protokolu č. 7 „jednoznačně zakazuje po sobě jdoucí řízení, jestliže první řízení již v okam­žiku zahájení druhého řízení dospělo k pravomocnému rozhodnutí (viz například Sergey Zolotukhin, rozsudek cit. výše)“.

76. Podle názoru vlády tento rozšiřující výklad článku 4 Protokolu č. 7 ve věci Nykänen (kromě jiných), který byl zřejmě neslučitelný s výkladem ve věci Zolotukhin, pravděpodobně předpokládá, že článek 4 Protokolu č. 7 vyžaduje zastavení trestního řízení ve chvíli, kdy bylo souběžné správní řízení pravomocně skončeno, nebo naopak. Tento přístup byl založen na jednom rozhodnutí o přijatelnosti (Zigarella proti Itálii, č. 48154/99, rozhodnutí ze dne 3. října 2002) a dvou senátních rozsudcích (Tomasović proti Chorvatsku, č. 53785/09, rozsudek ze dne 18. října 2011; a Muslija proti Bosně a Hercegovině, č. 32042/11, rozsudek ze dne 14. ledna 2014). Ani v jedné z těchto věcí však nebyl předložen pevný základ pro takový obrat judikatury.

První věc (Zigarella) se týkala následného, nikoli souběžného řízení, tedy opačné si­tuace, než kterou senát předpokládal. Následné trestní řízení, zahájené, aniž příslušné orgány věděly o existenci již skončeného (rovněž trestního) řízení, bylo zastaveno ve chvíli, kdy se soudce dozvěděl o pravomocném osvobození v rámci prvního řízení. Za této situace Soud pouze uplatnil negativní věcný účinek zásady ne bis in idem jako pravidla překážky věci pravomocně rozsouzené ve vztahu ke dvěma po sobě jdoucím běžným trestním řízením ve věci téhož trestného činu.

Další dvě věci (tedy Tomasović a Muslija) se týkaly řízení vedených za trestné činy dle „tvrdého jádra“ trestního práva, a sice za držení tvrdých drog a domácí násilí (v obou věcech bylo odkázáno na věc Jussila, rozsudek cit. výše, § 43). V těchto věcech šlo o zřejmé vedení dvou trestních řízení ohledně jednoho činu. K zahájení prvního i druhého řízení došlo na základě téže policejní zprávy. K takovým situacím by dle norského trestního práva očividně nedošlo a obě věci se značně odlišují od zavedených a tradičních systémů kombinace správního a trestního řízení vztahujících se k daňovému penále a daňovému podvodu toho druhu, o který jde v projednávané věci.

77. Požadavek na zastavení dalšího, dosud neskončeného souběžného řízení ode dne, kdy bylo jiné řízení v téže věci završeno pravomocným rozhodnutím, představuje de facto procesní překážku litispendence, jelikož nemá smysl zahajovat souběžné řízení, pokud má být jedno řízení zastaveno jen kvůli tomu, že druhé řízení bylo mezitím pravomocně skončeno.

78. S ohledem na tuto opakovanou nesoudržnost judikatury ohledně článku 4 Protokolu č. 7 vláda ve svém stanovisku zdůraznila nutnost, aby velký senát přehodnotil přístup uplatněný ve věci Zolotukhin, potvrdil výklad ustanovení jako pravidla překážky věci pravomocně rozsouzené a zároveň odmítl odlišný přístup ve věci Nykänen.

79. Za rozsudkem ve věci Nykänen nespatřovala vláda důvody založené na vhodnosti. Stěžejní myšlenkou pravidla ne bis in idem je ochrana proti zátěži v podobě opakovaného řízení (vláda odkázala na věc Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 107). Jednotlivci by měla být poskytnuta jistota, že v okamžiku, kdy osvobození nebo odsouzení nabude účinku věci pravomocně rozsouzené, bude mu napříště poskytnuta ochrana před zahájením nového řízení ohledně téhož činu. Tato úvaha však neplatí v případě, kdy je proti jednotlivci souběžně vedeno předvídatelné trestní a správní řízení stanovené zákonem, a rozhodně ne tam, kde první sankce (daňové penále) byla předvídatelným způsobem zohledněna při rozhodování o druhé sankci (trest odnětí svobody).

80. Podle vlády je dále obtížné sladit názor, že neskončená souběžná řízení nevyvolávají dle Protokolu č. 7 žádný problém, s názorem, že jakmile bylo jedno řízení pravomocně skončeno, představovalo by druhé řízení porušení článku 4 Protokolu č. 7 bez ohledu na skutečnost, zda jako první bylo skončeno správní řízení, jež může vyústit v mírnější sankce, či trestní řízení, jež může vyústit v přísnější sankce, a bez ohledu na to, které řízení bylo zahájeno jako první.

81. Rozsudek ve věci Nykänen se rovněž dostal do rozporu se základními zásadami předvídatelnosti a rovného zacházení. V případě, že trestní řízení nabylo účinku věci pravomocně rozsouzené dříve než správní řízení, mohlo docházet k situacím, kdy jedna osoba bude ve výkonu trestu odnětí svobody, zatímco jiná osoba za tentýž trestný čin pouze uhradí mírnou správní pokutu. Otázka, které řízení je skončeno jako první, závisí na způsobu postupu daňové správy, policie, státního zastupitelství či soudů a na tom, zda daňový poplatník využil možnosti správní žaloby nebo soudního řízení. Rozsudek ve věci Nykänen by tak zavazoval státy, aby s osobami ve stejných situacích zacházely odlišně na základě pouhé náhody. Ostatně přímo v rozsudku ve věci Nykänen bylo uvedeno, že „někdy může být dílem náhody, které ze souběžných řízení bude pravomocně skončeno jako první, což by mohlo vyvolávat obavy z nerovného zacházení“.

82. Potřeba věci účinně projednat často hovoří ve prospěch souběžných řízení. Na jedné straně je třeba poznamenat, že díky svým specializovaným znalostem a schopnostem jsou správní orgány často schopny ukládat správní sankce rychleji než státní zastupitelství a soudy v rámci trestního řízení. Vzhledem k tomu, že správní orgány plní svoji roli vůči všem občanům, jsou rovněž schopny lépe zajistit rovné zacházení při postihování týchž trestných činů. Předcházení závažným trestným činů naproti tomu vyžaduje, aby stát měl možnost stíhat a trestat trestné činy v rámci tradičního formálního trestního řízení tam, kde správní a trestní řízení odhalí závažnější a složitější trestné činy než v případě těch deliktů, které by mohly zpočátku vést pouze ke správnímu řízení a sankci. Vláda se domnívá, že případy stěžovatelů takové situace ilustrují.

83. Vláda poznamenala, že některé evropské státy udržují kombinovaný systém sankcí v oblastech, jako je daňové právo a veřejná bezpečnost. K tomu odkázala na stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie předložené ve věci Fransson dne 12. června 2012 (citované v § 51 výše).

84. V Norsku se problém pokračujícího souběžného řízení neomezuje pouze na daňové právo. Kdyby měl být článek 4 Protokolu č. 7 vykládán jako zákaz dokončení souběžně probíhajícího řízení od okamžiku, kdy buď správní, nebo trestní řízení dospělo k pravo­moc­nému rozhodnutí, znamenalo by to dalekosáhlé, nežádoucí a nepředvídatelné účinky v celé řadě oblastí správního práva. To vyžaduje obezřetný přístup. Podobné otázky by vyvstaly v řadě evropských zemí se zavedenými souběžnými správními a trestními systémy v základ­ních oblastech práva, včetně daňového práva.

85. Úvahy, na nichž stojí článek 4 Protokolu č. 7, se uplatňují v menší míře v situaci, kdy je dotčené řízení vedeno souběžně a současně. Obviněný, který si byl dobře vědom, že proti němu vedou různé orgány dvě samostatná, těsně věcně a časově propojená řízení, by neočekával, že by první uložená sankce byla konečná a výhradní ve vztahu ke druhé sankci. Konečně logika zásady ne bis in idem se uplatňuje v menší míře u sankcí, které nespadají do „tvrdého jádra“ trestního práva, tedy například u daňového penále (vláda odkázala na odůvodnění ve věci Jussila, rozsudek cit. výše, § 43, vztahující se k článku 6, jež lze použít na článek 4 Protokolu č. 7).

86. Pokud jde o konkrétní okolnosti, vláda plně podpořila odůvodnění Nejvyššího soudu ve věci prvního stěžovatele (viz § 29 výše) a odůvodnění vrchního soudu ve věci druhého stěžovatele (viz § 39 výše) v tom, že existuje dostatečně úzká věcná a časová spojitost. Ani jeden ze stěžovatelů nemohl legitimně očekávat, že bude vystaven pouze správnímu řízení a sankci. Vláda vysvětlila, že s cílem předejít výsledku, který by byl v rozporu se základním požadavkem rovného zacházení, stáli stěžovatelé „na stejné úrovni“ jako E. K. a B. L., kteří byli obviněni v rámci téže věci (viz § 12–13 výše), přičemž oba byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trestním řízení poté, co jim byla uložena správní sankce v podobě 30 % daňového penále.

3.Vyjádření vedlejších účastníků

87. Vyjádření vedlejších účastníků se zaměřila zejména na dva body: zaprvé na výklad přídavného jména „trestní“ v článku 4 Protokolu č. 7 a vztah mezi tímto ustanovením a článkem 6 (trestní složka) a článkem 7 Úmluvy; zadruhé na míru, v níž jsou souběžná řízení přípustná dle Protokolu č. 7 (podrobnější výklad obou okruhů otázek je uveden v rámci podkapitol a) a b) níže).

a)Zda bylo první řízení trestní povahy

88. Vlády České republiky a Francie se připojily k žalované vládě s tím, že rozsudek ve věci Zolotukhin výslovně neupustil od širšího rozsahu kritérií pro stanovení povahy řízení, které má být posouzeno podle článku 4 Protokolu č. 7, a že Soud mimo jiné měl sám za to, že řízení o daňovém penále nespadá do tvrdého jádra trestního řízení, a proto se na něj vztahují méně přísné záruky podle článku 6 (vlády odkázaly na věc Jussila, rozsudek cit. výše, § 43 in fine). Česká vláda vyzvala Soud, aby především objasnil, zda, a pokud ano, tak za jakých podmínek, tedy na jaký typ případů, by se měla vztahovat širší kritéria.

89. Bulharská vláda s poukazem na znění dotčeného ustanovení a jeho účel tvrdila, že do působnosti článku 4 Protokolu č. 7 spadají pouze tradiční trestné činy. Zatímco rozšíření působnosti článku 6 je zásadní pro ochranu práva na spravedlivý proces, účel tohoto ustanovení Protokolu č. 7 je jiný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států amerických ve věci Green v. Spojené státy, 355 US 194 (1957) bulharská vláda zdůraznila, že zákaz dvojího stíhání chrání jednotlivce před nebezpečím soudního řízení a možným odsouzením vícekrát za tentýž trestný čin. Základní myšlenkou je, že státu by se všemi jeho zdroji a pravomocemi nemělo být dovoleno činit opakované pokusy odsoudit jednotlivce za tentýž trestný čin, a tím ho podrobit rozpakům, nákladům a utrpení a přimět ho žít v trvalém stavu úzkosti a nejistoty a zároveň posilovat možnost, že může být navzdory své nevině uznán vinným. Druhým životně důležitým zájmem je pak zachování konečné povahy soudních rozhodnutí.

90. Francouzská vláda předložila obsáhlé vyjádření (§ 10 až 26 tohoto vyjádření) k výkladu článků 6 a 7 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 7. S odkazem na věc Perinçek proti Švýcarsku (č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 146) francouzská vláda argumentovala, že pojmy obsažené v článku 4 Protokolu č. 7, které se liší od pojmů v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí vyžadovat přijetí užších kritérií, která slouží zásadě ne bis in idem chráněné článkem 4 Protokolu č. 7. Článek 7 Úmluvy odkazuje na pojmy „odsouzení“ („held guilty“ v angličtině a „condamné“ ve francouzštině), „trestný čin“ („criminal offence“ v angličtině a „infraction“ ve francouzštině) a „trest“ („penalty“ v angličtině a „peine“ ve francouzštině), které jsou uvedeny rovněž v článku 4 Protokolu č. 7. Kromě toho ochrana poskytovaná článkem 7 Úmluvy, podobně jako je tomu u článku 4 Protokolu č. 7, se týká základních aspektů trestního řízení chápaného v užším slova smyslu. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že od stanovených povinností nelze odstoupit podle článku 15, zatímco tento článek umožňuje odstoupit od článku 6.

91. Z toho vyplývá, že z důvodu soudržnosti by se Soud při použití článku 4 Protokolu č. 7 měl odvolávat na kritéria, která zformuloval v rámci článku 7 Úmluvy, a zároveň by je měl vyjasnit tak, aby slova „v trestním řízení“ uvedená v článku 4 Protokolu č. 7 nabyla žádoucího užšího významu. Ve snaze zjistit, zda opatření spadá do působnosti posledně jmenovaného článku, by Soud měl zohlednit: právní kvalifikaci deliktu ve vnitrostátním právu, účel a povahu dotčeného opatření, otázku, zda dané opatření bylo uloženo po odsouzení za trestný čin, závažnost sankce, přičemž se má za to, že toto není rozhodujícím faktorem, a konečně i řízení spojená s přijetím daného opatření (a zejména zda toto opatření přijal orgán, který by se dal kvalifikovat jako soud a který rozhodoval o znacích deliktu považovaného za trestný čin ve smyslu článku 6 Úmluvy). S ohledem na skutečné znění a účel článku 4 Protokolu č. 7 má poslední z těchto kritérií prvořadý význam.

92. Ve světle těchto kritérií nelze mít za to, že daňové penále spadá po působnosti článku 4 Protokolu č. 7, které vnitrostátní právo neřadí mezi trestní sankce, které jsou svou povahou správní sankce a jsou zamýšleny pouze jako sankce uložená z důvodu nesplnění daňových povinností na straně daňového poplatníka, nebyly uloženy po odsouzení za trestný čin a nebyly uloženy soudem.

93. Švýcarská vláda uvedla, že dle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 je jedinou povolenou výjimkou obnova řízení „podle zákona a trestního řádu příslušného státu“. V době přijetí Protokolu č. 7 v roce 1984 nebyly stanoveny další výjimky, jako například ty, které následně umožnila příslušná judikatura, a s ohledem na zřejmé trestní zaměření dané ochrany nebylo jejich stanovení požadováno. Úzké pojetí, které je základem záruky, bylo příznačně potvrzeno v čl. 4 odst. 3, kterým se vyloučilo jakékoli odstoupení podle článku 15 Úmluvy ve vztahu k ochraně poskytnuté v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7. Záruka ne bis in idem tak byla postavena na stejnou úroveň jako právo na život (článek 2, článek 3 Protokolu č. 6, článek 2 Protokolu č. 13), zákaz mučení (článek 3), zákaz otroctví (článek 4) a zásada uložení trestu výhradně na základě zákona (článek 7). Tyto skutečnosti vyznívaly ve prospěch restriktivního výkladu záruky. Důvody pro takový přístup by byly ještě přesvědčivější, pokud by velký senát zachoval praxi, že veškerá „trestní obvinění“ v autonomním smyslu čl. 6 odst. 1 automaticky znamenají uplatnění článku 4 Protokolu č. 7 (viz § 100 níže).

b)Zda došlo k opakování řízení (bis)

94. Bulharská vláda nespatřuje žádný důvod pro odklon od přístupu, který byl uplatněn ve věcech R. T. proti Švýcarsku a Nilsson proti Švédsku (rozhodnutí cit. výše) v kontextu dopravních přestupků a v důležitých oblastech týkajících se fungování státu, mezi které spadá i zdanění. Souběžné daňové řízení, na jehož konci je daňové penále, a trestní řízení ve věci vyšetřování daňových podvodů je úzce věcně a časově propojeno. Soud také uznal, že strany Úmluvy požívají široký prostor při vytváření a provádění politik v oblasti zdanění a že Soud bude respektovat posouzení těchto záležitostí zákonodárcem, pokud nebude zcela postrádat rozumné odůvodnění. Zdá se, že systém umožňující souběžné řízení v daňové oblasti spadá do prostoru pro uvážení státu a neprokázalo se, že by byl sám o sobě v rozporu s některou ze zásad chráněných Úmluvou, včetně záruky před dvojím stíháním.

95. Česká vláda předložila čtyři argumenty pro zachování systému kombinovaného postihu: (1) každý typ sankce sleduje odlišné cíle, (2) zatímco trestní řízení musí stricto sensu splňovat přísné záruky spravedlivého procesu, jejichž naplnění je mnohdy časově náročné, správní sankce musí splňovat požadavky rychlosti, účinnosti a udržitelnosti daňového systému a státního rozpočtu, (3) striktní uplatňování zásady ne bis in idem na souběžná daňová a trestní řízení by mohlo znemožnit stíhání velkých případů organizovaného zločinu, pokud by první (zpravidla správní) rozhodnutí znamenalo překážku trestnímu vyšetřování vedoucímu k odha­lení sítí organizovaných podvodů, praní špinavých peněz, zpronevěry a jiných závažných trestných činů, (4) pořadí orgánů rozhodujících v konkrétní věci. Nakonec česká vláda upozornila na případy několika souběžných správních řízení.

96. Francouzská vláda se domnívá, že odůvodnění ve věcech R. T. proti Švýcarsku a Nilsson proti Švédsku (rozhodnutí cit. výše) lze převést do daňové oblasti s ohledem na cíle, které státy v této oblasti sledují, přičemž cíle trestního řízení a cíle sledované ukládáním daňového penále se liší (i), jakož i za předpokladu dostatečné spojitosti mezi daňovým a trestním řízením (ii):

(i) Trestní stíhání za daňový podvod musí představovat přiměřenou a soudržnou odpověď na protispolečenské jednání. Jejím hlavním cílem je potrestat nejzávažnější formy pochybení. Ve věci Rosenquist proti Švédsku (č. 60619/00, rozhodnutí ze dne 14. září 2004) Soud uvedl, že účel stíhání trestného činu daňového podvodu se liší od účelu ukládání daňové sankce, přičemž cílem posledně zmíněné je snaha posílit základy vnitrostátního daňového systému.

Trestní řízení za daňový podvod má také exemplární funkci, zejména v případech, kde dojde k odhalení nových druhů podvodů, s cílem odradit potenciální daňové podvodníky, aby se vydali touto cestou. Pokud by nebylo možné projednat nejzávažnější případy daňových podvodů před soudem, stát by přišel o možnost použít exemplární sílu a publicitu trestních odsouzení v případech velkých daňových podvodů.

V případě, že je soudní vyšetřování v daňové oblasti zahájeno dříve, než daňová správa provede daňovou kontrolu, povzbudila by povinnost zastavit druhé řízení, jakmile výsledek prvního řízení nabude právní moci, daňové poplatníky v tom, aby nechali trestní řízení dospět k rychlému závěru, aniž by popřeli obvinění, aby trestní řízení skončilo před daňovým řízením, čímž by se daňoví poplatníci vyhnuli správním sankcím, které obvykle představují mnohem vyšší finanční částky.

V takové situaci by byl obviněný daňový poplatník v pozici, kdy by si mohl zvolit řízení, které by mu nabízelo nejpříznivější výsledek; to by zcela jistě snížilo odrazující sílu opatření přijímaných ze strany státu ve snaze trestat to nejvíce zavrženíhodné jednání v této oblasti. Pro daňové poplatníky, kteří spáchali nejzávažnější formy daňového podvodu a byli za tento čin stíháni, by bylo paradoxní, pokud by jim byly uloženy méně přísné sankce.

Z toho lze podle francouzské vlády usoudit, že vzájemně se doplňující trestní a správní řízení je nezbytné při vyšetřování nejzávažnějších případů daňových podvodů a bylo by nepřiměřené se domnívat, že obě formy sankcí netvoří jeden souvislý celek, který představuje odpověď na tento typ deliktu, pouze proto, že v dané věci proběhla dvě samostatná řízení a jednaly dva státní orgány. Ve skutečnosti jsou oba typy řízení úzce propojeny, a mělo by tedy být možné je kumulovat.

(ii) V rozsudcích vydaných ve věcech proti Finsku dne 20. května 2014 byla hlavním kritériem, pro které Soud odmítl opakované řízení, naprostá nezávislost daňového řízení na jedné straně a trestního řízení na straně druhé. Daňové a trestní řízení je však třeba považovat za věcně a časově propojené, pokud mezi oběma dotčenými orgány docházelo k výměně informací a pokud byla obě řízení vedena současně. Skutkové okolnosti případu prokazují doplňkovou povahu řízení.

Pro ilustraci předložila francouzská vláda podrobný přehled způsobu, kterým se ve francouzském systému prolíná trestní a daňové řízení, jak se překrývají v právu i praxi a jak jsou vedena současně. Zásada proporcionality znamená, že celková částka uložených sankcí by neměla překročit nejvyšší částku, kterou lze uložit podle kteréhokoli z druhů sankcí.

Při stanovení, zda lze trestní a daňové řízení považovat za dostatečně časově propojené, je třeba vzít v úvahu pouze fázi kontroly ze strany daňové správy a soudního vyšetřování. Tyto dvě fáze by měly probíhat současně, případně je od sebe může dělit pouze krátký časový interval. Současně se při posuzování těsnosti časového propojení mezi oběma řízeními nejeví relevantní délka řízení před soudem, který má vynést rozsudek v trestním řízení a rozhodnout o odůvodněnosti daňových postihů. Je třeba připomenout, že délka reakce různých soudů závisí na vnějších faktorech, které lze někdy přičítat dotčenému daňovému poplatníkovi. Poplatník tak může řízení před jedním soudem úmyslně prodlužovat, pokud bude předkládat velký počet návrhů či řadu písemností, které vyžadují kontradiktorní projednání, či pokud bude neustále podávat opravné prostředky.

Státy by měly mít prostor pro uvážení při vymezování přiměřené sankce za typ jednání, které může způsobit různé druhy škody. Měly by mít možnost reagovat na takovou situaci, a to i sjednoceným způsobem, a pověřit několik orgánů – soudních i správních – úkolem odpovídající odpověď zajistit.

97. Řecká vláda tvrdila, že existence samostatných a po sobě jdoucích řízení, během kterých byla stěžovateli uložena tatáž či různá opatření trestní povahy, je rozhodujícím a klíčovým faktorem pro pojem „opakování“ („bis“). Zásada ne bis in idem není porušena v situaci, kdy různá opatření „trestní“ povahy, která lze od sebe jasně odlišit, jsou uložena různými orgány (tedy trestními a správními), jež při vyměřování trestu zohlední všechny sankce v jejich souhrnu (R. T. proti Švýcarsku, rozhodnutí cit. výše).

98. Řecká vláda současně poukázala na věc Kapetanios a ostatní proti Řecku (č. 3453/12, 42941/12 a 9028/13, rozsudek ze dne 30. dubna 2015, § 72), ve které Soud rozhodl, že zásada ne bis in idem v principu není porušena, pokud jsou v kontextu jednoho soudního řízení uloženy obě sankce, a sice trest odnětí svobody a finanční postih. Bez ohledu na tento příklad je zřejmé, že Soud přikládal značný význam skutečnosti, že uložení trestních a správních sankcí bylo předmětem celkového posouzení soudem.

99. Řecká vláda přesto nevyjádřila nesouhlas s názorem norského Nejvyššího soudu v projednávané věci, že souběžné řízení je alespoň do jisté míry přípustné dle článku 4 Protokolu č. 7. Silnou oporu vláda nalezla v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Fransson (vláda odkázala na § 34 rozsudku, který je citován v § 52 výše).

Soudní dvůr uvedl, že předkládající soud má ve světle stanovených kritérií posoudit, zda je třeba přezkoumat kumulaci daňových a trestních sankcí podle vnitrostátní právní úpravy s ohledem na vnitrostátní standardy, tedy takové, které se uplatní na porušení vnitrostátního práva obdobné povahy a významu v situaci, kdy volba sankcí zůstává v pravo­moci členského státu; Soudní dvůr se tedy domníval, že vnitrostátnímu soudu přísluší určit, zda je kumulace sankcí v rozporu s těmito standardy tak, aby zbývající sankce byly účinné, přiměřené a odrazující (vláda odkázala na § 3[6] rozsudku, který je citován v § 52 výše).

Řecká vláda považuje výše uvedený rozsudek Soudního dvora za relevantní v projed­návané věci. Přesněji řečeno, z tohoto výkladu by bylo možné mutatis mutandis dovodit, že vnitrostátní soud, jak konstatoval Soudní dvůr, na základě vlastního prostoru pro uvážení oprávněně rozhodl, že kumulace dotčených sankcí uložených v tzv. „souběžných řízeních“ v rámci těsné spolupráce dvou různých orgánů nebyla v rozporu s vnitrostátními standardy navzdory tomu, že vnitrostátní soud dospěl k závěru, že daňové sankce jsou „trestní povahy“. S ohledem na argumenty uvedené v § 97 výše by bylo možno důvodně dospět k závěru, že článek 4 Protokolu č. 7 nezakazuje souběžné řízení, kterým různé orgány ukládají různé sankce, jež jsou v zákoně jasně odlišené, za předpokladu, že dané řízení splňuje kritérium těsné věcné a časové spojitosti. Toto kritérium umožňuje zodpovědět na kritickou otázku, zda došlo k opakování.

100. Švýcarská vláda odkázala na věc Zolotukhin (rozsudek cit. výše, § 83) a tvrdila, že záruka stanovená v článku 4 Protokolu č. 7 nabývá na významu v případě zahájení nového řízení v situaci, kdy předchozí osvobození nebo odsouzení již nabylo účinku věci pravomocně rozsouzené. Z tohoto důvodu není s ohledem na zásadu ne bis in idem sama o sobě problematická situace, kdy při zahájení správního řízení ještě nebylo skončeno trestní řízení (vláda odkázala mutatis mutandis na věc Kapetanios a ostatní, rozsudek cit. výše, § 72). Z toho vyplývá, že souběžné řízení je dle článku 4 Protokolu č. 7 přípustné. V projednávané věci tak má velký senát možnost potvrdit tuto linii judikatury.

Zdůvodnění kombinovaného systému spočívá zejména v povaze a odlišných cílech správního práva (preventivní a výchovný) na jedné straně a trestního práva (odvetný) na straně druhé.

Zatímco se ve světle „kritérií Engel“ pojem „trestní obvinění“ v článku 6 rozšířil nad rámec tradičních kategorií trestního práva (malum in se) a zahrnuje i další oblasti (malum quia prohibitum), existují trestní obvinění různé závažnosti. Například v projednávané věci u daňového penále, které nespadá do tvrdého jádra trestního práva, se záruky obsažené v trestní složce článku 6 Úmluvy nemusí nutně uplatnit v plné síle (švýcarská vláda odkázala na věc Jussila, rozsudek cit. výše, § 43). Tato skutečnost by měla být zohledněna při stanovení rozsahu působnosti článku 4 Protokolu č. 7.

Při hodnocení kombinovaného systému je třeba brát v úvahu rovněž předvídatelnost kumulativního uložení správních a trestních sankcí (švýcarská vláda odkázala na věc Maszni proti Rumunsku, č. 59892/00, rozsudek ze dne 21. září 2006, § 68).

Podle názoru švýcarské vlády by věc Zolotukhin neměla být vykládána či rozvíjena v tom smyslu, že zahrne celou řadu systémů, kterými se stanovují správní a trestní sankce za trestné činy, bez ohledu na skutečnost, že jednotlivé orgány mající odlišné pravomoci a sledující odlišné cíle mohou mít za úkol vydávat rozhodnutí týkající se týchž skutečností. V každém případě je tento závěr přesvědčivý v okamžiku, kdy existuje dostatečně těsná věcná a časová spojitost mezi trestním řízením na straně jedné a správním řízením na straně druhé, jak požaduje Soud (švýcarská vláda odkázala na následující věci, ve kterých Soud dospěl k závěru, že tato podmínka byla splněna: Boman proti Finsku, č. 41604/11, rozsudek ze dne 17. února 2015, § 41, s odkazem na věci R. T. proti Švýcarsku a Nilsson proti Švédsku, rozhodnutí cit. výše, a také Maszni, rozsudek cit. výše). Švýcarská vláda vyzvala velký senát, aby využil příležitost, kterou se mu v projednávané věci naskýtá, a znovu potvrdil tento přístup, jež mu jeho stávající judikatura sama o sobě nezakazuje.

4.Hodnocení Soudu

101. Soud nejprve provede přehled své dosavadní judikatury vztahující se k výkladu a uplatnění pravidla ne bis in idem stanoveného v článku 4 Protokolu č. 7 (kapitoly a) až c) níže). Soud bude následně usilovat o to, aby z přehledu vyvodil takové užitečné závěry a kritéria a připojil taková vysvětlení, která jsou nezbytná pro posouzení projednávané věci (kapitola d) níže). Nakonec uplatní takto vyloženou zásadu ne bis in idem na skutečnosti, které stěžovatelé namítají (kapitola e) níže).

a)Obecné otázky výkladu

102. Je třeba podotknout, že se stanoviska účastníků i vedlejších účastníků řízení téměř shodují ohledně nejvýznamnějšího příspěvku velkého senátu ve věci Zolotukhin (rozsudek cit. výše), ve které Soud objasnil kritéria pro posouzení, zda trestný čin, za který byl stěžovatel souzen či potrestán v druhém řízení, je tentýž (idem) jako trestný čin, o kterém bylo vydáno rozhodnutí v prvním řízení (viz § 70 až 84 rozsudku). Žádný zásadní rozpor nepanoval ani ohledně kritérií, která uvedený rozsudek stanovil pro posouzení, kdy bylo přijato „pravomocné“ rozhodnutí.

103. Naproti tomu se liší názory na metodu, které má být použito pro stanovení, zda řízení týkající se uložení daňového penále je „trestní“ povahy ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7, což je otázka, která může mít důsledky pro použitelnost zákazu dvojího stíhání zakotveného v tomto ustanovení.

104. Kromě toho se objevily rozdílné přístupy (zejména mezi stěžovateli na straně jedné a žalovanou vládou a vládami, které byly vedlejšími účastníky, na straně druhé) v otázce opakování řízení, zejména rozsahu, v němž by souběžné či kombinované řízení mělo být přípustné podle článku 4 Protokolu č. 7.

b)Relevantní kritéria pro stanovení, zda bylo první řízení „trestní“ povahy:
rozdílné přístupy v judikatuře

105. Ve věci Zolotukhin (rozsudek cit. výše) Soud s cílem stanovit, zda dané řízení lze považovat za „trestní“ v kontextu článku 4 Protokolu č. 7, použil tři „kritéria Engel“ vytvořená pro účely článku 6 Úmluvy: (1) „právní kvalifikace deliktu podle vnitrostátních právních předpisů“, (2) „samotná povaha deliktu“ a (3) stupeň závažnosti sankce, která dotyčné osobě hrozí, přičemž druhé a třetí kritérium je alternativní, nikoli nezbytně kumulativní, byť kumulativní přístup není vyloučen. Rozsudek ve věci Zolotukhin neodrážel, byť tuto možnost měl, argumentační linii, podle které Soud postupoval v sérii předchozích věcí (viz například výše citované rozhodnutí ve věci Storbråten) a jejíž součástí je i příkladmý a širší rozsah faktorů bez uvedení jejich váhy či toho, zda je třeba je uplatnit alternativně či kumulativně. Vlády Francie a Norska vyzývají Soud, aby využil příležitosti a v tomto rozsudku potvrdil, že je třeba uplatňovat posledně jmenovaný širší test (viz § 66–68 a 90–91).

106. Ve prospěch tohoto výkladového přístupu hovoří řada argumentů, zejména ten, že záměrem autorů článku 4 Protokolu č. 7 bylo jeho použití pro trestní řízení v užším slova smyslu a že na rozdíl od článku 6 se jedná o právo, od kterého nelze odstoupit dle článku 15. Zatímco článek 6 se omezuje na zajištění spravedlivého procesu v trestním řízení, zákaz dvojího stíhání obsažený v článku 4 Protokolu č. 7 má určité, potenciálně široké, důsledky pro způsob uplatnění vnitrostátního práva na trestní a správní sankce napříč celou řadou oblastí. Posledně uvedený článek vyžaduje podrobnější posouzení hmotného trestního práva v tom smyslu, že je třeba prokázat, že se dané trestné činy týkají téhož jednání (idem). S ohledem na tyto rozdíly, nedostatek shody mezi vnitrostátními systémy smluvních států a proměnlivou míru ochoty států být vázány Protokolem č. 7 a široký prostor pro uvážení, který státy mají při rozhodování o svých trestních systémech a politikách obecně (viz věci Nykänen, rozsudek cit. výše, § 48; a mutatis mutandis věc Achour proti Francii, č. 67335/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 44), lze poměrně snadno odůvodnit širší rozsah kritérií použitelnosti, zejména s ohledem na silnější aspekt vnitrostátní právní úpravy uplatňovaný u článku 7 a dříve (tedy před rozsudkem ve věci Zolotukhin) uplatňovaný i u článku 4 Protokolu č. 7, a tedy užší oblast působnosti, než má článek 6.

107. Ačkoli, jak bylo uvedeno výše, je pravda, že rozsudek ve věci Zolotukhin toto výslovně nezmínil, je třeba vycházet z toho, že Soud se v tomto rozsudku vědomě rozhodl použít „kritéria Engel“ jako modelového testu k určení, zda dané řízení bylo „trestní“ ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7. V projednávané věci se Soudu nejeví jako odůvodněné, aby se od této analýzy odchýlil, jelikož existují závažné důvody, které svědčí ve prospěch takového přístupu. Zásada ne bis in idem se týká zejména práva na spravedlivý proces, které je předmětem článku 6, přičemž se týká trestního práva hmotného v menší míře než článek 7. Podle Soudu je pro soudržnost výkladu Úmluvy jako celku vhodnější, aby se použitelnost zásady řídila týmiž přesnějšími kritérii jako ve věci Engel. To znamená, jak již ostatně bylo potvrzeno výše, že jakmile se dospěje k závěru o použitelnosti zásady ne bis in idem, existuje zřejmá potřeba vyváženého přístupu, co se týče způsobu, jakým je tato zásada uplatňována na řízení kombinující správní a trestní sankce.

c)Judikatura orgánů Úmluvy v oblasti kombinovaného řízení

(i)Co přinesl rozsudek ve věci Zolotukhin

108. Věc Zolotukhin se týkala dvou řízení, která se obě vztahovala k výtržnictví vůči veřejnému činiteli a ve kterých bylo správní řízení pravomocně skončeno ještě před zahájením trestního řízení (viz věc Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 18–20 a 109). Nejvýznamnější příspěvek rozsudku ve věci Zolotukhin spočívá v závěru, že stanovení, zda se jedná o tytéž trestné činy (idem), závisí na skutkovém posouzení (tamtéž, § 84), nikoli například na formálním posouzení založeném na porovnání „základních znaků“ dotčených trestných činů. Zákaz se týká stíhání nebo soudního řízení ve vztahu ke druhému „trestnému činu“, pokud se tento zakládá na týchž skutkových okolnostech či skutečnostech, které jsou v podstatě stejné (tamtéž, § 82).

109. Kromě toho, tím, že připomněl, že cíl článku 4 Protokolu č. 7 spočívá v zákazu opakovaného trestního řízení, které bylo skončeno „pravomocným“ rozhodnutím („res judicata“), rozsudek ve věci Zolotukhin upřesnil, že rozhodnutí, proti kterým lze podat řádný opravný prostředek, nespadají do působnosti záruky obsažené v tomto ustanovení, dokud neuplynula lhůta pro podání takového opravného prostředku.

110. Soud také jednoznačně potvrdil, že se článek 4 Protokolu č. 7 neomezuje pouze na právo nebýt trestán dvakrát v téže věci, nýbrž že v sobě zahrnuje i právo nebýt stíhán či souzen dvakrát. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by nutné použít slova „stíhán“ i „potrestán“, jelikož v takovém případě by se jednalo o pouhé zdvojení. Soud proto zopakoval, že se článek 4 Protokolu č. 7 použije i v případě, kdy došlo ke stíhání jednotlivce v řízení, které nevyvrcholilo odsouzením. Článek 4 Protokolu č. 7 obsahuje tři odlišné záruky a stanoví, že za tentýž čin nelze nikoho (i) vystavit stíhání, (ii) soudit či (iii) potrestat (tamtéž, § 110).

111. Je však třeba podotknout, že rozsudek ve věci Zolotukhin neposkytl téměř žádná vodítka pro situace, kdy ve skutečnosti nedochází k dvojímu řízení, nýbrž ke kombinaci řízení utvářející jeden souvislý celek.

(ii)Judikatura týkající se kombinovaných řízení před rozsudkem ve věci Zolotukhin a po něm

112. Po rozsudku ve věci Zolotukhin, jakož i před ním Soud připouštěl, aby různé orgány ukládaly různé sankce za totéž jednání, jelikož to pokládal do jisté míry za přípustné dle článku 4 Protokolu č. 7 bez ohledu na existenci pravomocného rozhodnutí. Tento závěr lze vnímat tak, že je založen na předpokladu, že kumulaci sankcí je třeba v takových případech považovat za jeden celek, přičemž nelze takové případy vnímat jako opakování řízení, které znamená, že stěžovatel byl „stíhán nebo potrestán v trestním řízení... za trestný čin, za který již byl... odsouzen konečným [pravomocným] rozsudkem“ v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7. Tato otázka vyvstala ve čtyřech druzích situací.

113. Na počátku této výkladové analýzy článku 4 stojí první kategorie případů, která sahá k věci R. T. proti Švýcarsku (rozhodnutí cit. výše). Tato věc se týkala stěžovatele, jemuž v květnu 1993 Úřad pro silniční provoz odejmul řidičský průkaz (na čtyři měsíce) z důvodu řízení v opilosti. Toto opatření posléze svými rozsudky potvrdila Komise pro správní odvolání a Federální soud (prosinec 1995). Mezitím v červnu 1993 vydal Okresní úřad v Gossau trestní příkaz, kterým byl stěžoval odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a pokutě ve výši 1 100 švýcarských franků. Stěžovatel se proti tomuto trestnímu příkazu neodvolal, a ten tak nabyl účinku věci pravomocně rozsouzené.

Soud dospěl k závěru, že švýcarské orgány pouze stanovily tři různé kumulovatelné sankce za tento trestný čin podle zákona, a sice trest odnětí svobody, pokutu a odebrání řidičského průkazu. Tyto sankce uložily souběžně dva různé orgány, a sice trestní a správní orgán. Proto nebylo možné ve smyslu judikatury Soudu říci, že se trestní řízení opakovalo v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7.

Podobně se sice věc Nilsson proti Švédsku (rozhodnutí cit. výše) také vztahovala k trestní sankci (50 hodin veřejně prospěšných prací) a odebrání řidičského průkazu (na 18 měsíců) za dopravní přestupek, nicméně podaná stížnost byla odmítnuta s propra­co­va­nějším odůvodněním, které poprvé zavedlo test „dostatečně těsné věcné a časové spojitosti“.

Soud dospěl k závěru, že odebrání řidičského průkazu bylo přímým a předvídatelným důsledkem dřívějšího odsouzení stěžovatele za tentýž trestný čin řízení pod vlivem alkoholu s přitěžujícími okolnostmi a nezákonné řízení vozidla a že odebrání průkazu z důvodu trestního odsouzení je „trestní“ povahy ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7. Kromě toho závažnost přijatého opatření – odebrání řidičského průkazu na 18 měsíců – byla sama o sobě natolik vysoká, že ji bylo možné považovat za trestní sankci i bez ohledu na kontext předchozího trestního odsouzení. Třebaže dva různé orgány uložily různé sankce v různých řízeních, existovala mezi nimi dostatečně úzká věcná a časová spojitost. Proto bylo možné považovat odebrání řidičského průkazu za součást sankcí dle švédského práva, které se ukládají za trestné činy řízení pod vlivem alkoholu s přitěžujícími okolnostmi a nezákonné řízení vozidla. Odebrání řidičského průkazu neznamenalo, že by stěžovatel byl „stíhán nebo potrestán v trestním řízení... za trestný čin, za který již byl... odsouzen konečným [pravomocným] rozsudkem“ v rozporu s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7.

Podobně i ve věci Boman (rozsudek cit. výše) se Soud spokojil s existencí dostatečné věcné a časové spojitosti mezi na jedné straně trestním řízením, ve kterém byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen (k denní pokutě v délce 75 dní ve výši 450 eur) a ve kterém mu byl stanoven zákaz řízení vozidla (na 4 měsíce a 3 týdny), a na druhé straně následným správním řízením, které vedlo k prodloužení zákazu řízení (o 1 měsíc).

114. Ve druhé sérii věcí Soud potvrdil, že souběžné řízení není vyloučeno u uložení daňového penále ve správním řízení a stíhání, odsouzení a sankce za daňové podvody v trestním řízení, nicméně dospěl k závěru, že konkrétní okolnosti v projednávané věci neobstály v testu „dostatečně těsné věcné a časové spojitosti“. Tyto věci se týkaly Finska (zejména věci Glantz, rozsudek cit. výše, § 57, a Nykänen, rozsudek cit. výše, § 47) a Švédska (Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/10, rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, § 58). Ve věci Nykänen, ve které byl stanoven přístup uplatněný i v ostatních věcech proti Finsku a Švédsku, Soud na základě skutkových okolností zjistil, že ve finském systému ukládají trestní a správní sankce různé orgány, aniž jsou obě řízení jakkoli propojena: obě řízení byla vedena samostatně a byla pravomocně skončena nezávisle na sobě. Kromě toho soud nebo správní orgán při stanovení závažnosti ukládaného postihu nepřihlédl k sankci uložené druhým z nich a mezi příslušnými orgány neexistovala žádná součinnost. Ještě důležitější je skutečnost, že v rámci finského systému se daňové penále ukládá po přezkoumání jednání stěžovatele a jeho odpovědnosti dle příslušné daňové legislativy, které je nezávislé na posouzení v trestním řízení. Závěrem Soud rozhodl, že došlo k porušení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jelikož byl stěžovatel v téže věci ve dvou samostatných řízeních dvakrát odsouzen.

Ve vztahu k podobným skutkovým okolnostem lze najít totožné (či téměř totožné) odůvodnění i závěry ve věcech Rinas proti Finsku, č. 17039/13, rozsudek ze dne 27. ledna 2015, a Österlund proti Finsku, č. 53197/13, rozsudek ze dne 10. února 2015.

Je třeba podotknout, že v některých věcech (Nykänen, Glantz, Lucky Dev, Rinas, Österlund) probíhala obě řízení z velké části současně, ale požadavek časové spojitosti nebyl zjevně sám o sobě považován za dostatečný k tomu, aby bylo vyloučeno uplatnění zákazu ne bis in idem. Z těchto rozsudků vydaných proti Finsku a Švédsku lze rozumně dovodit, že vzhledem k tomu, že obě řízení probíhala z velké části současně, spočíval za konkrétních okolností závěr o porušení článku 4 Protokolu č. 7 v nedostatečné věcné spojitosti.

115. Ve třetí sérii věcí, kde byla řízení vedena po určitou dobu souběžně, Soud konstatoval porušení, avšak neodkázal na test „dostatečně těsné věcné a časové spojitosti“ podle rozhodnutí ve věci Nilsson.

Ve věci Tomasović (rozsudek cit. výše, § 5–10 a 30–32) byl stěžovatel stíhán a odsouzen dvakrát za tentýž trestný čin držení drog, nejprve za „přestupek“ (přičemž toto řízení se považovalo za „trestní“ podle druhého a třetího „kritéria Engel“ (tamtéž, § 22–25)) a poté za „trestný čin“. Jelikož se skončením prvního řízení nedošlo k zastavení druhého, dospěl Soud k závěru, že zjevně došlo k opakování trestního řízení v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 (viz obdobně Muslija, rozsudek cit. výše, § 28–32 a 37, ohledně těžkého ublížení na zdraví).

Podobně také ve věci Grande Stevens a ostatní proti Itálii (č. 18640/10, 18647/10, 18663/10, 18668/10 a 18698/10, rozsudek ze dne 4. března 2014) Soud konstatoval, že ve věci téhož podvodného jednání – manipulace s trhem šířením nepravdivých informací – bylo vedeno dvojí řízení: správní řízení (od 9. února 2007 do 23. června 2009), považované dle „kritérií Engel“ za „trestní“, bylo vedeno před Národní komisí pro obchodní společnosti a burzu (Commissione Nazionale per le Societa e la Borsa), následně u odvolacího soudu a kasačního soudu a vyústilo v uložení pokuty ve výši 3 000 000 eur (a zákazu činnosti); druhým bylo trestní řízení (od 7. listopadu 2013 do 28. února 2013 a dále, v době vynesení tohoto rozsudku stále neskončené) před okresním soudem, kasačním soudem a odvolacím soudem. Zjištění, že nové řízení se týká druhého „trestného činu“ založeného na totožných skutcích, které byly předmětem prvního řízení, jež vyústilo v pravomocné odsouzení, postačovalo k tomu, aby Soud rozhodl o porušení článku 4 Protokolu č. 7.

116. Začtvrté, rozsudek ve věci Kapetanios a ostatní (citovaný výše), který byl potvrzen ve věci Sismanidis a Sitaridis proti Řecku (č. 66602/09 a 71879/12, rozsudek ze dne 9. června 2016), nabízí další odlišnou ukázku chybějící věcné spojitosti bez konkrétního odkazu na test použitý ve věci Nilsson (rozhodnutí cit. výše). V těchto věcech byli stěžovatelé nejprve zproštěni obžaloby ze spáchání celních trestných činů v trestním řízení. Bez ohledu na osvobozující rozsudky uložil následně správní soud stěžovatelům za totéž jednání přísné správní pokuty. Poté, co rozhodl, že posledně jmenované řízení je „trestní“ povahy pro účely zákazu obsaženého v článku 4 Protokolu č. 7, dospěl Soud k závěru, že došlo k porušení tohoto ustanovení (tamtéž, po řadě § 73 a 47 těchto rozsudků).

d)Závěry a důsledky vyplývající ze stávající judikatury

117. Zatímco smluvní státy mají zvláštní povinnost chránit specifické zájmy jednotlivce, které má zajistit článek 4 Protokolu č. 7, existuje rovněž (jak bylo naznačeno v § 106 výše) potřeba ponechat vnitrostátním orgánům prostor pro volbu prostředků k dosažení tohoto cíle. V tomto kontextu je třeba zohlednit, že právo nebýt souzen či potrestán dvakrát v téže věci nebylo součástí Úmluvy přijaté v roce 1950, nýbrž bylo připojeno v rámci sedmého protokolu (přijatého v roce 1984), který vstoupil v platnost v roce 1988, tedy téměř o 40 let později. Protokol neratifikovaly čtyři státy (Německo, Nizozemsko, Turecko a Spojené království) a jedna z těchto zemí (Německo), společně se čtyřmi státy, které protokol ratifikovaly (Rakousko, Francie, Itálie a Portugalsko) učinila výhrady či výkladová prohlášení v tom smyslu, že výraz „trestní“ by se měl vůči těmto státům uplatnit způsobem, jakým je chápán v jejich vnitrostátní právní úpravě. Je třeba podotknout, že výhrady Rakouska a Itálie byly prohlášeny za neplatné, jelikož v nich nebyl uveden stručný popis dotčených vnitrostátních předpisů, jak požaduje čl. 57 odst. 2 Úmluvy (viz věci Gradinger proti Rakousku, č. 15963/90, rozsudek ze dne 23. října 1995, § 51, a Grande Stevens, rozsudek cit. výše, § 204–211), na rozdíl od výhrad Francie (viz věc Göktan proti Francii, č. 33402/96, rozsudek ze dne 2. července 2002, § 51).

118. Soud vzal dále na vědomí stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci Fransson (viz § 51 výše), zejména že ukládání sankcí za tentýž trestný čin dle správního i trestního práva je rozšířenou praxí v členských státech Evropské unie, zvláště v oblastech, jako je zdanění, politika ochrany životního prostředí a veřejná bezpečnost. Generální advokát rovněž poukázal na skutečnost, že způsob, jakým se sankce kumulují, se v rámci jednotlivých právních systémů značně liší, a upozornil na aspekty specifické pro každý členský stát; ve většině případů byly tyto zvláštní aspekty přijaty s cílem zmírnit účinky v si­tuacích, kdy mohou veřejné orgány ukládat dva různé postihy.

119. Kromě toho se k projednávané věci vyjádřilo celkem šest smluvních stran Protokolu č. 7 jako vedlejších účastníků a většinou ohledně výkladových otázek vyjádřily z valné části stejné názory a obavy jako žalovaná vláda.

120. V tomto kontextu je třeba učinit předběžný závěr v tom smyslu, že dle ustálené judikatury Soudu spočívá organizace právních systémů v prvé řadě na rozhodnutí smluvních stran, a to včetně trestněprávních postupů (viz například věc Taxquet proti Belgii, č. 926/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. listopadu 2010, § 83). Úmluva například nezakazuje rozdělení procesu ukládání trestu v určité věci do několika různých stádií či částí, což znamená, že lze ukládat různé sankce, ať už následně či souběžně, za delikt, jenž je kvalifikován jako „trestní“ v rámci autonomního výkladu tohoto pojmu dle Úmluvy (viz například věc Phillips proti Spojenému království, č. 41087/98, rozsudek ze dne 5. července 2001, § 34, stran námitek porušení článku 6 v řízení o zabavení výnosů z drogových trestných činů poté, co za ně byl dotyčný jednotlivec uznán vinným a odsouzen).

121. Podle názoru Soudu je legitimní, aby si státy mohly vybrat vzájemně se doplňující právní odpovědi na společensky nepřijatelné jednání (například nedodržování pravidel silničního provozu či krácení daní) pomocí různých řízení, která tvoří souvislý celek, s cílem uchopit různé aspekty daného společenského problému za předpokladu, že kumulace těchto právních odpovědí nepředstavuje pro dotčeného jednotlivce nadměrnou zátěž.

122. Tam, které vznikají otázky dle článku 4 Protokolu č. 7, je úkolem Soudu určit, zda napadené konkrétní vnitrostátní opatření zahrnuje, ať už svou podstatou či účinkem, dvojí stíhání k tíži jednotlivce, či naopak je výsledkem uceleného systému umožňujícího odpovědět na různé aspekty provinění předvídatelným a přiměřeným způsobem, který vytváří souvislý celek, takže dotyčný jedinec není vystaven nespravedlnosti.

123. Účinkem článku 4 Protokolu č. 7 nemůže být zakázat smluvním státům, aby si uspořádaly své právní systémy tak, aby umožňovaly uložit penále o standardní sazbě z proti­právně neuhrazené daně (byť sankce spadá do „trestního“ rámce pro účely záruk práva na spravedlivý proces dle Úmluvy) také v závažnějších případech, kde může být vhodné stíhat pachatele za další znak spojený s neplacením daně, jako je například podvodné jednání, neřešený ve „správním“ řízení o vyměření daně. Účelem článku 4 Protokolu č. 7 je zamezit nespravedlnosti, kterou by utrpěla osoba stíhaná nebo trestaná dvakrát za totéž deliktní jednání. Tento článek nicméně nevylučuje právní systémy, které využívají „uceleného“ přístupu k danému společensky škodlivému jednání, zejména jeho postihem v rámci souběžných řízení vedených různými orgány za různým účelem.

124. Soud je toho názoru, že výše uvedená judikatura týkající se souběžného nebo kombinovaného řízení, která sahá k věcem R. T. proti Švýcarsku a Nilsson proti Švédsku a pokračuje věcí Nykänen a řadou dalších, nabízí užitečná vodítka pro nalezení spravedlivé rovnováhy na jedné straně mezi řádným zajištěním zájmů jednotlivce, které chrání zásada ne bis in idem, a na druhé straně konkrétním zájmem společnosti na tom, aby byla schopna přijmout vyváženou regulaci v dané oblasti. Než Soud přikročí k dalšímu rozpracování příslušných kritérií, pomocí nichž lze nalézt požadovanou rovnováhu, považuje za vhodné upřesnit závěry vyplývající ze stávající judikatury.

125. Zaprvé, z uplatnění testu „dostatečně úzké věcné a časové spojitosti“ v nedáv­ných věcech proti Finsku a Švédsku vyplývá, že pokud bude chybět jeden z těchto dvou aspektů (tj. věcný či časový), nebude tento test splněn (viz § 114 výše).

126. Zadruhé, v některých věcech Soud nejprve zkoumal, zda, a pokud ano, kdy bylo dosaženo „konečného [pravomocného]“ rozhodnutí v jednom řízení (které mohlo potenciálně znamenat překážku v pokračování druhého řízení), a teprve poté použil test „dostatečně úzké spojitosti“, aby mohl dospět k negativnímu závěru v otázce „bis“, tedy k závěru, že nedochází k opakování (viz Boman, rozsudek cit. výše, § 36–38). Podle názoru Soudu však otázka, zda je rozhodnutí „pravomocné“, či nikoli, postrádá význam, pokud nedošlo ke skutečnému opakování řízení, ale ke kombinaci řízení považovaných za jeden souvislý celek.

127. Zatřetí, výše uvedená úvaha by měla mít rovněž dopad na obavy, které vyjádřily některé vlády, jež byly účastníky tohoto řízení, zejména že by nemělo být požadováno, aby spojená řízení byla „pravomocně“ skončena ve stejný okamžik. V takovém případě by totiž dotyčná osoba mohla využít zásadu ne bis in idem jako nástroj manipulace a beztrestnosti. V tomto ohledu je třeba považovat závěr uvedený v § 51 rozsudku ve věci Nykänen (cit. výše) a v několika dalších následných rozsudcích, že „obě řízení byla vedena samostatně a byla skončena nezávisle na sobě“, za skutkový závěr: ve zkoumaném finském systému neexistovala dostatečná věcná spojitost mezi správním a trestním řízením, třebaže obě byla vedena více či méně souběžně. Věc Nykänen je ukázkou toho, kdy se použití testu „dostatečně úzké věcné a časové spojitosti“ odvíjí určitým směrem s ohledem na skutkové okolnosti.

128. Začtvrté, z podobných důvodů, které byly uvedeny výše, nelze pořadí, ve kterém jsou řízení vedena, považovat za rozhodující pro otázku, zda je kombinované či vícenásobné řízení přípustné dle článku 4 Protokolu č. 7 (srov. věci R. T. proti Švýcarsku, ve které došlo k odebrání řidičského průkazu před trestním řízením, a Nilsson proti Švédsku, kde došlo k odebrání průkazu později).

129. A konečně, z některých výše uvedených věcí (viz věci Zolothukin, Tomasović a Muslija, zmíněné v § 108 a 115 výše) vyplývá, že byť se týkaly opakování řízení, která byla vedena bez vzájemně se doplňujícího účelu či použitých prostředků (viz § 130 níže), Soud se jimi nezabýval, jako kdyby se vztahovaly k souběžným či kombinovaným řízením, jež mohou být v souladu se zásadou ne bis in idem, jak tomu bylo ve věcech R. T. proti Švýcarsku, Nilsson a Boman (viz § 113 výše).

130. Na základě výše uvedeného přehledu judikatury Soudu je zřejmé, že ve vztahu k činům, které jsou potírány jak na poli trestního, tak správního práva, lze nejsnadněji zajistit soulad s článkem 4 Protokolu č. 7 tak, že ve vhodnou chvíli bude vedeno jednokolejné řízení, které umožní spojení souběžných větví právního režimu, aby v rámci odpovědi na daný trestný čin mohly být zohledněny odlišné společenské potřeby v rámci jednoho postupu. Jak však bylo vysvětleno výše (viz zejména § 111 a 117–120), článek 4 Protokolu č. 7 nevylučuje vedení kombinovaných řízení, a to až do jejich skončení, pokud jsou splněny určité podmínky. Zejména platí, že má-li Soud dospět k závěru, že nedošlo k opakování soudního řízení nebo trestu (bis), které zakazuje článek 4 Protokolu č. 7, je žalovaný stát povinen přesvědčivě prokázat, že daná kombinovaná řízení vykazují „dostatečně těsnou věcnou a časovou spojitost“. Jinými slovy, je třeba prokázat, že k jejich sloučení došlo uceleně tak, aby obě řízení tvořila souvislý celek. To znamená nejen to, že sledované účely i použité prostředky se musejí vzájemně věcně doplňovat a být spojeny v čase, ale také to, že možné důsledky takové organizace právního řešení daného jednání musejí být ve vztahu k dotčenému jednotlivci přiměřené a předvídatelné.

131. Pokud jde o podmínky, které je třeba splnit, aby byla kombinovaná trestní a správní řízení považována za dostatečně věcně a časově propojená, a tedy souladná s kritériem bis dle článku 4 Protokolu č. 7, lze příslušné úvahy vyplývající z judikatury Soudu, jež je uvedena výše, shrnout následovně.

132. Mezi významné faktory pro stanovení, zda existuje dostatečně úzká věcná spojitost, patří:

– zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíle, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale také in concreto, různých aspektů daného protispolečenského jednání;

– zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem téhož postihovaného jednání, a to v právu i v praxi (idem);

– zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání opakování při shromažďování a hodnocení důkazů, zejména skrze odpovídající vzájemnou součinnost mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení;

– a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohled­něna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jednotlivec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži, přičemž pravděpodobnost posledně zmiňovaného rizika je nejnižší, pokud existuje mechanismus započtení, kterým se zajistí přiměřenost celkové výše všech uložených sankcí.

133. V tomto ohledu je také poučné vzít v úvahu způsob uplatnění článku 6 Úmluvy v takovém druhu věcí, jaké jsou nyní projednávány (viz věc Jussila, rozsudek cit. výše, § 43):

„Samozřejmě existují trestní věci, které s sebou nenesou žádnou významnou míru stigmatu. Existují ‚obvinění z trestného činu’ různé závažnosti. Kromě toho, autonomní výklad pojmu ‚obvinění z trestného činu’ přijatý orgány Úmluvy za použití ‚kritérií Engel’ se stal základem postupného rozšíření trestní složky článku 6 i na věci, které striktně vzato nepatří do tradičních kategorií trestního práva, například správní sankce..., vězeňská kárná řízení..., celní právo..., právo hospodářské soutěže... a pokuty ukládané soudem s pravomocí rozhodovat o finančních záležitostech... Daňové penále se liší od tvrdého jádra trestního práva a z toho důvodu se záruky obsažené v trestní složce článku 6 nemusí nezbytně uplatnit v plné síle...“

Výše uvedené odůvodnění umožňuje odhalit relevantní faktory pro rozhodování, zda byl dodržen článek 4 Protokolu č. 7 ve věcech týkajících se kombinace správního a trestního řízení. Kromě toho Soud již mnohokrát rozhodl, že Úmluvu je třeba vnímat jako celek a vykládat ji takovým způsobem, který podpoří vnitřní soudržnost a harmonii mezi jednotlivými ustanoveními (viz věci Klass a další proti Německu, č. 5029/71, rozsudek ze dne 6. září 1978, § 68; dále Maaouia proti Francii, č. 39652/98, rozsudek velkého senátu ze dne 5. října 2000, § 36; Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 152; a Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01 a 65900/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 6. července 2005, § 48).

Důležitým faktorem je rozsah, v jakém správní řízení nese znaky běžného trestního řízení. Kombinovaná řízení s větší pravděpodobností splní kritéria komplementarity a soudržnosti, pokud se sankce ukládané v řízení, které není formálně zařazeno mezi „trestní“ řízení, specificky vztahují k danému jednání, a tudíž se liší od „tvrdého jádra trestního práva“ (slovy výše citovaného rozsudku ve věci Jussila). Pokud jako dodatečný faktor toto řízení nenese žádnou významnou míru stigmatu, je méně pravděpodobné, že kombinace řízení bude znamenat nepřiměřenou zátěž pro obviněnou osobu. Naopak skutečnost, že správní řízení obsahuje stigmatizující prvky do značné míry podobné běžnému trestnímu řízení, zvyšuje riziko, že dojde ke zdvojení (bis) sledovaných společenských cílů v rámci trestání daného jednání v odlišných řízeních, nikoli k jejich vzájemnému doplnění. Závěry ve věcech uvedených v § 129 výše lze považovat za ukázku zhmotnění takového rizika.

134. Kromě toho, jak již bylo naznačeno výše, i pokud existuje dostatečně silná věcná spojitost, je třeba zároveň naplnit i zbývající požadavek časové spojitosti. To však neznamená, že obě řízení musejí být od začátku do konce vedena současně. Státy by měly mít možnost rozhodnout se pro vedení řízení postupně v případech, kdy je takový postup odůvodněn zájmy na účinnosti a řádném výkonu spravedlnosti, sleduje různé společenské cíle a nezpůsobuje stěžovateli žádnou nepřiměřenou újmu. Jak však bylo uvedeno výše, časová spojitost nesmí nikdy chybět. Z tohoto důvodu musí být časová spojitost dostatečně těsná, aby jednotlivce chránila před nejistotou, zdlouhavostí a průtahy v řízení (jako příklad takového nedostatku viz věc Kapetanios a ostatní, rozsudek cit. výše, § 67), a to i tam, kde příslušný vnitrostátní systém stanoví „ucelený“ mechanismus obsahující oddělenou správní složku a trestní složku. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší je potřeba, aby stát objasnil a zdůvodnil průtahy, za které může být při vedení řízení odpovědný.

e)Zda byl v projednávané věci dodržen článek 4 Protokolu č. 7

(i)První stěžovatel

135. V případě prvního stěžovatele mu daňový úřad dne 24. listopadu 2008 uložil daňové penále ve výši 30 % dle § 10-2 odst. 1 a § 10-4 odst. 1 zákona o výměru daní, a to z toho důvodu, že ve svém daňovém přiznání za rok 2002 opomenul uvést částku 3 259 342 NOK z titulu příjmu ze zahraničí (viz § 16 výše). Jelikož se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neodvolal, nabylo právní moci nejdříve po uplynutí třítýdenní lhůty pro podání odvolání (viz § 143 níže). Proti stěžovateli bylo rovněž vedeno trestní řízení ve věci téhož opomenutí v daňovém přiznání za rok 2002. Stěžovatel tak byl dne 14. října 2008 obžalován a dne 2. března 2009 jej okresní soud uznal vinným ze závažného daňového podvodu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku za porušení § 12-1 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 12-2 zákona o výměru daní (viz § 15 a 17 výše). Vrchní soud jeho odvolání zamítl (viz § 19 výše) a stejně tak učinil i Nejvyšší soud dne 27. listopadu 2010 (viz § 20 až 30 výše).

(α)Zda mělo uložení daňového penále trestní povahu

136. V souladu se závěrem uvedeným v § 107 výše bude nyní Soud zkoumat, zda na základě „kritérií Engel“ lze řízení týkající se uložení daňového penále ve výši 30 % považovat za „trestní“ pro účely článku 4 Protokolu č. 7.

137. V této souvislosti Soud uvádí, že Nejvyšší soud věnuje pozornost postupnému vývoji práva Úmluvy v této oblasti a že usiluje o začlenění tohoto vývoje judikatury Soudu do svých vlastních rozhodnutí týkajících se vnitrostátní daňové právní úpravy (viz § 44–47 výše). Proto v roce 2002 Nejvyšší soud poprvé rozhodl, že odpovědnost za daňové penále ve výši 30 % představuje „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy. Na rozdíl od dřívějších rozhodnutí Nejvyšší soud také rozhodl, že daňové penále ve výši 60 % je trestní povahy ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7, a v roce 2004 a 2006 dále rozhodl, že totéž se týká i daňového penále ve výši 30 %.

138. Ve srovnatelných věcech týkajících se Švédska (ohledně daňového penále ve výši 40 % a 20 %) Soud rozhodl, že dané řízení má „trestní“ povahu nejen ve smyslu článku 6 Úmluvy (viz věci Janosevic proti Švédsku, č. 34619/97, rozsudek ze dne 23. července 2002, § 68–71; a Västberga Taxi Aktiebolag a Vulic proti Švédsku, č. 36985/97, rozsudek ze dne 23. července 2002, § 79–82), ale také ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 (viz věci Manasson proti Švédsku, č. 41265/98, rozhodnutí ze dne 8. dubna 2003; Rosenquist, rozhodnutí citované výše; Synnelius a Edsbergs Taxi AB proti Švédsku, č. 44298/02, rozhodnutí ze dne 17. června 2008; Carlberg proti Švédsku, č. 9631/04, rozhodnutí ze dne 27. ledna 2009; a Lucky Dev, rozsudek cit. výše, § 6 a 51).

139. V této souvislosti Soud nespatřuje žádný důvod, pro který by měl zpochybnit závěr Nejvyššího soudu (viz § 22–25 výše), že řízení, ve kterém bylo prvnímu stěžovateli uloženo běžné daňové penále (ve výši 30 %), bylo „trestní“ povahy ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7.

(β)Zda byly trestné činy, za které byl první stěžovatel stíhán, tytéž jako činy, za které mu bylo uloženo daňové penále (idem)

140. Jak bylo uvedeno výše (§ 128), ochrana obsažená v zásadě ne bis in idem nezávisí na pořadí, ve kterém jsou jednotlivá řízení vedena, podstatný je především vztah mezi oběma trestnými činy (viz věc Franz Fischer proti Rakousku, č. 37950/97, rozsudek ze dne 29. května 2001, § 29; a také věci Storbråten; Mjelde; Haarvig; Ruotsalainen; Kapetanios a ostatní, rozsudky a rozhodnutí cit. výše).

141. Nejvyšší soud při uplatnění přístupu harmonizovaného ve věci Zolotukhin (rozsudek citovaný výše, § 82–84) na skutkové okolnosti projednávané věci dospěl k závěru, že skutkové okolnosti, které tvořily základ pro daňové penále a odsouzení v trestním řízení – v obou případech se jednalo o opomenutí uvést určité informace o příjmech v daňovém přiznání –, vykazují dostatečnou podobnost, aby dostály shora uvedenému požadavku (viz § 21 výše). V tomto ohledu není mezi účastníky řízení sporu a navzdory dalšímu skutkovému znaku v podobě podvodu, který charakterizuje trestný čin, Soud neshledal žádné důvody, pro které by měl dospět k odlišnému závěru.

(γ)Zda existovalo pravomocné rozhodnutí

142. Pokud jde o otázku, zda bylo řízení týkající se daňového penále skončeno „pravomocným“ rozhodnutím, jež by mohlo potenciálně představovat překážku vedení trestního řízení (viz věc Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 107–108), odkazuje Soud na výše uvedenou analýzu. Soud se na základě níže uvedeného posouzení ujistil, že mezi daňovým řízením a trestním řízením existovala dostatečná věcná a časová spojitost, aby je bylo možné považovat za ucelenou právní odpověď na jednání prvního stěžovatele, a proto nepovažuje za nezbytné se hlouběji samostatně zabývat otázkou pravomocného skončení daňového řízení. Soud je toho názoru, že okolnost, že prvního řízení bylo „pravomocně“ skončeno dříve než řízení druhé, nikterak neovlivňuje níže uvedené posouzení vztahu mezi nimi (viz § 126 výše).

143. Soud tudíž nepovažuje za potřebné se vyjádřit k přezkumu Nejvyššího soudu v otázce, zda první rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2008 nabylo právní moci po uplynutí třítýdenní lhůty pro podání správního odvolání, či po uplynutí šestiměsíční lhůty pro podání soudní žaloby (viz § 27 výše).

(δ)Zda došlo k opakování řízení (bis)

144. Příslušné vnitrostátní orgány dospěly k závěru, že protispolečenské jednání prvního stěžovatele vyžaduje dvojí odpověď, a sice správní sankci uloženou dle kapitoly 10 (daňové penále) zákona o výměru daní a trestní sankci dle kapitoly 12 (tresty) téhož zákona (viz § 15, 16 a 41–43 výše), přičemž každé řízení sledovalo jiný cíl. Ve svých rozsudcích z května 2002 (viz § 46 výše) Nejvyšší soud uvedl, že správní sankce v podobě daňového penále slouží k obecnému odrazení v reakci na situace, kdy daňový poplatník předložil (možná nevinně) nesprávná či neúplná daňová přiznání či informace, a také k náhradě práce a nákladů, které daňové správě vznikají jménem společnosti v souvislosti s prováděním kontrol s cílem odhalit tato vadná přiznání; dané náklady by totiž do jisté míry měli nést ti, kteří nesprávné nebo neúplné informace předložili. Vyměření daně je hromadnou operací zahrnující miliony občanů. Podle názoru Nejvyššího soudu je smyslem běžného daňového penále především přimět daňového poplatníka ke splnění povinnosti předkládat úplné a správné informace a zajistit základy fungování vnitrostátního daňového systému, tedy nezbytného předpokladu fungujícího státu a potažmo i fungující společnosti. Na druhou stranu Nejvyšší soud konstatoval, že odsouzení v trestním řízení podle kapitoly 12 zákona slouží nejen jako odrazující prostředek, ale má také svůj represivní účel ve vztahu k témuž společensky škodlivému opomenutí, jehož součástí je i dodatečný znak v podobě spáchání trestného podvodu.

145. Na základě daňové kontroly provedené v roce 2005 tak daňová správa na podzim roku 2007 podala trestní oznámení na prvního stěžovatele spolu s ostatními osobami (viz § 13 výše). V prosinci 2007 byl stěžovatel vyslýchán jako obviněný a po dobu čtyř dnů byl držen ve vazbě (viz § 14 výše). V srpnu 2008 jej daňová správa, a to mimo jiné s odkazem na trestní vyšetřování, upozornila na doměření daně, zejména za rok 2002, a to z toho důvodu, že stěžovatel opomenul uvést příjem ve výši 3 259 341 NOK. Daňová správa vydala toto upozornění i v souvislosti s provedenou daňovou kontrolou ve společnosti Software Innovation AS, následným vyšetřováním trestného činu a důkazů, které stěžovatel během těchto řízení předložil (viz § 16 výše). V říjnu 2008 Økokrim stěžovatele obžaloval pro daňové trestné činy. Dne 24. listopadu 2008 mu daňová správa doměřila daň a uložila uhradit příslušné daňové penále. V tomto rozhodnutí byly mimo jiné zohledněny důkazy, které první a druhý stěžovatel poskytli během výslechů v rámci vyšetřování trestního činu. O něco více než o dva měsíce později uznal okresní soud prvního stěžovatele vinným ze spáchání daňového podvodu, jelikož ve svém daňovém přiznání za rok 2002 nepřiznal shora uvedenou částku. Soud považuje za obzvlášť významné, že v souladu s obecnými zásadami vnitrostátního právních předpisů týkajících se ukládání trestů (viz § 50 výše) při ukládání trestu odnětí svobody v délce jednoho roku okresní soud přihlédl ke skutečnosti, že první stěžovatel již byl významně postižen, a to uložením daňového penále (viz § 17 výše; srov. věc Kapetanios a ostatní, rozsudek citovaný výše, § 66, ve které správní soudy ukládající správní pokuty nevzaly v úvahu osvobozující rozsudky nad stěžovateli v předchozím trestním řízení ve vztahu k témuž jednání; a také věc Nykänen, rozsudek citovaný výše, ve které Soud dospěl k závěru, že mezi oběma řízeními neexistuje dostatečná věcná spojitost).

146. Za těchto okolností Soud zaprvé dospívá k závěru, že nemá důvod zpochybňovat ani důvody, pro které se norský zákonodárce rozhodl postihovat společensky škodlivé jednání v podobě neplacení daní uceleným kombinovaným řízením (správním a trestním), ani důvody, pro které se v případě prvního stěžovatele příslušné norské orgány rozhodly odděleně naložit se závažnějším a více protispolečenským znakem podvodu v rámci trestního řízení, a nikoli pouze v rámci běžného správního řízení.

Zadruhé, stěžovatel mohl předvídat vedení kombinovaného řízení s možností kumulace různých sankcí, jelikož bezpochyby od počátku věděl, že vzhledem ke skutkovým okolnostem věci je trestní stíhání i uložení daňového penále možné či dokonce pravděpodobné (viz § 13 a 16 výše).

Zatřetí, zdá se být zřejmé, a to i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, že trestní a správní řízení bylo vedeno souběžně a obě řízení byla provázána (viz § 29 výše). Prokázané skutkové okolnosti v rámci jednoho řízení byly použity v řízení druhém, a pokud jde o přiměřenost celkového trestu, sankce uložená v rámci trestního řízení zohlednila předchozí daňové penále (viz § 17 výše).

147. Na základě předložených skutečností nezjistil Soud žádné náznaky toho, že první stěžovatel utrpěl nepřiměřenou újmu či křivdu v důsledku namítané ucelené právní odpovědi na jím nepřiznané příjmy a nezaplacené daně. Proto se Soud s ohledem na výše uvedené úvahy (zejména pak na jejich shrnutí v § 132–134) ujistil, že zatímco dva různé orgány prvnímu stěžovateli uložily různé sankce v různých řízeních, existovala mezi nimi přesto dostatečně úzká věcná i časová spojitost, aby bylo možné je považovat za součást uceleného systému sankcí dle norského práva ukládaných za neuvedení informací o určitých příjmech v daňovém přiznání, což vedlo k nesprávnému vyměření daní (viz § 21 výše).

(ii)Druhý stěžovatel

148. V případě druhého stěžovatele se vrchní soud odvolával na stejný přístup, který uplatnil Nejvyšší soud u prvního stěžovatele, a konstatoval zaprvé, že rozhodnutí daňové správy ze dne 5. prosince 2008, kterým mu byla uložena povinnost uhradit daňové penále ve výši 30 %, představuje uložení „trestní“ sankce ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7; zadruhé, že rozhodnutí nabylo „právní moci“ po uplynutí lhůty pro podání odvolání dne 26. prosince 2008; a zatřetí, že rozhodnutí o daňovém penále a následném trestním odsouzení se týká téže záležitosti (viz § 37 výše). Stejně jako u prvního stěžovatele Soud neshledává žádný důvod k tomu, aby učinil jiný závěr ohledně první a třetí otázky či aby vyjadřoval svůj názor na otázku druhou.

149. Pokud jde o další otázku, zda došlo k opakování řízení (bis), které by bylo neslučitelné s Protokolem č. 7, Soud podotýká, že stejně jako v případě prvního stěžovatele (viz § 144 výše) i v případě druhého stěžovatele příslušné orgány usoudily, že je třeba vést kombinované řízení.

150. Pokud jde o podrobnosti příslušných řízení, na základě daňové kontroly provedené v roce 2005 podala daňová správa Økokrim na podzim roku 2007 trestní oznámení i na druhého stěžovatele (stejně jako v případě prvního stěžovatele a dalších osob), jelikož ve svém daňovém přiznání za rok 2002 neuvedl příjmy ve výši 4 561 881 NOK (přibližně 500 000 eur) (viz § 31 výše). S odkazem zejména na provedenou daňovou kontrolu, důkazy, které stěžovatel předložil v rámci vyšetřování trestného činu, a dokumenty, které zabavil Økokrim v průběhu vyšetřování dne 16. října 2008, jej daňový úřad upozornil, že zvažuje doměření daně z důvodu opomenutí přiznat shora uvedený příjem a také uložení daňového penále (viz § 32 výše). Dne 11. listopadu 2008 státní zástupce stěžovatele obvinil z trestného činu daňového podvodu z důvodu nepřiznání shora uvedené částky, která představovala daňovou povinnost ve výši 1 302 526 NOK, a navrhl městskému soudu, aby rozhodl ve zkráceném řízení na základě doznání druhého stěžovatele (viz § 33 výše). Trestní řízení dospělo do relativně pokročilého stádia před 5. prosincem 2008, kdy daňový úřad uložil druhému stěžovateli na základě doměření daně uhradit uvedenou částku, jakož i daňové penále (viz § 32 výše).

Z výše uvedeného je tak patrné, že od okamžiku, kdy daňová správa podala trestní oznámení na policii na podzim roku 2007, až do rozhodnutí o uložení daňového penále ze dne 5. prosince 2008 bylo trestní i daňové řízení vedeno souběžně a obě řízení byla vzájemně propojena. Tento stav se podobal stavu věci v případě prvního stěžovatele.

151. Jak podotkl vrchní soud v odvolacím řízení, je pravda, že období devíti měsíců (tedy od 5. prosince 2008, kdy rozhodnutí daňové správy nabylo právní moci, až do odsouzení druhého stěžovatele před městským soudem dne 30. září 2009) bylo poněkud delší než dva a půl měsíce v případě prvního stěžovatele. Vrchní soud nicméně zároveň objasnil (viz § 39 výše), že k danému prodlení došlo z toho důvodu, že druhý stěžovatel v únoru 2009 stáhl své doznání, což mělo za následek, že musel být znovu obžalován dne 29. května 2009 a bylo třeba rovněž stanovit datum konání běžného sporného soudního řízení (viz § 34 a 35 výše). Tato okolnost vyplývající ze změny postoje druhého stěžovatele nemůže sama o sobě postačovat k časovému oddělení daňového a trestního řízení. Platí zejména, že dodatečný časový odstup před konáním soudního líčení v trestní věci nelze s ohledem na jeho příčinu považovat za nepřiměřený či nerozumný. Stejně jako v případě prvního stěžovatele si zachovává význam ta skutečnost, že městský soud při stanovení trestu v rámci trestního řízení zohlednil uložené daňové penále (viz § 35 výše).

152. Proto ani v případě druhého stěžovatele neshledal Soud důvody k tomu, aby zpochybnil důvody, proč se norské orgány rozhodly postihnout jeho protispolečenské jednání v rámci uceleného kombinovaného (správního a trestního) řízení. Za daných okolností se možnost kumulace různých sankcí musela jevit jako předvídatelná (viz § 13 a 32 výše). Trestní a správní řízení bylo z velké části vedeno souběžně a obě řízení byla vzájemně provázána (viz § 39 výše). I zde byly prokázané skutkové okolnosti v rámci jednoho řízení použity v řízení druhém, a pokud jde o přiměřenost celkového trestu, při vyměřování sankce v rámci trestního řízení byla zohledněna výše sankce uložené ve správním řízení (viz § 33 a 35 výše).

153. Na základě předložených skutečností nezjistil Soud žádné náznaky toho, že druhý stěžovatel utrpěl nepřiměřenou újmu či křivdu v důsledku namítané ucelené právní odpovědi na nepřiznané příjmy a nezaplacené daně. Proto Soud s ohledem na výše uvedené úvahy (zejména pak shrnutí v § 132–134) dospěl k závěru, že mezi rozhodnutím o uložení daňového penále a následným odsouzením v trestním řízení existovala dostatečně úzká věcná i časová spojitost, aby je bylo možné považovat za součást uceleného systému sankcí dle norského práva ukládaných za neuvedení informací o určitých příjmech v daňovém přiznání, což vedlo k nesprávnému vyměření daní.

(iii)Celkový závěr

154. V této souvislosti nelze říci, že by některý ze stěžovatelů byl „stíhán nebo potrestán... za trestný čin, za který již byl... odsouzen konečným [pravomocným] rozsudkem“ v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7. Soud proto dospívá k závěru, že v projednávané věci nedošlo ani u jednoho ze stěžovatelů k porušení tohoto ustanovení.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1.prohlašuje jednomyslně stížnosti za přijatelné;

2.rozhoduje šestnácti hlasy proti jednomu, že nedošlo k porušení článku 4 Protokolu č. 7 ani u jednoho ze stěžovatelů.

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a vyhlášeno na veřejném jednání dne 15. listopadu 2016.

Lawrence Early

Guido Raimondi

právní poradce

předseda

V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a článkem 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku připojeno oddělené stanovisko soudce Pinta de Albuquerque.

G. R.

T. L. E.

NESOUHLASNÉ STANOVISKO
SOUDCE Pinta de Albuquerque

[obsah nesouhlasného stanoviska]

I.Úvod

1. V projednávané věci nesouhlasím ani s odůvodněním, ani se závěry většiny. Ačkoli se tato věc výslovně týká kumulace daňového penále uloženého v daňových řízeních a sankcí souběžně uplatněných v trestním řízení, velký senát záměrně rozšířil rozsah věci na obecnější právní problém „kombinovaného trestního a správního řízení“.[3] Velký senát zjevně zamýšlí vytvořit zásadu evropského práva lidských práv, která bude použitelná ve všech věcech, v nichž dochází ke kumulaci správního a trestního řízení. Problémem je, že odůvodnění velkého senátu je odbyté. Nepřesný popis podmínek, jež jsou vyžadovány pro kumulaci správních a trestních sankcí, a jejich ledabylé použití na norský právní rámec a praxi zanechávají přetrvávající dojem povrchního odůvodnění.

2. V první části svého stanoviska se zabývám zapomenutými základy zásady ne bis in idem, jmenovitě jejími historickými kořeny jako samostatné záruky a jejím postupným uznáním jako zásady obyčejového mezinárodního práva. Poté představuji současné výzvy vztahující se k této zásadě na poli správních, zejména daňových deliktů a váhavou odpověď Soudu. V druhé části stanoviska hodnotím pro persona odkaz věci Sergey Zolotukhin[4] a srovnávám autoritativní postoj většiny v projednávané věci s nedávnými řešeními, která přijal Soud a Soudní dvůr Evropské unie na poli daňových deliktů,[5] burzovních deliktů[6] a celních deliktů.[7] Na závěr názorně předvedu slabiny řešení, které v projednávané věci zvolila většina, a to na základě hloubkové analýzy cílů a znaků dotčených trestních a správních deliktů, rozdílných důkazních pravidel v norských správních a trestních řízeních a specifických vlastností mechanismu započtení zakotveného ve vnitrostátním hmotném právu a judikatuře. Ve světle výše uvedeného dospívám k závěru, že došlo k porušení článku 4 Protokolu č. 7.

První část

II.Základy ne bis in idem

A.Stručná historická připomínka

a)Starý Řím

3. Zásada ne bis in idem byla za Římské republiky a Principátu respektována, přestože se zmiňují výjimky v podobě nových stíhání týkajících se téhož zločinu proti již osvobozeným obžalovaným.[8] Zpočátku, během období legis actiones, zásada znamenala, že bis de eadem res ne sic actio, což znamená, že zahájení jistého sporu mělo za následek zánik příslušného práva, které bránilo zahájení nových actiones, i když nebylo rozhodnuto ve věci samé. Za účelem omezení dopadu této zásady byla zavedena exceptio rei judicatae, která závisela na předchozím rozhodnutí ve věci samé. Exceptio omezovala bis in eadem, bez ohledu na to, zda předchozí rozsudek zněl osvobozen, či odsouzen. V obou případech autoritas rerum judicatarum spočívala v zániku trestního stíhání. Rozsah zásady by omezen předmětem předchozího trestního stíhání: tantum consumptum, quantum judicatum, tantum judicatum, quantum litigatum. Eadem quaestio byla definována toutéž skutečností, idem factum.[9]

4. V justiniánském právu se novým logickým základem této zásady stala presumpce pravdivosti soudního rozhodnutí. Zásadu res iudicata pro veritate accipitur jako první formuloval Ulpianus (D. 50, 17, 207). Spolu se zavedením inkvizičního procesu a argumentace pomocí sylogismů však logika císařské kodifikace – spočívající v pravomoci soudu a neomylnosti soudního rozhodnutí – negativně ovlivnila individuální rozměr zásady. V logice nového inkvizičního procesu se kdysi mimořádné případy, ve kterých se znovu otevřelo trestní stíhání za tutéž věc v římském právu, staly pouhými příklady zásady absolutio pro nunc, rebus sic stantibus, které ve skutečnosti uznávaly pomíjivý charakter rozsudku ve snaze o nalezení pravdy. Například ve Francii, v souladu s pravidlem plus amplement informé, mělo při nedostatku pozitivních důkazů o nevině obžalovaného osvobození pomíjivý charakter a mohlo být kdykoliv zvráceno novými usvědčujícími důkazy. Totéž se dělo v Itálii, kde byl obžalovaný osvobozen od pozorování soudem (At in casu quo reus absoluendus est ab observatione iudici), ovšem s výhradou, „jen dokud věci zůstanou takové, jaké jsou“ (stantibus rebus prout stant), a řízení mohlo být znovu otevřeno, kdykoliv se objevily nové důkazy (supervenient nova indicia).

b)Osvícenství

5. Osvícenství znovu oživilo individuální rozměr zásady ne bis in eadem, která byla vtělena do části II kapitoly V článku 8 Francouzské ústavy z roku 1791 („tout homme acquité par un jury légal ne peut plus être repris ni accusé à raison du même fait“) a do článků 246 a 360 Code d’instruction criminelle (zákoníku trestního vyšetřování) z roku 1808. Praktickým dopadem těchto ustanovení bylo zrušení skandálního pravidla plus amplement informé. V témže roce na druhé straně Atlantiku zavedl pátý dodatek Ústavy Spojených států amerických zákaz dvojího stíhání v trestním řízení („nor shall any person be subject for the same offense to be twice put in jeopardy of life or limb“), který pokrývá zákaz stíhání následujícího po osvobození, stíhání následujícího po odsouzení a vícenásobné potrestání za tentýž trestný čin.[10] Dodatek měl zabránit nejenom tomu, aby byl pachatel potrestán dvakrát, ale také aby nebyl dvakrát souzen za tentýž trestný čin. Pokud je odsouzení zrušeno v důsledku vady, již odsloužený trest musí být plně „započítán“ do nového trestu za tentýž trestný čin.[11]

B.Zásada obyčejového mezinárodního práva

a)Univerzální upevnění zásady

6. Jak ukazuje zavedená a v podstatě univerzální praxe států, je zásadou obyčejového mezinárodního práva, že oprávnění státu stíhat, odsoudit a potrestat trestný čin je vyčerpáno (Strafklageverbrauch), jakmile byl obžalovaný osvobozen či uznán vinným z trestného činu pravomocným rozhodnutím vydaným v trestním řízení (zásada vyčerpání řízení neboli Erledigungsprinzip).[12] Tato zásada není závislá na žádné podmínce vztahující se k ukládání trestu či jeho vykonání. Tam, kde se zásada neuplatní, jako v případě zákazu dvojího trestu, aniž je zakázáno dvojí stíhání či soudní proces, musí být vzata v úvahu jakákoli předchozí sankce, pokud se ukládá následný trest za tentýž skutek (zásada započtení neboli Anrechnungprinzip).

7. Zásada vyčerpání řízení (Erledigungsprinzip) je potvrzena v čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1996 (MPOPP – „trestní stíhání nelze zahájit [stíhán či potrestán]“),[13] v čl. 8 odst. 4 Americké úmluvy o lidských právech z roku 1969 („znovu stíhán“), v čl. 75 odst. 4 písm. h) Dodatkového protokolu I z roku 1977 k Ženevským úmluvám z roku 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů („stíhán nebo trestán“), v čl. 10 odst. 1 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii z roku 1993 („souzen“),[14] v čl. 9 odst. 1 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu z roku 1994 („souzen“),[15] v čl. 20 odst. 2 Statutu Mezinárodního trestního soudu z roku 1998 („odsouzen či osvobozen“), v čl. 9 odst. 1 Statutu Zvláštního soudu pro Sierra Leone z roku 2002 („souzen“)[16] a v čl. 19 odst. 1 Arabské charty lidských práv z roku 2004 („souzen“). Článek 86 Třetí ženevské úmluvy z roku 1949 („potrestán“) a čl. 117 odst. 3 Čtvrté ženevské úmluvy z roku 1949 („potrestán“) nezacházejí tak daleko, jelikož pouze zakazují nové potrestání, ale neodkazují na zásadu započtení.

b)Evropské upevnění zásady

8. V rámci Rady Evropy se zásada ne bis in idem původně objevila jako povinná či doplňková překážka ve spolupráci států ve věcech trestních. Příklady tohoto omezeného přístupu představuje článek 9 Evropské úmluvy o vydávání osob z roku 1957,[17] článek 9 Evropské úmluvy o trestech za dopravní přestupky z roku 1962,[18] článek 2 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání osob z roku 1975,[19] článek 8 Úmluvy o předávání osob odsouzených k trestu odnětí svobody z roku 1983,[20] čl. 2 odst. 4 Úmluvy o nedovoleném obchodování po moři z roku 1995, jímž se provádí článek 17 Úmluvy Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami,[21] a čl. 28 odst. 1 písm. f) Úmluvy Rady Evropy o praní, sledování, zabavení a propadnutí příjmů z trestné činnosti a o financování terorismu z roku 2005.[22]

9. Nedávno byla zásada vyčerpání řízení (Erledigungsprinzip) potvrzena článkem 53 Evropské úmluvy o mezinárodní platnosti rozhodnutí v trestních věcech z roku 1970 („nemůže být pro tentýž čin ani stíhána, ani odsouzena, ani na ní nemůže být vykonán trest“),[23] článkem 35 Evropské úmluvy o předávání trestního řízení z roku 1972 („nemůže být pro tentýž čin ani stíhána, ani odsouzena, ani na ní nemůže být vykonán trest“)[24] a článkem 17 Evropské úmluvy o přestupcích směřujících proti kulturním statkům z roku 1985 („nemůže být pro tentýž čin ani stíhána, ani odsouzena, ani na ní nemůže být vykonán trest“).[25] V těchto případech, kdy se zásada ne bis in idem neuplatní, musí být zásada započtení chráněna jako záruka poslední možnosti. Článek 25 Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi z roku 2005 stanoví pouze zásadu započtení.[26]

10. Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 791 (1976) o ochraně lidských práv v Evropě vyzvalo Výbor ministrů ke „snaze vložit co nejvíce věcných ustanovení Paktu OSN [o občanských a politických právech] do Úmluvy“. Článek 4 Protokolu č. 7[27] byl tudíž schválen v roce 1984 pod přímým vlivem čl. 17 odst. 7 MPOPP. Hlavní novinkou bylo, že v Evropě od zásady nelze odstoupit.

11. V rámci Evropské unie byla zásada vyčerpání řízení (Erledigungsprinzip) potvrzena v článku 1 Úmluvy mezi členskými státy Evropského společenství o zákazu dvojího trestu z roku 1987 („nesmí být trestně stíhána pro týž skutek“),[28] článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody z roku 1990 (ÚPSD – „nesmí být trestně stíhána pro týž skutek“),[29] článku 7 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství z roku 1995 („nesmí být trestně stíhána“),[30] článku 10 Úmluvy o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských států Evropské unie z roku 1997 („nesmí být trestně stíhána“),[31] čl. 2 odst. 1 nařízení Evropské centrální banky č. 2157/1999 o pravomoci Evropské centrální banky uvalovat sankce („nesmí být... zahájeno více než jedno řízení o sankcích“), článku 50 Listiny základních práv Evropské unie z roku 2000 („Listina“ – „stíhán nebo potrestán“) a v iniciativě Řecké republiky z roku 2003 ohledně přijetí rámcového rozhodnutí Rady o použití zásady zákazu dvojího trestu („nesmí být trestně stíhána pro týž skutek“).[32]

12. Listina zásadně změnila právní závazky těch členských států Evropské unie, na které je použitelná. Jelikož je právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin stanoveno v článku 54 ÚPSD a v článku 50 Listiny, článek 54 musí být vykládán ve světle článku 50.[33] Ve světle čl. 52 odst. 3 Listiny je při provádění práv a svobod vyplývajících z Listiny, které odpovídají právům a svobodám zaručeným Evropskou úmluvou o lidských právech („Úmluva“) a protokoly k ní, jsou členské státy Evropské unie vázány smyslem a rozsahem těchto práv a svobod stanoveným Úmluvou, jak ji vykládá Soud,[34] i pokud tyto protokoly neratifikovaly. To je také případ článku 50 Listiny a následně článku 54 ÚPSD, který zjevně musí být vykládán a používán ve světle judikatury Soudu k článku 4 Protokolu č. 7, a to dokonce i u těch členských států Evropské unie, které tento protokol neratifikovaly.

13. Mimoto, zásada ne bis in idem byla vložena do různých instrumentů jako překážka pro spolupráci na trestních věcech mezi státy, jako je čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2002,[35] čl. 7 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii z roku 2003,[36] čl. 8 odst. 2 písm. b) rámcového rozhodnutí o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci z roku 2006,[37] čl. 11 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty z roku 2008,[38] čl. 13 odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí o evropském důkazním příkazu k zajištění předmětů, listin a údajů pro účely řízení v trestních věcech z roku 2008,[39] čl. 15 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí o uplatnění zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy Evropské unie z roku 2009[40] a čl. 1 odst. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení z roku 2009.[41]

Konečně článek 6 nařízení Rady č. 2988/95 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství stanoví zásadu le pénal tient l’administratif a spojuje ji se zásadou započtení.

14. V soudní oblasti Soudní dvůr Evropské unie ve věci Walt Wilhelm a další proti Bundeskartellamt rozhodl, že souběžné sankce mohou být uloženy ve dvou souběžných řízeních, jež sledují odlišný cíl. V právu hospodářské soutěže možnost, že stejné skutečnosti mohou být předloženy ve dvou souběžných řízeních, jednom na úrovni Společenství a druhém na vnitrostátní úrovni, vyplynula ze speciálního systému sdílení pravomoci mezi Společenstvím a členskými státy ohledně kartelů. Pokud by však možnost dvou odděleně vedených řízení měla vést k uložení po sobě jdoucích sankcí, obecný požadavek přirozeného práva by vyžadoval, aby při určování jakékoliv sankce, jež má být uložena, bylo vzato v úvahu jakékoliv předchozí rozhodnutí o trestu.[42]

Později Soudní dvůr dále rozvinul svou judikaturu v oblasti třetího pilíře ohledně bis (Gözütok a Brügge,[43] Miraglia,[44] Van Straaten,[45] Turanský,[46] M.,[47] Kussowski[48]), ohledně „idem“ (Van Esbroeck,[49] Van Straaten,[50] Gasparini,[51] Kretzinger,[52] Kraaijenbrink[53] a Gasparini[54]) a ohledně prováděcího ustanovení (Klaus Bourquain,[55] Kretzinger[56] a Spasic[57]).

V oblasti daňového práva padl historický rozsudek ve věci Hans Åkeberg Fransson, který dospěl k následujícímu závěru: „Článek 50 Listiny brání tomu, aby proti téže osobě bylo vedeno trestní stíhání pro tentýž čin pouze tehdy, když má daňová sankce trestní povahu ve smyslu uvedeného ustanovení a je konečná.“[58] Odmítnutím návrhu generálního advokáta založeného na zásadě započtení[59] Soudní dvůr rozhodl, a byl to pozoruhodný posun směrem k Soudu, že kombinace daňových sankcí trestní povahy dle „kritérií Engel“ a trestních sankcí by porušovala článek 50 Listiny.[60]

15. Ve shrnutí lze říci, že četný výskyt zásady ne bis in idem v mezinárodním i vnitrostátním právu podává svědectví o uznání zásady obyčejového mezinárodního práva.[61] Zásada vyčerpání řízení (Erledigungsprinzip) v mezinárodním právu převažuje na univerzální i evropské úrovni, ale zásada započtení je také uznávána, byť v užší formě v rámci Rady Evropy (započtení trestů odnětí svobody) a v širší podobě v Evropské unii (započtení do výkonu trestu a zohlednění sankcí nespojených s odnětím svobody).

III.Současné výzvy vztahující se k zásadě ne bis in idem

A.Správní delikty a dvourychlostní trestní politika

a)Politický trend směřující k dekriminalizaci

16. Dekriminalizace byla opravdu vítaným trendem v trestním právu v Evropě od šedesátých let.[62] Správní delikty jsou racionálním nástrojem odbřemenění v oblasti trestní politiky. Tento trend bývá často charakterizován převodem trestných činů s nižší mírou společenské nebezpečnosti, jako jsou například dopravní přestupky, do oblasti správního práva, kde nejsou stejné hmotné a procesní záruky jako v klasickém trestním právu. Správní delikty jsou formulovány široce a otevřeně a správní pokuty (Geldbusse) jsou preferovanou formou sankce. Odnětí svobody není alternativou (Ersatzfreiheitsstrafe) k pokutě, jako je tomu v trestním právu, a nemůže být uloženo (Erzwingungshaft), ledaže dotyčná osoba nezaplatila splatnou částku a neprokázala svoji platební neschopnost. Správní sankce nejsou zaneseny do rejstříku trestů, ale za jistých okolností pouze do správních registrů specifických odvětví, jako je například registr dopravních přestupků. Správní delikty se běžně vyřizují zjednodušeným postupem stíhání a sankcemi ukládanými správními orgány, s výhradou následného opravného prostředku k soudu. V mnoha případech je stíhání za správní delikty v diskreční pravomoci příslušných správních orgánů. Obecné zákony o trestním řízení se v podstatě použijí pouze analogicky. Pro správní delikty jsou charakteristické kratší promlčecí lhůty než pro trestné činy.

17. Nejasnost hranice mezi trestním právem a správním právem přináší svá vlastní rizika. Správnímu právu začaly být podřizovány i druhy jednání s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, obzvláště když se jedná o hromadné zpracovávání údajů, jako například v daňovém právu, či o vysoce odbornou způsobilost, jako v soutěžním právu[63] a v právu týkajícím se cenných papírů a burzovních operací.[64]

b)Věc Öztürk a „kriminalizace“ přestupků

18. Podle dlouhodobé judikatury Soudu spadají správní delikty rovněž pod jeho přezkum v rovině záruk obsažených v článku 6. Soud na základě „kritérií Engel“[65] opakovaně potvrdil, že jednání postižitelné správními sankcemi musí těžit z procesních záruk článku 6 bez ohledu na osobní či kolektivní charakter právních zájmů chráněných normou, jež byla porušena,[66] relativně malou závažnost trestu[67] a skutečnost, že trest jen stěží poškodí pověst pachatele.[68] Jinak by takové odepření procesních záruk bylo v rozporu s článkem 6.[69]

19. Ve věci Öztürk[70] Soud použil tři klíčové argumenty, jimiž se vydal proti proudu dekriminalizace a podpořil stanovisko, že dotčený správní delikt, dopravní přestupek, byl „trestní“ povahy z hlediska článku 6: obvyklý význam pojmů, postižitelnost jednání trestním právem v „převážné většině smluvních států“ a obecný rozsah normy, jež byla porušena – ustanovení silničního zákona.[71] Při bližším přezkumu není ani jeden z těchto argumentů přesvědčivý. Je těžké vytvořit dělicí čáru mezi správními a trestními delikty na základě „obecného významu pojmů“, ať už to pro Soud znamená cokoliv. Navíc, zatímco je pravda, že shoda na evropské úrovni je zcela jistě rozhodujícím kritériem pro kriminalizaci jednání s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, je těžké pochopit, že Soud má na základě shody na evropské úrovni námitky proti dekriminalizaci málo závažných trestných činů, což je trend, který odráží nejen prospěch jednotlivce, jenž se již nemusí trestně zodpovídat za své jednání a dokonce se může vyhnout soudnímu řízení, ale který také zajišťuje efektivní fungování soudů, jimž se uleví od projednávání valné většiny takových trestných činů. Soud především chybuje v tom, že klade rovnítko mezi trestné činy a normy obecného osobního rozsahu. Zcela překvapivě se zdá, že pomíjí dlouhodobé evropské tradice trestných činů s omezeným osobním rozsahem, konkrétně normy použitelné na jisté kategorie občanů, které se odlišují osobními či profesními znaky (Sonderdelikte či Pflichtendelikte).[72] Trestné činy a normy omezeného osobního rozsahu působnosti se tudíž vzájemně nevylučují.

20. Zatímco dekriminalizace je problematická v rovině záruk poskytovaných články 6 a 7 Úmluvy a článkem 4 Protokolu č. 7, pokud se týká správních přestupků, jimiž se postihuje jednání s nižším stupněm společenské nebezpečnosti,[73] nepochybně ve světle těchto článků vyvolává závažné otázky, pokud se vztahuje na jednání s vyšším stupněm společenské nebezpečnosti, které bylo přeřazeno do oblasti správního práva z politických důvodů. Je tomu tak tím spíše, když jsou správní delikty, včetně těch nedbalostních, postižitelné ohromnými, často dokonce neomezenými finančními sankcemi, pokutami či penále, jež jsou často spojeny s pozastavením, omezením či dokonce odebráním jistých práv, jako jsou profesní práva. Pro interní informátory a další, kteří se soudy spolupracují, existuje režim zvláštní shovívavosti. Některé správní delikty mají dokonce tvrdší postih v případě recidivy. A co víc, správní řízení může zahrnovat taková obtěžující vyšetřovací opatření, jako jsou odposlechy a domovní prohlídky, jež mohou omezit soukromí podezřelého stejně jako při nejzávažnějším trestním řízení.

21. Ve skutečnosti toto droit pénal à deux vitesses (dvourychlostní trestní právo) zakrývá expanzivní represivní politiku, která se snaží trestat rychleji a tvrději s nižšími hmotnými a procesními zárukami. V tomto novém, jakoby leviatanském kontextu nejsou správní delikty ničím jiným než zavádějícím označením tvrdého jádra trestní strategie a správní právo se stává zkratkou, jež obchází obecné záruky trestního práva hmotného a procesního.[74]

22. Úmluva není k této trestní politice lhostejná. Naopak, neponechává problémy lidských práv tohoto významu v diskreční pravomoci každého státu. Státům není článkem 7 Úmluvy a článkem 4 Protokolu č. 7, jež jsou ustanoveními, od nichž nelze odstoupit, přiznán žádný prostor pro uvážení. Definice mezí trestního práva a uplatnění zásad zákonnosti a ne bis in idem nezávisí na zvláštnostech každého vnitrostátního právního systému. Podléhají naopak striktnímu evropskému dohledu, jenž je vykonáván Soudem, jak bude dále předvedeno.

B.Daňové penále jako nástroj trestní politiky

a)Trestní povaha daňového penále

23. Stejně jako znění článku 6 a 7 Úmluvy musí být pojem „trestní řízení“ v článku 4 Protokolu č. 7 vykládán autonomním způsobem. Navíc Úmluva a její protokoly musí být už z principu pojímány jako celek.[75] Proto musí být článek 4 Protokolu č. 7 vykládán ve světle obecných zásad týkajících se odpovídajících slov „trestní obvinění“ a „trest“ v člán­cích 6 a 7 Úmluvy.[76] Kromě toho, právní kvalifikace řízení dle vnitrostátního práva nemůže být jediným relevantním kritériem použitelnosti zásady ne bis in idem podle článku 4 Protokolu č. 7. Jinak by bylo použití tohoto ustanovení ponecháno na diskreci smluvních států do takové míry, že by to mohlo vést k výsledkům neslučitelným s předmětem a účelem Úmluvy. Právě proto, aby se této diskreci zabránilo, mohou existovat případy, u kterých ani pravomocné osvobození,[77] ani pravomocné odsouzení[78] není s to vyvolat účinek zásady ne bis in idem.

24. V projednávané věci se první řízení týkalo uložení daňového penále. Soud v kon­textu článku 6 Úmluvy zaujal jasný postoj k trestní povaze daňových sankcí. Ve věci Bendenoun,[79] která se týkala uložení daňového penále za krácení daní, Soud výslovně neodkázal na „kritéria Engel“ a vyjmenoval čtyři aspekty relevantní pro použitelnost článku 6 v této věci: že zákon, jenž stanoví sankce, platí pro všechny občany v jejich postavení daňových poplatníků; že zmíněné penále nemělo mít povahu peněžité náhrady škody, ale bylo v podstatě trestem odrazujícím od opětovného porušení zákona; že bylo uloženo v souladu s obecným pravidlem, jehož účel je jak odrazující, tak sankční; a že penále bylo značné. Soud nicméně zohlednil, že smluvní státy musí mít možnost zmocnit daňové úřady k ukládání takových sankcí, jako je daňové penále, i když se jedná o vysoké částky. Takový systém nebyl neslučitelný s čl. 6 odst. 1, pokud daňový poplatník mohl předložit jakékoliv takové rozhodnutí, jež se jej dotýkalo, soudu s úplnou přezkumnou pravomocí, včetně pravomoci zrušit napadené rozhodnutí ve všech aspektech, a to skutkových i právních.[80]

25. Ve věcech Janosevic[81] a Västberga Taxi Aktiebolag a Vulic[82] Soud neodkázal na věc Bendenoun ani na zvláštní přístup použitý v té věci, ale postupoval přímo na základě „kritérií Engel“.[83] Nejprve potvrdil, že ve správním řízení bylo rozhodováno o „trestním obvinění“ proti stěžovateli, a poté dospěl k závěru, že řízení ve věci byla vedena před soudy, které respektovaly záruky čl. 6 odst. 1, jelikož správní soudy měly pravomoc přezkoumat všechny aspekty předložených věcí. Jejich přezkum nebyl omezen na právní otázky, ale mohl zahrnovat i skutkové otázky, včetně hodnocení důkazů. Pokud nesouhlasily se závěry daňového orgánu, měly pravomoc napadená rozhodnutí zrušit. Soud dodal, že výchozím bodem pro daňovou správu a soudy musí být, že nepřesnosti zjištěné v daňovém přiznání byly způsobeny neomluvitelným jednáním přičitatelným daňovému poplatníkovi a že není očividně bezdůvodné mu uložit daňové penále jako postih za takové jednání. Daňová správa a soudy musely zvážit, zda existují důvody pro prominutí, i pokud o ně daňový poplatník sám nepožádal. Jelikož ale povinnost zvážit, zda existují důvody pro prominutí, vzniká pouze tehdy, pokud to skutkové okolnosti věci vyžadují, břemeno důkazu o tom, že existoval důvod k prominutí penále, spočívá v podstatě na daňovém poplatníkovi. Soud dospěl k závěru, že daňový systém, který funguje na takovém předpokladu, jehož vyvrácení příslušelo daňovému poplatníkovi, je slučitelný s čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

b)Věc Jussila a dělicí linie mezi malum in se a malum quia prohibitum

26. Ve věci Jussila[84] Soud potvrdil přístup, který zaujal ve věci Janosevic, a zdůraznil, že „v judikatuře Soudu tedy neexistuje žádný autoritativní základ pro závěr, že méně závažná povaha sankce v daňových řízeních či jinde je rozhodující pro vynětí deliktu, který je jinak trestní, z působnosti článku 6“.[85] Navíc, jako jasný signál svého úmyslu nepřipravit daňové poplatníky o základní záruky při jednání se státem Soud dodal, že „zatímco není pochyb o významu daně pro efektivní fungování státu, Soud není přesvědčen o tom, že odstranění procesních záruk při ukládání daňových sankcí je nutné pro zachování efektivnosti finančního systému či nebo že může být považováno za souladné s duchem a účelem Úmluvy“.[86] Tímto Soud „do určité míry“[87] ustoupil od logiky ve věci Ferrazzini,[88] jelikož připustil, že otázky zdanění nespadají mimo věcnou působnost Úmluvy. Ratione materiae mohou záležitosti týkající se daňového penále přivést Soud k posuzování svrcho­vané pravomoci státu v daňové oblasti. Neutralizace výsad veřejné moci ve věci Jussila vedla Soud k patrnému přehodnocení zvláštnosti daňových povinností v kontextu evropského práva lidských práv.

27. Dokonce ani tam, kde nebylo daňové penále ve vnitrostátním právu považováno za trestní, nebyla tato skutečnost pro Soud rozhodující. Skutečnost, že daňové penále bylo uloženo na základě zákonných ustanovení použitelných pro daňové poplatníky obecně za účelem odrazení, byla považována za mnohem relevantnější. Daňové penále z principu není pouze peněžitou náhradou určité škody způsobené státu, ale je formou sankce pro pachatele a prostředkem k odrazení od recidivy a omezení počtu potenciálních pachatelů. Podle Soudu bylo tedy daňové penále uloženo podle pravidla, jehož účel je odrazující i sankční, i tam, kde bylo uloženo daňové penále ve výši 10 % a celkové maximální penále bylo 20 %.[89] Trestní povaha daňového penále u Soudu převážila nad úvahou de minimis ve věci Bendenoun. V důsledku toho byla řízení týkající se daňového penále rovněž označena za „trestní řízení“ pro účely článku 6 Úmluvy.

28. Pokud by se Soud zastavil zde, byl by rozsudek ve věci Jussila pouhým rozšířením rozsudku ve věci Öztürk do oblasti daňového penále. Ale Soud se zde nezastavil. Poznamenal dále, že „samozřejmě existují trestní věci, které s sebou nenesou žádnou významnou míru stigmatu“. V důsledku toho se v rozsudku Soudu procesní záruky trestního řízení nezbytně neuplatní v plné síle na obvinění z trestných činů, která s sebou nenesou výraznou míru stigmatu.[90] Tím, že Soud článek 6 použil odlišným způsobem v závislosti na povaze věci a míře stigmatu, která je s některými obviněními spojena, rozlišil mezi procesními zárukami, jimiž lze disponovat, a takovými, jimiž nelze disponovat, přičemž právo obviněného na veřejné projednání je jednou ze záruk spadajících do prvně zmíněné kategorie. Pokud s sebou správní delikty nenesou významnou míru stigmatu, mohou se lišit od tvrdého jádra trestního práva a záruky týkající se trestní složky článku 6 se na ně nemusí plně vztahovat. Druhý typ trestných činů, u nichž obviněný požívá pouze některých záruk obsažených v článku 6, se zrodil ve věci Jussila.

29. Naneštěstí Soud ani ve věci Jussila, ani poté nevynaložil žádnou snahu, aby rozvinul souvislý přístup k magna quaestio dělicí linie mezi „tvrdým jádrem trestního práva“ a zbytkem trestního práva, což odráží zastaralé rozlišení mezi mala in se a mala prohibita. Kromě toho, že je rozlišení zavedené velkým senátem zjednodušující, je také poněkud umělé. V rozsudku ve věci Jussila stejně jako v několika dalších věcech připomíná kritérium společenského stigmatu pouhý rétorický argument, který Soud ve skutečnosti k řešení případů nepoužívá.[91] Soud ve skutečnosti rozhodl věc Jussila velmi pragmaticky, na základě toho, že stěžovateli byla poskytnuta více než dostatečná příležitost předestřít svoji věc písemně a vyjádřit se k podáním daňové správy.

30. Nejasnost pojetí definice „tvrdého jádra trestního práva“ podle článku 6 je dále prohlubována tím, že použití „kritérií Engel“ běžně bývá spíše záležitostí míry, a to v závislosti na závažnosti použitých a použitelných sankcí, než záležitostí povahy obvinění namířených proti obžalovanému. Soud většinou upřednostňuje vyřešení otázky „kritérií Engel“ tím, že se uchýlí k čistě kvantitativnímu posouzení, namísto toho, aby sporné delikty posoudil kvalitativně. Když se pustí do věcné analýzy povahy deliktu, často používá chybný argument známý z věci Öztürk ohledně omezeného osobního rozsahu normy.[92]

31. Ve shrnutí tedy byla politická volba učiněná ve věci Öztürk „kriminalizovat“ drobné správní přestupky pro účely článku 6 zásadně revidována ve věci Jussila. Zjevné rozšíření této politické volby na daňové penále bylo na konci rozmělněno pragmatickým postojem Soudu zaměřeným na účinnost, když označil tyto drobné přestupky sice za „trestní“, ale ne za „trestní v tvrdém jádru“, takže si nezasluhují plnou ochranu trestní složky článku 6. Zájmy efektivního, masového výběru daní mluví hlasitěji než jakékoli jiné.

32. Ať už je to jakkoliv, poselství Soudu vyjádřené ve věci Jussila platí také pro Norsko. Daňové penále uložené v tomto případě mělo trestní povahu a příslušné daňové řízení bylo trestní pro účely článku 4 Protokolu č. 7. Daňové penále v Norsku ve výši 30 %, s možnou celkovou horní hranicí 60 % za činy spáchané úmyslně nebo v hrubé nedbalosti, je ve srovnání s věcí Jussila o dost výraznější.

To je také postoj, který většina velkého senátu v projednávané věci zaujala, jelikož potvrdila, na rozdíl od argumentace vlády,[93] že neexistuje užší pojem „trestní“ povahy v článku 4 Protokolu č. 7. Většina tedy odmítá přístup, jenž byl zaujat ve věcech Storbråten,[94] Mjelde[95] a Haarvig,[96] v nichž Soud přijal širší škálu kritérií, než jsou „kritéria Engel“, k tomu, aby určil, zda má řízení trestní povahu ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7.

druhá část

IV.Pro persona odkaz rozsudku ve věci Sergey Zolotukhin

A.Kumulace správních a trestních sankcí

a)Idem factum ve správních a trestních řízeních

33. Článek 4 Protokolu č. 7 zakazuje, aby byl kdokoliv stíhán či souzen za trestný čin, za který byl již osvobozen či odsouzen. Přístup zdůrazňující právní kvalifikaci deliktu (idem crimen) by byl příliš omezující. Pokud by se Soud omezil pouze na zjišťování toho, že osoba byla stíhána za delikty s jinou právní kvalifikací, riskoval by, že oslabí záruku zakotvenou v článku 4 Protokolu č. 7, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, stejná skutečnost může být v různých státech kvalifikována jako trestný čin, ale jednotlivé znaky skutkové podstaty deliktu se mohou výrazně lišit. Zadruhé, různé státy mohou kvalifikovat tutéž skutečnost jako trestný čin či správní delikt (tedy ne jako trestný čin).[97]

34. Proto musí být článek 4 Protokolu 7 vykládán tak, že zakazuje de novo stíhání či soudní řízení za delikt v rozsahu, v němž vychází z týchž skutečností nebo ze skutečností, kterou jsou v podstatě stejné (idem factum).[98] Podle Soudu je tudíž důležité zaměřit se na skutečnosti, které tvoří konkrétní skutkové okolnosti týkající se téhož obžalovaného a nerozlučně spojené v čase a místě, jejichž existence musí být prokázána, aby se zajistilo odsouzení nebo zahájení trestního řízení.[99] To znamená, že rozsah zákazu zahrnuje stíhání za nové delikty, které jsou ve vztahu zdánlivého souběhu (concours apparent, concorso apparente, Gesetzeskonkurrenz) či ideálního souběhu (concours idéal de crimes, concorso ideale di reati, Idealkonkurrenz)[100] s již posouzeným deliktem či delikty. Stejný zákaz platí pro skutečný souběh deliktů (concours réel de crimes, concorso materiale di reati, Realkonkurrenz), když jsou časově a prostorově propojeny. To také znamená, že účinek zásady ne bis in idem na rozsudek, jenž se týká pokračujícího deliktu, zabraňuje novému soudnímu řízení, které by se týkalo obvinění spojeného s jakýmkoliv novým skutkem, který by zapadal do pokračování v dotčeném deliktním jednání.[101]

35. Rozsudek ve věci Sergey Zolotukhin ve shrnutí potvrzuje zásadu ne bis in idem jako individuální právo v evropském právu lidských práv se stejným rozsahem jako klasická zásada vyčerpání řízení (Erledigungsprinzip).[102] Tato záruka se vztahuje na právo nebýt dvakrát stíhán či souzen.[103] Evropský význam zásady daleko přesahuje obecnou zásadu res judicata pro veritate habetur, která v zásadě sleduje cíl ochrany konečného, autoritativního a veřejného prohlášení o crimen, a tudíž zajišťuje právní jistotu a předchází protikladným rozsudkům. K tomu se přidává, že evropské chápání zásady ne bis in idem sleduje cíl ochrany osoby podezřelé z údajného deliktu před dvojím stíháním, když už předchozí osvobození či odsouzení nabylo účinku res judicata.[104]

Soud nicméně ve věci Sergey Zolotukhin vyžadoval, aby bylo srovnáno rozhodnutí, jímž bylo skončeno první „trestní řízení“, a seznam obvinění vznesených proti stěžovateli v novém řízení. I když se skutečnosti posuzované v obou řízeních lišily pouze v jediném znaku, konkrétně v pohrůžce násilím, která nebyla zmíněna v prvním řízení, Soud rozhodl, že obvinění z trestného činu podle čl. 213 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zahrnuje prvky deliktu dle článku 158 zákoníku správních deliktů v celém svém rozsahu a že naopak delikt „méně závažného výtržnictví“ neobsahuje žádné znaky, které nejsou obsaženy v deliktu „výtržnictví“ a „týkají se v podstatě téhož deliktu“.[105]

36. Vzhledem k výše uvedenému sdílím názor většiny velkého senátu v projednávané věci, že trestné činy, za které byli stěžovatelé stíháni, odsouzeni a potrestáni, byly založeny na týchž skutečnostech, za které jim bylo uloženo daňové penále.

b)Pravomocné rozhodnutí ve správním řízení

37. Cílem článku 4 Protokolu č. 7 je zamezit opakování řízení, jež bylo skončeno „pravomocným“ rozhodnutím. Dle vysvětlující zprávy k Protokolu č. 7, která sama odkazuje na Evropskou úmluvu o mezinárodní platnosti trestních rozsudků, je rozhodnutí pravomocné, „pokud, dle tradičního vyjádření, nabylo účinku věci rozsouzené. To je případ rozhodnutí, které je neodvolatelné, to znamená, že nejsou k dispozici žádné řádné opravné prostředky či účastníci takové opravné prostředky vyčerpali nebo nechali marně uplynout příslušnou lhůtu“.[106] Ve věci Sergey Zolotukhin Soud zopakoval, že rozhodnutí, proti nimž lze podat řádný opravný prostředek, jsou vyloučena z rozsahu záruk obsažených v článku 4 Protokolu č. 7, dokud lhůta pro podání takového odvolání neuplynula. Současně mimořádné opravné prostředky, jako je návrh na obnovu řízení či žádost o navrácení lhůty, která uplynula, nejsou brány v úvahu pro účely posouzení, zda bylo řízení pravomocně uzavřeno.

38. Na rozdíl od většiny velkého senátu nemohu následovat odůvodnění Nejvyššího soudu a postoj stěžovatelů ohledně argumentu, že rozhodnutí o daňovém penále nabyla právní moci dne 15. prosince 2008 u pana A a dne 26. prosince 2008 u pana B, tedy předtím, než byli odsouzeni za totéž jednání okresním soudem, přestože šestiměsíční lhůta pro zahájení soudního řízení dle kapitoly 11 § 11-1 odst. 4 zákona o výměru daní neuplynula. Jelikož stěžovatelé stále měli právo na přístup k plnému soudnímu přezkumu, mám problém vnímat správní rozhodnutí ukládající daňové penále za „neodvolatelná“.[107] Tento závěr je o to silnější, když si uvědomíme, že jelikož příslušné správní orgány nejsou nezávislé a nejsou to soudy, právo na soudní řízení je nezbytné k tomu, aby správní sankce vyhovovaly čl. 6 odst. 1 Úmluvy.[108]

39. Přesné datum, kdy správní rozhodnutí nabylo právní moci, samozřejmě není nevýznamnou skutečností. Právní hypotéza, v níž správní rozhodnutí o uložení daňového penále nabývá právní moci nejdříve, se může lišit od hypotézy, ve které nabývá jako první právní moci odsouzení za trestný čin daňového podvodu. Přestože Soud uvedl, že „otázka, zda byla zásada non bis in idem porušena, se týká vztahu mezi dvěma dotčenými delikty, a nemusí tudíž záviset na pořadí, ve kterém byla řízení vedena“,[109] právní dopad pravomocného odsouzení za trestný čin na správní řízení se může značně lišit od právního dopadu pravomocného správního rozhodnutí na trestní řízení. Většina zavřela oči před tímto distinguo, aniž posoudila odlišné právní důsledky každé z těchto právních hypotéz v norském právu. Většina jednoduše předpokládá, že správní a trestní řízení byly součástí „ucelené právní odpovědi“[110], a činí závěr, že nebylo nezbytné rozhodnout o otázce právní moci správního řízení. V dalším textu názorně předvedu negativní dopady tohoto postoje.

B.Souběžná správní a trestní řízení

a)Dostatečná časová spojitost

40. Přestože se Soud ve věci Sergey Zolotukhin nezabýval případem souběžných řízení ex professo,[111] odstranil nesprávnou a dodatečnou podmínku, kterou ve věci Zigarella přidal k bis: při neexistenci jakékoli škody prokázané stěžovatelem by pouze nová řízení, ve kterých vešlo ve známost, že obžalovaný již byl souzen v předchozím řízení, porušovala zásadu ne bis in idem.[112]

41. Ve znění článku 4 Protokolu č. 7 není doslova nic, co by naznačovalo potřebu rozlišovat mezi souběžnými a po sobě jdoucími řízeními, mezi pokračováním v dosud neskončeném stíhání a zahájením nového stíhání. Přesněji řečeno, ustanovení nevylučuje vedení několika souběžných řízení do doby, než v některém z nich bude vydáno pravomocné rozhodnutí. V takové situaci nelze říci, že jednotlivec byl stíhán vícekrát „za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným [pravomocným] rozsudkem“.[113] V situaci dvou souběžných řízení Úmlu­va vyžaduje, aby bylo druhé řízení zastaveno, jakmile je první řízení pravomocně skončeno.[114] Pokud k zastavení řízení nedojde, Soud shledá porušení Úmluvy.[115]

42. Soud nicméně v řadě věcí pro určitá souběžná správní a trestní řízení nastavil odlišná pravidla. Ve věci Nilsson Soud poprvé rozhodl, že „třebaže dva různé orgány uložily stěžovateli různé sankce v různých řízeních, existovala mezi nimi natolik těsná věcná a časová spojitost, aby bylo možné považovat odejmutí průkazu za součást sankcí dle švédského právního řádu za činy řízení pod vlivem alkoholu s přitěžujícími okolnostmi a nezákonné řízení vozidla“.[116] Není jasné, co Soud myslí požadavkem „dostatečné časové spojitosti“, jelikož není zřejmé, zda Soud odkazuje na dobu, jež uplynula mezi rozhodnutím, které nabylo právní moci jako první (odsouzení stěžovatele dne 24. června 1999 Okresním soudem v Moře), a rozhodnutím, které nabylo právní moci jako poslední (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2000, jímž nebylo stěžovateli vyhověno), či mezi prvním správním rozhodnutím (oznámení Okresní správní rady ze dne 5. května 1999) a prvním rozhodnutím trestního soudu (odsouzení Okresním soudem v Moře ze dne 24. června 1999), či mezi prvním rozhodnutím trestního osudu (odsouzení Okresním soudem v Moře ze dne 24. června 1999) a prvním správním rozhodnutím o odebrání řidičského oprávnění (rozhodnutí Okresní správní rady ze dne 5. srpna 1999). Ve skutečnosti existoval jen velmi krátký překryv správního řízení, které bylo zahájeno dne 5. května 1999 a skončeno dne 18. prosince 2000, a trestního řízení, které skončilo dne 24. června 1999.

Ve věci Boman[117] Soud rovněž rozhodl, že taková časová spojitost existovala, jelikož rozhodnutí policie ze dne 28. května 2010 uložit druhý zákaz řízení bylo přímo založeno na stěžovatelově pravomocném odsouzení okresním soudem ze dne 22. dubna 2010 za dopravní přestupky, a tudíž neobsahovalo samostatný přezkum trestného činu či dotčeného jednání. Dostatečná časová spojitost byla dána do souvislosti s nedostatkem samostatného hodnocení důkazů, jako by tato dvě řízení byla úzce propojena.

43. Naproti tomu ve věcech Glantz,[118] Nykänen,[119] Lucky Dev,[120] Rinas[121] a Österlund[122] vzal Soud v úvahu data, kdy byla správní a trestní řízení pravomocně skončena. Ve všech těchto věcech Soud shledal porušení Úmluvy. Ve věci Glantz[123] bylo správní řízení zahájeno dne 18. prosince 2006 a pravomocně skončeno dne 11. ledna 2010, zatímco trestní řízení bylo zahájeno dne 15. prosince 2008. Dvě řízení tedy probíhala souběžně, a to do 11. ledna 2010, kdy bylo první z nich pravomocně skončeno. Jelikož trestní řízení nebylo zastaveno poté, co bylo první řízení pravomocně skončeno, a pokračovalo až do pravomocného rozhodnutí ze dne 18. května 2011, Soud rozhodl, že stěžovatel byl odsouzen dvakrát za tutéž věc ve dvou řízeních, která byla pravomocně skončena po řadě dne 11. ledna 2010 a dne 18. května 2011.[124]

Ve věci Rinas[125] Soud poukázal na to, že když bylo dne 31. května 2012 trestní řízení pravomocně skončeno, stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutím o daňovém penále bylo stále projednáváno Nejvyšším správním soudem. Jelikož správní řízení před Nejvyšším správním soudem nebylo zastaveno poté, co bylo skončeno trestní řízení, ale pokračovalo až do pravomocného rozhodnutí ze dne 13. září 2012, stěžovatel byl odsouzen dvakrát za tutéž věc týkající se daňových let 2002 až 2004 ve dvou řízeních, které byla pravomocně skončena po řadě dne 31. května 2012 a dne 13. září 2012.[126]

44. Soud dospěl k odlišnému závěru ve věci Häkkä.[127] Správní řízení bylo zahájeno v roce 2007, kdy bylo stěžovateli uloženo daňové penále. Stěžovatel se zřejmě nikdy nedomáhal opravy ani nepodal opravný prostředek, takže tato řízení byla pravomocně skončena po řadě dne 31. prosince 2010 a dne 31. prosince 2011, kdy uplynula lhůta pro opravu a odvolání. Trestní řízení bylo zahájeno dne 3. dubna 2008 a skončeno dne 29. června 2010, kdy Nejvyšší soud vydal pravomocný rozsudek. Dvě řízení byla tedy vedena souběžně až do 29. června 2010, kdy bylo to druhé pravomocně skončeno. Soud neshledal porušení, protože „stěžovatel měl reálnou možnost zabránit dvojímu stíhání tím, že by nejprve žádal o opravu a pak ve lhůtě, kterou měl stále k dispozici, podal opravný prostředek“.[128] Soud tudíž ve věci Häkkä uvedl, že pokud obžalovaný nevyužije opravného prostředku ve správním řízení, zásada ne bis in idem se neuplatní, dokonce i když už byl pravomocně odsouzen v trestním řízení.

45. Konečně ve věci Kiiveri[129] Soud rozhodl, že stěžovatel již nemůže tvrdit, že je obětí dvojího stíhání v souvislosti s daňovým rokem 2002, a to právě proto, že Nejvyšší soud shledal, že tato záležitost již byla rozhodnuta v daňovém správním řízení, a zamítl obvinění z trestného činu závažného daňového podvodu, „aniž věc meritorně zkoumal“,[130] jelikož obvinění se týkalo daňového roku 2002, a to na základě zásady ne bis in idem.

46. Výše uvedené dostatečně ukazuje naprostou nahodilost kritéria „dostatečné časové spojitosti“. To je přesně důvod, proč se bez něj Soud obešel ve věcech proti Itálii a Řecku.[131]

V rozporu s postojem francouzské vlády, která odlišila posuzování daňovým orgánem a soudní vyšetřování jako dvě fáze, které mají probíhat zároveň nebo je má dělit pouze velmi krátký časový interval,[132] většina se v projednávané věci rozhodla přiznat relevanci devítiměsíčnímu období od okamžiku, kdy rozhodnutí daňové správy ze dne 5. prosince 2008 nabylo právní moci, do druhého odsouzení stěžovatele ze dne 30. září 2009. Přestože bylo toto období „poněkud delší“[133] než období dvou a půl měsíce v případě prvního stěžovatele, většina připisuje dodatečné zpoždění tomu, že druhý stěžovatel vzal své přiznání zpět. Dle této argumentace se záruka vyplývající ze zásady ne bis in idem stává flexibilní a má užší záběr, když obžalovaný uplatní svá procesní práva, a širší záběr, pokud je neuplatní. Sankční postoj většiny lze jen těžko výmluvněji vykreslit.

b)Dostatečná věcná spojitost

47. Většina výslovně vychází z argumentace, jež byla použita ve věcech R. T proti Švýcarsku[134] a Nilsson proti Švédsku,[135] které se týkaly zdvojených správních a trestních řízení, v nichž byla rozhodnutí o odebrání řidičského oprávnění přímo založena na očekávaném či pravomocném odsouzení za dopravní přestupek, a tudíž nezahrnovala oddělené zkoumání dotčeného deliktu či jednání.[136] Tato judikatura byla dále rozvinuta ve věcech Lucky Dev, Nykänen a Häkkä,[137] ve kterých Soud rozhodl, že mezi trestním a daňovým řízením neexistovala žádná dostatečná věcná a časová spojitost. Ve třech výše zmíněných věcech byla daňová a trestní řízení souběžná a týkala se stejného časového období a stejné částky zatajené před daňovou správou. Ve všech Soud poukázal na to, že delikty byly vyšetřovány odlišnými orgány a soudy bez toho, aby byla řízení propojená, že obě řízení měla svůj vlastní průběh a byla pravomocně skončena v různou dobu. Konečně ve všech těchto věcech byla trestní odpovědnost stěžovatelů a povinnost zaplatit daňové penále podle příslušné daňové právní úpravy určena v řízeních, která byla na sobě zcela nezávislá. Ve věci Lucky Dev Nejvyšší správní soud nevzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka byla osvobozena ve věci daňového deliktu, když odmítl připustit odvolání, a tím vyvolal právní moc uložení penále.[138] Ve věcech Nykänen a Häkkä ani nebyly vzaty v úvahu správní či trestní sankce druhým soudem nebo orgánem při stanovení přísnosti sankce, ani mezi příslušnými orgány nebyla žádná vzájemná součinnost.[139]

48. Předtím, než podrobně probereme tuto argumentaci, musíme zkraje vyřadit dva scestné argumenty. Podle jednoho pokud se má článek 4 Protokolu č. 7 vykládat jako zákaz skončení souběžně probíhajícího řízení od okamžiku, kdy je správní nebo trestní řízení skončeno pravomocným rozhodnutím, znamenalo by to „dalekosáhlé, nežádoucí a nepředvídatelné účinky v celé řadě oblastí správního práva“.[140] Takový argumentum ad terrorem, který vytahuje kartu strachu, není právním argumentem, a tudíž by u jakéhokoli soudu neměl být uznán. Druhý příklad nepřípustného scestného argumentu spočívá v tom, že několik evropských států, které mají zdvojený systém sankcí, obhajovalo před Soudem jejich zachování a vyjádřilo názory a obavy podobné těm, které má žalovaná vláda.[141] To se nazývá argumentum ad nauseam, který spočívá v opakování argumentu, nikoli v rozboru jeho opodstatněnosti. Neměl by tedy qua tale mít své místo v rozhodnutí Soudu.

49. Dále musíme odhalit dva obecně nesprávné předpoklady. Je nesprávné tvrdit, že v kontextu článku 4 Protokolu č. 7 státy požívají v tomto ohledu širokého prostoru pro uvážení, jelikož systém zdvojených sankcí sleduje legitimní cíl a nepředstavuje pro obžalovaného přílišné či nepřiměřené břemeno. Zásada ne bis in idem je právo, od něhož nelze odstoupit, a státy tudíž nepožívají žádného prostoru pro uvážení.[142]

Je také nepřípustné argumentovat tím, že může být dílem náhody, které ze souběžných řízení bude pravomocně skončeno jako první, a že pokud by orgány měly zastavit jedno z řízení v okamžiku, kdy je druhé řízení pravomocně skončeno, mohlo by to vést k naho­dilému výsledku souběžných řízení. Tato argumentační linie se pohybuje v kruhu, jelikož předpokládá, že ohledně týchž okolností musí být vedeno více než jedno řízení. Navíc předpokládá, že by obžalovaný mohl použít zásadu ne bis in idem jako nástroj „manipulace a beztrestnosti“,[143] jako kdyby byl obžalovaný vždy schopen ovládat rychlost postupu v řízení. Taková vize rovnováhy sil ve správních řízeních je odtržená od reality.[144] Konečně zásadní předpoklad argumentace většiny spočívá v tom, že zásada ne bis in idem není vyjádřením subjektivního práva obžalovaného, ale pouhým pravidlem k zajištění překážky věci rozsouzené a sleduje jediný účel, a sice zajistit represivní zájem státu a nenapadnutelnost soudních rozhodnutí. Následující úvahy ukáží tento pro auctoritate postoj většiny podrobněji.

V.Přezkoumání rozsudku ve věci Sergey Zolotukhin

A.Omezení idem factum kritérii bis

a)Sledování různých cílů, které se zabývají různými aspekty
společensky škodlivého jednání

50. Dle názoru většiny musí být splněny čtyři podmínky pro to, aby byla kumulace správních a trestních sankcí přijatelná: řízení sledují vzájemně se doplňující cíle a zabývají se různými aspekty dotčeného společensky škodlivého jednání; předvídatelnost kumulace sankcí; žádné opakování při shromažďování a hodnocení důkazů; mechanismus započtení mezi správními a trestními sankcemi.

51. První podmínka stanovená většinou odkazuje na různá řízení, která sledují vzájemně se doplňující cíle a týkají se různých aspektů dotčeného jednání. Většina v § 144 identifikuje různé cíle sledované daňovým penále dle kapitoly 10 § 10 (obecné odrazení a náhrada práce a nákladů, jež vznikly daňovým úřadům v průběhu identifikace nesprávných prohlášení) a s od­souzením za trestný čin dle kapitoly 12 § 12 zákona o výměru daní z roku 1980 (trestní účel). Většina také v § 123 poukazuje na „další znak“ trestného činu (podvodné jednání), který podle ní není zohledněn u daňového deliktu. Jinými slovy, většina se staví na stranu státu, který tvrdí, že běžné daňové penále je „ukládáno objektivně bez ohledu na vinu a má povahu náhrady nákladů státu, které vznikly“ v kontrolním procesu.[145]

52. Tato úvaha neobstojí, a to ze dvou zásadních právních důvodů. Zaprvé, ve vnitrostátním právu neexistuje žádné ustanovení či jiný závazný instrument, který vyžaduje úměrnost daňového penále a nákladů, které vznikly daňové správě při zjišťování, vyšetřování, stíhání a nápravě daňového deliktu přičítaného pachateli. Takový požadavek by byl v každém případě neproveditelný, jelikož může být založen pouze na hypotetickém a hrubém odhadu nákladů per capita, které by vznikly daňové správě a jejímu systému kontrol, které vykonávají za účelem odhalení podvodných přiznání. Pokud by tedy daňové penále sledovalo náhradový cíl, znamenalo by to nepřípustný prvek kolektivní viny, jímž by na některé daňové poplatníky byly uloženy náklady celého systému kontroly daňových přiznání.

53. Zadruhé, postoj většiny opomíjí skutečnost, že dotčené daňové penále nemůže být v žádném případě považováno za pouhou náhradu. Daňové penále ve výši až 30 %, či dokonce až 60 %, je tak tvrdé, že nepochybně zahrnuje prvek represe. Soud ve věci Janosevic ohledně penále, které je běžně stanoveno na 20 % či 40 % z nezaplacené daně, které nemá horní hranici a není převoditelné na výkon trestu odnětí svobody v případě nezaplacení, rozhodl, že spadá pod trestní složku článku 6.[146] Konečně si většina neuvědomuje základní represivní účel jakékoli daňového penále bez ohledu na jeho výši, jak bylo již dávno rozhodnuto ve věci Jussila, v níž bylo uloženo penále ve výši 10 % a maximální výše penále byla 20 %.[147] Je obtížné pochopit, proč by se Soud v projednávané věci měl najednou odchýlit od těchto zavedených standardů bez jakéhokoliv vysvětlení.

Ve shrnutí tedy v rámci norského práva daňové penále směřuje k odrazení potenciálních podvodníků a recidivistů. Přiznaným účelem dotčeného daňového penále je obecná prevence.[148] Uskutečňování obecné prevence má „nezbytné“ vedlejší účinky v podobě represe a zvláštní prevence vůči odsouzenému pachateli a tyto vedlejší účinky jsou samozřejmě záměrem politiky státu.[149] Nejvyšší soud vynaložil chvályhodnou snahu, aby omezil tyto exemplární, represivní dopady skrze zásadu proporcionality.[150] Ale Soud by si neměl pohrávat se sémantikou. Místo toho by měl prostým a realistickým způsobem posoudit daňové sankce a jejich dopad na životy daňových poplatníků. V tomto světle není obecná prevence prostřednictvím přiměřeného trestu ničím jiným než „zamaskovanou teorií odvety“ (verkappte Vergeltungstheorie).[151]

54. Argumentační linii vlády rovněž není možné přijmout, co se týče „dalšího znaku“ trestného činu, jímž je údajný podvodný úmysl. Přijmout argumentaci vlády by bylo v rozporu s rozsudkem ve věci Ruotsalainen.[152] V této věci žalovaná vláda tvrdila, že daňový podvod zahrnoval znak „úmyslu“, zatímco správní delikt byl možný pouze na objektivním základě. Odpověď Soudu byla výmluvná: skutečnosti v obou řízeních se téměř nelišily, přestože v trestním řízení existoval požadavek úmyslu, ale nebylo to relevantní pro účely článku 4 Protokolu č. 7. Znaky obou deliktů měly být tudíž pro tyto účely považovány za v podstatě stejné. Totéž by se mělo uplatnit v projednávané věci.

55. Většina navíc nesrovnává subjektivní znaky správních daňových deliktů, které lze trestat daňovým penále, a daňových trestných činů, které je možné trestat odnětím svobody či pokutou. Následně také odmítá vzít v úvahu etickou výtku, která je vlastní liteře a duchu relevantního ustanovení zákona o výměru daní z roku 1980 (kapitola 10 § 10-2 až 10-4). Ustanovení § 10-3 odkazuje na „omluvitelnost“ a „příčinu, kterou mu nelze přičíst“ jako na důvody pro prominutí penále. Neomluvitelnost a trestuhodnost jsou v podstatě inherentně etické pojmy správních deliktů, které charakterizují mens rea pachatele. U trestných činů je také můžeme nalézt. Změnou tohoto ustanovení z roku 2010 byl vypuštěn odkaz na oba pojmy neomluvitelnosti a trestuhodnosti, ale byla doplněna myšlenka „zřejmé neúmyslné chyby“, která zjevně zahrnuje aspekt etické výtky za „úmyslné“ či záměrné chyby.

Navíc je možné uložit daňové penále až do výše 60 %, pokud jsou činy spáchány úmyslně či v hrubé nedbalosti. Vyžadují tudíž stanovení mens rea a viny stejně jako v trest­ních věcech. Subjektivní znak podvodu v trestním ustanovení v kapitole 12 § 12-1 – „u kterých si je vědoma či by si měla být vědoma toho, že takové jednání může vést k výhodám týkajícím se daní či poplatků“ – se překrývá se subjektivním znakem zvýšeného daňového penále až do výše 60 % (úmysl či hrubá nedbalost – kapitola 10 § 10-4). Jinými slovy, subjektivní znaky správních deliktů a trestných činů se shodují. V dotčených správních a trestních řízeních neexistují žádné rozdílné aspekty společensky škodlivého jednání.

56. Jedna poznámka na závěr: první podmínka stanovená většinou se v konečném důsledku vztahuje k určení idem. Stanovení „různých cílů“ sledovaných správními delikty a trestnými činy a „rozdílných aspektů společensky škodlivého jednání“, na který se zaměřuje každý z těchto deliktů, je v podstatě hmotněprávní záležitostí, jež má co do činění s definicí idem. Musíme tyto otázky považovat za takové, které se vztahují více k pojmu idem než k pojmu bis, a to v rozporu s konceptuálním postojem většiny. I přes toto konceptuální zmatení je záměr většiny jasný: omezit dosah idem factum. Tím, že tak učinila, podkopává judikaturu ve věci Sergey Zolotukhin.

b)Předvídatelnost kumulace sankcí

57. Druhá podmínka stanovená většinou se týká předvídatelnosti kombinace správních a trestních řízení jako právního i praktického důsledku téhož jednání. Taková předvídatelnost je ab initio potvrzena v § 146 a 152 rozsudku, a to bez nejmenší snahy se hlouběji zabývat velice citlivou otázkou míry znalostí požadované pro vznik správněprávní odpovědnosti. Právní problém, na který se akademická komunita soustředí již po desetiletí, se prostě jen tak ignoroval.[153] Většina jednoduše předpokládá, že občané obecně, a daňoví poplatníci zejména, znají, či by měli znát, celý správněprávní rámec včetně sankcí, a tudíž mohou být ve světle tohoto právního rámce odpovědní za jakékoliv pochybení či zneužívající jednání.

58. Většina ani jednou větou v odůvodnění nereagovala na argument stěžovatelů, že jim uložené sankce byly diskriminační, svévolné, a že tudíž nebyly předvídatelné, protože dalším čtyřem společně obžalovaným (G. A., T. F., K. B. a G. N.), kterých se týkala stejná záležitost, nebylo uloženo daňové penále, zatímco stěžovatelům byl uložen trest odnětí svobody a daňové penále.[154] Tento argument míří přímo do jádra druhé podmínky stanovené většinou.

Skutkové okolnosti projednávané věci ukazují, že v případě stěžovatelů nebyly použity Pokyny nejvyššího státního zástupce ze dne 3. dubna 2009, a to ani v případě A, k jehož odsouzení v trestním řízení došlo dne 2. března 2009, ani v případě B, k jehož odsouzení došlo dne 30. listopadu 2009. Nejvyšší soud si této skutečnosti povšimnul, ale naprosto ji pominul s odůvodněním, že „státní zastupitelství si vyhradilo právo zahájit řízení v trestních věcech na základě samostatného zhodnocení, zda souběžně probíhající řízení nebyla v rozporu s [článkem 4 Protokolu č. 7]. Bylo zjištěno, že bylo pokračováno ve věci vedené proti A, protože spravedlivá sankce byla ve světle dalších souvisejících věcí žádoucí. Základem pro rozhodnutí tudíž byla zásada rovného zacházení v souvisejících věcech.“ Stěžovatelé tento argument odmítli a poukázali na to, že na základě Pokynů z roku 2009 nebylo daňové penále uloženo dalším čtyřem obžalovaným, kterých se týkala stejná záležitost. Vláda toto tvrzení zvlášť nerozporovala. Většina k tomuto zásadnímu argumentu stěžovatelů neměla co říci.

59. V každém případě je diskrece, kterou pokyny ponechaly, ve světle judikatury ve věci Camilleri[155] nepřípustná. Tato diskrece vyvolává problém právní nejistoty. Pokyny vytvořily očekávání, že stát již nadále nepovažuje norský dvoukolejný systém trestání za daňový podvod za legální a souladný s Úmluvou, a státní zastupitelství tudíž má zákonnou povinnost odvolat se proti odsouzení a před vynesením odsuzujícího rozsudku stáhnout obvinění.[156] Rozhodnutí státního zastupitelství postupovat ve věci stěžovatelů jinak nebylo předvídatelné. Zvýhodnění čtyř dalších obžalovaných, kterých se týkala stejná záležitost a kteří byli osvobozeni od jakéhokoli daňového penále (G. A., T. F., K. B. a G. N.), pouze dokazuje diskreční, a tudíž nepředvídatelnou volbu vnitrostátních orgánů.

B.Pro auctoritate pojetí zásady ne bis in idem zvolené většinou

a)Zákaz opakovaného shromažďování a hodnocení důkazů

60. Třetí podmínka stanovená většinou se týká flexibilního zákazu („v maximální možné míře“) opakovaného shromažďování a hodnocení důkazů, a to za pomoci příkladu („zejména“): vzájemná součinnost mezi různými správními orgány a soudy s cílem zajistit, že se prokázané skutkové okolnosti v jednom řízení využijí i v druhém řízení.[157] Podle mě je tato podmínka velice problematická.

61. Podmínky vztahující se k ochraně individuálního práva, od něhož nelze odstoupit, jako je zásada ne bis in idem, už z principu nesmí být ponechány na diskreci států. Jelikož třetí podmínka stanovená většinou je pouhým de iure condendo doporučením, není požadavkem Úmluvy. Má stejný účinek jako prohlášení de iure condendo, že „lze nejsnadněji zajistit soulad s článkem 4 Protokolu č. 7 tak, že ve vhodnou chvíli bude vedeno jednokolejné řízení“.[158] Obojí jsou nezávazná dicta, která k závazné judikatuře Soudu nic nepřidávají.

62. Navíc se toto doporučení jen povrchně zabývá velmi závažným problémem. Existence odlišných výroků správních orgánů a soudů o týchž skutečnostech, které jsou založené na odlišném hodnocení týchž důkazů, zpochybňuje autoritu státu. Ještě horší je, že rozdílné hodnocení důkazů ve správním a trestním řízení umožňuje zákeřnou manipulaci správního řízení pro účely trestního řízení. Tato manipulace je ještě více znepokojivá než ohrožení autority státu, jelikož staví obžalovaného do bezbranné pozice. To znamená, že odsouzení za trestný čin je téměř předem rozhodnuto, když byl již správní delikt daňového poplatníka prokázán na základě menšího důkazního břemene. Povinnost daňového poplatníka spolupracovat s daňovými orgány ve správním řízení činí tento závěr ještě závažnějším.

63. Většina nesrovnává pravidla dokazování ve správních a trestních řízeních v Nor­sku s cílem ověřit, zda existuje nebezpečí opakovaného shromažďování a hodnocení důkazů v obou řízeních. Navíc neanalyzuje právní rámec, který upravuje vzájemnou součinnost správních orgánů a soudů, s cílem určit, zda má zjišťování skutkového stavu ve správním řízení dopad na trestní řízení a naopak. V § 145 a 150 rozsudku většina pouze odkazuje na některé případy ad hoc výměny informací mezi správními orgány a soudy, nic víc.

64. Přesto účastníci řízení tuto otázku podrobně diskutovali. Vláda uznala, že standard důkazního břemene je jiný v daňových řízeních, kde se uplatní standard „kvalifikované pravděpodobné příčiny“, a v trestních řízeních, v nichž se uplatní „striktní důkazní standard“. Dle názoru vlády je to ve skutečnosti jedna z „největších výhod“, jež nabízí správní řízení.[159] Pokud tomu tak je, pak není třetí podmínka stanovená většinou v norském právu splněna, a to z toho prostého důvodu, že jelikož se uplatňují různé standardy důkazního břemene, musí být důkazy hodnoceny ve správních a trestních řízeních odlišně, což s sebou přináší zjevné riziko odlišných výroků o týchž skutečnostech.

Mezi Charybdou rizika vzájemně si odporujících zjištění ve správních a trestních řízeních kvůli rozdílným důkazním standardům (deux poids, deux mesures) a Scyllou manipulace důkazů ve správním řízení pro účely trestního řízení je obžalovaný v každém případě v norském dvoukolejném systému postaven do nespravedlivé pozice.

b)Mechanismus započtení mezi správními a trestními sankcemi

65. Čtvrtou podmínkou stanovenou většinou je existence „mechanismu započtení, kterým se zajistí přiměřenost celkové výše všech uložených sankcí“.[160] Většina bez předchozího vysvětlení výběru této alternativy nezvažuje jiná známá procesní řešení, jako například přerušení jednoho řízení, dokud není skončeno jiné souběžné řízení,[161] či jiná hmotněprávní řešení, jako například zásadu speciality či nastavení omezení sankcí u kombinace trestných činů a správních deliktů, jako například požadavek, že celková výše uložených sankcí nesmí překročit nejvyšší sankce, které mohou být uloženy u každého jednotlivého druhu sankcí, nebo že maximální daňová sankce musí být stanovena na úrovni minima trestní sankce. Možnosti a charakteristiky navrhovaného mechanismu započtení jsou přinejmenším velmi problematické.

66. Argumentační linie většiny je v přímém rozporu s nedávným postojem Soudu ve věci Grande Stevens a ostatní, která se týká souběžného správního a trestního řízení. Italská vláda v té věci neúspěšně tvrdila, že pro zajištění přiměřenosti sankce vzhledem k obvinění mohou italské trestní soudy vzít v úvahu předchozí uloženou správní sankci a snížit sankci ukládanou v trestním řízení. Výše správní pokuty byla zejména odečtena z peněžité sankce uložené v trestním řízení (článek 187terdecies nařízení s mocí zákona č. 58 z roku 1998) a aktiva již zajištěná ve správním řízení nemohla být zabavena.[162] Tento argument, jemuž Soud ve věci Grande Stevens a ostatní nepřikládal žádnou váhu, je nyní ústředním bodem v norském kontextu, přičemž většina tuto náhlou změnu postoje vůbec neodůvodnila. Zdá se, že většina zapomněla, že ve věci Grande Stevens Soud rozhodl, že žalovaný stát musí zajistit, že nové trestní řízení vedené proti stěžovatelům v rozporu se zásadou ne bis in idem bude co nejrychleji a bez negativních dopadů na stěžovatele skončeno.[163]

67. Italská vláda také tvrdila, že směrnice 2003/6/ES ze dne 28. ledna 2003 o obchodování zasvěcených osob a manipulaci s trhem vyžaduje dvoukolejný systém pro účely efektivnějšího boje s manipulací trhu a zneužíváním, dovolávajíc se přitom stanoviska generálního advokáta ve věci Hans Åkerberg Fransson.[164] Soud tento argument jednoduše zavrhl jako neplatný.[165] V tomto kontextu je značně matoucí, že Soud nyní stanovisko generálního advokáta ve věci Fransson na podporu svého názoru cituje.[166] Navzdory tomu, že Soudní dvůr odmítl stanovisko generálního advokáta a dospěl k rozhodnutí, které bylo v souladu s judikaturou Soudu, jakož i navzdory tomu, že ve věci Grande Stevens Soud odmítl tentýž názor generálního advokáta, v projednávané věci většina jeho stanovisko podporuje. Soud se dobrovolně distancuje od Soudního dvora, který se ve věci Fransson snažil sblížit postoje obou evropských soudů. Soudci Soudu raději podpořili osamocený hlas generálního advokáta, který podrobil judikaturu Soudu silné kritice s tím, že je v rozporu s evropskými ústavními tradicemi. Nevysvětlená změna postoje Soudu představuje vážný krok zpět ve vztazích mezi oběma evropskými soudy.

68. Navíc, mechanismus započtení podle většiny se uplatňuje pouze na započtení sankcí, které byly uloženy v řízení, jež bylo pravomocně skončeno jako první. Neuplatňuje se tam, kde toto řízení dopadne odlišně, tedy pokud soud rozhodne o osvobození či o zastavení řízení. Důvod je zjevný. V těchto případech neexistuje doslova nic k započtení – tedy k zápočtu nebo k odpočtu – v následném či souběžném správním řízení.

69. Tato otázka je zjevně klíčová ve světle nedávných věcí proti Řecku, ve kterých správní soudy při ukládání správních pokut nevzaly v úvahu osvobození stěžovatelů v souběžných (stížnosti č. 3453/12 a 42941/12) a následných (stížnost č. 9028/13) trestních řízeních, jež se vztahovala k témuž jednání.[167] Dle odůvodnění rozsudku ve věci Kapetanios a ostatní by jakékoli osvobození či zastavení trestního stíhání mělo účinek Sperrwirkung na další souběžné či následné správní řízení, jak také Soud rozhodl ve věci Sismanidis a Sitaridis, jež se rovněž vztahuje ke dvojici (stížnosti č. 66604/09 a 71879/12) souběžných správních a trestních řízení.[168] Osvobozený obžalovaný má právo na to, aby již nebyl obtěžován kvůli týmž skutečnostem, což zahrnuje nebezpečí nového stíhání bez ohledu na charakter příslušných orgánů (soud či správní orgán).[169] Jinými slovy, existuje absolutní zákaz znovu rozhodnout o týchž skutečnostech. Navíc jsou soudy a správní orgány, v důsledku absolutní povahy práva obžalovaného, od něhož nelze odstoupit, povinny zohlednit res judicata účinek osvobození ex officio.[170]

70. Judikatura v řeckých věcech je také v souladu s jasným vyjádřením zásady v § 60 rozsudku ve věci Lucky Dev, kde je zdůrazněno, že článek 4 Protokolu č. 7 by byl porušen, kdyby jedno řízení pokračovalo poté, co bylo druhé řízení skončeno pravomocným rozhodnutím. Ve věci Lucky Dev bylo daňové penále uplatněno až po pravomocném osvobození v souběžném trestním řízení a zásadové prohlášení Soudu je naprosto jasné: „toto pravomocné rozhodnutí by vyžadovalo, aby druhé řízení bylo zastaveno“.[171]

71. Ve shrnutí je tento rozsudek v rozporu s podstatou judikatury ve věcech Kapetanios a ostatní, Sismanidis a Sitaridis a Lucky Dev. Pro většinu to znamená, že se v následných či souběžných řízeních nemusí přihlížet k osvobození obžalovaného, ať už z toho důvodu, že jednání nezakládá skutkovou podstatu trestného činu, že se ho obžalovaný nedopustil či že nebylo prokázáno, že se ho dopustil. To zjevně vyvolává problém z hlediska čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Jakékoli nové meritorní rozhodnutí by zpochybňovalo presumpci neviny, jež vyplývá z osvobození.[172]

72. Mechanismus započtení stanovený většinou také nelze uplatnit v situaci, kde je prvním pravomocně skončeným řízením řízení správní, v němž nebylo uloženo žádné penále, protože nebyla prokázána příslušná správněprávní odpovědnost. Podle názoru většiny může být v této situaci daňový poplatník stále odsouzen za tytéž skutečnosti a potrestán v trestním řízení.

73. Nyní se jasně ukazuje, že čtvrtá podmínka je pro státy chèque en blanc, aby si mohly dělat, co se jim zlíbí. Ale ještě horší je skutečnost, že většina nevysvětluje, jak tento mechanismus započtení funguje v norském právu. Samotný § 50 rozsudku shrnuje judikaturu, která ve čtenáři zanechává dojem, že ve způsobu, jakým soudy rozhodují, že předchozí správní sankce někdy v úvahu vezmou a jindy ne, vládne naprostá diskrece. Tento dojem je potvrzen v projednávané věci, jak je uvedeno níže. Navíc v rozsudku neexistuje žádný náznak toho, že v daňových řízeních existuje podobný mechanismus započtení, jímž by předchozí trestní sankce měly být brány v úvahu při ukládání daňového penále.

74. Vláda uvedla, že „uložené daňové penále je bráno v úvahu, když soudy posuzují, co je pro [obchodní] společnost spravedlivou a adekvátní sankcí, viz § 28 písm. g) trestního zákoníku z roku 2005. Při odsouzení fyzické osoby berou soudy v úvahu jakékoli uložené daňové penále dle § 27 trestního zákoníku z roku 1902, který byl převzat do § 53 trestního zákoníku z roku 2005“.[173] Článek 27 stanovil: „Pokud je uložena pokuta, je třeba vzít v úvahu nejen povahu trestného činu, ale zejména také finanční situaci odsouzené osoby a to, co může být s ohledem na své poměry pravděpodobně schopna zaplatit.“ Sankce v souběžných či předchozích řízeních ohledně týchž skutečností nejsou zmiňovány vůbec, natož pak daňové penále. Nejsou zmiňovány ani meze kumulace sankcí, jako například požadavek, že celková výše uložených sankcí by neměla překročit nejvyšší sankci, jež může být uložena s ohledem na ten který druh sankce. Zohlednění předchozích sankcí není ve skutečnosti zmiňováno ani v případě, že byl uložen trest odnětí svobody.

Stručně řečeno, v norském právu neexistuje žádný mechanismus započtení, ale toliko obecný a neurčitý náznak, který zákonodárce adresuje soudu, že by měl vzít v úvahu finanční situaci odsouzené osoby, když jí uděluje pokutu. Nic víc, nic míň.

75. Judikatura Nejvyššího soudu založená na výše zmíněných ustanoveních trestního zákoníku v rozsahu, v němž byla známa soudcům velkého senátu, může být sice kreativní, ale zcela jistě není předvídatelná. Je tak široce formulovaná, že i ten nejzkušenější právník nemůže předjímat, zda a jak bude daňové penále zohledněno při ukládání pokut v trestním řízení. Navíc je její dopad v praxi velice omezený. Jelikož neumožňuje žádné započtení v případech, kdy je uložen trest odnětí svobody, omezuje judikatura Nejvyššího soudu údajný dopad účinku započtení na případy menší závažnosti, ale v nejzávažnějších věcech jej nepřipouští.

Norské soudy při vědomí slabých stránek vnitrostátního právního rámce vyvinuly chvályhodnou snahu vyplnit právní mezeru a zavést nějakou přiměřenost do nahodilého, excesivního a nespravedlivého systému: nahodilého ve smyslu výběru jednokolejného či dvoukolejného potrestání, excesivního ve výši uplatňovaných sankcí a procesně nespravedlivého co do způsobu, jakým zachází s obžalovanými. Ale zásada ne bis in idem „není procesním pravidlem, které funguje jako zmírňující opatření ve službě proporcionality, když je jednotlivec souzen a potrestán dvakrát za totéž jednání, ale jako základní záruka práv občanů“.[174]

76. Většina je, stejně tak jako vláda, svedena přístupem zaměřeným na účinnost,[175] dle něhož se logika zásady ne bis in idem uplatňuje „v menší míře u sankcí, které nespadají do ‚tvrdého jádra’ trestního práva, tedy například u daňového penále“.[176] Přehlíží skutečnost, že obsah takového práva zakotveného v Úmluvě, od něhož nelze odstoupit, jako je zásada ne bis in idem, se nesmí zásadně lišit v závislosti na dotčené právní oblasti. V čl. 4 odst. 3 Protokolu č. 7 není pro takový přístup žádný prostor.

77. Co je konečně nejdůležitější, v projednávané věci vzal vnitrostátní soud daňové penále u prvního stěžovatele v úvahu následujícím způsobem: „Obžalovanému již byla uložena značná sankce rozhodnutím o daňovém penále. Valná část daně již byla zaplacena.“ U druhého stěžovatele je zohlednění penále ještě stručnější: „Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že obžalovanému bylo vyměřeno daňové penále ve výši 30 %“.[177] Ani v jednom případě se vnitrostátní soud nezatěžoval vysvětlením dopadu předchozího daňového penále na sankce uložené v trestním řízení. Povrchní odkaz na dříve uložené daňové penále může uklidnit člověka s méně náročným svědomím, ale zcela jistě není předvídatelným a ověřitelným výkonem práva. V tomto kontextu podmínky, míra a meze dopadu daňového penále na trestní sankce mohu být jen předmětem čiré spekulace, jež přebývá v neznámém, vnitřním přesvědčení soudců, které zůstává obžalovaným nepřístupné.

VI.Závěr

78. I přes logiku zaměřenou na lidská práva nebyl ve věci Öztürk poskytnut jasný koncepční rámec pro definici hraniční čáry mezi správními delikty a trestnými činy. Uprostřed nejistoty panující v judikatuře Soudu nabídla věc Jussila omezující řešení, které se snažilo o rozlišení mezi případy spadajícími do tvrdého jádra trestního práva, které s sebou nesou značnou míru stigmatu, a těmi, které ji s sebou nenesou, a u druhé skupiny omezila použitelnost trestních procesních záruk. Následná judikatura nevyjasnila ani podstatné kritérium pro značnou míru stigmatu, ani rozdíl mezi procesními zárukami, jimiž lze disponovat, a takovými, jimiž nelze disponovat.

79. Tak jako věc Jussila upřesnila a omezila dopad rozsudku ve věci Öztürk, rozsudek ve věci A a B proti Norsku upřesňuje a omezuje dopad rozsudku ve věci Sergey Zolotukhin. Předchozí velkorysý postoj k idem factum je značně omezen novou svěrací kazajkou bis. Jelikož většina projevila obžalovaným nedůvěru, rozhodla se upustit od základní zásady evropské právní kultury, že tatáž osoba nemůže být stíhána dvakrát za téže skutky (zásada jednoty represivních úkonů či Einmaligkeit der Strafverfolgung). Zásada ne bis in idem ztrácí svou pro persona povahu, jež je podkopána striktním pro auctoritate postojem Soudu. Není již individuální zárukou, ale nástrojem, jak obžalovaným zabránit v „manipulaci a beztrestnosti“.[178] Po převrácení logiky zásady ne bis in idem otevírá tento rozsudek dveře nebývalé, leviatanské represivní politice založené na více řízeních vedených státem, která jsou strategicky propojená a zavedená za účelem dosažení maximálního možného represivního účinku. Tato politika se může zvrhnout v nekonečný mstivý příběh o dvou čí více souběžných nebo po sobě jdoucích řízeních, která jsou vedena proti témuž obžalovanému pro tytéž skutky, s vyhlídkou na to, že obžalovaný bude dokonce odvetným způsobem postižen za to, když uplatní svá legitimní procesní práva a zejména své právo podat opravný prostředek.

80. Jediná opravdová podmínka přístupu většiny zaměřeného na „účinnost“[179] je přeludem proporcionality omezeným na vágní náznak toho, že by se předchozí správní sankce měly vzít v úvahu při udělování pokut v trestním řízení, což je přístup, který je velmi vzdálen známým historickým kořenům zásady ne bis in idem a jejím upevněním jako zásady obyčejového mezinárodního práva. Kumulaci trestních sankcí a správních sankcí trestní povahy Soud výslovně odmítl ve věci Grande Stevens a ostatní, stejně jako ji odmítl Soudní dvůr ve věci Hans Åkeberg Fransson. Po vydání úmrtního listu ve zmíněné věci proti Itálii je takový přístup nyní vzkříšen jako „vyvážená“ regulace.[180] Postupná a vzájemná spolupráce mezi oběma evropskými soudy bude zjevně opět těžce narušena, přičemž Soud se vydává špatnou cestou a Soudní dvůr správnou. Velký senát, který rozhodoval ve věci Sergey Zolotukhin, by nesouhlasil s ponížením nezcizitelného práva jednotlivce na ne bis in idem výměnou za proměnlivé, úzce vykládané a jedním slovem iluzorní právo. Já také ne.

[1] Pozn. překl.: Je třeba si uvědomit, že přesné charakteristiky institutu cizího práva překládaného jako penále mohou být odlišné od charakteristik institutu, který pod týmž názvem existuje v českém právu. Bylo by možné se stejnou výhradou zvolit překlad například slovy přirážka nebo zvýšení daně.

[2] Pozn. překl.: Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě hovoří o „konečném rozsudku“ [v angličtině finally (acquitted or convicted), ve francouzštině se objevuje pojem jugement définitif], podobně jako v odpovídajícím článku 50 Listiny základních práv Evropské unie. Ve skutečnosti však pojem konečného rozsudku neodpovídá běžnému pojmosloví českého práva, v němž se spíše operuje s termínem pravomocného rozsudku. Těmto úvahám je pak přizpůsoben překlad tohoto rozsudku Soudu, v němž je jako český ekvivalent slov final/définitif, s výjimkou citací z oficiálního překladu Úmluvy či jiných dokumentů, použito odkazu na pravomocný charakter rozsudku, rozhodnutí, skončení řízení či skončení věci. Ponecháváme stranou, že ani pravomocné rozhodnutí v českém právu není konečné – ač by konečnost měla být vlastní pojmu právní moci –, může-li být napadeno mimořádnými opravnými prostředky, nikoli však typu obnovy řízení (kde se jeví jako legitimní vycházet z právní moci původního rozhodnutí), nýbrž typu kasačního opravného prostředku (dovolání) či ústavní stížnosti, které pokračují v základní vertikální linii řízení v rámci pyramidálně uspořádané soudní soustavy a je třeba je prismatem autonomního výkladu pojmů považovat za řádný opravný prostředek v tom smyslu, v jakém je tohoto pojmu také použito v tomto rozsudku.

[3] Viz klíčový § 132 rozsudku.

[4] Sergej Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 82 a 84.

[5] Hans Åkeberg Fransson, věc C-617⁄10, rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. února 2013; a Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/10, rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, § 58.

[6] Grande Stevens a ostatní proti Itálii, č. 18640/10, 18647/10, 18663/10, 18668/10 a 18698/10, rozsudek ze dne 4. března 2014.

[7] Kapetanios a ostatní proti Řecku, č. 3453/12, 42941/12 a 9028/13, rozsudek ze dne 30. dubna 2015, § 72; a Sismanidis a Sitaridis proti Řecku, č. 66602/09 a 71879/12, rozsudek ze dne 9. června 2016.

[8] Ohledně historické diskuse viz De l’autorité de la chose jugée considerée comme mode d’extinction de l’action publique, Paříž, 1885; Mommsen, Römisches Strafrecht, Aalen, 1899; Arturo Rocco, Trattato della Cosa Giudicata come Causa di Estinzione dell’Azione Penale, Řím, 1900; Danan, La régle non bis in idem en droit pénal français, Remeš, 1971; Spinellis, Die materielle Rechtskraft des Strafurteils, Mnichov, 1962; Mansdörfer, Das Prinzip des ne bis in idem im europäischen Strafrecht, Berlín, 2004; a Lelieur-Fischer, La règle ne bis in idem, Du principe de l’autorité de la chose jugée au principe d’unicité d’action répressive, Etude à la lumière des droits français, allemand et européen, Paříž, 2005.

[9] Viz Laurens, cit. výše, s. 50–51; Arturo Rocco, cit. výše, s. 76; a Mommsen, cit. výše, s. 450.

[10] Severní Karolína v. Pearce, 395 U.S. 711, 717 (1969).

[11] Tamtéž, s. 718.

[12] Ohledně ústavní praxe viz Bassiouni, „Human Rights in the Context of Criminal Justice: Identifying International Procedural Protections and Equivalent Protections in National Constitutions“ (1993), 3 Duke Journal of Comparative & International Law 247.

[13] Viz Obecný komentář Výboru pro lidská práva č. 32, článek 14, Právo na rovnost před soudy a právo na spravedlivý proces ze dne 23. srpna 2007, CCPR/C/VS/32, § 54–57.

[14] „Při zvážení trestu pro osobu odsouzenou za trestný čin dle tohoto Statutu však Mezinárodní tribunál musí zvážit, v jakém rozsahu byl jakýkoli trest stanovený vnitrostátním soudem téže osobě za tentýž čin již vykonán.“

[15] „Při zvážení trestu pro osobu odsouzenou za trestný čin dle tohoto Statutu však Mezinárodní tribunál pro Rwandu musí zvážit, v jakém rozsahu byl jakýkoli trest stanovený vnitrostátním soudem téže osobě za tentýž čin již vykonán.“

[16] „Při zvážení trestu pro osobu odsouzenou za trestný čin dle tohoto Statutu však Zvláštní tribunál musí zvážit, v jakém rozsahu byl jakýkoli trest stanovený vnitrostátním soudem téže osobě za tentýž čin již vykonán.“

[17] Série evropských smluv č. 24.

[18] Série evropských smluv č. 52.

[19] Série evropských smluv č. 86.

[20] Série evropských smluv č 112.

[21] Série evropských smluv č. 156.

[22] Série smluv Rady Evropy č. 198.

[23] Série evropských smluv č. 70. Pokud se zásada neuplatní, článek 54 stanoví zásadu započtení u trestu odnětí svobody.

[24] Série evropských smluv č. 73. Pokud se zásada neuplatní, článek 36 stanoví zásadu započtení u trestu odnětí svobody.

[25] Série evropských smluv č. 119. Pokud se zásada neuplatní, článek 18 stanoví zásadu započtení u trestu odnětí svobody.

[26] Série smluv Rady Evropy č. 197.

[27] Série evropských smluv č. 117. Protokol vstoupil v platnost dne 1. listopadu 1988.

[28] Článek 3 stanoví zásadu započtení u trestu odnětí svobody, jakož i pro tresty nespojené s odnětím svobody.

[29] Pokud se zásada neuplatní, článek 56 stanoví zásadu započtení u trestu odnětí svobody, jakož i pro tresty nespojené s odnětím svobody. Články 54 až 57 Úmluvy k provedení Schengenské dohody byly převzaty z Úmluvy mezi členskými státy ES o zákazu dvojího trestu. Amsterodamská smlouva začlenila zásadu ne bis in idem do třetího pilíře. Od té doby se zásada stala předmětem obecného prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Viz také Program opatření pro provedení zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech (2001⁄C 12⁄02) a Zelená kniha o kompetenčních konfliktech a zásadě ne bis in idem v trestním řízení, KOM(2005) 696 v konečném znění.

[30] Akt Rady ze dne 26. července 1995.

[31] Akt Rady ze dne 26. května 1997. Článek 10 stanoví zásadu započtení u trestu odnětí svobody, jakož i pro tresty nespojené s odnětím svobody.

[32] Článek 3 obsahuje pravidla o lis pendens. Článek 5 stanoví zásadu započtení včetně všech trestů nespojených s odnětím svobody, jež by mohly být uloženy, a sankce uložené v rámci správních řízení.

[33] Viz § 35 rozsudku ze dne 5. června 2014 ve věci M (věc C-398⁄12).

[34] Viz přípis prezídia Konventu: Vysvětlení k Listině základních práv Evropské unie (Brusel, 11. října 2000): „Odkaz na EÚLP zahrnuje jak úmluvu, tak její protokoly. Smysl a rozsah zaručených práv jsou určeny nejen zněním těchto aktů, ale též judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie.“

[35] Rámcové rozhodnutí rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002.

[36] Rámcové rozhodnutí rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003.

[37] Rámcové rozhodnutí rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006.

[38] Rámcové rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008.

[39] Rámcové rozhodnutí Rady 2008/978/SVV ze dne 18. prosince 2008.

[40] Rámcové rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009.

[41] Rámcové rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009. 

[42] Věc 14⁄68, rozsudek ze dne 13. února 1969, bod 11.

[43] Věc C-187⁄01 a věc C-385⁄01, rozsudek ze dne 11. února 2003.

[44] Věc C-469⁄03, rozsudek ze dne 10. března 2005.

[45] Věc C-150⁄05, rozsudek ze dne 28. září 2006.

[46] Věc C-491⁄07, rozsudek ze dne 22. prosince 2008.

[47] Věc C-398⁄12, rozsudek ze dne 5. června 2014.

[48] Věc C-486⁄14, rozsudek ze dne 29. června 2016.

[49] Věc C-436⁄04, rozsudek ze dne 9. března 2006.

[50] Rozsudek cit. výše.

[51] Věc C-467⁄04, rozsudek ze dne 28. září 2006.

[52] Věc C-288⁄05, rozsudek ze dne 18. července 2007.

[53] Věc C-367⁄05, rozsudek ze dne 18. července 2007.

[54] Rozsudek cit. výše.

[55] Věc C-297⁄07, ze dne 11. prosince 2008.

[56] Věc C-288⁄05, ze dne 18. června 2007.

[57] Věc C-129⁄14 PPU, rozsudek ze dne 27. května 2014.

[58] Hans Åkeberg Fransson, rozsudek cit. výše, § 34 a 37.

[59] V § 86 a 87 svého stanoviska generální advokát navrhoval „částečně autonomní výklad“ článku 50 Listiny s tím, že existuje ústavní tradice společná členským státům, která je v rozporu se současným výkladem článku 4 Protokolu č. 7 ze strany Soudu, jež „naráží na značnou rozšířenost a zakořenění systémů dvojí sankce, správní i trestní, ve členských státech“.

[60] To je přesně chápání rozsudku ve věci Fransson ze strany Soudu ve věcech Grande Stevens a ostatní, rozsudek cit. výše, § 229; Kapetanios a ostatní, rozsudek cit. výše, § 73; a Sismanidis a Sitaridis, rozsudek cit. výše, § 73. 

[61] Viz, z mnoha zdrojů opinio iuris, závěry Mezinárodní asociace pro trestní právo (IAPL) na Čtrnáctém kongresu pro trestní právo v říjnu 1989 („Pokud čin splňuje definice jak trestného činu, tak porušení správních předpisů, pachatel by neměl být trestán dvakrát; minimálně by se mělo při ukládání trestu u následného odsouzení v plném rozsahu přihlédnout k jakékoli sankci, jež už byla uložena za tentýž čin“) a na Sedmnáctém kongresu pro trestní právo v září 2004 („V každém případě je třeba se vyhnout kumulaci stíhání a sankcí trestní povahy“); Zásada č. 9 Princetonských zásad univerzální jurisdikce, 2001; a Anke Biehler a kol. (uspoř.), Freiburg Proposal on Concurrent Jurisdictions and the Prohibition of Multiple Prosecutions in the European Union, 2003.

[62] IAPL, Čtrnáctý mezinárodní kongres, cit. výše: „Dekriminalizace přestupků je v souladu se zásadou subsi­diarity trestního práva, a je tudíž vítaná.“

[63] A. Menarini Diagnostics S. R. L. proti Itálii, č. 43509/08, rozsudek ze dne 27. září 2011.

[64] Grande Stevens a ostatní, rozsudek cit. výše.

[65] Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a další, rozsudek ze dne 8. června 1976.

[66] Öztürk proti Německu, č. 8544/79, rozsudek pléna ze dne 21. února 1984: „Nezáleží příliš na tom, zda ustanovení porušené A. Öztürkem směřuje k ochraně práv a zájmů ostatních či k pouhému dodržování poža­davků silničního provozu.“

[67] Tamtéž, § 54. „Relativně malá závažnosti sankce… nemůže delikt zbavit v podstatě trestní povahy.“ Viz také Lutz proti Německu, č. 9912/82, rozsudek pléna ze dne 25. srpna 1987, § 55; a Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 31.

[68] Öztürk, rozsudek cit. výše, § 53: „Skutečnost, že se ve skutečnosti jednalo o přestupek, který by stěží poškodil pověst pachatele, nezakládá důvod k tomu, aby nespadal pod článek 6. Ve skutečnosti nic nenasvědčuje tomu, že trestný čin (criminal offence / infraction pénale) tak, jak je zmiňován v Úmluvě, zahrnuje jistou míru závažnosti.“

[69] Tamtéž: „bylo by v rozporu s předmětem a účelem článku 6, který zaručuje ‚každému, kdo bude obviněn z trestného činu‘, právo na soud a spravedlivý proces, pokud by stát mohl z působnosti tohoto článku vyjmout celou kategorii trestných činů, které by považoval za bagatelní.“

[70] Tamtéž.

[71] Tamtéž.

[72] K tomuto druhu trestných činů, viz Roxin, Täterschaft und Tatherrschaft, Berlín, 9. vydání, 2015, a Langer, Das Sonderverbrechen, Berlín, 1972. Akademická literatura rozlišuje mezi „pravými speciálními delikty“ (echte Sonderdelikte), které mohou být spáchány pouze osobou jistého právního postavení či v jisté situaci, a „nepravými speciálními delikty“ (unechte Sonderdelikte), které mohou být spáchány jakoukoli osobou, ale jsou postihovány vyšší sankcí, jsou-li spáchány osobou s jistým právním postavením či v jisté situaci. Soud tento rozdíl ve věci Öztürk nezmínil.

[73] Soudu je jasné, že dekriminalizace je spojena s méně závažnými trestnými činy, které nenesou společenské stigma (Lutz, rozsudek citovaný výše, § 57).

[74] Již jsem kritizoval tento trend ve svých stanoviscích k věci A. Menarini Diagnostics S. R. L., rozsudek cit. výše, a k věci Grande Stevens a ostatní, rozsudek cit. výše. 

[75] Viz mezi mnoha dalšími judikáty Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 178; a Ferrazzini proti Itálii, č. 44759/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 29.

[76] Nykänen proti Finsku, č. 11828/11, rozsudek ze dne 20. května 2014, § 38; Haarvig proti Norsku, č. 11187/05, rozhodnutí ze dne 11. prosince 2007; Nilsson proti Švédsku, č. 73661/01, rozhodnutí ze dne 13. prosince 2005; Rosenquist proti Švédsku, č. 60619/00, rozhodnutí ze dne 14. srpna 2004; Manasson proti Švédsku, č. 41265/98, rozhodnutí ze dne 8. dubna 2003; Göktan proti Francii, č. 33402/96, rozsudek ze dne 2. července 2002, § 48; a Malige proti Francii, č. 27812/95, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 35.

[77] Marguš proti Chorvatsku, č. 4455/10, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2014, § 139.

[78] Kurdov a Ivanov proti Bulharsku, č. 16137/04, rozsudek ze dne 31. května 2011, § 44.

[79] Bendenoun proti Francii, č. 12547/86, rozsudek ze dne 24. února 1994.

[80] Tamtéž, § 46.

[81] Janosevic proti Švédsku, č. 34619/97, rozsudek ze dne 23. července 2002.

[82] Västberga Taxi Aktiebolag a Vulic proti Švédsku, č. 36985/97, rozsudek ze dne 23. července 2002.

[83] Soud zdůraznil nesprávný argument: „Výsledné daňové přirážky byly uloženy v souladu s daňovou právní úpravou… směřovaly proti všem osobám povinným k dani ve Švédsku, a nikoli vůči určité skupině se zvláštním právním postavením“ (Janosevic, rozsudek cit. výše, § 68; Västberga Taxi Aktiebolag a Vulic, rozsudek cit. výše, § 79; a opět například ve věci S. C. IMH Suceava S. R. L. proti Rumunsku, č. 24935/04, rozsudek ze dne 29. října 2013, § 51).

[84] Jussila, cit. výše, § 41.

[85] Tamtéž, § 35.

[86] Tamtéž, § 36.

[87] Tamtéž, § 45.

[88] Ferrazzini, rozsudek cit. výše, § 29. Soud ve skutečnosti již několikrát posoudil slučitelnost opatření daňové politiky s článkem 1 Protokolu č. 1 (mezi nejvýznamnější patří NKM proti Maďarsku, č. 66529/11, rozsudek ze dne 14. května 2013; Koufaki a ADEDY proti Řecku, č. 57665/12 a 57657/12, rozhodnutí ze dne 7. května 2013; Da Conceição Mateus proti Portugalsku, č. 62235/12 a 57725/12, rozhodnutí ze dne 8. října 2013; a Da Silva Carvalho Rico proti Portugalsku, č. 13341/14, rozhodnutí ze dne 1. září 2014).

[89] Jussila, rozsudek cit. výše, § 38.

[90] Tamtéž, § 43; Grande Stevens a ostatní, rozsudek cit. výše, § 120; Kammerer proti Rakousku, č. 32435/06, rozsudek ze dne 12. května 2010, § 26; a Flisar proti Slovinsku, č. 3127/09, rozsudek ze dne 29. září 2011, § 36. Závěr ve věci Jussila, že veřejné jednání nebylo potřebné k projednání správních deliktů, byl vztažen na další procesní otázky pokryté článkem 6, jako byla přítomnost obviněného na jednání ve věcech Kammerer a Flisar.

[91] Ve skutečnosti je uplatnění kritéria společenského stigmatu v judikatuře Soudu velmi omezené. Je pravda, že Soud opakovaně poukázal na zvláštní společenské stigma, jež se sebou nese trestný čin mučení (viz z mnoha dalších judikátů Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71, rozsudek pléna ze dne 18. ledna 1978, § 167; Aksoy proti Turecku, č. 21987/93, rozsudek ze dne 18. prosince 1996, § 64; Aydın proti Turecku, č. 23178/94, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 1997, § 83–84 a 86; Selmouni proti Francii, č. 25803/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 74; Dikme proti Turecku, č. 20869/92, rozsudek ze dne 11. července 2000, § 94–96; a Batı a ostatní proti Turecku, č. 33097/96 a 57834/00, rozsudek ze dne 3. června 2004, § 116). Mimo těchto věcí bylo tohoto kritéria použito zřídka. Někdy Soud odkazuje na společenské stigma, které s sebou nese odsouzení, jako na faktor, který je třeba vzít v potaz s ohledem na potřebu, aby se obžalovaný zúčastnil řízení osobně (u vraždy viz Chopenko proti Ukrajině, č. 17735/06, rozsudek ze dne 15. ledna 2015, § 64; u korupce viz Suuripää proti Finsku, č. 43151/02, rozsudek ze dne 12. ledna 2010, § 45), či pro určení, že situace stěžovatele již musela být značně dotčena opatřeními, která policie přijala v předběžném řízení (u sexuálního zneužívání nezletilého viz Subinski proti Slovinsku, č. 19611/04, rozsudek ze dne 18. ledna 2007, § 68). Závěr učiněný ve věci Suuripää byl vztažen na případ správního daňového deliktu ve věci Pákozdi proti Maďarsku (č. 51269/07, rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, § 39). V jiných věcech Soud uvedl, že trestné činy, jež se trestají vězením, s sebou nesou značnou míru stigmatu, když byl odsouzený odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 let (Popa a Tanasescu proti Rumunsku, č. 19946/04, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 46), 4 roky (Sándor Lajos Kiss proti Maďarsku, č. 26958/05, rozsudek ze dne 29. září 2009, § 24) nebo byl odsouzen k pod­míněnému trestu odnětí svobody (Goldmann a Szénászky proti Maďarsku, č. 17604/05, rozsudek ze dne 30. listopadu 2010, § 20) a nebo dokonce k pokutě (Taláber proti Maďarsku, č. 37376/05, rozsudek ze dne 29. září 2009, § 27). Jindy Soud prostě potvrdil, že jisté právní zájmy, jako je dodržování pravidel požární bezpečnosti, ochrana spotřebitele či městská stavební plánovací politika, nespadají do oblasti trestního práva, aniž zmínil nedostatek společenského stigmatu (Kurdov a Ivanov, rozsudek cit. výše, § 43; S. C. IMH Suceava S. R. L., rozsudek cit. výše, § 51; a Inocêncio proti Portugalsku, č. 43862/98, rozhodnutí ze dne 11. ledna 2001). Ve věci Segame SA proti Francii (č. 4837/06, rozsudek ze dne 7. června 2012, § 59) Soud konstatoval, že dodatečná daň na umělecká díla a s tím spojené sankce „se liší od tvrdého jádra trestního práva pro účely Úmluvy“. Ve věci Grande Stevens a ostatní (rozsudek cit. výše, § 122) Soud poukázal na to, že bez ohledu na finanční závažnost s sebou sankce, které byly stěžovatelům uloženy, nesly „značnou míru stigmatu“ a že prav­děpodobně nepříznivě ovlivnily profesní čest a pověst dotčených osob. Proto je zásadní kritérium společenského stigmatu někdy spojováno se sankcemi, které lze za delikt uložit, zatímco u vraždy, mučení, korupce či sexuálního zneužívání nezletilých je spojováno s povahou jednání. Nakonec Soud také odmítl tautologické, organické kritérium, dle kterého delikty, které řeší správní či „přestupkové“ soudy, jsou správní povahy, a je tudíž nemožné je kva­lifikovat jako „trestní“ (viz Tomasović proti Chorvatsku, č. 53785/09, rozsudek ze dne 18. října 2011, § 22).

[92] Uplatnění tohoto kritéria vyvolalo nešťastná rozhodnutí jako ve věci Inocêncio (rozhodnutí cit. výše), které nepovažovalo dotčené správní delikty (contraordenações) za trestní, přestože portugalské contraordenações byly strukturovány přesně jako německé Ordnungswidrigkeiten, se kterými bylo nakládáno jako s „trestními“ ve věci Öztürk (srovnej německý zákon o správních deliktech z roku 1968, Gesetz über Ordnungswidrigkeiten, a portugalský zákon o správních deliktech z roku 1982, Regime Geral das Contraordenações).

[93] Viz § 66 a 67 rozsudku.

[94] Storbråten proti Norsku, č. 12277/04, rozhodnutí ze dne 11. února 2007.

[95] Mjelde proti Norsku, č. 11143/04, rozhodnutí ze dne 11. února 2007.

[96] Haarvig, rozhodnutí cit. výše.

[97] Článek 4 Protokolu č. 7 byl například vztažen na správní sankce, jako je daňové penále ve výši 40 % a 80 % dlužné daně (Ponsetti a Chesnel proti Francii, č. 36855/97 a 41731/98, rozhodnutí ze dne 14. září 1999), na správní sankce doplňující tresty ukládané v trestním řízení (Maszni proti Rumunsku, č. 59892/00, rozsudek ze dne 21. září 2006) a na občanskoprávní sankce (Storbråten, rozhodnutí cit. výše).

[98] Soud definoval idem factum jako „totéž jednání týchž osob v tentýž čas“ (Maresti proti Chorvatsku, č. 55759/07, rozsudek ze dne 25. června 2009, § 63; Muslija proti Bosně a Hercegovině, č. 32042/11, rozsudek ze dne 14. ledna 2014, § 34). Judikatura Soudního dvora zaujala stejný postoj pro účely článku 54 ÚPSD (viz Van Esbroeck, rozsudek cit. výše, § 27, 32 a 36; Kretzinger, rozsudek cit. výše, § 33 a 34; Van Straaten, rozsudek cit. výše, § 41, 47 a 48; a Kraaijenbrink, rozsudek cit. výše, § 30).

[99] Sergey Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 82 a 84. Není namístě analyzovat umělý charakter summa divisio mezi idem factum a idem legem. Idem factum je do jisté míry podmíněno apriorním uchopením relevantních skutečností ve světle trestního práva. To platí obzvláště u pokračujících deliktů.

[100] Oliveira proti Švýcarsku, č. 25711/94, rozsudek ze dne 30. června 1998.

[101] Viz mé oddělené stanovisko ve věci Rohlena proti České republice, č. 59552/08, rozsudek velkého senátu ze dne 27. ledna 2015, § 9.

[102] Doslova odkazuje na individuální povahu práva: viz Sergey Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 81.

[103] Tamtéž, § 110, a pro předchozí příklad viz Franz Fischer proti Rakousku, č. 37950/97, rozsudek ze dne 29. května 2001, § 29.

[104] Jak bylo vysvětleno výše, v tom spočívá ideologie na pozadí Sedmého dodatku k Ústavě Spojených států amerických a části II kapitoly V článku 8 Francouzské ústavy z roku 1791, která ukazuje, že je rozsudek Sergey Zolotukhin v souladu s historickým, pro persona chápáním této zásady v moderní době.

[105] Sergey Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 97 a 121. Nemusí to být úmysl, ale je skutečností, že v některých dalších věcech Soud srovnává „základní znaky“ deliktu za účelem stanovení idem (k některým příkladům po věci Zolotukhin viz Muslija, rozsudek cit. výše, § 34; Asadbeyli a ostatní proti Ázerbájdžánu, č. 3653/05, 14729/05, 20908/05, 26242/05, 36083/05 a 16519/06, rozsudek ze dne 11. prosince 2012, § 157; a Ruotsalainen proti Finsku, č. 13079/03, rozsudek ze dne 16. června 2009, § 56).

[106] Sergey Zolotukhin, rozsudek cit. výše, § 107 a 108.

[107] To také bylo tvrzením vlády (viz § 72 rozsudku).

[108] Västberga Taxi Aktiebolag a Vulic, rozsudek cit. výše, § 93.

[109] Franz Fischer, rozsudek cit. výše, § 29.

[110] Viz § 14[2] rozsudku.

[111] Věc Sergej Zolotukhin se zabývá dvěma po sobě jdoucími řízeními: správní řízení bylo skončeno dne 4. ledna 2002 a trestní řízení bylo zahájeno dne 23. ledna 2002 a bylo skončeno dne 15. dubna 2003.

[112] Zigarella proti Itálii, č. 48154/99, rozhodnutí ze dne 3. října 2002; a Falkner proti Rakousku, č. 6072/02, rozhodnutí ze dne 30. září 2004. V § 36 rozsudku senátu ve věci Sergey Zolotukhin zaujal Soud stejný postoj, ale § 115 rozsudku velkého senátu se opakování téže věty vyhýbá. Velký senát pouze připouští, že se to může týkat stěžovatele, který přišel o postavení „oběti“ tam, kde vnitrostátní orgány zahájí dvě řízení, ale později uznají porušení zásady ne bis in idem a poskytnou řádnou nápravu například tím, že ukončí či zruší druhé řízení a ponechají ho bez účinků. Soud tudíž neodkazuje na záměrné zahájení druhého řízení jako na podmínku pro závěr o porušení zásady ne bis in idem a jako podmínku nepřijatelnosti stížnosti pouze vyžaduje, aby bylo na vnitrostátní úrovni výslovně uznáno porušení. Později se Soud k formulaci použité ve věci Zigarella naneštěstí vrátil ve věcech Maresti (rozsudek cit. výše, § 66) a Tomasović (rozsudek cit. výše, § 29), viz ale důležité oddělené stanovisko soudce Sicilianose v posledně jmenované věci.

[113] Garaudy proti Francii, č. 65831/01, rozhodnutí ze dne 24. června 2003.

[114] Zigarella, rozhodnutí cit. výše. Podle Úmluvy může vyvstat problém, když běží dvě či více trestních řízení souběžně proti témuž obžalovanému na základě týchž skutečností, a to dokonce i před vydáním pravomocného rozhodnutí v jednom z nich. Situace lis pendens, která nutí obžalovaného předložit několik obhajovacích strategií před různými orgány, vyvolává problém nespravedlivosti.

[115] Tomasović, rozsudek cit. výše, § 30 a 32; Muslija, rozsudek cit. výše, § 37; a Milenković proti Srbsku, č. 50124/13, rozsudek ze dne 1. března 2016, § 46.

[116] Nilsson, rozhodnutí cit. výše.

[117] Boman proti Finsku, č. 41604/11, rozsudek ze dne 17. února 2015.

[118] Glantz proti Finsku, č. 37394/11, rozsudek ze dne 20. května 2014.

[119] Nykänen, rozsudek cit. výše.

[120] Lucky Dev, rozsudek cit. výše.

[121] Rinas proti Finsku, č. 17039/13, rozsudek ze dne 27. ledna 2015.

[122] Österlund proti Finsku, č. 53197/13, rozsudek ze dne 10. února 2015.

[123] Glantz, rozsudek cit. výše, § 62.

[124] Stejné argumentace bylo použito ve věci Nykänen (rozsudek cit. výše, § 52 – daňové řízení bylo zahájeno dne 28. listopadu 2005 a skončeno dne 1. dubna 2009, zatímco trestní řízení bylo zahájeno dne 19. srpna 2008 a bylo pravomocně skončeno dne 1. září 2010) a ve věci Lucky Dev (rozsudek cit. výše, § 63 – daňové řízení bylo zahájeno dne 1. června 2004 a bylo skončeno dne 20. října 2009 a trestní řízení bylo zahájeno dne 5. srpna 2005 a pravomocně skončeno 8. ledna 2009).

[125] Rinas, rozsudek cit. výše, § 56.

[126] Podobná situace nastala ve věci Österlund (rozsudek cit. výše, § 51).

[127] Häkkä proti Finsku, č. 758/11, rozsudek ze dne 20. května 2014, § 50–52.

[128] Tamtéž, § 52.

[129] Kiiveri proti Finsku, č. 53753/12, rozsudek ze dne 10. února 2015.

[130] Tamtéž, § 36.

[131] Odkazuji na věci Grande Stevens a ostatní (rozsudek cit. výše), Kapetanios a ostatní (rozsudek cit. výše) a Sismanidis a Sitaridis (rozsudek cit. výše); ve všech Soud rozhodl jednomyslně.

[132] Viz § 96 rozsudku.

[133]131 Viz § 15[1] rozsudku.

[134] R. T. proti Švýcarsku, č. 31982/96, rozhodnutí ze dne 30. května 2000.

[135] Nilsson, rozhodnutí cit. výše.

[136] Ve věci  R. T. proti Švýcarsku bylo správní řízení zahájeno dne 11. května 1993 a skončeno rozhodnutím Federálního soudu dne 5. prosince 1995, zatímco trestní řízení bylo skončeno uložením trestního příkazu dne 9. června 1993, proti němuž nebylo podáno odvolání. Ve věci Nilsson bylo trestní řízení skončeno dne 24. června 1999, jelikož proti rozsudku Okresního soudu v Moře nebylo podáno odvolání, zatímco správní řízení bylo zahájeno dne 5. května 1999 a skončeno dne 11. listopadu 1999. V posléze zmíněné věci byla správní sankce uložena poté, co trestní sankce nabyla právní moci. V prvně zmíněné věci byla správní sankce uložena před uložením trestní sankce. Tyto věci nejsou podobné. Přesto s nimi většina zachází, jako kdyby byly.

[137] Lucky Dev, rozsudek cit. výše, § 54; Nykänen, rozsudek cit. výše, § 43; a Häkkä, rozsudek cit. výše, § 50–52.

[138] Lucky Dev, rozsudek cit. výše, § 62; Österlund, rozsudek cit. výše, § 50 a 51; a Rinas, rozsudek cit. výše, § 55 a 56.

[139] Nykänen, rozsudek cit. výše, § 51 a 52, a Häkkä, rozsudek cit. výše, § 50 a 52.

[140] Viz argument vlády v § 84 rozsudku.

[141] Viz tento argument v § 119 rozsudku.

[142] Ve stejném ohledu viz Vysvětlující zpráva ke Stanovisku Parlamentního shromáždění Rady Evropy k návrhu Protokolu č. 15, kterým se mění Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, dokument 13154, ze dne 28. března 2013, § 8.

[143] Viz § 127 rozsudku.

[144] Pro dobrý příklad nerovnováhy sil správních orgánů a účastníka správního řízení viz mé stanovisko připojené ve věci Grande Stevens a ostatní, rozsudek cit. výše.

[145] Viz stanovisko vlády ze dne 11. listopadu 2015, s. 29.

[146] Janosevic, rozsudek cit. výše, § 69.

[147] Jussila, rozsudek cit. výše, § 38.

[148] Viz § 47 rozsudku.

[149] Jak Soud jasně uznal ve věci Kurdov a Ivanov (rozsudek cit. výše, § 40) s odkazem na nezbytný represivní cíl peněžitých správních sankcí.

[150] Viz § 50 rozsudku.

[151] V mezích tohoto stanoviska není možné se pustit do ohromné akademické diskuse o účelech správních deliktů a obzvláště jejich „skrytých“ účelech. Jako úvod do této diskuse viz James Goldschmidt, Das Verwaltungs­strafrecht. Eine Untersuchung der Grenzgebiete zwischen Strafrecht und Verwaltungsrecht auf rechts­geschichtlicher und rechtsvergleichender Grundlage, Berlín, 1902; Erik Wolf, „Die Stellung der Verwaktungs­delikte im Strafrechtssystem“ v Beiträge zur Strafrechtswissenschaft. Festgabe für Reinhard von Frank, II, Tübingen, 1930; Schmidt, “Straftaten und Ordnungswidrigkeiten” v Juristen Zeitung, 1951; Mattes, Unter­su­chungen zur Lehre von der Ordnungswidrigkeiten, Berlín, 1972; Paliero, Minima non curat praetor, Ipertrofia del diritto penale e decriminalizzazione dei reatti bagatellari, Padova, 1985; a Delmas-Marty a kol., Punir sans juger? De la répression administrative au droit administratif pénal, Paříž, 1992.

[152] Ruotsalainen, rozsudek cit. výše, § 56.

[153] Viz, jako úvod k této právní otázce, poznámky k § 10 a 11 v Rebman a kol., Gesetz über Ordnungswidrigkeiten, Kommentar, třetí vydání, Stuttgart, 2016, a Karlsruher Kommentar zum Gesetz über Ordnungswidrigkeiten, čtvrté vydání, Mnichov, 2014.

[154] Viz § 64 rozsudku.

[155] Camilleri proti Maltě, č. 42931/10, rozsudek ze dne 22. ledna 2013.

[156] Postoj norského nejvyššího státního zástupce po rozsudku ve věci Sergej Zolotukhin by nemohl být jasnější: „V návaznosti na změny v judikatuře Evropského soudu je třeba použít ‚jednokolejný‘ systém i v případě běžného daňového penále.“ Viz § 48 a 64 rozsudku.

[157] Viz § 132 rozsudku. Většina neříká ani slovo o řešení, jež existuje v některých zemích, založeném na spolupráci mezi správními orgány a orgány činnými v trestním řízení za účelem určení správného postupu. 

[158] Viz § 130 rozsudku.

[159] Viz stanovisko vlády ze dne 11. listopadu 2015, strana 8. Vláda také tvrdí, že správní řízení jsou výhodná kvůli rychlejšímu průběhu vyšetřování a posouzení.

[160] Viz § 132 rozsudku.

[161] Tento návrh byl učiněn ve věci Kapetanios a ostatní (rozsudek cit. výše, § 72) a Sismanidis a Sitaridis (rozsudek cit. výše, § 72).

[162] Grande Stevens a ostatní, rozsudek cit. výše, § 218.

[163] Tamtéž, § 237. Je užitečné zohlednit výše citované závěry IAPL z roku 2004: „‚Bis‘, tedy kumulace, jíž je třeba se vyhnout, se nevztahuje pouze na sankce; brání již novému stíhání.“

[164] Grande Stevens a ostatní, rozsudek cit. výše, § 216.

[165] Tamtéž, § 229.

[166] Viz § 118 tohoto rozsudku. Směrnice 2014/57/EU ze dne 16. dubna 2014 o trestních sankcích za zneužívání trhu, která akceptuje kombinovaný systém (bod 23 odůvodnění), musí být vykládána společně s nařízením (EU) č. 596/2014 ze dne 16. dubna 2014 (bod 72 odůvodnění). Evropský zákonodárce nevyřešil problém zásady ne bis in idem a raději přehodil horký brambor na státy. Uložení trestních sankcí na základě povinných deliktů stanovených v nové směrnici a správních sankcí u nepovinných deliktů stanovených v novém nařízení (čl. 30 odst. 1: „mohou rozhodnout, že ne[stanoví]“) by neměla vést k porušení zásady ne bis in idem.

[167] Ve věci Kapetanios a ostatní (rozsudek cit. výše); viz stížnost č. 3453/12 o správním řízení probíhajícím od listopadu 1989 do června 2011 a trestním řízení probíhajícím od roku 1986 do listopadu 1992; stížnost č. 42941/12 o správním řízení probíhajícím od září 1996 do listopadu 2011 a trestním řízení probíhajícím od roku 1988 do června 2000; a nakonec stížnost č. 9028/13 o správním řízení probíhajícím od roku 2011 do února 2012 a trestním řízení skončeném v květnu 1998.

[168] Sismanidis a Sitaridis (rozsudek cit. výše): viz stížnost č. 66602/09 o správním řízení probíhajícím od září 1996 do května 2009 a trestním řízení probíhajícím od prosince 1994 do dubna 1997; a stížnost č. 71879/12 o správním řízení probíhajícím od listopadu 1996 do února 2012 a trestním řízení probíhajícím od roku 1998 do února 1999.

[169] Kapetanios a ostatní, rozsudek cit. výše, § 71 a 72. Francouzské znění rozsudku ve věci Sergey Zolotukhin je výmluvnější, jelikož v § 83 zahrnuje nebezpečí nového stíhání (risque de nouvelles poursuites) vedle nového soudního projednání. Viz také § 59 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Van Straaten, rozsudek cit. výše: „zahájení trestního řízení v jiném smluvním státě pro tentýž čin [by] v případě pravomocného zproštění obžaloby pro nedostatek důkazů ohrozilo zásady právní jistoty a legitimního očekávání“.

[170] Viz Kapetanios a ostatní, rozsudek cit. výše, § 66. To je přesně závěr učiněný ve věci Melo Tadeu proti Portugalsku (č. 27785/10, rozsudek ze dne 23. října 2014, § 64): „Soud se domnívá, že osvobození v trestním řízení musí být vzato v úvahu v jakémkoli dalším řízení, ať už trestním, či nikoli.“

[171] Lucky Dev, rozsudek cit. výše, § 60.

[172] Kapetanios a ostatní, rozsudek cit. výše, § 88, a Sismanidis a Sitaridis, rozsudek cit. výše, § 58.

[173] Viz stanovisko vlády ze dne 11. listopadu 2015, strana 8.

[174] Věc C-213/00 P, Italcementi SpA proti Evropské komisi, stanovisko generálního advokáta ze dne 11. února 2003, § 96, a věc C-150/05, cit. výše, stanovisko téhož generálního advokáta ze dne 8. června 2006, § 58. Názor vyjádřený v § 107 tohoto rozsudku, že se zásada ne bis in idem týká převážně procesních otázek („týká se zejména práva na spravedlivý proces“) a méně hmotněprávních otázek („týká se trestního práva hmotného v menší míře než článek 7“), je tudíž zásadně nesprávný.

[175] Většina zdůrazňuje „zájmy na účinnosti“ (viz § 134 rozsudku). 

[176] Viz § 85 rozsudku, kde se odkazuje na výslovný argument vlády, že odůvodnění rozsudku ve věci Jussila, vztahující se k článku 6, lze použít na článek 4 Protokolu č. 7. Tento argument očividně přehlíží povahu posledně uvedeného článku, jenž je absolutní a od něhož nelze odstoupit.

[177] Viz rozsudky Okresního soudu ve Follu ze dne 2. března 2009 a Městského soudu v Oslu ze dne 30. září 2009.

[178] Viz § 127 rozsudku.

[179] Viz § 134 rozsudku.

[180] Viz § 124 rozsudku.

Full & Egal Universal Law Academy