© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 23. března 2017 ve věci č. 53251/13 – A. – M. V. proti Finsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že rozhodnutí vnitrostátních soudů, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele, dospělého mentálně postiženého muže, o změnu opatrovníka, jelikož jeho dosavadní mu neumožnil přestěhování k bývalým pěstounským rodičům, byla dostatečně a přesvědčivě odůvodněna a nedošlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V červnu 2009 byl soudem stěžovateli, mentálně postiženému dospělému muži, jmenován opatrovník za účelem správy jeho finančních záležitostí. Soud rovněž zmocnil opatrovníka k řešení osobních záležitostí stěžovatele v rozsahu, v jakém stěžovatel neporozumí jejich významu. V únoru 2011 opatrovník na základě psychologického posudku odmítl umožnit stěžovateli proti jeho přání přestěhovat se do odlehlé vesnice v severním Finsku ke svým bývalým pěstounským rodičům. Opatrovník uvedl, že je v nejlepším zájmu stěžovatele zůstat v místě stávajícího bydliště, kde má příbuzné a lepší vzdělávací a pracovní možnosti než na vesnici, kde zná pouze své pěstounské rodiče. Nadto stěžovatel nebyl schopen pochopit důsledky přestěhování.
Stěžovatel se obrátil na soud s žádostí o ustanovení jiného opatrovníka. V červnu 2011 soud po osobním výslechu stěžovatele a dalších svědků, včetně jeho opatrovníka a bývalých pěstounských rodičů, žádost zamítl. Soud na základě znaleckého posudku uvedl, že stěžovatelovy rozhodovací schopnosti jsou na úrovni šesti až devíti letého dítěte a že není schopen domyslet důsledky změny bydliště. V místě stávajícího bydliště žil v prostředí mentálně postižených dospělých osob, byl zaměstnán a měl možnost se vzdělávat. Vzhledem k izolované poloze místa plánovaného bydliště by uvedené možnosti ztratil. Bylo tudíž v jeho nejlepším zájmu nestěhovat se k bývalým pěstounským rodičům. Soud uzavřel, že opatrovník nepřekročil své kompetence a nebyl důvod jej měnit. V květnu 2012 rozsudek potvrdil odvolací soud.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Na poli článku 8 Úmluvy stěžovatel namítal, že jeho přání týkající se místa bydliště a vzdělání nebylo respektováno a nebylo vyhověno jeho žádosti o změnu opatrovníka.
A.Obecné zásady
Soud úvodem poznamenal, že jádrem projednávané věci je odmítnutí vnitrostátních soudů změnit opatření opatrovníka, který stěžovateli neumožnil zvolit si místo pobytu a osoby, se kterými chce žít. Soud záležitost posoudil ve světle principů upravujících zásahy státu do soukromého a rodinného života jednotlivců ve smyslu článku 8 Úmluvy se zvláštním důrazem na pozitivní závazky státu vztahující se k ochraně osob ve zvláště zranitelném postavení. Stěžovatel sice nepodal stížnost na poli článku 14 Úmluvy, nicméně dle Soudu je vzhledem k jeho osobě mentálně postiženého mladého muže třeba se zabývat i optikou zákazu diskriminace, přičemž k diskriminaci dle článku 14 Úmluvy dochází v případě rozdílného zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci nebo v případě stejného zacházení s osobami, které jsou v podstatně odlišné situaci, pokud pro takový postup neexistuje objektivní a rozumné odůvodnění (Thlimmenos proti Řecku, č. 34369/97, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 44).
Soud připomněl, že v případě zásahu státu do práv stěžovatelů a pozitivních závazků státu ve smyslu článku 8 Úmluvy, jsou použitelné principy týkající se odůvodnění na poli čl. 8 odst. 2 Úmluvy v zásadě obdobné. Pozitivní závazky státu mohou vyžadovat přijetí opatření za účelem zvláštní ochrany osob ve zvláště zranitelném postavení (Paposhvili proti Belgii, č. 41738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016, § 221).
V projednávané věci se námitka stěžovatele týká situace, kdy se stěžovatel ve vztahu ke svobodě volby místa pobytu ocitl v jiném postavení z důvodu svého mentálního postižení. Jeho právo na sebeurčení bylo omezeno prostřednictvím pravomocí svěřených opatrovníkovi. Pokud se omezení základních práv týká zvláště zranitelné skupiny osob, která v minulosti trpěla diskriminačním zacházením ústícím například v sociálním vyloučení, je prostor pro uvážení státu podstatně užší. Toto diskriminační zacházení mohlo nabýt kupříkladu i podoby legislativních stereotypů, které vylučují individuální posouzení potřeb a schopností daných osob (Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42). Mezi takové skupiny osob patří i osoby se zdravotním postižením (Glor proti Švýcarsku, č. 13444/04, rozsudek ze dne 30. dubna 2009, § 84).
Soud zopakoval, že dle své ustálené praxe bere za účelem výkladu Úmluvy a určení, zda u předmětné problematiky existuje společný standard, v úvahu rovněž příslušné mezinárodní dokumenty a zprávy, přičemž rozhodne, které jsou pro tento účel relevantní a jakou váhu je třeba jim přiznat. V daném případě vzal v úvahu Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením ve světle výkladu, který ji dává Výbor OSN pro práva se zdravotním postižením, a též související dokumenty přijaté orgány Rady Evropy.
B.Použití těchto zásad na projednávanou věc
V daném případě byl stěžovateli krátce po dosažení věku 18 let, tedy před napadeným řízením, jmenován opatrovník, proti čemuž stěžovatel nebrojil. Stížnost se týká odmítnutí soudů změnit rozhodnutí opatrovníka, jehož výsledkem byla nemožnost stěžovatele sám se rozhodnout kde a s kým chce žít. Dle Soudu tak došlo k zásahu do práva stěžovatele na soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Zásah byl v souladu se zákonem o výkonu opatrovnictví a jeho legitimním cílem, kterým byla ochrana zdraví a celkového blahobytu stěžovatele. Zbývalo tudíž posoudit, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti.
V dané věci byl dle vnitrostátního práva opatrovník povinen jednat v nejlepším zájmu stěžovatele, avšak bez ohledu na jeho přání, pakliže stěžovatel neporozuměl významu dotčené záležitosti. Prostor pro uvážení ponechaný státu je omezený v případě, kdy je dotčen zvlášť významný aspekt existence či identity jednotlivce (Dubská a Krejzová proti České republice, č. 28859/11 a 28473/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 178), stejně jako v případech, kdy se jedná o osobu ve zvláště zranitelném postavení, se kterou je zacházeno odlišně na základě důvodů nevztahujících se k předmětným individuálním okolnostem. Soud musí zejména posoudit, zda rozhodovací proces vedoucí k zásahu byl spravedlivý a respektující zájmy jednotlivce zaručené článkem 8 Úmluvy.
Dle finské legislativy jmenování opatrovníka nezbavuje opatrovance svéprávnosti, ani ji neomezuje. Dává opatrovníkovi právo zastupovat opatrovance v záležitostech majetkových a finančních v rozsahu stanoveném v rozhodnutí soudu, nicméně nezbavují opatrovance možnosti jednat sám. V případě stěžovatele soud určil, že opatrovník jedná v záležitostech vztahujících se k osobě stěžovatele, jejichž významu stěžovatel není schopen porozumět.
Soud dále poznamenal, že soudy vzaly v úvahu znalecký posudek a vyjádření stěžovatele, kterého osobně vyslechly, stejně jako řadu dalších svědků, a dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl zjevně schopen porozumět významu předmětné záležitosti, zejména plánu odstěhovat se na odlehlé místo, kde by žil se svými bývalými pěstouny. Soudy vzaly rovněž v potaz důkazy o intelektuální kapacitě stěžovatele a současné okolnosti a očekávané následky jeho přestěhování a vyslovily pochybnosti, zda plán na stěhování představoval skutečnou vůli stěžovatele. Dle Soudu je zásadně věcí vnitrostátních soudů posoudit předložené důkazy, a ačkoli Soud není jejich závěry vázán, k odchýlení od skutkových zjištění vnitrostátních soudů jsou nutné přesvědčivé důvody. Takové důvody v projednávané věci Soud neshledal. Dle znaleckého posudku byly rozhodovací dovednosti stěžovatele na úrovni dítěte ve věku mezi šesti a devíti lety. Nadto bylo nesporné, že vyjma skutečnosti, že stěžovatel měl s bývalými pěstouny blízký vztah, plán odstěhovat se do vzdáleného a izolovaného místa v severním Finsku by znamenal radikální změnu v jeho životních podmínkách. Dle Soudu se rozhodnutí soudů a opatrovníka zakládalo na konkrétních individuálních okolnostech týkajících se stěžovatele a bylo přijato po důkladném posouzení všech aspektů případu. Podstatné je, že rozhodnutí se nezakládalo na kvalifikaci stěžovatele jako osoby se zdravotním postižením, ale na zjištění, že v tomto konkrétním případě postižení způsobilo, že stěžovatel nebyl schopen porozumět významu a následkům konkrétního rozhodnutí, které si přál učinit a zájem stěžovatele vyžadoval, aby se do věci vložil opatrovník.
V dané věci byla zachována spravedlivá rovnováha mezi respektem k důstojnosti a právu na sebeurčení jednotlivce a potřebou chránit zájmy jednotlivce ve zvláště zranitelném postavení. Stěžovatel byl zapojen do rozhodovacího procesu, byl osobně soudem vyslechnut a mohl vyslovit svá přání. Zásah byl přiměřený okolnostem případu a byl předmětem přezkumu nezávislými a nestrannými soudy. Přijaté opatření bylo rovněž v souladu s legitimním cílem ochrany zdraví a v širším smyslu blahobytu stěžovatele.
Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí je založeno na relevantním a dostatečném odůvodnění a že odmítnutí nevyhovět přání stěžovatele změnit místo bydliště bylo přiměřené sledovanému cíli. Článek 8 Úmluvy tak nebyl porušen.
Full & Egal Universal Law Academy