© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. prosince 2017 ve věci č. 60342/16 – A. proti Švýcarsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vyhoštěním stěžovatele do Íránu by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, íránský státní příslušník, žádal ve Švýcarsku, na jehož území vstoupil v roce 2009, opakovaně o udělení mezinárodní ochrany.
Poprvé v roce 2009 uvedl jméno L. B., že na švýcarské území vstoupil neoprávněně a že se v Íránu zúčastnil demonstrací proti režimu, byl vězněn a mučen, ale podařilo se mu uprchnout. Tato žádost byla v roce 2013 zamítnuta jako vnitřně rozporná a dostatečně nepodložená.
Podruhé na podzim 2013 uvedl jméno A. a dovolával se svého obrácení na křesťanskou víru v srpnu 2013 a hloubky svého nového náboženského přesvědčení. Švýcarské úřady a nejvyšší správní soud dospěly v roce 2014 k závěru, že pouhý přestup ke křesťanství nezakládá riziko špatného zacházení, ledaže by upoutával ke své víře pozornost veřejnosti, což podle všeho nebyl stěžovatelův případ. Íránské orgány navíc o jeho přestupu nejspíše nejsou informovány.
V květnu 2016 stěžovatel požádal o dočasné přijetí na území. Poukazoval na přestup ke křesťanství, aktivní zapojení do života křesťanské komunity ve Švýcarsku, účast na demonstraci proti porušování lidských práv a pronásledování křesťanů v Íránu a podepsání protestního dopisu. V červnu 2016 úřady žádost zamítly s tím, že stěžovatel neuvedl oproti předchozímu řízení nové podstatné argumenty. V křesťanském hnutí nezastával žádnou vůdčí úlohu a nestal se veřejně exponovanou osobou. Ačkoli si íránské úřady jsou vědomy toho, že se íránští občané někdy dovolávají svého obrácení na křesťanskou víru, aby dosáhli přiznání postavení uprchlíka, neznamená to bezprostředně riziko špatného zacházení. Nadto je možné v Íránu diskrétně a v soukromí praktikovat i jiná náboženství než islám. Úvahy úřadů plně sdílel také nejvyšší správní soud, který v srpnu 2016 odmítl stěžovatelův návrh na přezkum pro zjevnou neopodstatněnost.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy
Soud nejprve odkázal na nedávnou judikaturu velkého senátu (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 16. ledna 2014, § 110–127), v níž shrnul základní zásady použitelné v podobných věcech. Dodal, že Soud riziko špatného zacházení zpravidla posuzuje podle skutečností, jež žalovanému státu byly nebo měly být známy v době vyhoštění; pokud k němu však dosud nedošlo, děje se tak podle aktuální situace v době řízení před Soudem (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 133). Stěžovatel s ohledem na přetrvávající předběžné opatření Soudu dosud vyhoštěn nebyl.
Soud nepovažoval současnou obecnou situaci v Íránu z lidsko-právního pohledu za natolik nebezpečnou, aby sama o sobě představovala překážku vyhoštění jakéhokoli íránského státního příslušníka. Proto bylo třeba posoudit stěžovatelovy osobní okolnosti, tedy zejména zda ho jeho přestup na křesťanskou víru může při vyhoštění do Íránu vystavit skutečnému riziku porušení článku 2 a 3 Úmluvy.
Podle Soudu vnitrostátní orgány na rozdíl od okolností výše citované věci F. G. proti Švédsku – v níž dospěl k závěru, že by došlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy, pokud by stěžovatel byl vrácen do Íránu bez nového posouzení důsledků jeho přestupu ke křesťanství – tyto možné důsledky v projednávané věci důkladně posoudily.
Ve věci T. M. a Y. A. proti Nizozemsku (č. 209/16, rozhodnutí ze dne 5. července 2016) Soud s ohledem na předchozí vnitrostátní řízení neměl důvod zpochybnit důkladně odůvodněné závěry vnitrostátních orgánů, podle nichž nebyl přestup stěžovatelů ke křesťanství důvěryhodný. V projednávané věci sice vnitrostátní orgány, navzdory určitým pochybnostem, své zamítavé rozhodnutí nezaložily na nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele, že se obrátil na křesťanskou víru, ale především zdůraznily, že takové osoby by byly vystaveny riziku špatného zacházení v Íránu pouze za předpokladu, že by svoji víru projevovaly způsobem, který by tamní úřady vnímaly jako hrozbu. To by však vyžadovalo určitou míru veřejné exponovanosti, což nebyl stěžovatelův případ.
Soud navíc odlišil projednávanou věc od věcí Bundesrepublik Deutschland proti Y a Z (C-71/11 a
C-99/11, rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. září 2012), v nichž vnitrostátní orgány mimo jiné zjistily, že dotyční žadatelé o azyl jsou silně věřící osoby a považují výkon svého náboženského vyznání na veřejnosti za nezbytný k tomu, aby jim bylo umožněno zachovat si náboženskou identitu.
Soud závěrem poukázal na to, že vnitrostátní orgány stěžovatele k otázce jeho přestupu ke křesťanství osobně vyslechly, že jeho věc byla přezkoumána na dvou stupních ve dvou řízeních a že nejsou známky toho, že by řízení trpěla vadami. Přihlédl rovněž k odůvodnění závěrů, k nimž vnitrostátní orgány dospěly, jakož i ke zprávám o situaci v Íránu, a podotkl, že Soudu nebyly předloženy žádné nové důkazy nebo argumenty k tomu, aby mohl považovat posouzení vnitrostátních orgánů za neadekvátní. Proto by stěžovatelovo vyhoštění do Íránu nepředstavovalo porušení článků 2 a 3 Úmluvy.
Soud současně ponechal v platnosti své předběžné opatření, podle něhož by Švýcarsko do nabytí právní moci rozsudku nebo do jiného rozhodnutí v tomto směru nemělo stěžovatele vyhostit.
Full & Egal Universal Law Academy