© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 26. července 2016 ve věci č. 68066/12 – Adam proti Slovensku
Senát třetí sekce Soudu většinou šesti hlasů proti jednomu rozhodl, že v případě tvrzeného špatného zacházení se stěžovatelem romského původu na policejní stanici nedošlo k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy. Zároveň jednomyslně shledal, že nedostatečným vyšetřením daného incidentu byla porušena procesní složka tohoto ustanovení. Soud rovněž jednomyslně dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti námitky porušení článku 14 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, slovenský občan romského původu, byl v prosinci 2010 spolu s dalšími osobami policií zadržen pro podezření ze spáchání loupeže. Dle jeho vyjádření mu během předběžného výslechu na policejní stanici jeden z policistů dal facku. V lednu 2011 stěžovatel podal proti policistům přítomným během jeho výslechu trestní oznámení pro zneužití pravomoci úřední osoby. Předložil lékařskou zprávu vystavenou v den jeho propuštění z policejní stanice, která u něj mj. zmiňuje mírně oteklou tvář s poznámkou, že k tomuto zranění mohlo dojít v důsledku facky, jak tvrdí stěžovatel.
Trestní oznámení bylo postoupeno sekci kontroly a inspekční služby ministerstva vnitra (SKIS); ta následně vyslechla stěžovatele i dotčené policisty a prozkoumala relevantní spisový materiál. V březnu 2011 SKIS oznámení stěžovatele odložila s tím, že ve spise není zmínka o špatném zacházení a že předmětné zranění mohlo vzniknout při zadržení stěžovatele, kdy bylo nutné překonat jeho odpor. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost k státnímu zastupitelství, v níž mj. uvedl, že během zadržení nekladl žádný odpor a že v jeho případě navíc nelze vyloučit rasový motiv špatného zacházení. Státní zastupitelství stížnost bez bližšího odůvodnění zamítlo. Následná ústavní stížnost stěžovatele byla v dubnu 2012 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy
Stěžovatel předně namítal, že byl na policejní stanici podroben špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.
Soud připomněl, že zásady relevantní pro projednávanou věc nedávno shrnul v e věci Bouyid proti Belgii (č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 81–90), v níž dospěl k závěru, že facka uštědřená stěžovateli během výslechu na policejní stanici spadá do rozsahu působnosti článku 3 Úmluvy (tamtéž, § 100–112).
V projednávané věci vláda tvrdila, že ke zranění stěžovatele došlo v důsledku překonávání jeho odporu při zadržení, zatímco stěžovatel uvedl, že jeden z policistů mu během výslechu záměrně dal facku. Soud konstatoval, že předložená lékařská zpráva uvádí, že na tváři stěžovatele není krevní podlitina, byť tvář má citlivou a lehce oteklou. Zpráva nezmiňuje žádné další obtíže, jako např. šok, únavu či dehydrataci, které by podpořily stěžovatelova tvrzení. Ze závěrů lékaře dle Soudu nijak nevyplývá, že ke zranění stěžovatele mohlo dojít pouze tak, jak popisuje stěžovatel, a nemohlo k němu dojít způsobem, který uvádí vláda. Ve stěžovatelově verzi událostí byly navíc nesrovnalosti, kdy např. stěžovatel uváděl jinou tvář, do které měl být uhozen, než na které lékař shledal zranění, či tvrdil, že byl do hlavy bit po dobu tří hodin, avšak lékař na jeho tváři neshledal žádnou krevní podlitinu. Stěžovatel navíc podal trestní oznámení až 17 dní po namítaném zásahu a nedoložil svou verzi událostí žádnými dalšími důkazy, jako např. svědectvím osob zadržených spolu s ním. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem měl Soud vysvětlení poskytnuté vládou, které bylo podrobné a soudržné, za přijatelné a nepovažoval za prokázané, že stěžovateli byla skutečně uštědřena facka, a byl tak podroben zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. K porušení hmotněprávní složky tohoto ustanovení proto nedošlo.
B.K tvrzenému porušení procesní složky článku 3 Úmluvy
Stěžovatel dále tvrdil, že události na policejní stanici nebyly účinně vyšetřeny.
Soud připomněl, že pokud jednotlivec předloží hájitelné tvrzení o tom, že byl ze strany státních orgánů podroben zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, toto ustanovení ve spojení s článkem 1 Úmluvy vyžaduje, aby v dané věci proběhlo účinné vyšetřování (např. El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 182).
V projednávané věci Soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo tvrzení o špatném zacházení bylo dostatečně věrohodné na to, aby vedlo k povinnosti příslušných orgánů provést vyšetřování v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy. Stěžovatel s přiměřenou mírnou podrobností označil osoby odpovědné za namítané jednání, popsal charakter jednání, kterého se měly tyto osoby dopustit, a přiložil lékařskou zprávu dokládající utrpěné zranění. Tento závěr je nezávislý na tom, zda stěžovatel tvrzený zásah prokázal před Soudem, jelikož v případech špatného zacházení u osob zbavených svobody často nelze toto zacházení před Soudem prokázat právě v důsledku absence náležitého vyšetřování.
Soud dále připomněl, že vyšetřování může být účinné jen tehdy, pokud je provedeno orgány a osobami nezávislými na těch, které jsou předmětem vyšetřování, a to nejen organizačně, ale i v praxi. Dále je nezbytné, aby příslušné orgány postupovaly z vlastní iniciativy, přičemž jejich vyšetřování musí být patřičně rychlé a důkladné, aby mohlo vést k identifikaci a potrestání odpovědných osob (např. Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 114–123).
V projednávané věci Soud konstatoval, že namísto aby příslušné orgány vyšetřovaly stěžovatelovo oznámení z vlastní iniciativy, přesunuly důkazní břemeno na něj. Dle Soudu mohly tyto orgány za účelem objasnění příčiny stěžovatelova zranění např. vyslechnout další osobu, která byla přítomna jeho výslechu na policejní stanici, podrobit výslechu dotčené policisty, provést společný výslech stěžovatele a zmíněných policistů či vyslechnout lékaře, který vypracoval předmětnou lékařskou zprávu. Soud v této souvislosti rovněž odkázal na různé mezinárodní materiály týkající se citlivého postavení Romů na Slovensku v daném období, které zohlednil u dříve projednávaných stížností proti tomuto státu (např. Koky a ostatní proti Slovensku, č. 13624/03, rozsudek ze dne 12. června 2012, § 239).
Ve světle těchto skutečností Soud rozhodl, že příslušné orgány neučinily vše, co od nich bylo možné rozumně očekávat, aby vyšetřily stěžovatelovo tvrzení o špatném zacházení. Došlo proto k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy.
C.K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal, že jeho rasový původ byl rozhodujícím faktorem jak špatného zacházení, jemuž byl podroben, tak nedostatku náležitého vyšetřování tohoto zacházení.
Soud shledal, že tvrzení stěžovatele jsou vágní a obecné povahy a neodkazují na konkrétní okolnosti projednávané věci. Proto je dle Soudu nutné tuto věc odlišit od věcí, v nichž bylo důkazní břemeno ohledně přítomnosti či absence rasistického motivu na straně státních orgánů přesunuto na žalovanou vládu (např. Makhashevy proti Rusku, č. 20546/07, rozsudek ze dne 31. července 2012, § 176–179). Nelze tedy říci, že příslušné orgány měly k dispozici dostatek informací pro to, aby byly z vlastní iniciativy povinny vyšetřit možné rasové motivy příslušných policistů (srov. Mižigárová proti Slovensku, č. 74832/01, rozsudek ze dne 14. prosince 2010, § 122–123). Stěžovatel tedy nepředložil prima facie případ diskriminačního zacházení. Jeho námitku proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Serghides ve svém částečně nesouhlasném stanovisku uvedl, že dle jeho názoru došlo i k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy. Z dosavadní judikatury Soudu totiž plyne, že pokud dojde ke zranění během omezení svobody, kdy se osoba nachází pod výlučnou kontrolou státních orgánů, je na žalované vládě, aby poskytla uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 83). V projednávané věci označila většina Soudu vysvětlení předložené vládou za „přijatelné“, což ale nestačí: přijatelné či možné vysvětlení není totéž co vysvětlení přesvědčivé. Verzi vlády navíc nelze charakterizovat ani jako přijatelnou: je naopak obecná, vágní a nepodložená důkazy a jako taková měla být Soudem odmítnuta (srov. Samüt Karabulut proti Turecku, č. 16999/04, rozsudek ze dne 27. ledna 2009, § 43).
Full & Egal Universal Law Academy