Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 12. prosince 2024 ve věci č. 55792/20 a 2 dalších – Adamčo proti Slovensku (č. 2)
Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal porušení zákazu ponižujícího zacházení podle článku 3 Úmluvy kvůli rutinním důkladným osobním prohlídkám stěžovatele ve věznici, aniž by k nim existoval konkrétní důvod. Týmž poměrem hlasů Soud konstatoval porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života a korespondence podle článku 8 Úmluvy z důvodu kontroly obsahu jeho písemností s advokáty při jejich návštěvách ve věznici.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel vykonává v různých věznicích s vysokým stupněm zabezpečení trest odnětí svobody kvůli násilné a organizované trestné činnosti. Od roku 2008 se stěžovatel podrobil v souladu s vězeňskými předpisy přibližně 1 500 důkladným osobním prohlídkám v souvislosti s přijímáním návštěv ve věznici, včetně schůzek s advokáty, dále kvůli účasti na vyšetřovacích úkonech, jednáních u soudu či při přemístění do jiné věznice. Při prohlídkách se stěžovatel musel svléct do spodního prádla, podstoupit kontrolu ústní dutiny a podpaží, poté si sundat spodní prádlo, udělat dřep a strpět prohlídku těla pohledem. Od ledna do března 2019 docházelo rovněž ke kontrole jeho písemností s advokáty před a po jejich návštěvě ve věznici. Stěžovatel také při jednom ze soudních jednání požádal o přestávce o uvolnění ruky z pout připevněných k tělu poutacím opaskem, aby se mohl na toaletě vymočit. Stráž to ale odmítla, stěžovatel proto potřebu nevykonal. Proti prohlídkám, kontrolám písemností, resp. neuvolnění ruky stěžovatel neúspěšně brojil před vnitrostátními orgány.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení zákazu špatného zacházení jednak kvůli neuvolnění ruky, aby mohl vykonat potřebu, jednak kvůli rutinnímu provádění důkladných osobních prohlídek ve věznici.
a) K neuvolnění ruky z pout připevněných k tělu poutacím opaskem
Soud uvedl, že námitka stěžovatele nesměřovala proti samotnému používání donucovacího prostředku, ale proti tomu, že se při jedné příležitosti nemohl kvůli neuvolnění ruky z pout vymočit. Opatření tedy nesouviselo s použitím síly a stěžovatel netvrdil, že by v daný den trpěl zdravotními obtížemi. Nadto nic nenasvědčovalo tomu, že by neuvolnění ruky sledovalo jeho ponížení či pokoření, resp. mělo závažné fyzické či psychické následky. Nesloužilo ani jinému účelu nesouvisejícímu s bezpečností. Soud tak neshledal náznak, že by stěžovatel byl vystaven zacházení neslučitelnému s článkem 3 Úmluvy. Odmítl tedy tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
b) K rutinnímu provádění důkladných osobních prohlídek
K systematickému provádění důkladných osobních prohlídek Soud odkázal na obecné zásady vyplývající z jeho judikatury (Roth proti Německu, č. 6780/18, rozsudek ze dne 22. října 2020, § 64–69). Podotkl, že stěžovatel namítá zaprvé, praxi rutinního provádění prohlídek, aniž by k tomu existovaly přesvědčivé bezpečností důvody, zadruhé, nedostatky v příslušné legislativě, a zatřetí, délku doby, po níž musel uvedené prohlídky absolvovat.
Podle právní úpravy platné od roku 2018 se odsouzený musel nejprve svléknout do spodního prádla a strpět prohlídku ústní dutiny a podpaží. Následovala prohlídka jeho těla pohledem poté, co si sundal spodní prádlo. Byť předpisy neukládaly osobě povinnost udělat dřep, vláda nerozporovala tvrzení stěžovatele, že tato povinnost je součástí prohlídek. Zároveň se ale nezdá, že by zde zacházení obnášelo něco jiného než kontrolu pohledem. Stěžovatel také nezmínil žádné zvláštní příkoří v souvislosti se způsobem provádění prohlídek.
Soud přesto připomněl, že důkladné osobní prohlídky již svou povahou představují invazivní a potenciálně ponižující zacházení, které vyžaduje řádné zdůvodnění (Milka proti Polsku, č. 14322/12, rozsudek ze dne 15. září 2015, § 48). To v dané věci chybělo. Vláda obecně odkázala na preventivní a bezpečnostní účel prohlídek a dodržení předpisů, resp. na osobu stěžovatele, uložený trest a skutečnost, že se při soudním jednání nacházel v blízkosti civilní osoby. Takové neurčité zdůvodnění postrádá vazbu na konkrétní okolnosti, nadto soud vedl jednání v zabezpečených prostorách, v přítomnosti stráží, stěžovatel byl před a po skončení, resp. i během přestávky omezen v pohybu za pomoci pout s poutacím opaskem. Ani samotná násilná povaha trestné činnosti stěžovatele a (zahlazené) disciplinární prohřešky ve věznici nepostačovaly; u stěžovatele nebyl nikdy nalezen nepovolený předmět, byť ve vězení strávil řadu let, byl eskortován k nesčetným jednáním a mnohokrát podroben prohlídkám. Vězeňské orgány tedy nevěnovaly pozornost chování stěžovatele po dobu výkonu trestu; jejich odpovědi naznačují, že předpisy vyžadovaly prohlídky v určitých situacích bez zohlednění okolností. Tomu odpovídá vyřízení stížnosti státním zástupcem, podle kterého již samotná obava, že vězeň může mít nedovolené předměty, odůvodňuje prohlídky, a závěr Ústavního soudu, že předchozí chování stěžovatele neposkytuje záruku stran budoucího chování. Pádný není podle Soudu ani poukaz na to, že stěžovatel byl blízkosti svých advokátů. Tento argument předpokládá jejich nezákonné jednání a na styky s nimi pohlíží stejně jako na kontakt s jakoukoli jinou osobou vzdor zvýšené odpovědnosti advokátů. Současně pobyt stěžovatele ve věznici a jeho pohyb mimo ni podléhaly řadě bezpečnostních opatření s cílem omezit riziko, že se mu dostane do rukou něco zakázaného. Kvůli podobě právní úpravy a způsobu, jakým vězeňské orgány vykonávaly pravomoc podle těchto pravidel, ale individuální okolnosti neměly žádný dopad na praxi prohlídek.
Dále Soud poznamenal, že až do roku 2017, resp. 2018 neexistovala zvláštní pravidla k osobním prohlídkám; orgány se spoléhaly na obecné zmocnění regulovat chování vězňů a provádět prohlídky osob a věcí. Ani novelizace z roku 2018 neobsahovala povinnost udělat dřep při prohlídce. Taková absence pravidel a v důsledku toho i neexistence záznamů o počtu prohlídek poskytují prostor pro nesrovnalosti a svévoli. Je ale nepochybné, že prohlídky byly u stěžovatele prováděny často a mnohokrát; zpravidla jak před, tak i po vzniku relevantní skutečnosti. Stěžovatel tedy byl po dlouhou dobu a vzdor komplexnímu souboru dalších bezpečnostních opatření systematicky podrobován prohlídkám, aniž by k tomu existoval konkrétní důvod (Van der Ven proti Nizozemsku, č. 50901/99, rozsudek ze dne 4. února 2003, § 61–62). Stěžovatel se proto mohl cítit jako oběť svévole. Nadto se vnitrostátní orgány nezabývaly jeho argumenty v kontextu jeho individuální situace. Podle Soudu vedlo spojení těchto účinků k míře ponížení přesahující – nevyhnutelnou, a tudíž únosnou – míru, kterou prohlídky vězňů ze své podstaty zahrnují. Zároveň ale Soud neshledal, že by zacházení dosáhlo úrovně představující „nelidské“ zacházení.
Soud proto shledal, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal porušení práva na respektování soukromého života a korespondence, když v několika případech došlo ve věznici ke kontrole písemností před a po schůzkách s jeho advokáty.
Mezi stranami nebylo sporu, že kontroly zasáhly do práv stěžovatele, že zásah měl oporu v předpisech a sledoval legitimní cíle předcházení nepokojům a zločinnosti a ochrany práv a svobod jiných. Soud se proto zaměřil na posouzení nezbytnosti opatření a odkázal na obecné zásady (Michaud proti Francii, č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012, § 117–119). Připomněl, že výměna informací mezi advokátem a zadrženým klientem požívá privilegovaného postavení. Vězeňské orgány mohou otevřít dopis od advokáta, mají-li důvodné podezření, že obsahuje nedovolený předmět nezjistitelný běžnými prostředky detekce, za současného přijetí záruk, aby nemohly číst obsah – například otevření obálky v přítomnosti vězně. Ke čtení pošty vězně zaslané advokátovi a od něj lze přistoupit jen výjimečně, mají-li orgány důvod předpokládat, že je výsada zneužívána, tj. že ohrožuje bezpečnost věznice nebo bezpečnost jiných osob nebo má jiný kriminální charakter. Co lze považovat za „rozumný důvod“, bude záviset na všech okolnostech, ale předpokládá to existenci poznatků, které by objektivního pozorovatele přesvědčily, že privilegovaná komunikace je zneužívána (Laurent proti Francii, č. 28798/13, rozsudek ze dne 24. května 2018, § 44).
V posuzované věci ředitel věznice vydal pokyn věnovat zvláštní pozornost kontrole korespondence stěžovatele. Ta se neomezovala na zjišťování přítomnosti zakázaných předmětů nebo látek, ale i zakázaných informací. To i přesto, že zákon výslovně vylučoval kontrolu korespondence vězně s advokátem. Vláda sice tvrdila, že kontrola písemností podléhala pravidlům o prohlídce věcí, ale neobjasnila, jak by daná pravidla mohla být provedena v souladu s pokynem ředitele věznice a zároveň respektovat ochranu privilegované korespondence v situacích, kdy věci, které měly být prohlédnuty, obsahovaly takovou korespondenci. Soud konstatoval, že kontroly písemností týkajících se konzultací stěžovatele s advokáty zahrnovaly alespoň určitý stupeň kontroly jejich obsahu.
Stran existence „rozumného důvodu“ se domnívat, že písemnosti obsahovaly nějaký protiprávní prvek, Soud uvedl, že advokáti podléhali deontologickým pravidlům spojeným s profesí a neexistoval náznak o prohřešku proti těmto pravidlům. Nadto konzultace probíhaly v místnosti vybavené kamerou a stěžovatele oddělovaly od advokátů mříže. To snižovalo pravděpodobnost, že by jejich interakce zahrnovala protiprávní jednání. Stěžovatel byl ve vězení v kontaktu s advokáty řadu let a nikdy u něj nebyly nalezeny zakázané předměty. Podle Soudu tak chyběl rozumný důvod, který by objektivního pozorovatele přesvědčil o tom, že písemnosti obsahovaly něco protiprávního nebo že privilegovaná komunikace byla jinak zneužita. Nadto vláda nezpochybnila tvrzení stěžovatele, že kontrola písemností probíhala společně s jeho osobní prohlídkou. Jeho možnosti zajistit, aby kontrola nevedla ke čtení obsahu písemností, tím byly prakticky zmařeny. Současně vnitrostátní orgány zamítly všechny prostředky nápravy stěžovatele, aniž by se individuálně zabývaly jeho argumenty. Kontrolu písemností tedy nedoprovázely ani odpovídající záruky.
Vzhledem k výše uvedenému Soud konstatoval, že nahlížení do stěžovatelových písemností v souvislosti s jeho konzultacemi s advokáty nebylo nezbytné v demokratické společnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Došlo proto i k porušení článku 8 Úmluvy.
III. Oddělené stanovisko
Soudce Serghides uplatnil k rozsudku částečně nesouhlasné stanovisko, podle kterého měl Soud jednak posuzovat neuvolnění ruky z pout prizmatem článku 8 Úmluvy, jednak se zabývat námitkami stěžovatele i ve vztahu k článku 13 Úmluvy, když porušení práv zakotvených v daných článcích se v podstatě dovolával i sám stěžovatel. Protože tak Soud neučinil, neposkytl stěžovateli účinnou ochranu, což může vést k odepření spravedlnosti.