Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. září 2020 ve věci č. 45439/18 – Aggerholm proti Dánsku
Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, který zakazuje mučení a jiné nelidské či ponižující zacházení, neboť nebyla dostatečným způsobem odůvodněna a prokázána nezbytnost v pokračování a délce trvání omezujícího prostředku ve formě přikurtování stěžovatele k posteli po dobu téměř 23 hodin.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií. V roce 2005 mu bylo pro spáchání pěti násilných trestných činů soudem uloženo ústavní ochranné léčení.
V únoru 2013 musel být stěžovatel v ústavním zařízení přikurtován v pase a náramky na kotnících a zápěstích k posteli, neboť se primářka oddělení vzhledem k jeho agresivnímu chování obávala, že by se mohl uchýlit k použití násilí a zranit další pacienty či personál. Dané fyzické omezující opatření trvalo do následujícího dne téměř 23 hodin.
Přikurtování stěžovatele k posteli bylo následně podrobeno přezkumu u několika vnitrostátních orgánů a soudů. Vnitrostátní soudy však odmítly tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, resp. že nebyly splněny podmínky pro použití omezujícího prostředku, když přisvědčily závěru ošetřujícího personálu, že v daném případě nebylo možné použít jiné méně omezující prostředky.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
a)Obecné zásady
Soud úvodem připomněl, že posouzení, zda bylo dosaženo minimálního stupně závažnosti nezbytného k tomu, aby zacházení spadalo do rámce článku 3 Úmluvy, závisí na celé řadě faktorů jako fyzické a duševní následky, v některých případech také pohlaví, věk či zdravotní stav oběti. Podotkl, že v tomto ohledu je třeba brát v potaz, že duševně nemocné osoby jsou obzvláště zranitelné. Použití fyzické síly ponižuje lidskou důstojnost a představuje porušení článku 3, pokud není zcela nezbytné (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 100–101). Při posuzování souladu s Úmluvou je třeba brát v úvahu podřízené postavení a bezmoc, která je typická pro pacienty v psychiatrické péči. Využití terapeutických metod zahrnujících použití síly je přípustné pouze tehdy, je-li pro to dána terapeutická nezbytnost, jinak představuje nelidské a ponižující zacházení. Tuto terapeutickou nezbytnost je třeba přesvědčivě prokázat (M. S. proti Chorvatsku (č. 2), č. 75450/12, rozsudek ze dne 19. února 2015, § 98).
Soud rovněž zopakoval, že omezovací prostředky mohou být použity pouze jako krajní možnost, není-li možné využít jiný dostupný prostředek k zabránění okamžité či bezprostředně hrozící újmy. Jejich použití musí být doprovázeno přiměřenými zárukami proti zneužití, které budou poskytovat procesní ochranu a zajistí, že bude možné prokázat, že požadavek krajní nezbytnosti byl naplněn a jiné možnosti nebyly s to dostatečně chránit pacienta či jiné osoby. Kromě toho musí být opatření přiměřené, nesmí být prodlužováno nad rámec doby, která je nezbytně nutná pro tyto účely (M. S. proti Chorvatsku (č. 2), cit. výše, § 96 a 105), musí o něm být vedeny záznamy a současně dotyčné osoby musí být podrobeny pečlivému dohledu (Bureš proti České republice, č. 37679/08, rozsudek ze dne 18. října 2012, § 101–103).
b)Použití uvedených zásad na projednávanou věc
Soud z předložených dokumentů shrnul, že stěžovatel byl k posteli připoután pásem a náramky na zápěstí a kotnících napřed po dobu 5 hod 40 min a poté po dobu 17 hod a 10 min, v souhrnu tedy 22 hod a 50 min.
Soudu příslušelo posoudit, zda bylo rozhodnutí o použití omezujícího prostředku, doba a způsob jeho použití včetně dohledu, kontroly a záznamů v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy, tedy zda bylo použití prostředku zcela nezbytné, respektovalo lidskou důstojnost a nevystavilo stěžovatele bolesti a utrpení v rozporu s tímto článkem.
Soud si povšiml, že nezbytnost a zdůvodnění namítaného omezovacího prostředku byly na vnitrostátní úrovni opakovaně přezkoumány správními i soudními orgány. Zdůraznil, že evropské i vnitrostátní standardy se shodují na tom, že fyzické omezení může být použito pouze výjimečně jako krajní řešení v případě, kdy je jeho použití jediným dostupným prostředkem, jak předcházet bezprostřední nebo okamžité újmě hrozící pacientovi nebo ostatním (M. S. proti Chorvatsku (č. 2), cit. výše, § 104; Bureš proti České republice, cit. výše, § 95).
Vnitrostátní soudy posuzovaly tento případ pečlivě v souladu s těmito standardy a potvrdily, že pro rozhodnutí primářky psychiatrie přikurtovat stěžovatele k posteli existovaly v den, kdy k němu došlo, dostatečné důvody. Stěžovatel již přechozí večer vykazoval známky agresivity a frustrace a jeho výroky „musíme s ní něco udělat“ bylo možné vykládat jako výhrůžku směřující vůči primářce. Následující den vykazoval znaky potlačovaného hněvu hlavně poté, kdy mu primářka sdělila, že z důvodu agresivity mu nebude umožněna denní vycházka. Přestože se s ním lékaři snažili několikrát komunikovat a dali mu prostor pro to, aby se uklidnil, stěžovatel s nimi odmítal spolupracovat. Později jeho hněv vzrostl do takové míry, že se jej primářka oddělení neodvážila nechat nepřipoutaného. Jelikož velmi dobře znala jeho zdravotní stav a situaci, bylo jí známo, že stěžovateli byla v roce 2005 soudem uložena psychiatrická léčba a že v minulosti napadl personál a další pacienty psychiatrického oddělení, obávala se, že by se mohl i nyní uchýlit k násilí.
Podle Soudu tak bylo prokázáno, že použití daného fyzického omezujícího opatření představovalo jediný dostupný prostředek, jak zabránit bezprostřední nebo okamžité hrozbě, kterou stěžovatel pro sebe i okolí představoval.
K námitce stěžovatele, že Dánsko je dlouhodobě kritizováno ze strany mezinárodních institucí za nadměrné využívání omezujících prostředků, Soud zdůraznil, že jeho role je odlišná od úlohy Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT), kterému nepřísluší konstatovat, zda došlo k porušení článku 3 Úmluvy (Muršić proti Chorvatsku, č. 7334/13, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2016, § 113), a že ve zprávě Výboru OSN proti mučení z roku 2016 bylo toliko vyjádřeno obecné znepokojení, aniž by se pojednávalo o konkrétních případech či zařízeních.
Soud připomněl, že při posuzování individuálních stížností není jeho úlohou posuzovat relevantní právní úpravu v abstraktní rovině, ale musí se, jak to jen je možné, soustředit na okolnosti projednávané věci. Soud následně porovnal projednávanou věc s některými předchozími stížnostmi, u nichž shledal, že přikurtování osoby k posteli je opatření, které jen zřídkakdy může trvat déle než několik hodin (Julin proti Estonsku, č. 16563/08, rozsudek ze dne 29. května 2012; Tali proti Estonsku, č. 66393/10, rozsudek ze dne 13. února 2014, § 81–82; M. S. proti Chorvatsku (č. 2), cit. výše, § 99–100; Bureš proti České republice, cit. výše). Konstatoval, že projednávaná věc se v podstatných aspektech odlišuje od všech výše uvedených, a ačkoliv se jedná o nejdéle trvající omezující prostředek, kterým se doposud zabýval, tato skutečnost sama o sobě neodůvodňuje závěr, že došlo k nelidskému a ponižujícímu zacházení.
Soud se proto posléze zabýval tím, zda pokračování a délka trvání fyzického omezujícího opatření byly jediným dostupným prostředkem k tomu, aby bylo zabráněno okamžité či bezprostřední újmě hrozící stěžovateli či jiným osobám. Soud uvedl, že vnitrostátní soudy byly přesvědčeny o tom, že během doby fyzického omezení byla lékařská vyšetření ověřující, zda stav pacienta stále vyžaduje omezení, prováděna dostatečně často. Konstatoval však, že se vnitrostátní soudy nezabývaly několika zásadními otázkami, které byly pro posouzení naprosté nezbytnosti použití omezení po dobu 23 hodin rozhodující.
Zaprvé, Soud poukázal na to, že ošetřující lékař po necelých šesti hodinách shledal, že stěžovatel vypadal klidněji a upovídaně, v důsledku čehož mu byl uvolněn popruh na jedné noze a dále mu bylo umožněno jít na toaletu a vykonat osobní hygienu. Navzdory těmto okolnostem lékař (přibližně o čtyři hodiny později) rozhodl o tom, že i přes určité zlepšení je stále nezbytné držet stěžovatele přikurtovaného, neboť se stále jeví být potenciálně nebezpečný. Soud v této souvislosti připomněl, že potenciální nebezpečí nelze srovnávat s okamžitým nebo bezprostředně hrozícím nebezpečím, které ospravedlňuje použití kurtů.
Zadruhé, Soud konstatoval, že došlo k pochybení, když stěžovatel nebyl po dobu téměř dvanácti hodin vyšetřen ošetřujícím lékařem, který byl jediný příslušný k tomu, aby posoudil, zda stále existuje riziko bezprostředně hrozícího nebezpečí ze strany stěžovatele a zda je nezbytné, aby vůči němu bylo i nadále uplatňováno fyzické omezující opatření.
Zatřetí, Soud shledal nedostatek i v případě neodůvodněného prodlení v odpoutání stěžovatele po dobu téměř jedné a půl hodiny. Ačkoli totiž ošetřující lékař rozhodl, že je bezpečné stěžovatele odvázat, stalo se tak až po hodině a půl, kdy byl tento postup konzultován s primářkou oddělení.
S ohledem na výše uvedené okolnosti případu, zejména na vyvíjející se zdravotní stav stěžovatele, prodlení s jeho odpoutáním a nedostatečné vyjádření vnitrostátních soudů k těmto okolnostem, Soud dospěl k závěru, že nebyla dostatečným způsobem prokázána nezbytnost pokračování a délky trvání fyzického omezujícího opatření, jež bylo použito po 23 hodin, a že tento omezující prostředek respektoval lidskou důstojnost stěžovatele a nevystavoval jej bolesti a utrpení.
Soud proto rozhodl, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy