© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 8. ledna 2013 ve věci č. 37956/11 – A. K. a L. proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že v procesu zbavení první stěžovatelky rodičovské zodpovědnosti vůči druhému stěžovateli a jeho následnému osvojení neexistovaly náležité záruky ochrany jejich práv, bylo porušeno právo obou stěžovatelů na respektování jejich rodinného života (článek 8 Úmluvy). Soud první stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 500 eur.
(i) Okolnosti případu
Druhý stěžovatel, biologický syn první stěžovatelky, byl týden po svém narození umístěn do pěstounské péče, jelikož první stěžovatelka neměla žádné finanční prostředky a žila v nevyhovujících materiálních i rodinných podmínkách. Stěžovatelka se svěřením svého syna pěstounům souhlasila. Když bylo druhému stěžovateli rok a 5 měsíců, soud první stěžovatelku zbavil rodičovské zodpovědnosti. Opřel se o znalecký posudek, podle kterého je stěžovatelka lehce mentálně postižená, trpí těžkou skoliózou a má omezenou slovní zásobu, v důsledku čehož není schopná dítěti poskytnout nezbytnou péči. Poukázal též na vyjádření sociálního pracovníka, který uvedl, že stěžovatelka o syna nejeví zájem, poněvadž ho za celou dobu navštívila jen dvakrát, žije ve špatných materiálních podmínkách a neudržuje ani základní hygienu. Stěžovatelka v řízení nebyla zastoupena. Když s pomocí svého bývalého učitele získala právní pomoc, lhůta pro podání odvolání již uplynula. První stěžovatelka tedy podala návrh na vrácení rodičovské zodpovědnosti s tím, že její rodinné a bytové podmínky se podstatně zlepšily, a tvrzení o nedostatečném zájmu o syna nebylo pravdivé, jelikož svého syna jezdila navštěvovat jednou měsíčně. Soud nicméně řízení zastavil, jelikož bylo zjištěno, že syn stěžovatelky byl v mezidobí osvojen. Úřady stěžovatelce s odvoláním na důvěrnost osvojení odmítly poskytnout jakékoli informace o nové rodině jejího syna.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud v prvé řadě konstatoval, že první stěžovatelka je oprávněna podat stížnost i jménem druhého stěžovatele. K událostem nastalým po osvojení jsou sice oprávněni již jen jeho osvojitelé, nicméně jelikož je v zájmu dítěte, aby byly zachovány vazby na jeho biologické rodiče, jsou biologičtí rodiče oprávněni jednat jménem dítěte ohledně událostí, které vedly ke zpřetrhání jejich vzájemných vazeb.
V meritu věci nebylo sporu o tom, že zbavení rodičovské zodpovědnosti první stěžovatelky a následné osvojení druhého stěžovatele mělo oporu v zákoně o rodině a sledovalo legitimní cíl ochrany nejvyššího zájmu dítěte.
Ohledně nezbytnosti přezkoumávaných opatření v demokratické společnosti Soud podotkl, že se jednalo o velmi závažné zásahy do práva na respektování rodinného života obou stěžovatelů, které jsou zpravidla nevratné. Je proto obzvláště důležité, aby dané rozhodovací procesy poskytovaly dostatečné a náležité záruky ochrany práv biologických rodičů. Jejich názory a zájmy musí být orgánům, které přijímají rozhodnutí, známy a musí být řádně zváženy. Úkolem Soudu není rozhodnout, zda druhý stěžovatel měl či neměl být první stěžovatelce odebrán a následně osvojen, ale ověřit, zda měla první stěžovatelka v rozhodovacím procesu k dispozici náležité záruky ochrany svých práv.
Soud v této souvislosti připomněl, že Evropská úmluva o osvojení dětí připouští, aby k osvojení nebyl třeba souhlas rodiče, který byl zbaven rodičovské zodpovědnosti. Dále poukázal na skutečnost, že mezi evropskými státy existují velké rozdíly, zda vůbec a případně jakou roli má rodič zbavený rodičovské zodpovědnosti hrát v následném řízení o osvojení. Zatímco přibližně polovina evropských států uznává, alespoň do určité míry, právo rodiče zbaveného rodičovské zodpovědnosti účastnit se řízení o osvojení, druhá polovina nikoli.
Není tedy samo o sobě v rozporu s článkem 8 Úmluvy, pakliže se první stěžovatelka nemohla účastnit řízení o osvojení. Ochrana jejích práv nicméně musela být zajištěna jiným způsobem, což se v projednávaném případě nestalo.
První stěžovatelka totiž nebyla v řízení o zbavení rodičovské způsobilosti zastoupena, a to navzdory ustanovením zákona o rodině, která stanoví, že zájmy osob trpících duševní poruchou či osob, které nejsou z jiných důvodů schopny hájit svá práva a zájmy, byly řádně chráněny. Soud považoval za obtížné akceptovat, že osoba, která byla lehce mentálně postižená, a jejíž vadou řeči a omezenou slovní zásobou soudy odůvodnily obavu, že nebude schopna naučit své dítě mluvit, by byla schopna v řízení týkajícím se své rodičovské způsobilosti sama řádně hájit své zájmy. Soudy nicméně ochranu jejích práv nezajistily.
Dle Soudu navíc došlo k pochybení i v souvislosti s řízením o osvojení. Pakliže totiž právní řád připouští, aby byl podán návrh na vrácení rodičovské zodpovědnosti, je nezbytné, aby toto právo mělo nějaký skutečný význam, aby byl rodič zbavený rodičovské zodpovědnosti informován o tom, že bylo zahájeno řízení o osvojení. V projednávaném případě se tak nestalo. První stěžovatelka se o řízení o osvojení nedozvěděla a její názor nebyl v tomto řízení nijak zjišťován.
Soud proto uzavřel, že první stěžovatelka nebyla dostatečně zapojena do rozhodovacího procesu pojímaného v jeho celku, ve kterém došlo k odebrání její rodičovské zodpovědnosti a osvojení jejího biologického syna. Došlo proto k porušení práv obou stěžovatelů na respektování jejich rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy