© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Rozsudek ze dne 9. července 2015 ve věci č. 38191/12 – A. K. proti Lichtenštejnsku
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v důsledku procesního postupu, který zvolil ústavní soud při odmítnutí stěžovatelovy námitky podjatosti namířené proti všem pěti soudcům tohoto soudu, kteří rozhodovali v jeho věci, bylo porušeno jeho právo na nestranný soud chráněné čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, občan Německa, byl od roku 2004 v právním sporu s F. H. ohledně vlastnických práv k akciím dvou akciových společností. V roce 2004 se konala mimořádná valná hromada akcionářů jedné ze společností, která mj. odvolala F. H. z funkce zástupce společnosti a člena dozorčí rady a zvolila stěžovatele výkonným ředitelem společnosti. Na základě žádosti F. H. vydal v roce 2007 obvodní soud předběžné opatření (provisional order), které v roce 2009 potvrdil okamžitě vykonatelným předběžným opatřením (interim injunction). Uvedeným opatřením obvodní soud zakázal orgánu vedoucímu katastr nemovitostí a obchodní rejstřík zapsat změny plynoucí z uvedených rozhodnutí valné hromady. Po zrušení odvolacím soudem vydal obvodní soud v roce 2010 opětovně identické předběžné opatření, jehož účelem byla ochrana nároku F. H. v řízení ve věci samé, v němž tento požadoval prohlášení rozhodnutí přijatých na mimořádné valné hromadě za od počátku nezákonná a neplatná. Obvodní soud následně rozhodl ve prospěch F. H., což potvrdil i odvolací soud.
V říjnu 2010 podal stěžovatel ústavní stížnost. V listopadu 2011 ústavní soud stěžovateli sdělil složení pětičlenného senátu příslušného k rozhodnutí o jeho stížnosti. Stěžovatel následně namítl podjatost všech pěti soudců. Stěžovatel jako důvod námitek uvedl, že tři z pěti soudců se v minulosti podíleli v souvisejícím řízení na rozhodnutí v jeho neprospěch, způsobili průtahy a jednali diskriminačně vůči německým státním příslušníkům. Dále stěžovatel poukázal na to, že tři z pěti soudců mají blízký pracovní vztah, a jeden dokonce osobní vztah, se soudcem H., který byl místopředsedou ústavního soudu a bratrem F. H. Na druhé straně v individuální rovině stěžovatel u jednotlivých soudců zpochybňoval jejich nezávislost s poukazem na jejich rozhodování o odkladném účinku v dané věci, pracovní či profesní vztah k vládě jako moci výkonné v kombinaci s jejich krátkým funkčním obdobím (5 let), členství v dozorčí radě státem vlastněné společnosti či pracovní vztah jednoho ze soudců s osobou, proti níž vedl stěžovatel dědický soudní spor.
Ještě v listopadu 2011 stěžovatelovy námitky ústavní sodu zamítl. Postupoval při tom tak, že o podjatosti každého jednotlivého soudce rozhodovali zbylí čtyři soudci. Konečné rozhodnutí pak bylo vydáno pětičlenným senátem jako celkem. Dle soudu namítané pracovní a osobní vztahy s bratrem F. H. nevyvolávají za daných okolností objektivní pochybnosti o nestrannosti jednotlivých soudců. Navíc, v tak malém státě jako je Lichtenštejnsko by přílišné lpění na přísných standardech v tomto ohledu neúměrně bránilo výkonu spravedlnosti.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ani jeden z pěti soudců ústavního soudu příslušných k rozhodnutí v jeho věci nesplňoval dle jeho názoru podmínku nestrannosti. Stěžovateli taktéž vadilo, že každý z pěti soudců se podílel na rozhodování ohledně tvrzené podjatosti ostatních čtyř soudců.
Soud se nejprve zabýval otázkou přijatelnosti stížnosti ratione materie, vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o řízení o předběžném opatření. Na tato řízení se vztahuje článek 6 Úmluvy jen tehdy, je-li předmětem řízení o předběžném opatření i řízení ve věci samé občanské právo ve smyslu článku 6 Úmluvy, a rozhodnutí o předběžném opatření určuje obsah daného práva, byť jen na přechodnou dobu (Micallef proti Maltě, č. 17056/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2009, § 80 a 83-87). Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že v obou řízeních dotčená práva se týkají vedení a zastupování akciové společnosti, a jsou tedy svou povahou občanskými právy. Ohledně druhého kritéria Soud zohlednil, že napadené předběžné opatření přesáhlo čistě ochrannou funkci, jejímž smyslem by bylo pouze zajištění budoucího uspokojení nároku F. H., a účinně určilo dotčená práva, byť jen na omezenou dobu. I druhá podmínka tedy byla splněna a článek 6 Úmluvy je na dané řízení použitelný.
Soud následně konstatoval, že nestrannost soudu představuje nezbytnou a nezcizitelnou záruku i v řízení o předběžném opatření, a proto záruky článku 6 Úmluvy nejsou omezenější jen z důvodu předběžné povahy předmětného řízení.
V rámci rozhodování ve věci samé Soud zopakoval, že naplnění požadavku nestrannosti ve smyslu článku 6 Úmluvy je nutno ověřit ze subjektivního a objektivního hlediska. Subjektivní hledisko zahrnuje osobní přesvědčení a chování daného soudce ve vztahu k řešené věci, zatímco z objektivního hlediska je třeba zkoumat, zda soud jako takový a mezi jinými i jeho složení nabízí dostatečné záruky, které vylučují legitimní pochybnosti ohledně nestrannosti (např. Fey proti Rakousku, č. 14396/88, rozsudek ze dne 24. února 1993, § 28 a 30 či Micallef proti Maltě, cit. výše, § 94). Osobní nestrannost soudce je presumována, není-li prokázán opak (Debled proti Belgii, č. 13839/88, rozsudek ze dne 22. září 1994, § 37). Z hlediska objektivního testu pak může hrát důležitou roli i pouhé zdání ohrožující důvěru veřejnosti v nestrannost soudu (Micallefproti Maltě, cit. výše, § 98).
Soud dále připomněl, že se již dříve zabýval situací, kdy o podjatosti každého jednoho soudce rozhodovali zbylí soudci. Soud v dané věci dopěl k závěru, že podíl na takovém rozhodování může mít vliv na nestrannost jednotlivých soudců, byly-li proti nim vzneseny totožné námitky podjatosti. Soud však také konstatoval, že uvedený závěr se neuplatní, pokud jsou stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti založeny na obecných a abstraktních, téměř shodných základech bez uvedení jakýchkoli konkrétních a relevantních skutečností způsobilých poukázat na osobní nevraživost či nepřátelství vůči stěžovateli. Vyloučení všech soudců z rozhodování by v takovém případě paralyzovalo celý soudní systém (Debled proti Belgii, cit. výše, § 37) a bylo by zneužitím námitky podjatosti.
Na základě subjektivního testu Soud shledal, že v projednávané věci žádná z námitek podjatosti uvedená stěžovatelem, ani samotný postup ústavního soudu při zamítnutí námitek nenasvědčuje u žádného ze soudců existenci osobních předsudků vůči stěžovateli. Stěžovatel taktéž dostatečně nedoložil své tvrzení, že byl diskriminován z důvodu své státní příslušnosti.
I z hlediska objektivního testu Soud dospěl k závěru, že žádná z námitek podjatosti směřující vůči většině či všem soudcům, stejně jako individuální námitky vůči jednotlivým soudcům, nepostačuje k tomu, aby vzbudila oprávněné a objektivně odůvodněné pochybnosti o nestrannosti soudců.
Na druhou stranu, při posuzování postupu, kdy o zamítnutí námitek podjatosti každého jednotlivého soudce ústavního soudu rozhodovali zbylí čtyři soudci, dospěl Soud k závěru, že námitky podjatosti vznesené stěžovatelem proti všem soudcům byly totožné. V důsledku toho lze konstatovat, že každý soudce v podstatě rozhodoval o námitce podjatosti vznesené proti němu samotnému, což mohlo vzbudit pochybnosti o nestrannosti soudců. Ohledně povahy uplatněných námitek pak Soud konstatoval, že byly dostatečně konkrétní, a proto je nelze označit za bezvýznamné či dokonce za zneužívající právo. Navíc ani samotný ústavní soud je takto nekvalifikoval, když o nich rozhodoval. Závěrem Soud poukázal na to, že dle vnitrostátního práva přicházela v daném případě v úvahu možnost, aby o námitkách podjatosti rozhodli náhradní soudci, případně mohli být jmenováni ad hoc náhradníci.
Na základě výše uvedených závěrů Soud uzavřel, že pochybnosti vyjádřené stěžovatelem ve vztahu k nestrannosti pěti soudců ústavního soudu byly objektivně odůvodněné vzhledem k postupu, jakým o nich bylo rozhodnuto. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto došlo.
Full & Egal Universal Law Academy