© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 24. července 2014 ve věci č. 28761/11 – Al Nashiri proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že spolupráce polských orgánů se CIA, v jejímž rámci byl stěžovatel držen v tajném detenčním zařízení CIA na území Polska, ve kterém byl podroben mučení, a následně byl převezen na vojenskou základnu Spojených států Guantánamo Bay, ačkoli existovalo předvídatelné a vážné riziko, že zde bude dále mučen a vystaven nelidským a ponižujícím materiálním podmínkám a bude souzen vojenským tribunálem v řízení, v němž mohou být použity důkazy opatřené mučením a v němž mu hrozí trest smrti, došlo k porušení článku 2, 3, 5, 6 odst. 1, článku 8 a 13 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 6. Soud též konstatoval, že došlo k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy, jelikož polské orgány nevyšetřily namítaná porušení zákazu mučení. Soud konečně rozhodl, že neposkytnutím všech důkazních materiálů nutných pro účinné projednání věci před Soudem žalovaný stát porušil článek 38 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 eur. Jako individuální opatření k výkonu rozsudku Soud uložil Polsku povinnost žádat diplomatické záruky, že na stěžovateli nebude vykonán trest smrti.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel je občan Saudské Arábie podezřelý z teroristických útoků na lodě Spojených států a Francie v Adenském zálivu v Jemenu. V roce 2002 byl zatčen a následně převezen do tajných detenčních zařízení CIA v Afganistánu, v Thajsku a nakonec do obdobného zařízení v Polsku, kde byl držen od prosince 2002 do června 2003. Poté byl stěžovatel americkými orgány za pomoci polských úřadů přes další státy tajně převezen na základnu Guantánamo Bay.
Stěžovatel byl zadržen a vyslýchán v rámci tzv. High-Value Detainees Programme (HVD), který byl Spojenými státy spuštěn po teroristických útocích 11. září 2001 a jehož cílem bylo zatčení a výslech podezřelých, kteří měli disponovat informacemi o dalších bezpečnostních hrozbách spojených s terorismem. Součástí programu byla i síť tajných detenčních zařízení. Soud vzal za prokázané, že Polsko vědomě umožnilo Spojeným státům uvěznění stěžovatele, během něhož byl podroben tzv. zesíleným vyšetřovacím metodám CIA (např. waterboardingu) a dále zakázaným vyšetřovacím metodám (např. předstírané popravě).
Soudní řízení se stěžovatelem ve Spojených státech probíhá před speciálně ustanoveným vojenským tribunálem. Stěžovatel byl obžalován v červnu 2008, v době vydání rozsudku Soudu stále nebyl odsouzen a hrozí mu uložení trestu smrti.
V březnu 2008 polské orgány zahájily vyšetřování ohledně tvrzené existence tajného detenčního zařízení CIA na území Polska. V době vydání rozsudku Soudu trestní stíhání neznámých pachatelů v této věci stále probíhalo. Soud neměl žádný důkaz o skutečnosti, že by v této věci byla podána obžaloba. Polská vláda neposkytla o trestním stíhání dostatečné informace, ačkoliv je Soud žádal.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení hmotněprávní složky článku 3 a článku 5 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že Polsko nedostálo pozitivnímu závazku zabránit jeho mučení, jakož i převozu do dalších detenčních zařízení CIA, kde byl vystaven dalšímu zacházení porušujícímu článek 3 Úmluvy. Na poli článku 5 Úmluvy stěžovatel namítal, že polské orgány nevyvinuly žádné úsilí, aby zabránily nezákonnému zbavení svobody a následnému převozu.
Jelikož ze zpráv CIA vyplývá vysoce předvídatelný postup událostí a technik, které byly na osobu podezřelou z terorismu po zadržení v rámci HVD použity, Soud se nezabýval přesným vymezením událostí, které se v polském detenčním zařízení odehrály. Měl za prokázané, že stěžovatel byl během uvěznění podroben úmyslnému a předem promyšlenému zacházení, které mu působilo silné utrpení s cílem vyzvědět od něj informace a které dosáhlo intenzity mučení. Soud dále shledal, že vzhledem k množství veřejně dostupných informací o zacházení s osobami podezřelými z terorismu v detenčních zařízeních CIA si polské orgány musely být vědomy toho, že umožněním věznění těchto osob na svém území je vystavují vážnému nebezpečí, že budou podrobeny jednání, které je v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Ačkoliv polské orgány nemusely být svědkem událostí uvnitř detenčního zařízení ani o něm nemusely mít podrobné informace, měly na základě článku 1 ve spojení s článkem 3 Úmluvy povinnost zajistit, že nikdo v jejich jurisdikci nebude podroben mučení ani jinému špatnému zacházení. Stejně tak povolením převozu stěžovatele do jurisdikce jiného státu za účelem dalšího vyšetřování mimo běžný právní rámec polské orgány vystavily stěžovatele předvídatelnému a vysokému nebezpečí dalšího porušení jeho práv zaručených článkem 3 Úmluvy. Z těchto důvodů proto Soud shledal, že porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy je polskému státu přičitatelné.
Tyto závěry Soud považoval za relevantní rovněž v souvislosti se stěžovatelovými námitkami na poli článku 5 Úmluvy. Soud poznamenal, že účelem HDV bylo uvěznění a výslech podezřelých z terorismu mimo soudní soustavu Spojených států a bez záruk, které by těmto osobám poskytovala Ústava Spojených států a mezinárodní právo. Za tímto účelem probíhaly operace CIA v tajnosti a byly z velké míry závislé na spolupráci ostatních států. Jelikož polské orgány spolupracovaly na svévolném zbavení svobody stěžovatele, porušily článek 5 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení procesní složky článku 3 a článku 13 Úmluvy
Na poli článku 3 Úmluvy samostatně i ve spojení s článkem 13 Úmluvy stěžovatel namítal porušení povinnosti polských orgánů provést účinné vyšetřování.
Soud nejprve poznamenal, že polské orgány musely být zapojeny do HVD programu od jeho přípravné fáze. Přesto v době zahájení vyšetřování uplynulo od stěžovatelova zbavení svobody na území Polska již šest let a v době vydání rozsudku vyšetřování významně nepokročilo. Soud dále poukázal na skutečnost, že informace o povaze trestných činů i průběhu vyšetřování byly stěžovatelům i veřejnosti odepřeny, přičemž mnohem konkrétnější informace v daném případě naopak pocházely z neoficiálních zdrojů. Soud uvedl, že i přes legitimní zájem na zachování národní bezpečnosti musí mít stěžovatel k dispozici takové informace, aby se mohl účinně hájit. V případech, kdy úplné zpřístupnění informací není možné, je nutné tyto obtíže obhajoby vyvážit jinými opatřeními. Soud navíc poznamenal, že v případech vážných porušení základních práv mají vnitrostátní orgány povinnost umožnit dostatečnou veřejnou kontrolu vyšetřování a jeho výsledků. Soud shledal, že v daném případě vyšetřování nebylo včasné, důkladné ani účinné. K porušení procesní složky článku 3 Úmluvy proto došlo. Nad rámec tohoto závěru Soud uvedl, že projednávaná věc poukazuje na širší problém demokratické kontroly tajných služeb. Články 2 a 3 Úmluvy totiž vyžadují i přijetí náležitých záruk proti porušení práv v těchto článcích zakotvených ze strany tajných služeb během provádění tajných operací.
c) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že polské orgány porušily jeho právo na ochranu rodinného a soukromého života, když umožnily jeho uvěznění na svém území v úplné izolaci bez jakýchkoliv kontaktů s rodinou.
Soud uvedl, že s ohledem na závěry, ke kterým došel na poli článků 3 a 5 Úmluvy, je třeba jednání a opomenutí polských orgánů v souvislosti se zbavením svobody stěžovatele a jeho převozem považovat za zásah do jeho práv chráněných článkem 8 Úmluvy, který je žalovanému státu přičitatelný. Dle Soudu tento zásah neproběhl v souladu se zákonem a chybí pro něj z pohledu čl. 8 odst. 2 Úmluvy jakékoli myslitelné odůvodnění. K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.
d) K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel dále tvrdil, že umožněním jeho převozu ho polské orgány vystavily v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy skutečnému a vážnému nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti.
Soud uvedl, že procesní použitelnost důkazů získaných mučením je zjevně v rozporu nejen s článkem 6 Úmluvy, ale rovněž se základními mezinárodními standardy spravedlivého procesu. Výsledkem je totiž nezákonné a nemorální soudní řízení, na jehož závěry se rovněž nelze spolehnout, neboť je prokázané, že oběti v takových případech uvádějí nepravdivá tvrzení, aby mučení unikly.
Soud shledal, že vojenský tribunál, před něhož byl stěžovatel postaven a který byl složen výhradně z příslušníků armády Spojených států majících vazby na představitele výkonné moci, nebyl nezávislým soudem ve smyslu článku 6 Úmluvy. Soud v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států, který tento tribunál určený pro řízení s občany cizích států v rámci války proti terorismu stojící vně federálního soudního systému označil za neslučitelný s právem Spojených států a se společnými ustanoveními článku 3 Ženevských úmluv, konstatoval, že vojenský tribunál není soudem zřízeným na základě zákona ve smyslu článku 6 Úmluvy. Dle Soudu lze rovněž předpokládat, že v řízení budou připuštěny důkazy získané mučením v řízení proti osobám podezřelých z terorismu. Na základě těchto argumentů Soud dospěl k závěru, že v době převozu stěžovatele z území Polska existovalo skutečné a předvídatelné nebezpečí, že v řízení před vojenským tribunálem mu právo na spravedlivý proces bude flagrantně odepřeno. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto došlo.
e) K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 6
Stěžovatel též namítal, že polské orgány v době převozu stěžovatele nevyvinuly žádnou snahu o získání diplomatických záruk, že nebude dále podroben mučení a případnému trestu smrti.
S přihlédnutím k závěru, že polské orgány vystavily stěžovatele nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, Soud shledal i porušení povinnosti nevydat stěžovatele do jurisdikce státu, kde bude vystaven skutečnému nebezpečí odsouzení k trestu smrti. Došlo proto k porušení článků 2 a 3 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 6.
f) K tvrzenému porušení článku 38 Úmluvy
Stěžovatel konečně tvrdil, že nepředložením informací, které byly Soudem po polské vládě vyžadovány, vláda porušila povinnost poskytnout všechny nezbytné prostředky pro účinné projednání věci.
Soud uvedl, že absence procesních ustanovení týkajících se zpracování utajovaných či citlivých informací v jednacím řádu neznamená, že Soud v tomto ohledu funguje v právním vakuu, a nemůže proto odůvodnit odmítnutí vlády tyto informace poskytnout. Naopak, Soud si v průběhu let utvořil spolehlivou a vhodnou praxi zacházení s vysoce citlivými informacemi a pro tyto účely je schopen přijmout celou řadu praktických opatření. Soud konečně zdůraznil, že stát se v této souvislosti nemůže dovolávat vnitrostátní právní úpravy, která eventuálně představuje překážku pro zpřístupnění požadovaných informací Soudu. Jelikož žalovaná vláda Soudem požadované informace neposkytla, porušila článek 38 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy