© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 29. října 2015 ve věci č. 44095/14 – A. L. (X. W.) proti Rusku
Senát první sekce Soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že nucený návrat stěžovatele do Číny by představoval porušení článků 2 a 3 Úmluvy, a dále že podmínky zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců a na policejní stanici vedly v obou případech k porušení článku 3 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.
I.Skutkové okolnosti
V březnu 2014 byl stěžovatel zatčen v Petrohradu pro podezření z vraždy čínského policisty v roce 1996. Tvrdil, že je ruský občan A. L., soud nicméně nařídil jeho vazbu s tím, že jde o X. W., na něhož v roce 2011 vydaly čínské orgány zatykač a který nezákonně získal ruský pas na jméno A. L. Extradiční řízení bylo z procesních důvodů zastaveno, v dubnu 2014 však vnitrostátní soud shledal stěžovatele vinným z přestupku nezákonného pobytu na území Ruska a nařídil správní vyhoštění stěžovatele do Číny. Byl totiž mj. hledán čínskými úřady pro podezření z vraždy a jako nebezpečného jej dle soudu bylo nezbytné vyhostit. V důsledku procesních pochybení však nakonec došlo k zastavení přestupkového řízení a v srpnu 2014 i k propuštění stěžovatele, jemuž nicméně nebyl vrácen pas. V jiném řízení vůči němu bylo nicméně vydáno správní rozhodnutí, kterým byla shledána jeho přítomnost v Rusku za nežádoucí a bylo mu nařízeno opustit území Ruska ve lhůtě tří dnů s tím, že pokud tak neučiní, bude deportován. Toto rozhodnutí následně potvrdily i vnitrostátní soudy, přičemž na námitku stěžovatele, podle kterého mu v případě deportace do Číny hrozil trest smrti, uvedly, že vyhoštění do Číny se stěžovatel mohl vyhnout opuštěním Ruska do třetí země.
Od dubna do srpna 2014 byl stěžovatel držen v zařízení pro zajištění cizinců. Nejprve strávil 4 dny v „trestní cele“ a později byl přesunut do samostatné cely, kde byl izolován od ostatních, bez přístupu k televizi, rádiu, knihám či novinám. Později mu byly povoleny krátké procházky po dvorku. Jeho manželka jej směla navštívit pouze čtyřikrát. Koncem srpna 2014 strávil stěžovatel dva dny v zajištění na jiné policejní stanici v cele, která podle stěžovatele neměla okna a nebyl v ní stůl, židle, umyvadlo ani toaleta. Toaletu mu navíc po dlouhou dobu nebylo umožněno navštívit a nebylo mu poskytnuto jídlo ani voda.
V červnu 2014 vydal Soud předběžné opatření, kterým ruské vládě zakázal stěžovatele vyhostit nebo jinak násilně přemístit do Číny či jiného státu po dobu trvání řízení před Soudem.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy v důsledku nuceného přesunu do Číny
Stěžovatel na poli článků 2 a 3 Úmluvy namítal, že v případě jeho nucené deportace do Číny by čelil riziku trestu smrti.
Soud předně odkázal na své odůvodnění rozsudku Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království (č. 61498/08, rozsudek ze dne 2. března 2010, § 115–117, 119–120 a 123) a poukázal na postupný vývoj ve vnímání trestu smrti. Zatímco v době přípravných prací na Úmluvě byl trest smrti považován za legitimní trest, v pozdější době byl prostřednictvím Protokolů č. 6 a 13 zakázán, a to bez výjimek. Ačkoli posledně zmíněný Protokol č. 13 Rusko (spolu s Ázerbájdžánem) ani nepodepsalo, trest smrti je třeba vnímat jako nelidské a ponižující zacházení nebo trest ve smyslu článku 3 Úmluvy (Öcalan proti Turecku, č. 46221/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2005). Ve světle závazků vyplývajících z posledně citovaného ustanovení Úmluvy potom v případě existence skutečného nebezpečí, že v cílovém státě bude jednotlivec podroben trestu smrti, smluvní státy Úmluvy takového jednotlivce vydat či vyhostit nesmí (např. Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 125).
Ve vztahu k projednávané věci Soud uvedl, že vstupem do Rady Evropy se Rusko zavázalo trest smrti zrušit. Bylo přijato de facto moratorium, které je bezvýjimečné. Od roku 1996 přitom v Rusku nebyl nikdo popraven a v roce 2009 moratorium potvrdil i ruský ústavní soud. Podle Soudu tak výše uvedené závěry učiněné ve věci Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království (cit. výše) plně dopadají i na Rusko bez ohledu na to, že toto neratifikovalo Protokol č. 6, resp. nepodepsalo Protokol č. 13. Zatímco tedy Rusko nesmí vydat či deportovat jednotlivce do jiného státu, jestliže hrozí skutečné nebezpečí, že bude vystaven trestu smrti, vnitrostátní soudy zhodnocení uvedeného rizika neprovedly a svá odůvodnění omezily pouze na argumentaci, podle které mohl stěžovatel Rusko opustit a vycestovat do jiného státu. Takový argument však Soud odmítl s tím, že ruský pas stěžovatele byl zadržen a není zde důkaz, že by byl držitelem jiného platného identifikačního dokladu. Přisvědčil v daném ohledu naopak stěžovateli, podle kterého bylo vycestování do jiného státu ve lhůtě tří dnů stanovené rozhodnutím nemožné. Protože v řízení před Soudem nebylo sporu o tom, že v případě deportace do Číny existuje skutečné a předvídatelné riziko, že stěžovatel by mohl být odsouzen k trestu smrti, Soud uzavřel, že nucený přesun stěžovatele do Číny by byl v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy.
B. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v důsledku podmínek zajištění v zařízení pro zajištění cizinců
Podle stěžovatele byly dále podmínky v zařízení pro zajištění cizinců nelidské a ponižující, tj. v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Soud připomněl, že vyloučení kontaktu s jinými vězni z důvodu bezpečnosti, disciplinárních, či ochranných důvodů, nezakládá samo o sobě nelidské zacházení anebo trest (Öcalan proti Turecku, cit. výše). Zda dané opatření spadá do rámce článku 3 Úmluvy, záleží na konkrétních okolnostech, přísnosti opatření, délce jeho trvání a dopadu na danou osobu (Rohde proti Dánsku, č. 69332/01, rozsudek ze dne 21. července 2005, § 93). Jedná se nicméně o jedno z nejzávažnějších opatření, kterému může být vězeň podroben, a vnitrostátní orgány proto mají povinnost zhodnotit všechny relevantní faktory případu předtím, než umístí jednotlivce do samostatné cely (Ramishvili a Kokhreidze proti Gruzii, č. 1704/06, rozsudek ze dne 27. ledna 2009, § 83). Toto opatření může přitom být nařízeno pouze ve výjimečných případech a po uplatnění veškerých záruk tak, jak je specifikováno v Evropských vězeňských pravidlech [Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec(2006)2 ze dne 11. ledna 2006]. Opatření musí být dále postaveno na skutečných důvodech, a to jak na počátku, tak při jeho případném prodlužování. Průběžně musí být rovněž monitorován fyzický i psychický stav osoby zbavené svobody (Ramirez Sanchez proti Francii, č. 59450/00, rozsudek velkého senátu ze dne 4. července 2006, § 139).
Žalovaná vláda nerozporovala, že stěžovatel byl držen na samostatné cele po dobu delší než čtyři měsíce. Nevyvrátila ani stěžovatelova tvrzení ohledně absence kontaktu s jinými zadrženými, návštěv rodiny, zamezení přístupu ke knihám, rádiu, televizi nebo novinám, které stěžovatel podpořil dopisem od místního migračního orgánu a místopřísežnými prohlášeními dalších osob. Podle Soudu bylo přitom výše popsané zacházení způsobilé stěžovatele poškodit zejména co do jeho psychických dovedností a schopností společenské interakce (Csüllög proti Maďarsku, č. 30042/08, rozsudek ze dne 7. června 2011, § 30). Ať již na vnitrostátní úrovni či v rámci řízení před Soudem nebylo nicméně stěžovatelovo umístění do izolace nijak odůvodněno, nebyla prokázána nutnost tohoto opatření a nebylo přijato jakékoli formální rozhodnutí, které by uvádělo právní základ opatření či dobu jeho trvání. Soud tak v této souvislosti vyjádřil hluboké znepokojení nad tím, že osoba může být umístěna do izolace, aniž by jí k danému opatření bylo poskytnuto sebemenší vysvětlení (A. B. proti Rusku, č. 1439/06, rozsudek ze dne 14. října 2010, § 106). Nebylo přitom ani rozporováno, že po celou dobu umístění stěžovatele na samostatnou celu nebyl hodnocen jeho fyzický a psychický stav a že stěžovatel neměl procesní prostředek, kterým by předmětné opatření napadl. S ohledem na výše uvedené proto Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
C. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v důsledku podmínek zajištění v policejní cele
Stěžovatel nakonec namítal, že v rozporu s článkem 3 Úmluvy bylo i jeho zajištění na druhé policejní stanici, kde byl držen.
Soud připomněl, že v minulosti již několikrát posuzoval zajištění realizované na policejních stanicích v různých regionech Ruska a shledal je v rozporu s článkem 3 Úmluvy (např. Fedotov proti Rusku, č. 5140/02, rozsudek ze dne 25. října 2005, § 66–70; či Shchebet proti Rusku, č. 16074/07, rozsudek ze dne 12. června 2008, § 86–96). V těchto rozhodnutích poznamenal, že cely na policejních stanicích byly určeny pro krátkodobé správní zajištění nepřekračující dobu 3 hodin. Neexistovala právní úprava pro zajištění stravy a pitné vody, přístup k toaletám byl problematický, cely byly tmavé, špatně větrané, špinavé a nebyly vybaveny zařízením potřebným pro delší dobu zajištění, jako je např. toaleta, nebo umyvadlo. Nebyly proto uzpůsobeny pro pobyt osob přesahující dobu několika hodin. Soud například shledal porušení článku 3 Úmluvy v situaci, kdy byl stěžovatel držen ve správním zajištění v policejní cele po dobu 22 hodin (Fedotov proti Rusku, cit. výše, § 68).
V projednávané věci Soud shledal totožné nedostatky. Stěžovatel byl držen v policejní cele po dobu dvou dnů, kdy cela postrádala potřebné vybavení a rovněž přístup k toaletě byl omezený. Z hlediska poskytnutí jídla a vody stěžovateli pak vláda nedoložila výpovědi policejních důstojníků, kterých se dovolávala, a neodkázala na ustanovení vnitrostátního práva, které by ukládalo povinnost zajištěným osobám v cele jídlo a pitnou vodu poskytnout. Soud přitom již v dřívějších případech shledal podobné nedostatky, přičemž podle něj skutečnost, že osobám zbaveným svobody mohou donést jídlo jejich rodinní příslušníci, nemohla nahradit základní nedostatky během doby zajištění (Fedotov proti Rusku, cit. výše, § 67 a 68; a Shchebet proti Rusku, cit. výše, § 93). Soud proto i u této námitky shledal, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy