© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 22. února 2018 ve věci č. 72562/10 – Alpha Doryforiki Tileorasi Anonymi Etairia proti Řecku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uložením sankcí za uveřejnění videa, ve kterém A. C., jakožto člen parlamentu a předseda výboru pro elektronické hazardní hry, vchází do herny a účastní se hazardní hry na dvou hracích přístrojích, došlo k porušení práva stěžovatelky, provozovatelky televizního vysílání, na svobodu projevu zaručené článkem 10 Úmluvy. Soud naopak neshledal porušení ve vztahu k sankcím za odvysílání dalších dvou videí, která zachytila A. C. při jednání s moderátorem pořadu a jeho blízkými spolupracovníky, neboť při vstupu do soukromých prostor mohl A. C. legitimně očekávat, že v takových místech nebude do jeho práva na respektování soukromého života zasahováno.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka je společnost s ručením omezeným, která vlastní a provozuje řecký televizní kanál ALPHA. Tato televize odvysílala v rámci pořadu Jungle tři videa zachycující A. C., která byla pořízena prostřednictvím skryté kamery. Na prvním A. C. vchází do herny a účastní se hazardní hry na dvou hracích přístrojích, druhé zachycovalo jednání mezi A. C. a blízkými spolupracovníky moderátora výše zmíněného pořadu, během kterého bylo A. C. přehráno první pořízené video, a konečně třetí, na kterém A. C. jedná s moderátorem v jeho kanceláři. Předmětná videa byla posléze odvysílána ještě jednou v rámci jiného pořadu téhož moderátora.
Za uveřejnění těchto videí udělila rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „RRTV“) stěžovatelce pokutu ve výši 100 tis. eur za každý z televizních pořadů, během kterých byla videa odvysílána, a dále povinnost uveřejnit ve svém vysílání obsah tohoto rozhodnutí, a to po dobu třech po sobě jdoucích dní. Stěžovatelka následně podala k nejvyššímu správnímu soudu žalobu na zrušení rozhodnutí RRTV, jakož i rozhodnutí ministra pro tisk a sdělovací prostředky, které rozhodnutí RRTV potvrdilo. Její žalobě však nebylo vyhověno.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že sankce, které jí byly ze strany RRTV uloženy, porušily její právo na svobodu projevu. Dle jejího názoru vnitrostátní orgány nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi jejími právy zaručenými článkem 10 Úmluvy a právem A. C. na respektování soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy.
Mezi stranami nebylo sporu o tom, že sankce byly stěžovatelce uloženy na základě vnitrostátního práva. Soud proto konstatoval, že předmětný zásah byl v souladu se zákonem. Dále přihlédl ke skutečnosti, že obrazový i zvukový záznam A. C. byl pořízen bez jeho souhlasu a následně odvysílán proti jeho vůli v televizním pořadu, který se těšil vysoké sledovanosti, a proto učinil závěr, že uložení pokuty a povinnosti uveřejnit obsah rozsudku sledovalo legitimní cíl spočívající v ochraně pověsti nebo práv jiných osob.
Soud následně připomněl, že při posuzování nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti je zapotřebí vzít v úvahu nutnost nalezení spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy. V tomto ohledu jsou vnitrostátní soudy, vzhledem k jejich bezprostřednímu a dlouhodobému kontaktu s podmínkami v jednotlivých zemích, v lepším postavení než mezinárodní soud, a smluvní strany proto požívají na poli článku 10 Úmluvy určitého prostoru pro uvážení (Palomo Sánchez a ostatní proti Španělsku, č. 28955/06 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 12. září 2011, § 54). Ten je nicméně spojen s evropským dohledem, který zahrnuje jak právní úpravu, tak rozhodnutí, která ji naplňují, a to včetně rozhodnutí nezávislých soudů. Úkolem Soudu při výkonu své kontrolní funkce není zaujmout místo příslušných vnitrostátních soudů, nýbrž přezkoumat jejich rozhodnutí vydaná v mezích jejich prostoru pro uvážení. Pokud ovšem rovnováha nalezená vnitrostátními soudy nebude uspokojivá, zejména když nepřiznají náležitou důležitost či rozsah nějakému právu zaručenému Úmluvou, jejich prostor pro uvážení bude užší (např. Aksu proti Turecku, č. 4149/04 a 41029/04, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 67).
Spravedlivou rovnováhu je nutné hledat za pomoci kritérií definovaných v judikatuře Soudu, jimiž jsou v obdobných věcech (i) přispění do debaty ve veřejném zájmu; (ii) známost dotčené osoby; (iii) předmět a pravdivost zveřejněných informací; (iv) předchozí chování dotčené osoby; (v) obsah, forma a dopady publikace; a (vi) závažnost uložené sankce (Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 93; či Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, §§ 90–95). Tato kritéria tedy Soud posuzoval i v projednávané věci:
(i) Přispění do debaty ve veřejném zájmu
Soud dospěl k závěru, že předmětná reportáž přispěla k debatě ve veřejném zájmu, neboť byla schopná vzbudit zájem veřejnosti o chování jimi voleného zástupce ve vztahu k hazardu.
(ii) Známost dotčené osoby a předmět zveřejněných informací
Míra, v jaké je daná osoba veřejnosti známa, ovlivňuje ochranu soukromého života takové osoby. Soud již dříve ve své judikatuře vyslovil, že veřejnost je oprávněna získávat informace o určitých aspektech soukromého života známých osob (např. Karhuvaara a Iltalehti proti Finsku, č. 53678/00, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, § 45). V určitých případech však mohou i tyto osoby legitimně očekávat, že jejich soukromý život bude chráněn (např. Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 97).
A. C. byl nepochybně významným politikem. Soud v tomto ohledu poznamenal, že vnitrostátní soudy dostatečně posoudily rozsah, jakým mohla mít jeho politická funkce vliv na ochranu jeho soukromého života, a proto se otázkou známosti A. C. dále nezabýval.
Co se týče předmětu zveřejněných informací, Soud poznamenal, že všechna tři videa se soustředila na A. C., a nikoli na veřejnou debatu o hazardu jako takovou. Soud se dále ztotožnil s názorem vnitrostátních orgánů, podle nichž reportáž týkající se chování A. C. mohla být odvysílána, nicméně je potřeba spatřovat rozdíl mezi sdělením informací, které byly získány z videí pořízených skrytou kamerou, a odvysíláním videí samotných.
(iii) Předchozí chování dotčené osoby
Soud v tomto ohledu pouze poznamenal, že žádná ze stran mu neposkytla dostatek informací o předchozím chování A. C.
(iv) Okolnosti, za kterých byla videa pořízena
Ochrana, kterou novinářům poskytuje článek 10 Úmluvy, jim je přiznána za předpokladu, že jednají v dobré víře za účelem získání pravdivých a důvěryhodných informací, v souladu se zásadami odpovědné žurnalistiky (např. Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, č. 21980/93, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 65; či Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 54).
Článek 10 odst. 2 Úmluvy ovšem neposkytuje ochranu zcela neomezené svobodě projevu, a to ani v případech, kdy se média vyjadřují k otázkám veřejného zájmu. S ohledem na zásadní roli, kterou sdělovací prostředky představují v demokratické společnosti, nemohou být novináři zproštěni povinnosti dodržovat trestněprávní pravidla (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 102; či Monnat proti Švýcarsku, č. 73604/01, rozsudek ze dne 21. září 2006, § 66). Novináři nemohou požadovat vynětí z působnosti trestněprávních předpisů jen z toho důvodu, že se trestného činu dopustili při výkonu svého povolání (srov. Pentikäinen proti Finsku, č. 11882/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 91).
Mezi stranami nebylo sporu o tom, že použití skryté kamery nebylo vnitrostátním právem zcela zakázáno. Tento způsob mohl být použit, pokud zde existoval převažující zájem veřejnosti na uveřejnění určité informace, za předpokladu, že taková informace nezasáhne do práv člověka na lidskou důstojnost.
Soud v tomto ohledu uvedl, že je potřeba rozlišovat mezi okolnostmi, za kterých bylo natočeno první video, a okolnostmi, za kterých byla pořízena zbývající dvě. Zatímco první video bylo pořízeno na veřejném prostranství, kde mohl A. C. očekávat, že jeho jednání bude sledováno či dokonce zaznamenáno na kameře, a to zejména s ohledem na skutečnost, že byl významnou politickou osobou, ostatní videa byla pořízena v soukromých prostorách, kam se A. C. dostavil za účelem projednání první nahrávky, a kde tedy mohl oprávněně očekávat, že zde nebude do jeho práva na respektování soukromého života zasahováno.
(v) Obsah, forma a dopady odvysílání videí
Z podání stran vyplynulo, že první video zachytilo A. C. jak vchází do herny a účastní se hazardní hry, zatímco druhé a třetí ho zachytilo, jak se snaží přesvědčit novináře, aby první video popsali jako pokus, ke kterému se uchýlil z důvodu plnění povinností vyplývajících z jeho politické funkce, výměnou za to, že se zúčastní živého vysílání.
Po odvysílání předmětných videí byl A. C. odvolán ze své funkce, což lze považovat za důsledek, který měl na A. C. závažný dopad.
(vi) Závažnost uložené sankce
Stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 100 tis. eur za každý z televizních pořadů, v rámci nichž byla videa odvysílána, a dále povinnost uveřejnit ve svém vysílání obsah tohoto rozhodnutí, a to po dobu třech po sobě jdoucích dní.
S ohledem na to, že vnitrostátní úprava umožňovala uložení mnohem přísnějších sankcí, a dále s ohledem na to, že sankce byly uloženy stěžovatelce, a nikoli samotným novinářům, kteří se porušení dopustili, dospěl Soud k závěru, že uložené sankce byly poměrně mírné.
(vii) Závěr
Soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že rozhodnutí vnitrostátních soudů ohledně druhého a třetího videa nevybočilo z prostoru pro uvážení, který jim v těchto otázkách náleží. Jakkoli zveřejnění informací, jejichž zdrojem tato videa byla, byla ve veřejném zájmu, odvysílání samotných videí, která byla natáčena v prostorách, kde A. C. mohl oprávněně očekávat, že je jeho soukromí respektováno, již nepřiměřeně zasáhlo do jeho práva na respektování soukromého života, a proto uložení sankcí stěžovatelce nebylo nepřiměřeným zásahem do její svobody projevu.
Jinak tomu ovšem bylo v případě prvního videa, kdy i jeho samotné odvysílání bylo s ohledem na veřejnou známost A. C. a veřejnost prostor, ve kterém bylo natočeno, pokryto svobodou projevu stěžovatelky. Uložení sankcí za jeho odvysílání tedy porušilo článek 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy