© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. července 2013 ve věcech č. 11157/04 a č. 15162/05 – Anchugov a Gladkov proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že zbavením stěžovatelů volebního práva a opakovanou nemožností volit došlo k porušení článku 3 Protokolu č. 1. Soud jednomyslně rozhodl, že konstatování porušení je dostatečnou náhradou nemajetkové újmy, kterou utrpěli.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé byli odsouzeni soudy prvního stupně za vraždu a několik krádeží a podvodů k trestu smrti. Odvolací soudy posléze snížily jejich tresty na tresty odnětí svobody v délce 15 let. Během přípravné vazby volil první stěžovatel dvakrát v parlamentních volbách a druhý stěžovatel volil několikrát v parlamentních, prezidentských a krajských volbách. Od okamžiku převezení stěžovatelů do vězeňských zařízení byli na základě čl. 32 odst. 3 ruské Ústavy zbaveni možnosti účastnit se jakýchkoliv voleb. Konkrétně nemohli volit v parlamentních volbách do Státní Dumy, dolní komory ruského parlamentu, v letech 2003 a 2007, a v prezidentských volbách v letech 2000, 2004 a 2008. Druhý stěžovatel navíc nemohl volit ani v doplňkových parlamentních volbách v jeho domácím volebním obvodě v roce 2004.
Oba stěžovatelé napadli zmíněné ustanovení Ústavy pro rozpor s jejich ústavními právy. Ústavní soud jejich stížnosti odmítl pro nedostatek pravomoci poměřovat proti sobě ustanovení Ústavy. Druhý stěžovatel následně vedl několik řízení proti volebním komisím a jejich odmítnutí povolit mu účast ve volbách. Vnitrostátní soudy jeho stížnosti odmítly s odkazem na čl. 32 odst. 3 Ústavy zbavující odsouzené vězně volebního práva, přičemž shledaly, že článek 3 Protokolu č. 1 nebrání omezení volebních práv jednotlivců, kteří závažným způsobem zneužili veřejnou pozici nebo podlomili demokratické a právní základy státu. Omezení práv vězňů navíc shledaly přípustným, pokud je odůvodněné otázkou bezpečnosti, zejména ve vztahu k prevenci trestné činnosti.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Protokolu č. 1
Soud úvodem prohlásil za nepřijatelnou část stížnosti týkající se prezidentských voleb, jelikož článek 3 Protokolu č. 1 se nevztahuje na volby hlavy státu (srov. např. Paksas proti Litvě, č. 34932/04, rozsudek velkého senátu ze dne 6. ledna 2011, § 72).
Soud dále připomněl, že právo volit není privilegiem, ale základním principem demokratického státu 21. století [srov. Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii, č. 9267/81, rozsudek ze dne 2. března 1987; Hirst proti Spojenému království (č. 2), č. 74025/01, rozsudek velkého senátu ze dne 6. října 2005; a,Scoppola proti Itálii (č. 3), č. 126/05, rozsudek velkého senátu ze dne 22. května 2012].
Soud konstatoval, že okolnosti řešeného případu jsou velmi podobné okolnostem případu Hirst (č. 2). Stěžovatelé byli totiž zbaveni práva volit přímo na základě čl. 32 odst. 3 Ústavy, jenž se vztahuje na všechny odsouzené bez ohledu na délku jejich trestu a povahu nebo závažnost trestního činu, který spáchali. Vláda neprokázala, že zákaz volebního práva se uplatňoval toliko proti odsouzeným umístěným v zařízeních pro osoby, které spáchaly závažné zločiny. Soud sice přisvědčil, že cíl přijatého opatření spočívající ve zvýšení občanské odpovědnosti a respektu k právnímu státu není v rozporu s článkem 3 Protokolu č. 1, avšak v daném případě nepovažoval dotčené opatření za přiměřené. Připomněl, že ačkoliv je státům ponechán v této oblasti široký prostor pro uvážení, není všezahrnující. Pro pokračující omezení volebního práva vězňů, jaké stanovoval čl. 32 odst. 3 ruské Ústavy, proto musí existovat dostatečné a opodstatněné důvody. Soud dále konstatoval, že ačkoliv je pravdou, že velké skupině osob umístněných ve vyšetřovací vazbě bylo volební právo ponecháno, zbavení hlasovacích práv postihlo velmi široké spektrum odsouzených a trestných činů od méně závažných deliktů až po nejzávažnější trestné činy. Ve skutečnosti tedy článek 32 odst. 3 Ústavy uložil blanketní omezení pro všechny osoby odsouzené k trestu odnětí svobody.
Podle Soudu není rozhodující ani to, že vnitrostátní soudy při ukládání trestů zohledňují všechny relevantní okolnosti, včetně povahy, stupně nebezpečnosti trestního jednání či osobnost obžalovaného, jelikož neměl za prokázané, že v každém jednotlivém případě posuzují také přiměřenost zbavení volebního práva s ohledem na individuální okolnosti případu. Neexistuje tedy žádná přímá souvislost mezi okolnostmi případu a odebráním volebního práva.
Soud v této souvislosti připomněl, že odnětí práva volit bez jakéhokoliv ad hoc soudního rozhodnutí nepředstavuje samo o sobě porušení Úmluvy [srov. Scoppola (č. 3), cit. výše, § 104]. K zajištění práv vyplývajících z článku 3 Protokolu č. 1 mohou smluvní státy ponechat posouzení přiměřenosti omezení práva volit soudům, anebo upravit podmínky takového omezení ve vnitrostátních zákonech.
Konečně, k tvrzení vlády, že projednávaný případ se odlišuje od skutkových okolností případu Hirst (č. 2), jelikož ustanovení omezující volební právo vězňů je součásti Ústavy a nikoliv obyčejného zákona, jak tomu bylo v případě Spojeného království, Soud uvedl, že článek 1 Úmluvy se vztahuje na všechna porušení a opomenutí ze strany státu, bez ohledu na to, zda k nim došlo na základě vnitrostátního předpisu nebo závazku plynoucího z mezinárodního práva. Článek 1 Úmluvy nerozlišuje mezi typy předpisů či jejich právní sílou. Vláda navíc neprokázala, že by při přijetí Ústavy byla otázka přiměřenosti blanketního zákazu volit pro vězně zkoumána a že by byly váženy dotčené zájmy.
Soud proto uzavřel, že vláda překročila prostor pro uvážení a nezaručila stěžovatelům právo volit. Soudu proto konstatoval porušení článku 3 Protokolu č. 1.
Full & Egal Universal Law Academy