Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 14. září 2023 ve věci č. 2264/12 – Ainis a ostatní proti Itálii
Senát první sekce Soudu shledal šesti hlasy k jednomu porušení pozitivního závazku státu chránit život, plynoucího z článku 2 Úmluvy, v případě osoby, která zemřela na policejní stanici v důsledku předávkování kokainem.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelé jsou příbuzní C. C., který zemřel na policejní stanici v Miláně v květnu 2001. Policie ho v časných ranních hodinách zatkla pro podezření z obchodování s drogami. V zadní kapse jeho kalhot nalezli policisté při zatčení mj. látku připomínající kokain. Během zatčení se C. C. jevil být pod vlivem drog, trpěl panickými ataky a náhlými změnami nálady, vykazoval sebepoškozující chování. Nespolupracoval a při vyvedení z budovy padal na zem. V policejním autě upozorňoval, že se necítí dobře, potil se, dělalo se mu nevolno a z úst mu vytékala průhledná tekutina. Poté C. C. strávil několik hodin v cele na policejní stanici a kolem šesté hodiny ranní se v doprovodu policisty odebral na toaletu, kde začal zvracet a omdlel. Přivolaná zdravotnická záchranná služba odvezla C. C. do nemocnice, kde však po několika minutách zemřel.
Jako příčinu smrti stanovili patologové akutní předávkování kokainem. Na základě shromážděných důkazů státní zástupce uzavřel, že nic nenapovídá tomu, že by úmrtí C. C. bylo zapříčiněno třetí stranou, věc proto odložil.
V roce 2003 podali stěžovatelé žalobu o náhradu škody proti ministerstvu vnitra. Ač jim soud prvního stupně vyhověl, odvolací soud dospěl v roce 2008 k závěru, že příčinou smrti bylo požití velkého množství kokainu krátce před smrtí, který navíc rychle reagoval na předchozí vysoké dávky kokainu. Kasační soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že policie nepodnikla přiměřená opatření, aby ochránila život jejich příbuzného.
a) Obecné zásady
První věta článku 2 Úmluvy ukládá státům nejen zdržet se „úmyslného“ odnětí života nebo „použití síly“ nepřiměřeného legitimním cílům uvedeným v písmenech a) až c) druhého odstavce ustanovení, ale také přijmout vhodná opatření k ochraně života osob, které spadají do jejich jurisdikce (L. C. B. proti Spojenému království, č. 23413/94, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 36). Osoby ve vazbě jsou ve zranitelném postavení a orgány odpovídají za zacházení s nimi, včetně povinnosti přijmout rozumná opatření k zabránění tomu, aby tyto osoby způsobily újmu samy sobě (Eremiášová a Pechová proti České republice, č. 23944/04, rozsudek ze dne 16. února 2012, § 115).
Pozitivní závazek státu vznikne, pokud se prokáže, že orgány věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního rizika ohrožení života jednotlivce třetí osobou nebo tímto jednotlivcem samotným, a nepřijaly přitom v rámci svých pravomocí opatření, u nichž se dalo rozumně očekávat, že tomuto riziku zabrání (Keenan proti Spojenému království, č. 27229/95, rozsudek ze dne 3. dubna 2001, § 90). Nicméně i když se taková situace neprokáže, existují určitá základní opatření, která by policisté měli přijmout ve všech případech, aby minimalizovali jakékoli potenciální riziko pro zdraví zadržené osoby (Fanziyeva proti Rusku, č. 41675/08, rozsudek ze dne 18. června 2015, § 48).
Při hodnocení důkazů Soud uplatňuje důkazní standard „nade vší rozumnou pochybnost“. Pokud se sporné události odehrály za výlučného vědomí státních orgánů, jako je tomu v případě osob pod jejich kontrolou ve vazbě, důkazní břemeno spočívá na těchto orgánech. Ty musejí poskytnout uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení pro události jako je zranění nebo úmrtí (Anguelova proti Bulharsku, č. 38361/97, rozsudek ze dne 13. června 2002, § 109–11). Současně Soud připomenul, že stížnosti na porušení práva na život podrobuje nejpřísnějšímu přezkumu, při němž je třeba vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti (Kotilainen a ostatní proti Finsku, č. 62439/12, rozsudek ze dne 17. září 2020, § 84).
b) Použití obecných zásad na projednávanou věc
Soud předeslal, že navzdory nedostatečným důkazům dokládajícím, že by příslušné orgány věděly nebo měly vědět o skutečném a bezprostředním riziku, že C. C. požije smrtelnou dávku kokainu, měly stále povinnost přijmout základní opatření, aby takovéto potenciální riziko minimalizovaly. Především jim bylo známo, že se C. C. při zatčení necítil dobře, vykazoval sebepoškozující tendence a chování budící podezření předchozího požití drog. Dále se v době zatčení v jeho kapse našlo malé množství kokainu. Podle italských soudů o C. C. policisté věděli, že je závislým na drogách. Soud konstatoval, že tyto informace měly být pro policisty dostatečným podkladem pro vyhodnocení, že je při vzetí do vazby více zranitelnou osobou než průměrný občan, a vyžaduje tedy zvýšenou péči. Za těchto okolností mohlo být rozumně očekáváno, že policisté přijmou nějaká další preventivní opatření k ochraně jeho zdraví. Nic však nenasvědčuje, že v době mezi jeho zadržením a smrtí mu byla poskytnuta jakákoli forma zdravotní péče. Při zatčení a eskortě přitom C. C. zažíval panické ataky, náhlé změny nálady, pocení, z úst mu vytékala tekutina. Ve světle uvedeného Soud nebyl přesvědčen, že policisté bez medicínského vzdělání byli s to dospět ke konkluzivnímu závěru, že C. C. nepotřebuje zdravotní péči.
Soud dále uvedl, že za účelem předcházení obdobným tragickým událostem by bylo přehnané požadovat, aby byly všechny zatčené osoby preventivně podrobovány důkladným osobním prohlídkám; takový přístup by totiž mohl vyvolat otázky na poli jiných ustanovení Úmluvy (viz např. Van der Ven proti Nizozemsku, č. 50901/99, rozsudek ze dne 4. února 2003, § 61–62, kde Soud shledal porušení článku 3 Úmluvy v důsledku rutinních a dlouhodobých důkladných osobních prohlídek bez dostatečného odůvodnění). To však v projednávané věci ve světle dostupných informací nezbavovalo policisty povinnosti, aby při převzetí C. C. na policejní stanici podnikli alespoň nějaké kroky k ověření, zda nemá u sebe nebezpečné či zakázané látky včetně drog. Z žádných záznamů přitom neplyne, že by byly takové kroky přijaty.
Dále Soud upozornil na nedostatečný dohled nad C. C. během jeho pobytu na policejní stanici. Příslušný policista později vypověděl, že mu nevěnoval průběžnou pozornost. Dle interního pokynu měla být cela zadržení nepřetržitě monitorována jedním policistou, ale ze spisu neplyne, zda tomu tak v projednávané věci skutečně bylo. Soud zdůraznil, že si je vědom, že pozitivní závazky by neměly být vykládány způsobem stanovujícím nepřiměřené břemeno, a proto netvrdí, že nad C. C. měl být vykonáván nepřetržitý dohled. Na druhou stranu ve světle dostupných informací o něm, jakož i toho, že nebyl podroben osobní prohlídce a nebyla mu poskytnuta zdravotní péče, měli policisté prokázat při dohledu nad ním zvýšenou ostražitost.
Na základě uvedeného Soud uzavřel, že vláda přesvědčivým způsobem nedoložila, že by policisté odpovídajícím způsobem ochránili život C. C. K porušení článku 2 Úmluvy tudíž došlo.
III. Oddělené stanovisko
K rozsudku připojil nesouhlasné stanovisko soudce Bošnjak. Především zdůraznil, že Soud se doposud nevyjádřil k otázce, kdy namítané opomenutí státních orgánů znamená porušení pozitivních závazků státu chránit život, a je tedy v rozporu s článkem 2 Úmluvy. Přinejmenším by měl sledovat, zda měly orgány za daných okolností povinnost jednat nějakým konkrétním způsobem, zda tuto povinnost porušily a zda by naplnění této povinnosti zabránilo úmrtí. Na základě skutkových okolností případu se však domnívá, že přesvědčivé argumenty nevypovídají o odpovědnosti státu za úmrtí C. C.