© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. listopadu 2017 ve věci č. 70838/13 – Antović a Mirković proti Černé hoře
Senát druhé sekce rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že natáčením posluchárny na univerzitě bylo porušeno právo stěžovatelů, vyučujících na této univerzitě, na respektování jejich soukromého života podle článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Počátkem roku 2011 informoval děkan fakulty matematiky učitele včetně obou stěžovatelů, že v posluchárnách, v nichž se konaly přednášky, bude zprovozněno natáčení. O několik dní později vydal rozhodnutí zavádějící natáčení v sedmi aulách a před děkanátem. Cílem tohoto opatření zajistit bezpečnost majetku a osob a sledování výuky. Přístup k záznamu měl pouze děkan, sesbírané údaje měly být uschovány po dobu jednoho roku.
V reakci na tento krok podali stěžovatelé stížnost na natáčení a sběr údajů o nich bez jejich souhlasu k orgánu ochranu osobních údajů. Ten dospěl k závěru, že natáčení neprobíhalo v souladu se zákonem, a nařídil fakultě do 15 dní kamery z aul odstranit. Zdůraznil, že natáčení není možné odůvodnit podle příslušného zákona, protože nebyl předložen důkaz o riziku pro bezpečí osob a majetku v aulách ani pro utajované informace a samotné sledování přednášek nebylo legitimním důvodem pro natáčení.
Počátkem roku 2012 podali stěžovatelé žalobu na náhradu škody z důvodu porušení svých práv na soukromý život, zejména za nedovolený sběr a zpracovávání údajů o nich. Soudy shledaly, že natáčení aul jako veřejných míst nemohlo porušit právo stěžovatelů na respektování jejich soukromého života, jelikož se jednalo se o pracovní prostor, stejně jako soudní síň nebo parlament, v němž nebyli vyučující nikdy osamoceni, a proto se nemohli dovolávat zásahu do svého soukromého života.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že natáčení bylo nezákonné, nesledovalo žádný legitimní cíl a nebylo nezbytné v demokratické společnosti.
Soud úvodem připomněl svou judikaturu k pojetí „soukromého života“, za nějž lze považovat i profesní činnosti nebo jednání ve veřejném kontextu. Neexistuje jasná dělící linie mezi činnostmi probíhajícími v pracovním či podnikatelském prostředí a mimo něj. Proto i interakce ve veřejném kontextu mohou spadat pod „soukromý život“ (Peck proti spojenému království, č. 44647/98, rozsudek ze dne 28. ledna 2003, § 57). Stejně tak v univerzitních posluchárnách učitelé vykonávají svou práci – přednášejí, ale zároveň se studenty navazují vzájemné vztahy a vytvářejí vlastní sociální identitu. Judikatura rovněž dospěla k závěru, že utajené natáčení zaměstnance na jeho pracovišti musí být považováno za značný zásah do soukromého života zaměstnance (Köpke proti Německu, č. 420/07, rozhodnutí ze dne 5. října 2010). V kontextu projednávané věci Soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v případě sledování zaměstnanců na pracovišti neutajeným videozáznamem. Natáčení stěžovatelů na pracovišti proto představovalo zásah do jejich práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Při posouzení zákonnosti zásahu Soud upozornil, že vnitrostátní soudy vůbec otázku souladu se zákonem neposoudily, protože nepovažovaly namítané natáčení za zásah do soukromého života stěžovatelů. Současně ale toto natáčení považoval za zásah orgán ochrany osobních údajů, který výslovně uvedl, že nebyl v souladu se zákonem. Soud v této souvislosti upozornil, že příslušné ustanovení zákona o ochraně osobních údajů stanovilo, že veřejné instituce, včetně univerzit, mohou provádět natáčení vstupu do svých prostor, zatímco v projednávané věci byly natáčeny přednáškové místnosti. Navíc zákon uváděl, že zařízení pro natáčení může být instalováno pouze tehdy, pokud cíle vyjmenované v příslušném ustanovení, zejména bezpečí osob a majetku nebo ochrana utajovaných informací, nemohou být zajištěny jiným způsobem.
Soud připomněl, že natáčení bylo v projednávané věci zavedeno k zajištění bezpečí majetku a osob, včetně studentů, a k sledování výuky. Jeden z těchto cílů – sledování výuky – však vůbec nebyl zmíněn zákonem jako přípustný důvod pro natáčení. Navíc agentura výslovně shledala, že neexistuje důkaz o ohrožení majetku nebo osob, a vnitrostátní soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly. Vláda nepředložila žádný důkaz o opaku ani nedoložila, že by byla předem zvažována alternativní opatření.
Soud s ohledem na výše uvedené učinil závěr, že předmětný zásah nebyl v souladu se zákonem, a proto došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
V souhlasném stanovisku soudci Vučinić a Lemmens vyzdvihli, že pro posouzení, zda došlo k zásahu do práva na soukromí, je důležitý faktor akademického prostředí. Akademická svoboda totiž vzbuzuje rozumné očekávání soukromí. Učitelé mohou předpokládat, že dění v posluchárně sledují jen lidé, kteří mohou navštěvovat výuku, což jim dává možnost chovat se způsobem, jakým by se za jiných okolností mimo posluchárnu nechovali.
V nesouhlasném stanovisku soudci Spano, Bianku a Kjølbro naopak kritizovali příliš široké pojetí „soukromého života“ v odůvodnění většiny, jež šlo podle jejich názoru nad rámec ustálené judikatury Soudu. Namítali, že samotné natáčení či sledování nelze chápat jako zásah do soukromého života, ale je spíše potřeba vyhodnotit řadu dalších konkrétních okolností, jako je povaha sledovaných činností, místo, kde k němu dochází, očekávání soukromí ze strany sledovaných osob atd. V projednávané věci učitelé při svých přednáškách vykonávali pracovní činnost v kvaziveřejném prostoru, navíc o natáčení věděli, proto bylo jejich očekávání soukromí velmi omezené. Pouhý monitoring přednáškových aul dle jejich přesvědčení nezakládá působnost článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy