Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 26. října 2021 ve věci č. 41086/12 – A. P. proti Moldavsku
Senát druhé sekce Soudu shledal jednomyslně, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní složce, když vnitrostátní orgány důkladně nevyšetřily tvrzení stěžovatele, že se stal ve věku pěti let obětí sexuálního zneužití ze strany dvanáctiletého chlapce, a při vyšetřování událostí nezohlednily zvláštní zranitelnost nezletilého stěžovatele, kterému nezajistily odpovídající pomoc při kontaktu s policií.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel, kterému bylo v roce 2006 pět let, měl být v té době znásilněn a zneužit dvanáctiletým chlapcem. S prožitým sexuálním útokem se později svěřil své matce a ta následně v letech 2010 a 2011 podala dvě trestní oznámení. Státní zástupce trestní oznámení odmítl s tím, že neexistovaly žádné důkazy na podporu vznesených obvinění. Stěžovatelova matka se proti rozhodnutí o odložení věci odvolala s poukazem na zprávu psychologa z Národního centra pro prevenci zneužívání dětí ze září 2010, kterou psycholog sepsal pro čtyřech sezeních se stěžovatelem a jež nebyla při odložení věci vzata v potaz. Zpráva konstatovala, že stěžovatel trpí poruchami v emoční a kognitivní sféře i poruchami chování, které byly způsobeny dokonaným sexuálním zneužitím a pokračujícím fyzickým a psychologickým zneužitím. Rozhodnutí nezahájit trestní stíhání bylo potvrzeno nadřízeným státním zástupcem i vyšetřujícím soudcem, kteří zejména poukazovali na to, že matka podala oznámení až s čtyřletým odstupem od události.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho práv chráněných článkem 3 Úmluvy, když vnitrostátní orgány účinně nevyšetřily jeho tvrzení ohledně sexuálního zneužití, jehož se měl stát obětí.
Soud odkázal na relevantní zásady, které formuloval ve věci M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 149–152) a nedávno ve věci X and ostatní proti Bulharsku (č. 22457/16, rozsudek velkého senátu ze dne 2. února 2021, § 176–178, 184–192). Připomněl, že povinnost vést účinné vyšetřování sexuálního zneužití nezletilých je nezbytné vykládat ve smyslu závazků vyplývajících z jiných mezinárodních nástrojů, a to zejména z Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (dále jen „Lanzarotská úmluva“).
V projednávané věci soud konstatoval, že sexuální zneužití, jehož se měl stěžovatel stát obětí, spadá vzhledem ke své závažnosti do působnosti článku 3 Úmluvy. Shledal, že s ohledem na zprávu psychologa z Národního centra pro prevenci zneužívání dětí, tedy specializované instituce, vznesl stěžovatel hájitelné tvrzení, a bylo tak povinností vnitrostátních orgánů vést dostatečně důkladné vyšetřování k objasnění okolností případu.
Podotkl, že v rozhodné době nedosahoval údajný pachatel dle moldavského práva věku trestní odpovědnosti, a tak nebylo možné zahájit proti němu trestní stíhání. Připomněl však, že i v těchto situacích a zejména za okolností, kdy namítané útoky potenciálně představují jednání zakázané článkem 3 Úmluvy, mají vnitrostátní orgány stále procesní povinnost věc prošetřit (X a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 220). Soud v této věci také shledal, že vyšetřování, které může vést k přijetí vhodných opatření ve vztahu k dětem, které měly spáchat protiprávní činy, ale které nebyly trestně odpovědné, je v zásadě pro účely článku 3 Úmluvy dostatečné (X a ostatní proti Bulharsku, § 220).
K důkladnosti vyšetřování Soud zdůraznil, že policie, státní zastupitelství ani vyšetřující soudce nijak nezohlednili zprávu psychologa ze září 2010 vypracovanou specializovanou institucí, jejíž závěry, že stěžovatel byl obětí sexuálního zneužití, nebyly rozporovány ani ve vnitrostátním řízení, ani v řízení před Soudem. Podle Soudu, který odkázal na článek 14 Lanzarotské Úmluvy, jež zakotvuje potřebu spolupracovat s organizacemi poskytujícími pomoc obětem, měla být tato zpráva při vyšetřování vzata v úvahu. Příslušné orgány měly dle Soudu možnost vyslechnout příslušného psychologa nebo nařídit další znalecký posudek z oboru psychologie, který by poskytoval odpovědi na otázky, jež nebyly ve zprávě ze září 2010 zodpovězeny. Vnitrostátní orgány však žádné z těchto opatření při vyšetřování nepřijaly.
Soud dal zapravdu vládě, že účinnost vyšetřování byla ovlivněna tím, že matka stěžovatele podala trestní oznámení teprve čtyři roky po události a připustil, že běh času mohl mít negativní dopad na zajištění důkazů. Avšak tato skutečnost nezbavuje vnitrostátní orgány závazku provést v případě hájitelného tvrzení o sexuálním zneužití dítěte dostatečně důkladné vyšetřování.
Soud podotkl, že během přípravného řízení nebyl stěžovatel nikdy doprovázen sociálním pracovníkem, psychologem či jiným expertem. Zopakoval, že takovéto zjištění znamená, že u dětské oběti sexuálního zneužití nebyla v řízení zohledněna její zvláštní zranitelnost (N. C proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 105). Absence jakékoli pomoci nezletilému stěžovateli je ještě o to více politováníhodná, jelikož se zdá, že policista, který jej vyslýchal, neměl pro tyto účely odpovídající výcvik.
Ve světle uvedeného Soud shledal, že provedené vyšetřování nebylo účinné, jelikož nebylo dostatečně důkladné a jelikož vnitrostátní orgány nevzaly v úvahu zvláštní zranitelnost stěžovatele. Dospěl tak k závěru o porušení článku 3 Úmluvy.
III. Oddělené stanovisko
Souhlasné stanovisko k rozsudku připojila soudkyně Koskelo, k níž se připojil soudce Kūris. Soudci upozornili, že dvě skutečnosti v projednávané věci nelze přičítat státu k tíži. Zaprvé, trestní oznámení týkající se velmi závažných skutků bylo podáno až s několikaletým odstupem od události, což znemožnilo získání lékařských důkazů o sexuálním zneužití. Zadruhé je nutné rozlišovat mezi psychologickými metodami, které mají terapeutický a forenzní charakter a které není možné vzájemně zaměňovat. Povšimli si navíc, že ve zprávě psychologa ze září 2010 bylo uvedeno, že poruchy v emoční a kognitivní sféře i poruchy chování u stěžovatele byly způsobeny jednak dokonaným sexuálním zneužitím a jednak pokračujícím fyzickým a psychologickým zneužitím. Zpráva tak hovořila nejen o sexuálním útoku, který měl stěžovatel utrpět ze strany dvanáctiletého chlapce, ale rovněž o následném zneužití ze strany jiné osoby. Uzavřeli, že o této zprávě psychologa není k dispozici dostatek informací, z nichž by bylo možné usuzovat, zda byly naplněny profesionální nároky na forenzní posudek. Dodali, že pro porušení článku 3 hlasovali s většinou proto, že vnitrostátní orgány selhaly, když si pro objasnění závažných obvinění nevyžádaly zvláštní forenzní psychologický posudek stěžovatele.