CASE OF APICELLA v. ITALY - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

 RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT

VĚC APICELLA proti ITÁLII

(stížnost č. 64890/01)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

29. března 2006

Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav.

 
Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Apicella proti Itálii,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení

pánové L. Wildhaber, předseda,
C. L. Rozakis,
J.-P. Costa,
sirNicolas Bratza,
pánovéB. M. Zupančič,
L. Caflisch,
C. Bîrsan,
K. Jungwiert,
M. Pellonpää,
paníM. Tsatsa-Nikolovska,
pánovéR. Maruste,
S. Pavlovschi,
L. Garlicki,
paníA. Gyulumyan,
pánovéE. Myjer,
S. E. Jebens, soudci,
L. Ferrari Bravo, soudce ad hoc,
a pan T. L. Early, zástupce tajemníka velkého senátu,

po poradě konané ve dnech 1. července 2005 a 18. ledna 2006,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 64890/01) směřující proti Italské republice, kterou dne 29. října 1998 podala Evropské komisi pro lidská práva („Komise“) italská občanka, paní Angelina Apicella („stěžovatelka“), na základě článku 25 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. V řízení před senátem zastupoval stěžovatelku S. de Nigris de Maria, advokát v Beneventu, a poté S. de Nigris de Maria, T. Verrilli, C. Marcellino, A. Nardone a V. Collarile, advokáti v Beneventu. Italskou vládu („vláda“) zastupovali postupně její zmocněnci, pánové U. Leanza a I. M. Braguglia, a asistující zmocněnci, pánové V. Esposito a F. Crisafulli, jakož i zástupce asistujícího zmocněnce vlády, pan N. Lettieri.

3. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu délky občanskoprávního řízení, jehož byla účastníkem. Stěžovatelka následně uvedla, že se neohrazuje proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil průtahy, nýbrž proti směšné částce přiznané náhrady.

4. Stížnost byla postoupena Soudu dne 1. listopadu 1998, kdy vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (článek 5 odst. 2 Protokolu č. 11).

5. Stížnost byla přidělena sekci Soudu (článek 52 odst. 1 jednacího řádu). Po odstoupení soudce zvoleného za Itálii pana V. Zagrebelského (článek 28) vláda určila, že na jeho místě bude zasedat soudce ad hoc pan L. Ferrari Bravo (článek 27 odst. 2 Úmluvy a článek 29 odst. 1 jednacího řádu).

6. Dne 22. ledna 2004 byla stížnost prohlášena za přijatelnou senátem první sekce složeným z pánů C. L. Rozakise, P. Lorenzena, G. Bonella, A. Kovlera, paní E. Steiner, pana K. Hajiyeva, soudců, pana L. Ferrariho Brava, soudce ad hoc, a pana S. Nielsena, tajemníka sekce.

7. Dne 10. listopadu 2004 tentýž senát vydal rozsudek, jímž jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

8. Dne 27. ledna 2005 italská vláda požádala o postoupení věci velkému senátu podle článku 43 Úmluvy a článku 73 jednacího řádu. Dne 30. března 2005 kolegium velkého senátu této žádosti vyhovělo.

9. Složení velkého senátu bylo určeno v souladu s článkem 27 odst. 2 a 3 Úmluvy a článkem 24 jednacího řádu. Předseda Soudu rozhodl, že v zájmu řádného chodu spravedlnosti bude věc přidělena témuž velkému senátu jako věci Riccardi Pizzati proti Itálii, Musci proti Itálii, Giuseppe Mostacciuolo proti Itálii (č. 1), Cocchiarella proti Itálii, Ernestina Zullo proti Itálii, Giuseppina a Orestina Procaccini proti Itálii a Giuseppe Mostacciuolo proti Itálii (č. 2) (stížnosti č. 62361/00, 64699/01, 64705/01, 64886/01, 64897/01, 65075/01 a 65102/01) (články 24, 42 odst. 2 a 71 jednacího řádu). Předseda za tím účelem účastníkům řízení nařídil, aby ustanovili kolegium pro společnou obhajobu (§ 2 výše).

10. Stěžovatelka i vláda předložily vyjádření. Své stanovisko předložila také polská, česká a slovenská vláda, jimž předseda povolil, aby v písemném řízení vystoupily jako vedlejší účastníci (článek 36 odst. 2 Úmluvy a článek 44 odst. 2 jednacího řádu). Stěžovatelka na tato stanoviska odpověděla (článek 44 odst. 5 jednacího řádu).

11. Dne 29. června 2005 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jednání (článek 59 odst. 3 jednacího řádu).

Jednání se účastnili:

– za žalovanou vládu

panN. Lettieri, zástupce asistujícího zmocněnce;

– za stěžovatelku

pánovéS. de Nigris de Maria, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu,

T. Verrilli, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu,

C. Marcellino, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu,

A. Nardone, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu,

V. Collarile, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu,

právní zástupci.

Soud vyslechl prohlášení panů S. de Nigrise de Maria, T. Verrilliho et N. Lettieriho a odpovědi N. Lettieriho na otázky soudců.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

12. Stěžovatelka se narodila v roce 1962, bydliště má v Pesco Sannita (Benevento).

A. Hlavní řízení

13. Dne 17. ledna 1992 podala stěžovatelka žalobu k soudu prvního stupně v Bene­ventu, který zasedal jako pracovněprávní soud, jíž se domáhala uznání svého práva na opětovný zápis do seznamu provozovatelů zemědělské činnosti a dále uznání s tím souvisejícího statusu, jejž napadl svaz sociálního pojištění zemědělců SCAU (Servizio Contributi Agricoli Unificati). Na druhu pracovněprávního vztahu záviselo její právo na přiznání dávky v ma­teř­ství.

14. Dne 22. února 1992 soud prvního stupně nařídil první ústní jednání na 14. března 1994. Téhož dne si také vyžádal dokumenty týkající se zápisů vyhotovených pracovníkem inspekce práce a nařídil jejich předložení na jednání dne 8. listopadu 1995. Tohoto dne soud na žádost právního zástupce žalované řízení přerušil z důvodu zániku SCAU.

15. Dne 24. listopadu 1995 podala stěžovatelka soudní kanceláři návrh na pokračování v řízení proti orgánu sociálního zabezpečení (Istituto Nazionale di Previdenza Sociale). Dne 25. ledna 1996 soud nařídil jednání na 21. října 1997. Toto jednání však bylo odročeno ex officio na 4. března 1999. Na následujících třech jednáních nařízených na dobu od 8. dubna 1999 do 18. září 2000 byl prováděn výslech svědků. Jedno z těchto jednání bylo na návrh účastníků řízení odročeno. Dne 13. listopadu 2000 předložili účastníci řízení svá stanoviska.

16. Rozsudkem vyneseným téhož dne, jehož písemné vyhotovení bylo uloženo v soudní kanceláři dne 21. listopadu 2000, soud návrh zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala existenci vztahu podřízenosti při výkonu své pracovní činnosti.

17. Dne 24. dubna 2001 podala stěžovatelka odvolání k Odvolacímu soudu v Neapoli. Dne 11. února 2001 nařídil předseda závěrečné jednání na 26. ledna 2004. Ve stejný den konal odvolací soud poradu. Rozsudkem z téhož dne, jehož písemné vyhotovení bylo uloženo v soudní kanceláři dne 15. března 2004, odvolací soud stěžovatelčino odvolání zamítl.

B. Řízení podle „Pintova zákona“

18. Dne 3. října 2001 podala stěžovatelka návrh Odvolacímu soudu v Římě v souladu se zákonem č. 89 ze dne 24. března 2001, zvaným „Pintův zákon“, jímž napadla nepřiměřenou délku shora popsaného řízení. Stěžovatelka soudu navrhla, aby rozhodl, že došlo k poru­šení článku 6 odst. 1 Úmluvy, a aby italské vládě uložil povinnost nahradit vzniklou škodu a blíže nespecifikovanou částku nákladů řízení.

19. Rozhodnutím ze dne 28. února 2002, jehož písemné vyhotovení bylo uloženo v soudní kanceláři dne 30. dubna 2002, odvolací soud shledal, že délka řízení byla nepřiměřená z následujících důvodů:

„(...) Došlo k porušení zásady zakotvené v Úmluvě, která zaručuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě, a stěžovatelka utrpěla kvůli nepřiměřené délce řízení nemajetkovou újmu, jejíž význam je značný. Ve skutečnosti nemělo řízení (...) trvat ve dvou stupních soudní soustavy déle než pět let. Je třeba konstatovat, že vznikla morální újma (tíseň kvůli prodlužování řízení, které se týkalo pro stěžovatelku významné záležitosti) vyplývající z porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž objektivně došlo z důvodu nepřiměřené délky řízení.

Se zřetelem k složitosti věci k průtahům nedošlo v důsledku chování účastníků řízení a postup soudu a ostatních orgánů, které mají přispívat k řádnému průběhu řízení, nezpůsobil nepřiměřenou délku tohoto řízení. Ve skutečnosti je třeba mít za to, že odročování věci, a tím i průtahy, jsou zapříčiněny organizačními faktory.

Škoda musí být určena v souladu s článkem 2056 občanského zákoníku a podle kritérií stanovených v článcích 1223, 1226 a 1227-I občanského zákoníku; v souladu s článkem 3 Pintova zákona lze vzít v úvahu pouze škodu, která se vztahuje k době přesahující přiměřenou lhůtu.

Za nemajetkovou újmu (tíseň kvůli délce řízení překračující rámec přiměřené lhůty, jak je uvedeno výše) je třeba poskytnutou částku 500 € za každý z obou roků, o které byla překročena přiměřená lhůta, a úroky v zákonné výši ode dne, kdy délka řízení překročila přiměřenou lhůtu, což nastalo koncem roku 1997 (obvyklá stupnice částek spravedlivého zadostiučinění byla upravena s přihlédnutím k zamítavému rozhodnutí vydanému v prvním stupni, které mělo vliv na očekávání vůči soudům, a tím pádem i na stres způsobený průtahy). (...)“

Na spravedlivém základě přiznal odvolací soud částku 2 500 € jako náhradu morální újmy a částku 710 € z titulu nákladů řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději dne 15. června 2003 a jeho výkon zajistily úřady k blíže neurčenému datu v době od 23. břez­na 2004 do 12. července 2004.

20. Dopisem ze dne 7. ledna 2003 stěžovatelka oznámila Soudu výsledek vnitrostátního řízení a vyzvala jej, aby pokračoval v projednávání její stížnosti.

Tímtéž dopisem stěžovatelka Soudu dále sdělila, že nemá v úmyslu podávat dovolání z důvodu, že tento opravný prostředek lze podat jen v právních otázkách.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO a praxe

A. Zákon č. 89 ze dne 24. března 2001, zvaný „Pintův zákon“

21. Přiznání spravedlivého zadostiučinění při nedodržení přiměřené lhůty a změna článku 375 občanského soudního řádu

Oddíl II – Spravedlivé zadostiučinění

Článek 2 – Nárok na spravedlivé zadostiučinění

„1. Každý, kdo utrpěl majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v důsledku porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ratifikované zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955, z důvodu nedodržení „přiměřené lhůty“ podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, má nárok na spravedlivé zadostiučinění.

2. Při posuzování porušení Úmluvy bere soud v úvahu složitost věci a v jejím rámci též chování účastníků řízení a postup soudu, který řízení prováděl, jakož i postup ostatních orgánů, jejichž úkolem bylo podílet se na řešení věci nebo k němu přispět.

3. Soud určí výši náhrady v souladu s článkem 2056 občanského zákoníku při dodržení následujících ustanovení:

a) v úvahu lze vzít pouze škodu, která se může vztahovat k době překračující přiměřenou lhůtu podle odstavce 1;

b) nemajetková újma se nahrazuje nejen zaplacením peněžité částky, ale též zveřejněním rozhodnutí o porušení vhodnou formou.“

Článek 3 – Řízení

„1. Žádost o přiznání spravedlivého zadostiučinění se podává odvolacímu soudu, kde zasedá soudce, který je podle článku 11 trestního řádu příslušný pro rozhodování v soudcovských věcech v obvodu, kde skončilo, bylo meritorně zastaveno nebo nadále probíhá řízení, jehož se tvrzené porušení týká.

2. Žádost podává kanceláři odvolacího soudu advokát vybavený zvláštní plnou mocí obsahující veškeré náležitosti uvedené v článku 125 občanského soudního řádu.

3. Žádost se podává proti ministerstvu spravedlnosti, jedná-li se o řízení před obecným soudem, proti ministerstvu obrany, jedná-li se o řízení před vojenským soudem, nebo proti ministerstvu financí, jedná-li se o řízení před finančními soudy. Ve všech ostatních případech se žádost podává proti předsedovi Rady ministrů.

4. Odvolací soud rozhoduje v souladu s článkem 737 a následujícími občanského soudního řádu. Žádost i rozhodnutí o nařízení jednání před příslušným senátem doručuje navrhovatel žalovanému orgánu na jeho doručovací adresu při úřadu státního zastupitelství [Avvocatura dello Stato]. Ode dne doručení do dne konání jednání před senátem musí uplynout nejméně lhůta patnácti dnů.

5. Účastníci řízení mohou navrhnout, aby odvolací soud nařídil předložení všech nebo i jen některých úkonů a podkladů z řízení, k němuž se vztahuje tvrzené porušení podle článku 2, a spolu se svými advokáty mají právo být vyslechnuti soudem na neveřejném jednání, pokud se k němu dostaví. Účastníci řízení mohou předkládat vyjádření a podklady nejpozději pět dní před předpokládaným dnem konání jednání před senátem nebo do konce lhůty stanovené odvolacím soudem na návrh účastníků řízení.

6. Soud vynese do čtyř měsíců po podání žádosti rozhodnutí, proti kterému lze podat dovolání. Rozhodnutí je okamžitě vykonatelné.

7. Oprávněným osobám se náhrada vyplácí, v rozsahu dostupných prostředků, od 1. ledna 2002.“

Článek 4 – Lhůta a podmínky podání žádosti

„Žádost o náhradu může být podána během řízení, k němuž se vztahuje tvrzené porušení, nebo ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy rozhodnutí, kterým se toto řízení ukončuje, nabylo právní moci, jinak nárok zaniká.“

Článek 5 – Doručování

„Rozhodnutí, kterým se žádosti vyhovuje, doručuje soudní kancelář nejen účastníkům řízení, ale také generálnímu státnímu zástupci při Účetním dvoru, aby případně zahájil vyšetřování ve věci odpovědnosti, a orgánům, které rozhodují v kárných věcech proti úředníkům, kteří v řízení vystupovali.“

Článek 6 – Přechodná ustanovení

„1. Do šesti měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona může každý, kdo již podal včas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pro nedodržení „přiměřené lhůty“ podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ratifikované zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955, podat žádost podle článku 3 tohoto zákona v případě, že Evropský soud ještě neprohlásil stížnost za přijatelnou. V tomto případě musí být v žádosti podané odvolacímu soudu uvedeno datum podání stížnosti k Evropskému soudu.

2. Kancelář příslušného soudu neprodleně vyrozumí ministra zahraničních věcí o každé žádosti podané na základě článku 3 ve lhůtě uvedené v odstavci 1 tohoto článku.“

Článek 7 – Finanční ustanovení

„1. Finanční náklady vyplývající z provedení tohoto zákona, oceněné na 12 705 000 000 italských lir počínaje rokem 2002, budou hrazeny uvolněním prostředků evidovaných v tříletém rozpočtu na roky 2001-2003, v rámci kapitoly základní odhad k průběžné části „Zvláštního fondu“ na rok 2001 ministerstva státních financí, rozpočtu a hospodářského plánování. Pro tento účel budou použity rezervy tohoto ministerstva.

2. Ministerstvo státních financí, rozpočtu a hospodářského plánování může provést vyhláškou potřebné úpravy rozpočtu.“

B. Výňatky z italské judikatury

1. Obrat v judikatuře v roce 2004

22. Plénum Kasačního soudu (Sezioni Unite), jemuž byla podána dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným v řízení podle „Pintova zákona“, vynesl dne 27. listopa­du 2003 čtyři rozsudky, jimiž byla věc vrácena k dalšímu řízení (č. 1338, 1339, 1340 a 1341). Písemné vyhotovení těchto rozsudků bylo uloženo v soudní kanceláři dne 26. ledna 2004. Plénum Kasačního soudu v těchto rozsudcích prohlásilo, že „při uplatňování zákona č. 89/ 2001 jsou italské soudy vázány judikaturou Soudu ve Štrasburku“.

Ve svém rozsudku č. 1340 zejména vyhlásil zásadu, podle které:

„určení nemajetkové újmy odvolacím soudem v souladu s článkem 2 zákona č. 89/2001, které sice již z povahy věci spočívá na spravedlivém základě, musí být nicméně učiněno v právně vymezeném rámci, protože je třeba odkázat na částky přiznané v podobných věcech Soudem ve Štrasburku, od nichž se lze odchýlit, avšak pouze v přiměřeném rozsahu.“

23. Výňatky z rozsudku č. 1339 Pléna Kasačního soudu uloženého v soudní kanceláři dne 26. ledna 2004:

„(...) 2. Předložené podání nastoluje zásadní otázku týkající se povahy právního účinku, jaký mají mít rozsudky Evropského soudu pro lidská práva při uplatňování zákona č. 89 ze dne 24. března 2001, zejména pokud jde o určení nemajetkové újmy vyplývající z porušení přiměřené délky řízení, ať již jsou tyto rozsudky zpravidla považovány za výkladové směrnice tohoto Soudu s ohledem na následky porušení, nebo s poukazem na konkrétní případ, kdy se již Evropský soud vyslovil k průtahům při rozhodování v daném řízení. (...)

Jak se uvádí v článku 2 odst. 1 zmiňovaného zákona, (právní) skutečností, která zakládá nárok na náhradu podle tohoto právního předpisu, je „porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ratifikované zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955, z důvodu nedodržení přiměřené lhůty podle článku 6 odst. 1 Úmluvy“. Zákon č. 89/2001 tak definuje skutečnost zakládající nárok na náhradu „odkazem“ na zvláštní normu obsaženou v EÚLP. Na základě této Úmluvy byl zřízen Soud (Evropský soud pro lidská práva, který sídlí ve Štrasburku), jehož úlohou je zajistit dodržování jejích ustanovení (článek 19); proto musí být uznána pravomoc tohoto Soudu, pokud jde o určování významu těchto ustanovení a o jejich výklad.

Jelikož skutečnost zakládající nárok, která je definována v zákoně č. 89/2001, spočívá v porušení EÚLP, přísluší Soudu EÚLP určit znaky této právní skutečnosti, která je tak v konečném důsledku „uvedena do souladu“ Soudem ve Štrasburku, jehož judikaturou jsou italské soudy při uplatňování zákona č. 89/2001 vázány.

Není tedy nutné se zabývat obecným problémem vztahů mezi EÚLP a vnitrostátním právním řádem, nad nimiž se generální státní zástupce na jednání dlouze pozastavoval. Nehledě na to, jaký názor zaujmeme k tomuto kontroverznímu problému, a tedy i k místu EÚLP mezi prameny vnitrostátního práva, je zcela nepochybné, že přímé použití normy EÚLP v italském právním řádu, potvrzené zákonem č. 89/2001 (potažmo článkem 6 odst. 1 v části týkající se „přiměřené lhůty“), se nemůže odchýlit od výkladu této normy vysloveného Evropským soudem.

Opačný argument, který by dovoloval značné rozdíly mezi aplikací považovanou za vhodnou ve vnitrostátním právu podle zákona č. 89/2001 a výkladem práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě vysloveným Soudem ve Štrasburku, by zmíněnému zákonu č. 89/2001 odebral veškeré opodstatnění a vedl by italský stát k porušování článku 1 EÚLP, podle kterého „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené Hlavě I této Úmluvy“ (ta zahrnuje výše zmiňovaný článek 6, který definuje právo na řízení vedené ve přiměřené lhůtě).

Důvody, které vedly k přijetí zákona č. 89/2001, spočívají v potřebě upravit vnitrostátní soudní prostředek nápravy proti porušením souvisejícím s délkou řízení, tak aby byla splněna podmínka subsidiarity zásahů Soudu ve Štrasburku, která je výslovně stanovena v EÚLP (článek 35): „Soud může posuzovat věc až po vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy“. Evropský systém ochrany lidských práv je založen na této zásadě subsidiarity. Z ní vyplývá závazek států, které ratifikovaly EÚLP, zaručit občanům ochranu práv přiznaných v EÚLP, zejména v rámci vnitrostátního právního řádu a před vnitrostátními soudními orgány. Tato ochrana musí být „účinná“ (článek 13 EÚLP), tak aby poskytovala možnost nápravy bez nutnosti obracet se na Štrasburský soud.

Vnitrostátní právní prostředek nápravy podávaný podle zákona č. 89/2001 dříve v italském právním řádu neexistoval. Stížnosti proti Itálii pro porušení článku 6 EÚLP tedy Evropský soud „zahltily“ (termín použitý zpravodajem Follierim na zasedání Senátu dne 28. září 2000). Soud ve Štrasburku před nabytím účinnosti zákona č. 89/2001 konstatoval, že tyto italské nedostatky „jsou odrazem přetrvávající situace, která dosud nebyla napravena a kvůli níž procesní subjekty nemají k dispozici žádný vnitrostátní prostředek nápravy. Takto nashromážděné nedostatky se tedy rovnají praxi neslučitelné s Úmluvou“ (viz čtyři rozsudky Soudu vydané dne 28. července 1999 ve věcech Bottazzi, Di Mauro, Ferrari a A. P.).

Zákon č. 89/2001 tak vytváří vnitrostátní prostředek nápravy, který musí osoba „poškozená v důsledku porušení“ (definovaná v článku 34 EÚLP) článku 6 (pokud jde o nedodržení přiměřené lhůty) využít předtím, než se obrátí na Evropský soud s žádostí o „spravedlivé zadostiučinění“ podle článku 41 EÚLP, kterou v případě přetrvávajícího porušení Soud přizná pouze tehdy, „jestliže vnitrostátní právo Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení“. Zákon č. 89/2001 tedy Evropskému soudu umožnil, aby prohlásil za nepřijatelné ty stížnosti, které mu byly předloženy (zejména před přijetím tohoto zákona) a jejichž předmětem bylo přiznání spravedlivého zadostiučinění podle článku 41 EÚLP v souvislosti s délkou řízení (Brusco proti Itálii, rozsudek ze dne 6. září 2001).

Tento mechanismus aplikace EÚLP a dodržování zásady subsidiarity zásahů Evropského soudu ve Štrasburku však přestává fungovat, když tento Soud rozhodne, že důsledky domnělého porušení EÚLP nebyly v rámci vnitrostátního práva napraveny vůbec nebo byly napraveny „jen částečně“, protože pro takové případy výše uvedený článek 41 předvídá zásah Evropského soudu na ochranu osoby „poškozené v důsledku porušení“. V tomto případě je individuální stížnost podaná Soudu ve Štrasburku ve smyslu článku 34 EÚLP přijatelná (Scordino a další proti Itálii, rozhodnutí ze dne 27. března 2003) a Soud přijme opatření, aby bezprostředně ochránil právo poškozeného, které podle tohoto Soudu nebylo dostatečně ochráněno vnitrostátním soudem.

O tom, zda ochrana, které se poškozenému dostalo podle vnitrostátního práva, je dostatečná nebo jen částečná, rozhoduje bezpochyby Evropský soud, který má povinnost použít 41 EÚLP za účelem zjištění, zda vnitrostátní právo umožnilo v rámci porušení EÚLP napravit vyčerpávajícím způsobem důsledky takového porušení.

Argument, podle kterého může italský soud v rámci uplatňování zákona č. 89/2001 provést jiný výklad normy obsažené v článku 6 EÚLP (jehož porušení je skutečností zakládající nárok na náhradu dle definice obsažené ve vnitrostátním zákoně), než jaký učinil Evropský soud, vede k tomu, že osoba poškozená v důsledku takového porušení (pakliže v rámci vnitrostátního řízení získá náhradu považovanou Evropským soudem za nedostatečnou) musí od posledně uvedeného Soudu obdržet spravedlivé zadostiučinění podle článku 41 EÚLP. Tím by se stala náhrada upravená italským zákonodárcem v zákoně č. 89/2001 zcela zbytečnou a došlo by k porušení zásady subsidiarity, která platí pro Soud ve Štrasburku.

Je tedy třeba souhlasit s Evropským soudem pro lidská práva, který ve svém výše uvedeném rozhodnutí o stížnosti Scordino (týkající se nedostatečné ochrany přiznané italským soudem podle zákona č. 89/2001) prohlásil, že „v rámci zásady subsidiarity musejí vnitrostátní soudy vykládat a aplikovat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s Úmluvou“.

(...) Přípravné podklady k zákonu č. 89/2001 v tomto směru hovoří ještě jasněji. Ve zprávě k návrhu zákona (senátní tisk č. 3813 ze dne 16. února 1999) senátor Pinto uvádí, že mechanismus náhrady navržený v legislativním návrhu (který byl začleněn do výše uvedeného zákona) stěžovateli zajišťuje „ochranu analogickou s ochranou, které by se mu dostalo v rámci mezinárodního řízení“, poněvadž přímý odkaz na článek 6 EÚLP umožňuje převést na vnitrostátní úroveň „meze použitelnosti téhož ustanovení, které existují na mezinárodní úrovni a které závisí především na státu a na vývoji judikatury štrasburských orgánů, zejména Evropského soudu pro lidská práva, jehož rozsudky tedy musejí vnitrostátnímu soudu sloužit (...) jako vodítko k určení těchto mezí“.

(...) 6. Úvahy obsažené v částech 3 až 5 tohoto dokumentu odkazují obecně na význam výkladových směrnic Evropského soudu pro uplatňování zákona č. 89/2001 týkajícího se náhrady nemajetkové újmy.

V projednávané věci je nicméně nutno konstatovat, že vnitrostátní soud nemůže vyloučit existenci nemajetkové újmy (i když bylo prokázáno porušení článku 6 EÚLP), protože mu v tom brání předchozí rozhodnutí Evropského soudu; s poukazem na totéž řízení již totiž Soud rozhodl, že neoprávněné průtahy v řízení měly za následek nemajetkovou újmu, kterou za část daného období uspokojil. Z tohoto rozsudku Evropského soudu vyplývá, že jakmile vnitrostátní soud shledal, že porušení trvalo i v době, která následovala po období zohledněném v rozsudku, stěžovateli nadále vznikala nemajetková újma, která musí být nahrazena podle zákona č. 89/2001.

Nelze tedy tvrdit, jak to učinil Odvolací soud v Římě, že náhrada je neoprávněná z důvodu nepatrné hodnoty předmětu sporu v daném řízení. Tento důvod je předně neopodstatněný vzhledem k tomu, že Evropský soud již rozhodl, že nemajetková újma přetrvává v rámci nepřiměřené délky tohoto řízení, a navíc je i nepřesný. Jakmile bylo totiž konstatováno nedodržení přiměřené lhůty, nelze nikdy na základě hodnoty sporu vyloučit existenci nemajetkové újmy vzhledem k tomu, že úzkost a tíseň spojené s přerušením řízení obecně nastávají i v případech, kdy je hodnota sporu nepatrná; v těchto případech může toto hledisko vést ke snížení částky náhrady, nikoli však k jejímu úplnému vyloučení.

7. Z těchto důvodů musí být napadené rozhodnutí zrušeno a vráceno k dalšímu řízení Odvolacímu soudu v Římě, který v odlišném složení nahradí stěžovateli nemajetkovou újmu způsobenou nedodržením přiměřené lhůty zvlášť za období po 16. dubnu 1996; tento odvolací soud odkáže na podmínky náhrady tohoto druhu škod stanovené Evropským soudem pro lidská práva, od nichž se může odchýlit pouze v přiměřeném rozsahu (Soud LP, 27. březen 2003, Scordino proti Itálii).“

2. Judikatura týkající se přechodu práva na náhradu

a) Rozsudek Kasačního soudu č. 17650/02 uložený v soudní kanceláři dne 15. října 2002

24. Kasační soud se vyslovil takto:

„(...) Smrt osoby poškozené v důsledku nepřiměřené délky řízení, nastalá před nabytím účinnosti zákona č. 89 z roku 2001 [zvaného „Pintův zákon“], je překážkou pro vznik nároku [na spravedlivé zadostiučinění] a pro jeho přechod na dědice v souladu s obecným pravidlem, podle kterého se zemřelá osoba nemůže stát nositelem práva zaručeného zákonem, který nabyl účinnosti po její smrti (...)“

b) Rozsudek Kasačního soudu č. 5264/03 uložený v soudní kanceláři dne 4. dubna 2003

25. Kasační soud ve svém rozsudku uvádí, že právo na náhradu za porušení práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě vychází z Pintova zákona. Mechanismus upravený evropskou normou není nárok, jehož by bylo možné se domáhat před vnitrostátním soudem. Tudíž nárok na „spravedlivé zadostiučinění“ nemůže být ani nabyt, ani převeden osobou, která v okamžiku nabytí účinnosti Pintova zákona již byla po smrti. Není rozhodující, že zemřelý svého času podal stížnost ke Soudu ve Štrasburku. Na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatelé, ustanovení článku 6 Pintova zákona není procesní normou, která by upravovala převod pravomoci z Evropského soudu na soud vnitrostátní.

c) Rozhodnutí Kasačního soudu č. 11950/04 uložené v soudní kanceláři dne 26. června 2004

26. V tomto případu, který se týkal možnosti převést na dědice nárok na náhradu vyplývající z porušení článku 6 odst. 1 z důvodu délky řízení, první sekce Kasačního soudu postoupila věc plénu, neboť měla za to, že v rámci judikatury nastal rozpor mezi restriktivním přístupem soudu nejvyššího stupně v předchozích rozsudcích v oblasti dědictví z hlediska Pintova zákona a čtyřmi rozsudky vynesenými plénem dne 26. ledna 2004, poněvadž na základě méně restriktivního výkladu by bylo možné dospět k závěru, že tento nárok na náhradu existoval již od ratifikace Evropské úmluvy dne 4. srpna 1955.

d) Výňatky z rozsudku pléna Kasačního soudu č. 28507/05 uloženého v soudní kanceláři dne 23. prosince 2005

27. Ve věci, v níž bylo vydáno výše zmíněné rozhodnutí o postoupení věci (viz předchozí odstavec), plénum vyhlásilo zejména následující zásady, které odstranily rozdíly v judikatuře:

– Zákon č. 848 ze dne 4. srpna 1955, který Úmluvu ratifikoval a učinil ji vykonatelnou, zavedl do vnitrostátního právního řádu základní práva, patřící ke kategorii veřejných subjektivních práv, která jsou upravena v hlavě první Úmluvy a z velké části se shodují s právy zakotvenými v článku 2 Ústavy; v tomto ohledu mají ustanovení Úmluvy potvrzující a ilustrativní hodnotu. (...).

– Je třeba zopakovat zásadu, podle níž skutečnost zakládající právo na náhradu upravená vnitrostátním zákonem odpovídá porušení normy obsažené v článku 6 Úmluvy, která je okamžitě použitelná ve vnitrostátním právu.

Rozlišování mezi právem na řízení vedené v přiměřené lhůtě, které bylo zavedeno Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (či dokonce existovalo již před ní coby hodnota chráněná Ústavou), a nárokem na spravedlivé zadostiučinění, které bylo zavedeno až Pintovým zákonem, je nepřípustné, protože ochrana poskytovaná vnitrostátním soudem se neodchyluje od ochrany předtím poskytnuté Soudem ve Štrasburku, jelikož vnitrostátní soud je judikaturou Evropského soudu vázán. (...)

– Z toho plyne, že nárok na spravedlivé zadostiučinění za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, které proběhlo před nabytím účinnosti zákona č. 89 z roku 2001, musí vnitrostátní soud přiznat i dědicům účastníka, který předmětné řízení zahájil před tímto dnem, přičemž jediné omezení představuje případ, kdy žádost ještě nebyla předložena Soudu ve Štrasburku a tento ještě nerozhodl o její přijatelnosti. (...)

3. Rozsudek Kasačního soudu č. 18239/04 uložený v soudní kanceláři
dne 10. září 2004 a týkající se práva na náhradu v případě právnických osob

28. Tento rozsudek Kasačního soudu se týká dovolání podaného ministerstvem spravedlnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu, který přiznal náhradu za morální újmu právnické osobě. Kasační soud převzal judikaturu Comingersoll proti Portugalsku {[velký senát], č. 35382/97, ESLP 2000‑IV} a s poukazem na čtyři rozsudky pléna ze dne 26. ledna 2004 konstatoval, že jeho vlastní judikatura není v souladu s judikaturou Evropského soudu. Dospěl k názoru, že poskytnutí spravedlivého zadostiučinění „právnickým“ osobám dle kritérií stanovených Soudem ve Štrasburku nenaráží na žádnou normativní překážku vnitrostátního práva. Dovolání proto zamítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

4. Rozsudek Kasačního soudu č. 8568/05 uložený v soudní kanceláři dne 23. dubna 2005 a týkající se presumpce morální újmy

29. Nejvyšší soud uvedl toto:

„(...) [N]emajetková újma je obvykle, nikoli však automaticky výsledkem porušení práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě, takže se má za to, že k ní došlo, aniž by bylo nutné o tom předkládat zvláštní důkaz (přímo nebo presumpcí), bylo-li toto porušení objektivně konstatováno, ovšem s tou výhradou, že nenastaly zvláštní okolnosti naznačující, že v daném případě újma nevznikla (Cass. A. P. 26. leden 2004 č. 1338 a 1339);

– vzhledem k tomu, že článek 2 zákona č. 89 ze dne 24. března 2001 konkrétně odkazuje na článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (která byla ratifikována zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955), je nutno při posuzování náhrady nemajetkové újmy na spravedlivém základě dodržovat tuto Úmluvu v souladu s výkladem provedeným v judikatuře Štrasburského soudu (její nedodržení znamená porušení zákona), a tedy v co možná největším rozsahu vycházet z částek přiznaných Evropským soudem v podobných případech, a to nejen z formálního hlediska, ale též z hlediska věcného, přičemž je možné se od nich odchýlit, vyžaduje-li to daný případ, ovšem za předpokladu, že to bude odůvodněno a že takové odchylky nebudou nepřiměřené nebo nevhodné (Cass. A. P. 26. leden 2004 č. 1340); (...)

– rozdíl ve výpočtových kritériích [mezi judikaturou Soudu a článkem 2 Pintova zákona] nemá vliv na skutečnost, že zákon č. 89 z roku 2001 je celkově schopen zaručit vhodnou náhradu za porušení práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě (tuto schopnost uznal Evropský soud mimo jiné v rozhodnutí ze dne 27. března 2003 vydaném ke stížnosti č. 36813/97 Scordino proti Itálii), a nedává tedy žádný prostor k pochybnostem, pokud jde o slučitelnost této vnitrostátní normy s mezinárodními závazky, které na sebe Italská republika vzala ratifikací Evropské úmluvy a formálním uznáním zásady zakotvené v článku 6 odst. 1 této Úmluvy i na ústavní úrovni (...)“

III. DALŠÍ RELEVANTNÍ DOKUMENTY

A. Třetí výroční zpráva k nepřiměřené délce soudních řízení v Itálii za rok 2003 (správní, občanskoprávní a trestní soudnictví)

30. V této zprávě CM/Inf/DH(2004)23, změněné dne 24. září 2004, delegáti ministrů v souvislosti s hodnocením Pintova zákona uvedli:

„(...) 11. pokud jde o vnitrostátní právní prostředek nápravy zavedený v roce 2001 „Pintovým zákonem“, zbývá dořešit několik nedostatků souvisejících zejména s účinností tohoto právního prostředku nápravy a s jeho uplatňováním v souladu s Úmluvou: tento zákon stále ještě neumožňuje zejména zrychlení probíhajících řízení. (...)

109. Při posuzování 1. výroční zprávy Výbor ministrů vyjádřil rozpaky nad tím, že tento zákon neposkytuje možnost, jak dosáhnout zrychlení řízení, jejichž délka je napadána, a že při jeho uplatňování hrozí další přetížení odvolacích soudů. (...)

112. Připomíná se, že při posuzování 2. výroční zprávy Výbor ministrů se znepokojením zaznamenal tento chybějící přímý účinek [Úmluvy a související judikatury v Itálii], a vyzval proto italské orgány, aby zintenzivněly své úsilí na vnitrostátní úrovni a své kontakty s různými orgány Rady Evropy, které jsou pro danou oblast příslušné. (...)“

B. Mezitímní rezoluce ResDH(2005)114 týkající se rozsudků Evropského soudu pro lidská práva a rozhodnutí Výboru ministrů ve 2 183 věcech proti Itálii ohledně nepřiměřené délky soudních řízení

31. Delegáti ministrů v této předběžné rezoluci uvedli:

„Výbor ministrů (...)

Bere na vědomí (...)

(...) zavedení vnitrostátního právního prostředku nápravy umožňujícího náhradu v případech nepřiměřené délky řízení, přijatého v roce 2001 („Pintův zákon“), a nedávný vývoj judikatury Kasačního soudu, který umožňuje posílit přímý účinek judikatury Evropského soudu ve vnitrostátním právu, a poznamenává, že tento právní prostředek nápravy stále ještě neumožňuje zrychlení řízení tak, aby situace poškozených byla účinně napravena;

Zdůrazňuje, že zavedení vnitrostátních právních prostředků nápravy nezprošťuje státy jejich obecné povinnosti řešit strukturální problémy, které jsou příčinou porušování;

Konstatuje, že navzdory vyvinutému úsilí mnohé naznačuje, že v krátkodobém výhledu tento problém vyřešen nebude (jak to dokazují statistické údaje, nové věci probíhající před vnitrostátními soudy a Evropským soudem, informace obsažené ve výročních zprávách předkládaných vládou Výboru a ve zprávách generálního státního zástupce při Kasačním soudu); (...)

Zdůrazňuje význam, jaký Úmluva přisuzuje právu na spravedlivý výkon justice v demokratické společnosti, připomíná, že problém nepřiměřené délky soudních řízení kvůli svému přetrvávání a rozsahu představuje skutečné nebezpečí pro dodržování zásady právního státu v Itálii; (...)

A PROTO DŮRAZNĚ ŽÁDÁ italské orgány, aby zesílily své politické nasazení a učinily z dodržování závazků Itálie podle Úmluvy a rozsudků Soudu skutečnou prioritu, aby tak zaručily právo na spravedlivý proces vedený v přiměřené lhůtě každému, kdo podléhá jurisdikci Itálie; (...)“

C. Evropská komise pro efektivitu justice (CEPEJ)

32. Evropská komise pro efektivitu justice byla zřízena v rámci Rady Evropy rezolucí Res (2002)12 s cílem jednak zlepšit efektivitu soudního systému členských států, aby každý, kdo podléhá jejich jurisdikci, mohl účinně uplatnit svá práva, a aby se tak posílila důvěra občanů v justici, a jednak umožnit lepší uplatňování mezinárodních právních instrumentů Rady Evropy týkajících se efektivity a spravedlivosti justice.

33. CEPEJ ve svém rámcovém programu (CEPEJ (2004) 19 Rev 2 odst. 7) poznamenala, že „mechanismy omezující se pouze na kompenzaci mají na státy příliš slabý motivační účinek, než aby je přiměly ke změně fungování, a zajišťují pouze náhradu a posteriori v případě prokázaného porušení, namísto aby nalezly řešení problematiky průtahů.“

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. K PŘEDBĚŽNÝM NÁMITKÁM VLÁDY

A. Nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy

1. Žalovaná vláda

34. Vláda navrhuje Soudu, aby prohlásil stížnost za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, a aby tedy přehodnotil rozhodnutí senátu, podle kterého není dovolání právním prostředkem nápravy, který musí být povinně vyčerpán. Podle vlády Soud v rozhodnutí Scordino proti Itálii [(rozh.), č. 36813/97, ESLP 2003‑IV] nesprávně uvedl, že dovolání není vnitrostátním právním prostředkem nápravy, který je nutno vyčerpat, jelikož Kasační soud ve svých rozsudcích vždy považuje námitky ohledně náhrady za součást hodnocení skutkového stavu, k němuž je výlučně příslušný soud rozhodující ve věci samé. Je sice pravdou, že Kasační soud, coby soud příslušný k posuzování právních otázek, nemůže namísto soudu rozhodujícího ve věci samé posuzovat otázky meritorní povahy nebo skutkový stav a důkazy. Má však pravomoc určit, že rozhodnutí soudu rozhodujícího ve věci samé je neslučitelné se správným výkladem práva nebo že je odůvodněno nelogicky či rozporně. V tomto smyslu může formulovat platnou právní zásadu nebo vytýčit správný směr úvah a vrátit věc soudu rozhodujícímu ve věci samé k provedení nového posouzení skutkového stavu na základě těchto pokynů. Tento argument byl ostatně potvrzen čtyřmi rozsudky pléna Kasačního soudu dne 26. ledna 2004 č. 1338, 1339, 1340 a 1341 (viz výše § 22 a 23).

2. Stěžovatelka

35. Stěžovatelka má za to, že vládě zaniklo oprávnění vznést tuto otázku, kterou nikdy platně nevznesla před senátem. Vláda beztak pouze uvádí tvrzení, která již byla odmítnuta senátem v rámci rozhodování o přijatelnosti a v jeho rozsudku ve věci samé. Stěžovatelka podotýká, že až do obratu v judikatuře Kasačního soudu, k němuž došlo teprve po vydání rozhodnutí Scordino (viz výše), se italské soudy necítily být vázány judikaturou Soudu, na kterou advokáti poukazovali v podaných opravných prostředcích, a že si není vědoma žádného rozsudku Kasačního soudu vydaného před tímto obratem v judikatuře, kde by Kasační soud připustil dovolání pouze na základě toho, že přisouzená částka nebyla přiměřená částkám přiznaným Evropským soudem. Dále uvádí, že pokud se jedná o ni samotnou, rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dávno před obratem v judikatuře Kasačního soudu, a navrhuje tedy Soudu, aby námitku vlády zamítl a rozsudek ze dne 10. listopadu 2004 potvrdil (§ 14 až 16 rozsudku senátu).

3. Hodnocení Soudu

36. Na základě článku 1, podle kterého „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené Hlavě I této Úmluvy“, přísluší uplatňování a vymáhání práv a svobod zaručených Úmluvou v prvé řadě vnitrostátním orgánům. Mechanismus stížností podávaných k Soudu je tedy subsidiární povahy ve vztahu k vnitro­státním systémům ochrany lidských práv. Tato subsidiarita je vyjádřena v článcích 13 a 35 odst. 1 Úmluvy.

37. Účelem článku 35 odst. 1, který zakotvuje pravidlo vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, je dát smluvním státům příležitost, aby porušení Úmluvy, které je vůči nim namítáno, předešly nebo je napravily předtím, než bude případ předložen Soudu (viz mimo jiné rozsudek Selmouni proti Francii [velký senát], č. 25803/94, § 74, ESLP 1999-V). Pravidlo zakotvené v článku 35 odst. 1 je založeno na předpokladu obsaženém v článku 13 (s nímž má úzký vztah), že vnitrostátní právní řád nabízí účinný právní prostředek nápravy tvrzeného porušení (Kudła proti Polsku [velký senát], č. 30210/96, § 152, ESLP 2000‑XI).

38. Ustanovení článku 35 Úmluvy však ukládají vyčerpání pouze takových právních prostředků nápravy, které se zároveň týkají předmětného porušení a jsou dostupné a vhodné. Tyto právní prostředky nápravy musejí vykazovat určitý stupeň jistoty nejen v teoretické, ale i v praktické rovině, jinak jim schází požadovaná účinnost a dostupnost {viz zejména rozsudky Vernillo proti Francii, rozsudek ze dne 20. února 1991, série A č. 198, s. 11–12, § 27; Dalia proti Francii, rozsudek ze dne 19. února 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998‑I, s. 87‑88, § 38; Mifsud proti Francii (rozh.) [velký senát], č. 57220/00, ESLP 2002‑VIII}.

39. Přijetím Pintova zákona zavedla Itálie čistě kompenzační prostředek nápravy pro případ porušení zásady přiměřené lhůty (viz výše § 21). Soud již dříve dospěl k názoru, že právní prostředek podávaný k odvolacím soudům, který byl zaveden Pintovým zákonem, je dostupný a že nic nevede k pochybnostem o jeho účinnosti [Brusco proti Itálii (rozh.), č. 69789/01, ESLP 2001-IX]. Navíc vzhledem k povaze Pintova zákona a k celkovým souvislostem, za nichž byl přijat, Soud následně prohlásil, že je oprávněné učinit výjimku z obecné zásady, podle které musí být podmínka vyčerpání posuzována k okamžiku podání stížnosti. To platí nejen pro stížnosti podané po datu nabytí účinnosti zákona, ale také pro stížnosti, které již k tomuto datu byly zaregistrovány v seznamu případů Soudu. Soud vzal zejména v úvahu přechodné ustanovení obsažené v článku 6 Pintova zákona (viz výše § 21), které italským procesním subjektům poskytovalo skutečnou možnost domoci se nápravy na vnitrostátní úrovni v případě všech stížností, o nichž řízení již před Soudem probíhalo, ale které ještě nebyly prohlášeny za přijatelné (Brusco, tamtéž).

40. Ve věci Scordino (cit. výše) Soud dospěl k názoru, že pokud stěžovatel napadá pouze částku náhrady a rozdíl mezi ní a částkou, která by mu byla přisouzena na základě článku 41 Úmluvy, není tento stěžovatel povinen pro účely vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. K tomuto závěru dospěl Soud zkoumáním stovky rozsudků Kasačního soudu, mezi nimiž nenalezl jediný případ, kdy by tento soud přihlédl k námitce, že částka přisouzená odvolacím soudem byla nedostatečná v porovnání s tvrzenou škodou nebo nevyhovující v porovnání se štrasburskou judikaturou.

41. Soud konstatuje, že plénum Kasačního soudu dne 26. ledna 2004 zrušilo čtyři rozhodnutí týkající se případů, kdy byla napadána existence nebo výše morální újmy. Přitom stanovil zásadu, podle které „určení nemajetkové újmy odvolacím soudem v souladu s článkem 2 zákona č. 89/2001, které sice již z povahy věci spočívá na spravedlivém základě, musí být nicméně učiněno v právně vymezeném rámci, protože je třeba odkázat na částky přiznané v podobných věcech Soudem ve Štrasburku, od nichž se lze odchýlit, avšak pouze v přiměřeném rozsahu“ (viz § 22 výše).

42. Soud si je dobře vědom tohoto obratu v judikatuře a vítá snahu Kasačního soudu o dosažení souladu s evropskou judikaturou. Dále připomíná, že považoval za vhodné konstatovat, že obrat v judikatuře, zejména rozsudek Kasačního soudu č. 1340, již nemohla veřejnost po 26. červenci 2004 ignorovat. Proto dospěl k závěru, že od tohoto data musí být po stěžovatelích požadováno, aby tohoto právního prostředku využili pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy [Di Sante proti Itálii (rozh.), č. 56079/00, 24. červen 2004, a mutatis mutandis Broca a Texier-Micault proti Francii, č. 27928/02 a 31694/02, § 20, 21. říjen 2003].

43. V daném případu velký senát konstatuje, podobně jako to učinil senát, že lhůta pro podání dovolání uplynula před 26. červencem 2004, a domnívá se, že za těchto okolností je stěžovatelka zproštěna povinnosti vyčerpat vnitrostátní právní prostředky nápravy. Soud má tedy za to, že námitka vlády musí být zamítnuta, aniž by se to dotýkalo otázky, zda vládě zaniklo oprávnění ji vznést.

B. Posouzení postavení „poškozeného“

1. Rozhodnutí senátu

44. Ve svém rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. ledna 2004 senát vycházel ze své judikatury ve věci Scordino (viz výše), podle které se stěžovatel může nadále považovat za „poškozeného“ ve smyslu článku 34 Úmluvy, když senát nepokládá částku přiznanou odvolacím soudem za vhodnou nápravu škody a tvrzeného porušení. Vzhledem k tomu, že částka přisouzená stěžovatelce v posuzovaném případu nebyla dostačující nápravou, senát dospěl k názoru, že se může nadále považovat za poškozenou.

2. Tvrzení účastníků jednání

a) Vláda

45. Podle žalované vlády stěžovatelka není „poškozenou“ v důsledku porušení článku 6 odst. 1, protože se domohla toho, že odvolací soud konstatoval porušení a přisoudil jí částku, kterou je nutno považovat za vhodnou s ohledem na chování stěžovatelky. Stěžovatelka si totiž musela být vědoma nedostatečné opodstatněnosti svého návrhu, který byl vnitrostátními soudy zamítnut, a chtěla využít přetíženosti vnitrostátních soudů, a získat tak na evropské úrovni vyšší náhradu, než byla hodnota sporu.

46. Vláda využívá této příležitosti a žádá Soud, aby objasnil jednotlivé důvody, které jej vedou k jeho rozhodnutím, a to jak ve vztahu k porušení, tak ve vztahu ke spravedlivému zadostiučinění. Domnívá se, že Soud by měl u každého případu podobně jako vnitrostátní soudy uvést počet let, který má být považován za „obvyklý“ pro každý stupeň řízení, délku, kterou lze považovat za přípustnou v závislosti na složitosti věci, rozsah průtahů přičitatelných každému účastníkovi řízení, váhu významu řízení, výsledek řízení a způsob výpočtu spravedlivého zadostiučinění vyplývající z těchto skutečností. Vláda senátu vytýká, že ve svém rozsudku ze dne 10. listopadu 2004 podrobně nezkoumal úvahy vnitrostátního soudu. Senát pouze uvedl, že vyplacená částka není dostačující, aniž upřesnil podobnosti nebo rozdíly mezi předmětným řízením a precedenty, které byly citovány pro srovnání.

47. Podle vlády musí Soud zajistit spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem na srozumitelnost a dodržováním takových zásad, jako je zásada volného uvážení členských států a zásada subsidiarity. Hledání této rovnováhy by se mělo řídit obecným pravidlem, podle kterého musí každé posuzované skutečnosti, jejíž formulace v štrasburské judikatuře je pružná nebo nepřesná, odpovídat co možná nejpřísnější dodržování s tím souvisejícího volného uvážení, jehož může každý stát využít, aniž by se musel obávat toho, že Soud následně jeho postup neuzná kvůli odlišnému chápání určité okolnosti nebo jejího významu. Vláda má za to, že uznání existence a určení škody je součástí hodnocení důkazů, které spadá do působnosti vnitrostátního soudu a pravomoc nadnárodního soudu se na ně v zásadě nevztahuje. Soud sice má pravomoc kontrolovat, zda rozhodnutí, které mu je předloženo k posouzení, je odůvodněno způsobem, který není ani zjevně nepřípadný, ani svévolný a zda je v souladu s logikou a ponaučením ze zkušeností reálně osvědčených v sociálním kontextu, nemůže však vůči vnitrostátnímu soudu prosazovat svá vlastní kritéria a své vlastní přesvědčení, pokud jde o hodnocení důkazů.

48. Vláda považuje za nutné vysvětlit kritéria používaná v italském právu a zdůrazňuje, že konstatování porušení je nezávislé na existenci morální újmy. Kasační soud však prohlásil, že morální újma je obvyklým důsledkem závěru o porušení přiměřené lhůty, které již poté nemuselo být stěžovatelem prokazováno. Podle nejvyššího soudu je na státu, aby prokázal opak, tzn. aby případně podal důkaz o tom, že příliš dlouhé čekání na soudní rozhodnutí nezpůsobilo úzkost a tíseň, ale naopak bylo pro stěžovatele výhodné, nebo že stěžovatel si byl vědom toho, že zahájil řízení nebo se hájil v řízení na základě nesprávné argumentace (Kasační soud 29.3.-11.5.2004 č. 8896), například když od počátku dobře věděl, že nemá žádnou šanci na úspěch. Podle článku 41 navíc Soud přizná spravedlivé zadostiučinění, je-li to vhodné, a konstatování porušení tudíž může být dostačující. Soud by tedy neměl být jediným orgánem, který může výši přiznávaných částek obměňovat nebo dokonce nepřiznat žádnou náhradu. Vláda připomíná, že podle italského práva lze při oceňování škody vzít v úvahu pouze roky překračující rámec přiměřené lhůty.

49. Vláda na jednání uvedla, že pokud jde o náklady řízení, soud stěžovatelce přiznal jejich náhradu. Pokud jde o průtahy s vyplácením náhrady, vláda poznamenává, že projednávaná věc byla oznámena pouze v rozsahu týkajícím se délky občanskoprávního řízení, a nikoli ohledně otázky přístupu k soudu kvůli průtahům s výplatou částky přiznané odvolacím soudem. Konečně s odkazem na informace poskytnuté na jednání téhož dne ve věci Scordino (č. 36813/97) vláda vysvětlila, že jelikož se výše rozpočtových prostředků přidělených v rámci Pintova zákona ukázala být v letech 2002 a 2003 nedostatečná, byly tyto prostředky v letech 2004 a 2005 navýšeny.

Z těchto důvodů má vláda za to, že stěžovatelku nelze považovat za „poškozenou“ v důsledku porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

b) Stěžovatelka

50. Stěžovatelka se domnívá, že má nadále postavení „poškozené“ v důsledku porušení, poněvadž částka, která jí byla přisouzena odvolacím soudem, je nejen směšná, ale navíc jí byla vyplacena opožděně. Na tvrzení vlády, že stěžovatelka si měla být vědoma nedostatku opodstatněnosti svého návrhu, stěžovatelka odpovídá, že její řízení nemohlo být neoprávněné, neboť jí vnitrostátní soud neuložily náhradu nákladů řízení, což by bývaly mohly v případě neoprávněného řízení učinit. Tyto soudy však pouze konstatovaly, že důkazy nestačily k pro­kázání vztahu podřízenosti. Stěžovatelka nadto uvádí, že opravný prostředek podle Pintova zákona je pouze kompenzační povahy a nijak nezrychlil řízení v její věci, které ještě neskončilo.

51. Stěžovatelka využívá této příležitosti, aby zdůraznila další nedostatky Pintova zákona, s nimiž se sama musela potýkat:

– předně příslušný odvolací soud se nachází daleko od místa bydliště navrhovatelů; kvůli každému úkonu je nutno cestovat 300 km, zatímco před Soudem lze vše provést poštou nebo faxem;

– bylo třeba uhradit kolkovné a poplatek za zápis do seznamu případů (rozhodnutí přijaté ministerstvem spravedlnosti, tj. žalovaným, prostřednictvím oběžníku zaslaného soudním kancelářím), a to až do nabytí účinnosti vyhlášky ze dne 7. března 2002;

– řízení podle Pintova zákona nadále podléhá (ať již skončí úspěchem nebo neúspěchem) úhradě dalších poplatků a zejména vysokému poplatku za registraci rozhodnutí;

– řízení o opravném prostředku probíhalo pouze v jednom stupni bez možnosti podat dovolání v případě nesprávného posouzení, a to až do obratu v judikatuře, k němuž došlo 26. ledna 2004;

– využití neveřejného řízení (camera di consiglio) namísto obvyklého řízení znemožňuje připuštění jiných důkazních prostředků než předkládaných dokumentů a soud může žádat další důkazy, aniž by však byl povinen tak učinit (volba tohoto druhu řízení zákonodárcem měla za cíl co nejvíce omezit výši náhrady škod, poněvadž nutí příslušný senát, aby rozhodl jen podle stavu spisu);

– vnitrostátní kritéria pro náhradu škod se zcela liší od kritérií Soudu;

– při úhradě nákladů řízení je patrné nerovné zacházení, protože když navrhovatel uspěje, jsou soudem přisouzené částky minimální, ale když neuspěje, jsou částky hrazené státu mnohem vyšší.

Pintův zákon navíc stanoví, že výplata je omezena rozsahem dostupných zdrojů. Přidělené finanční prostředky (přibližně 6 500 000 €) v roce 2002 byly směšně nízké vzhledem k tisícům stížností, o nichž tehdy probíhalo řízení před Soudem. Ještě dnes jsou stanovené částky neodpovídající, odkud plynou průtahy s vyplácením. Po vydání rozhodnutí odvolacího soudu stát nevyplácí částky iniciativně a vyžaduje po navrhovatelích, aby rozhodnutí doručili, vyčkali povinných 120 dnů stanovených zákonem a poté zahájili upomínkové řízení a případně řízení o soudním obstavení, které není vždy úspěšné kvůli nedostatku dostupných prostředků. Z toho vyplývá, že mezi vynesením rozhodnutí a skutečnou výplatou uběhnou v prů­měru dva roky, a to zcela legitimně, protože sám Pintův zákon stanoví, že „výplata se provádí v rozsahu dostupných prostředků“, tzn. v rozsahu notoricky nedostačujících prostředků každoročně přidělovaných státem.

52. Podle stěžovatelky z analýzy Pintova zákona a ze způsobu jeho aplikace italskými soudy vyplývá, že opatření přijatá státem nemají vždy za cíl odstranit průtahy, nýbrž zavést opravný prostředek, který bude působit jako překážka, a odradí tak navrhovatele od jeho podání nebo od pokračování v řízení o něm. Stěžovatelka tedy není pouze poškozenou v dů­sledku chronických průtahů v řízení, ale také v důsledku pozdější frustrace z překážek souvisejících s opravným prostředkem dle Pintova zákona. Pintův zákon krom toho zvýšil pracovní zátěž odvolacích soudů, aniž byl tento nárůst doprovázen podstatným zvýšením počtu soudců, což nemůže mít než negativní dopady na jejich práci.

53. Stěžovatelka na výhrady jednotlivých vlád ohledně kritérií vyhlášených senátem odpovídá, že délka řízení je s italským soudním systémem natolik úzce spjata, že se vláda ani netáže Soudu na to, co byl měla v tomto systému změnit, aby došlo k odstranění průtahů. Namísto toho vláda vyzývá Soud ke kodifikaci parametrů v oblasti škod nebo k vyslovení souhlasu s tím, aby soudy mohly nadále používat parametry zcela odlišné od parametrů užívaných Soudem, tak aby bylo možné nadále spravovat italský systém bez provedení změn za účelem zrychlení řízení. Podle stěžovatelky se vláda dopouští nesprávného posouzení, protože není na Evropském soudu pro lidská práva, aby se vyhnul rozporům s vnitrostátním zákonem, ale naopak vnitrostátní zákon (včetně Pintova zákona) nesmí být v rozporu s Úmluvou. Úvahy vlády, podle nichž je v některých případech délka řízení ku prospěchu stěžovateli, když se brání prostřednictvím neopodstatněných argumentů nebo když je hodnota sporu nižší než přisouzené spravedlivé zadostiučinění, jsou nesprávné. Právo na řízení vedené v přiměřené lhůtě totiž nebere ohled na hodnotu sporu a článek 6 nepředpokládá pro vznik nároku na náhradu, aby měl stěžovatel v řízení úspěch. Úvahy vlády navíc předpokládají, že související posouzení bude provedeno po skončení řízení; při zahájení řízení však nelze dopředu vědět, jak dopadne. Když je spor prohrán po dvaceti letech trvání řízení, morální újma je vyšší, protože kdyby to bylo známo dříve, dotyčný jedinec by se pravděpodobně ve svých životních aktivitách ubíral v jistých ohledech jiným směrem.

54. Pokud jde o dostatečnost konstatování porušení, mohlo by toto tvrzení platit pro takový stát, který se zřídka dopouští porušení, jež jsou způsobeny zvláštními okolnostmi v jinak zdravém systému, což neplatí pro Itálii, která nečiní nic pro odstranění těchto porušení. Přístup takového státu zajisté nelze odměnit eliminací spravedlivého zadostiučinění. Naopak, aby byl stát donucen přijmout opatření umožňující zabránit porušování, bylo by třeba zvýšit částku náhrad až do odstranění příčin vedoucích k nepřiměřené délce řízení.

55. Pokud se týče poznámek o zásadě subsidiarity, článek 13 Úmluvy nelze podle stěžovatelky vykládat tak, že umožňuje státu zavést vnitrostátní právní prostředek nápravy, který stanoví spravedlivé zadostiučinění za Soudem uznaná porušení základních práv, a to způsobem a s pomocí kritérií zcela odlišných od kritérií užívaných Soudem. Soud má tedy povinnost u vnitrostátních rozhodnutí zasáhnout, aby umožnil plnou nápravu porušení práv a svobod upravených Úmluvou. Zásah Soudu je vždy možný, když vnitrostátní soud vydá rozhodnutí, které narušuje účinnost tohoto vnitrostátního prostředku nápravy. Kdyby byla v plném rozsahu akceptována argumentace ohledně „subsidiarity“, byl by tak Soud připraven o svou funkci, a sice dbát na uplatňování Úmluvy a jejích protokolů smluvními státy.

3. Vedlejší účastníci

a) Česká vláda

56. Podle české vlády by měl Soud pouze ověřovat, zda jsou důsledky volby rozhodovací politiky vnitrostátních soudů v souladu s Úmluvou, a toto ověřování musí být více či méně striktní v závislosti na prostoru pro volné uvážení, které Soud přiznává vnitrostátním orgánům. Soud by se měl pouze přesvědčit, zda vnitrostátní orgány v souladu s článkem 13 Úmluvy dodržují zásady vyplývající z jeho judikatury nebo zda aplikují vnitrostátní ustanovení tak, aby se stěžovatelům dostalo vyšší nebo stejné úrovně ochrany jejich práv a svobod zaručených Úmluvou v porovnání s úrovní ochrany, jaká by jim byla poskytnuta, kdyby vnitrostátní orgány aplikovaly přímo ustanovení Úmluvy. Soud by měl tuto mez překračovat pouze v případech, kdy závěry, k nimž vnitrostátní orgány dospěly, jsou na první pohled svévolné.

57. Česká vláda připouští, že adekvátnost částky přisouzené na vnitrostátní úrovni je jedním z kritérií účinnosti prostředku nápravy kompenzační povahy ve smyslu článku 13. Avšak s ohledem na rozsáhlý prostor pro volné uvážení, jaký by měly mít smluvní strany při uplatňování článku 13, se domnívá, že Soud by měl následně vykonávat pouze „omezenou kontrolu“, tj. pouze ověřovat, zda vnitrostátní orgány neocenily morální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení na základě „zjevně nesprávného posouzení“.

58. Česká vláda, která má v úmyslu zavést ve své zemi kompenzační prostředek nápravy vedle již existujícího prostředku preventivní povahy, krom toho žádá Soud, aby v tomto ohledu poskytl co nejrozsáhlejší návod, aby bylo možné zavést takový prostředek nápravy, který nepovede ke sporům o jeho účinnost.

b) Polská vláda

59. Posuzování okolností daného případu s cílem zjistit, zda došlo k překročení „přiměřené lhůty“, je podle polské vlády součástí hodnocení důkazů, které provádějí vnitrostátní soudy. Lze si tedy klást otázku, do jaké míry může nadnárodní orgán do tohoto procesu zasahovat. Naproti tomu je obecně přijímáno, že ve většině případů zjišťují skutkový stav vnitrostátní soudy a že úkolem Soudu je pouze posoudit soulad s Úmluvou. Zdá se, že Soud ve své judikatuře pouze ověřoval, zda vnitrostátní soud, který rozhodoval v rámci vnitrostátního řízení, jež bylo předem schváleno Soudem, správně aplikoval obecná pravidla na konkrétní případ. Chybí-li přesné podklady umožňující posoudit okolnosti a vypočítat výši náhrady, neexistuje důvod, na jehož základě by bylo možné napadnout rozhodnutí vnitrostátních soudů. V tomto ohledu nelze opomínat volnost vnitrostátního soudu při hodnocení skutkového stavu a důkazních prostředků.

60. Krom toho za velmi zvláštních okolností některých případů stačí pouhé konstatování porušení k tomu, aby byl splněn požadavek na účinný právní prostředek nápravy, a toto konstatování představuje dostatečnou nápravu. Toto pravidlo bylo jasně stanoveno v judi­katuře Soudu týkající se jiných článků Úmluvy. V některých případech navíc nepřiměřená délka řízení může být pro účastníky řízení výhodná a případná náhrada z tohoto titulu by byla velmi diskutabilní.

c) Slovenská vláda

61. Podle slovenské vlády by měl Soud zaujmout stejný přístup jako při hodnocení spravedlivosti řízení, kdy zastává názor, že mu nepřísluší posuzovat skutkové nebo právní omyly, jichž se údajně dopustil vnitrostátní soud, ledaže by takové omyly mohly porušovat práva a svobody chráněné Úmluvou. Úmluva sice v článku 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje však přípustnost důkazů nebo jejich hodnocení, což tedy spadá v prvé řadě do působnosti vnitrostátního práva a vnitrostátních soudů. Při posuzování rozhodnutí vnitrostátních soudů týkajících se částek přisouzených za morální újmu z důvodu pomalosti řízení by tedy Soud měl v tomto ohledu ponechat dostatečný prostor pro volné uvážení soudům, protože ty se vyslovují k průtahům v řízení podle stejných kritérií jako on a přitom se navíc nacházejí v lepším postavení, pokud jde o zjišťování příčin a následků, a tedy stanovení morální újmy na spravedlivém základě.

62. Slovenská vláda podotýká, že rozhodnutí slovenského Ústavního soudu týkající se průtahů v řízení jsou mnohem podrobnější než rozhodnutí Soudu. Při posuzování rozhodnutí vnitrostátních soudů týkajících se částek přisouzených za morální újmu by se Soud měl zabývat pouze tím, zda tato rozhodnutí nejsou zjevně svévolná a nespravedlivá, a nikoli zda částky, které přiznává v podobných okolnostech, jsou podstatně vyšší. Slovenská vláda krom toho pokládá za logické, že částky přisuzované vnitrostátními soudy za pomalost řízení jsou nižší než částky přiznávané Soudem, protože poškození mohou získat účinnou a rychlou náhradu ve své zemi, aniž by musely předkládat věc tomuto mezinárodnímu orgánu.

4. Hodnocení Soudu

a) Připomenutí zvláštního kontextu případů týkajících se délky řízení

63. Podle Soudu je zapotřebí napřed odpovědět na vyjádření jednotlivých vlád ohledně nedostatečné přesnosti jeho rozsudků jak u důvodů vedoucích ke konstatování porušení, tak u přiznávání náhrady morální újmy.

Soud považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že byl-li nucen rozhodovat v tolika případech týkajících se délky řízení, je tomu tak proto, že některé smluvní strany za celou tu dobu nedokázaly splnit požadavek na „přiměřenou lhůtu“ podle článku 6 odst. 1 a nezavedly vnitrostátní právní prostředek nápravy pro námitky tohoto typu.

64. Situace se zhoršila vlivem vysokého počtu případů z některých zemí, mimo jiné z Itálie. Soud již v minulosti zdůraznil, že neschopnost italského státu vyřešit danou situaci mu činí vážné potíže. Soud se v tomto ohledu vyslovil následovně:

„Soud dále zdůrazňuje, že od 25. června 1987, kdy byl vydán rozsudek Capuano proti Itálii (série A č. 119), již vynesl 65 rozsudků, v nichž konstatoval porušení článku 6 odst. 1 v řízeních, jež trvala nad rámec „přiměřené lhůty“ před občanskoprávními soudy různých italských regionů. Podobně na základě bývalých článků 31 a 32 Úmluvy vyslovil Výbor na základě 1 400 zpráv Komise závěr, že Itálie porušila článek 6 z téhož důvodu.

Opakovanost konstatovaných porušení dokazuje, že dochází k akumulaci natolik četných porušení téže povahy, že je nelze považovat za ojedinělé případy. Tato porušení odrážejí trvající situaci, která dosud nebyla napravena a kvůli níž procesní subjekty nemají k dispozici žádný vnitrostátní právní prostředek nápravy.

Tato akumulace porušení tedy zakládá praxi neslučitelnou s Úmluvou“

{Bottazzi proti Itálii [velký senát], č. 34884/97, § 22, ESLP 1999‑V, Ferrari proti Itálii [velký senát], č. 33440/96, § 21, 28. červenec 1999, A. P. proti Itálii [velký senát], č. 35265/97, § 18, 28. červenec 1999, Di Mauro proti Itálii [velký senát], č. 34256/96, § 23, ESLP 1999‑V}.

65. Soud, který se podobně jako Komise po dlouhá léta zabýval případy průtahů způsobených stranami v rámci italských procesních pravidel, se musel rozhodnout ke sjednocení svých rozhodnutí a rozsudků, což mu umožnilo vynést od roku 1999 více než 1 000 rozsudků proti Itálii ohledně délky občanskoprávních řízení. V rámci tohoto přístupu však bylo nutné, pokud jde o poskytování náhrady za morální újmu na poli článku 41, zavést stupnice vytvořené na spravedlivém základě, aby se v podobných případech dosáhlo rovnocenných výsledků.

To přimělo Soud ke stanovení úrovně náhrad, která je vyšší, než jakou stanovily orgány Úmluvy před rokem 1999, a která se může lišit od částky stanovené v případě konstatování jiných porušení. Toto zvýšení částek, které zdaleka nemá sankční povahu, sledovalo dva cíle, a to jednak přimět stát, aby nalezl řešení vhodné a dostupné pro všechny, a jednak umožnit stěžovatelům, aby nebyli penalizováni kvůli chybějícímu vnitrostátního právnímu prostředku nápravy.

66. Soud rovněž považuje za nutné zdůraznit, že na rozdíl od tvrzení žalované vlády se v rozsudku senátu nijak neodchýlil od své ustálené praxe, ani pokud jde o hodnocení průtahů, ani pokud jde o spravedlivé zadostiučinění. Co se týče otázky překročení přiměřené lhůty, Soud připomíná, že je třeba vzít v úvahu okolnosti případu a kritéria stanovená v jeho judikatuře, zejména složitost věci, chování stěžovatele a postup příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz z mnoha dalších rozsudek Comingersoll proti Portugalsku, viz výše, § 19). Pozornější prostudování celé řady rozsudků vydaných po rozsudku Bottazzi krom toho vládě umožní pochopit vnitřní logiku, na níž stojí rozhodnutí Soudu týkající se náhrad přiznaných v těchto rozsudcích, kde se částky navzájem liší pouze v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu.

b) Zásady vyplývající z judikatury Soudu

67. Pokud jde o poznámky ohledně zásady subsidiarity, včetně poznámek učiněných vedlejšími účastníky, Soud poznamenává, že podle článku 34 Úmluvy „může přijímat stížnosti každé fyzické osoby [...] považující [...] se za poškozen[ou] v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. (...)“

68. Soud připomíná, že je v prvé řadě na vnitrostátních orgánech, aby zjednaly nápravu tvrzeného porušení Úmluvy. Otázka, zda se stěžovatel může považovat za poškozeného v důsledku tvrzeného porušení, v tomto ohledu vyvstává z hlediska Úmluvy ve všech fázích řízení (Bourdov proti Rusku, č. 59498/00, § 30, ESLP 2002‑III).

69. Soud též opakovaně prohlašuje, že rozhodnutí nebo opatření výhodné pro stěžovatele v zásadě nestačí k tomu, aby mu mohlo být odňato postavení „poškozeného“, ledaže vnitrostátní orgány výslovně nebo alespoň co do podstaty uznaly a poté napravily porušení Úmluvy {viz například Eckle proti Německu, rozsudek ze dne 15. července 1982, série A č. 51, s. 32, § 69 a násl., Amuur proti Francii, 25. červen 1996, Sbírka 1996-III, s. 846, § 36, Dalban proti Rumunsku [velký senát], č. 28114/95, § 44, ESLP 1999-VI a Jensen proti Dánsku (rozh.), č. 48470/99, ESLP 2001‑X}.

70. Otázka, zda se může určitá osoba ještě považovat za poškozenou v důsledku tvrzeného porušení Úmluvy, především znamená, že Soud musí posoudit situaci dotyčné osoby ex post facto. Jak to již Soud prohlásil v jiných věcech týkajících se délky řízení, je důležité zjistit, zda dotyčná osoba získala za způsobenou škodu náhradu srovnatelnou se spravedlivým zadostiučiněním, o kterém hovoří článek 41 Úmluvy. Z ustálené judikatury Soudu vyplývá, že pokud vnitrostátní orgány konstatují porušení a jejich rozhodnutí je vhodnou a dostatečnou nápravou tohoto porušení, dotyčná strana se již nemůže považovat za poškozenou ve smyslu článku 34 Úmluvy [Holzinger proti Rakousku (č. 1), č. 23459/94, § 21, ESLP 2001‑I].

71. Jelikož se ukazuje, že účastníci řízení spojují otázku postavení poškozeného s obecnější otázkou účinnosti právního prostředku nápravy a žádají o vodítko k zavedení co nejúčinnějších vnitrostátních právních prostředků nápravy, Soud hodlá přistoupit k této otázce z širší perspektivy a poskytnout jistý návod, pokud jde o nezbytné charakteristiky takového vnitrostátního právního prostředku nápravy, s tím, že v tomto typu případů bude možnost stěžovatele považovat se za poškozeného záviset na nápravě, jakou mu vnitrostátní právní prostředek nápravy poskytl.

72. Je nutno konstatovat, že absolutně nejlepší nápravou je stejně jako v mnoha dalších oblastech prevence. Soud připomíná, že již mnohokrát prohlásil, že článek 6 odst. 1 požaduje, aby smluvní státy uspořádaly svůj soudní systém tak, aby soudy mohly splnit každý z jeho požadavků, zejména pokud jde o přiměřenou lhůtu (viz z mnoha dalších Süßmann proti Německu, rozsudek ze dne 16. září 1996, Sbírka 1996‑IV, s. 1174, § 55 a Bottazzi, viz výše, § 22). Jestliže se ukáže, že soudní systém v tomto ohledu selhává, je neúčinnějším prostředkem právní prostředek nápravy umožňující zrychlit řízení, a zamezit tak nepřiměřené délce. Takový právní prostředek nápravy má oproti výlučně kompenzačnímu prostředku nápravy nespornou výhodu v tom, že též odstraňuje nutnost konstatovat postupná porušení v tomtéž řízení a nepůsobí pouze a posteriori, jak je tomu v případě kompenzačního právního prostředku nápravy, jaký upravuje například italský zákon.

73. Soud již nejednou uznal, že tento typ právního prostředku nápravy je „účinný“, neboť umožňuje uspíšit rozhodování dotyčného soudu [viz z mnoha dalších Bacchini proti Švýcarsku (rozh.), č. 62915/00, 21. červen 2005; Kunz proti Švýcarsku (rozh.), č. 623/02, 21. červen 2005; Fehr a Lauterburg proti Švýcarsku (rozh.), č. 708/02 a 1095/02, 21. červen 2005; Holzinger (č. 1) (viz výše, § 22), Gonzalez Marin proti Španělsku (rozh.), č. 39521/98, ESLP 1999‑VII a Tomé Mota proti Portugalsku (rozh.), č. 32082/96, ESLP 1999-IX].

74. Je však také zřejmé, že v zemích, kde již dochází k porušování v souvislosti s délkou řízení, by právní prostředek nápravy směřující pouze ke zrychlení řízení, byť by byl do budoucna žádoucí, nemusel být dostatečnou nápravou situace, kdy řízení zjevně trvá po nepřiměřeně dlouhou dobu.

75. Napravit porušení mohou vhodným způsobem různé typy právních prostředků nápravy. Soud se již takto vyjádřil v oblasti trestního práva, když shledal uspokojivým, že délka řízení byla zohledněna pro výslovné a měřitelné snížení trestní sazby (Beck proti Norsku, č. 26390/95, § 27, 26. červen 2001).

Některé státy jako Rakousko, Chorvatsko, Španělsko, Polsko a Slovenská republika to ostatně plně pochopily, když se rozhodly zkombinovat oba typy právních prostředků nápravy, kdy jeden směřuje ke zrychlení řízení a druhý je kompenzační povahy [viz například Holzinger (č. 1) (viz výše, § 22); Slavicek proti Chorvatsku (rozh.), č. 20862/02, ESLP 2002‑VII; Fernández-Molina González a další proti Španělsku (rozh.), č. 64359/01, ESLP 2002‑IX; Michalak proti Polsku (rozh.), č. 24549/03, 1. březen 2005; Andrášik a další proti Slovensku (rozh.), č. 57984/00, 60226/00, 60237/00, 60242/00, 60679/00, 60680/00 a 68563/01, ESLP 2002‑IX].

76. Státy se však také mohou rozhodnout, že zavedou pouze kompenzační prostředek nápravy, jak to učinila Itálie, aniž by bylo možné takový prostředek nápravy považovat za neúčinný (Mifsud, výše uvedené rozhodnutí).

77. Soud již v minulosti připomněl v rozsudku Kudła (viz výše, § 154-155), že při dodržení požadavků Úmluvy mají smluvní státy jistý prostor pro uvážení, pokud jde o způsob, jakým zaručí jednotlivcům právní prostředek nápravy požadovaný v článku 13 a jakým splní povinnost, kterou jim toto ustanovení Úmluvy ukládá. Soud rovněž kladl důraz na zásadu subsidiarity, aby procesní subjekty již nebyly systematicky nuceny mu předkládat stížnosti, které by mohly být prošetřeny nejprve a podle něj vhodnějším způsobem v rámci vnitrostátních právních řádů.

78. Jestliže tedy zákonodárci nebo vnitrostátní soudy souhlasili s tím, že se zhostí své skutečné úlohy a zavedou vnitrostátní právní prostředek nápravy, je zřejmé, že z toho Soud musí vyvodit jisté důsledky. Jestliže stát učiní významný krok a zavede kompenzační prostředek nápravy, Soud mu musí ponechat širší prostor pro uvážení, aby mohl tento vnitrostátní právní prostředek nápravy vhodně začlenit do vlastního právního systému a do svých tradic ve shodě se životní úrovní v dané zemi. Vnitrostátní soud bude zejména moci snadněji odkázat na částky přisouzené na vnitrostátní úrovni za jiné druhy škod, tj. například za újmu na zdraví, újmu způsobenou smrtí blízké osoby nebo újmu v případě pomluvy, a vycházet ze svého vnitřního přesvědčení, i když to povede k přiznání nižších částek, než jaké v podobných případech stanoví Soud.

79. V souladu se svou judikaturou týkající se výkladu a aplikace vnitrostátního práva má sice Soud podle článku 19 Úmluvy za úkol zajistit dodržování závazků vyplývajících pro smluvní státy z Úmluvy, nepřísluší mu však projednávat skutkové nebo právní omyly, jichž se údajně dopustil soud, ledaže by mohly porušit práva a svobody chráněné Úmluvou.

Navíc výklad a aplikace vnitrostátního práva přísluší především vnitrostátním orgánům a zejména soudům {Jahn a další proti Německu [velký senát], č. 46720/99, 72203/01 a 72552/01, § 86, bude zveřejněno v ESLP 2005}.

80. Soud má tedy ověřovat, zda způsob, jakým je vnitrostátní právo vykládáno a aplikováno, má takové účinky, které jsou v souladu se zásadami Úmluvy, tak jak je vykládá jeho judikatura. Jak to velmi správně uvedl italský Kasační soud (§ 23 výše), platí to tím spíše v případě, kdy vnitrostátní právo výslovně odkazuje na ustanovení Úmluvy. Toto ověřování by mu mělo být usnadněno u států, které reálně začlenily Úmluvu do svého právního řádu a které její normy považují za přímo použitelné, protože nejvyšší soudy těchto států budou běžně zajišťovat dodržování zásad stanovených Soudem.

Zjevně nesprávné posouzení vnitrostátního soudu tedy může vyplývat také z nespráv­né aplikace nebo nesprávného výkladu judikatury Soudu.

81. Zásada subsidiarity neznamená, že by bylo nutné se vzdát veškeré kontroly nad výsledky dosahovanými uplatňováním vnitrostátního právního prostředku nápravy, jinak by práva zaručená článkem 6 odst. 1 ztratila na opodstatnění. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Úmluva má za cíl chránit konkrétní a účinná práva a nikoli práva teoretická nebo iluzorní {Kníže Hans-Adam II. lichtenštejnský proti Německu [velký senát], č. 42527/98, § 45, ESLP 2001‑VIII). Tato poznámka platí zejména pro záruky upravené v článku 6 vzhledem k významnému postavení, jaké v demokratické společnosti zaujímá právo na spravedlivý proces spolu se všemi zárukami upravenými v tomto ustanovení (viz mutatis mutandis Kníže Hans-Adam II. lichtenštejnský, výše uvedený rozsudek, § 45}.

c) Uplatnění těchto zásad

82. Z výše uvedeného vyplývá, že Soudu přísluší ověřovat, jednak zda orgány uznaly porušení práva chráněného Úmluvou alespoň co do podstaty a jednak zda lze nápravu považovat za vhodnou a dostatečnou [viz zejména Normann proti Dánsku (rozh.), č. 44704/98, 14. červen 2001, Jensen a Rasmussen proti Dánsku (rozh.), č. 52620/99, 20. březen 2003, a Nardone proti Itálii (rozh.), č. 34368/02, 25. listopad 2004].

i. Konstatování porušení

83. První podmínka, tj. konstatování porušení ze strany vnitrostátních orgánů, nedává prostor k pochybnostem, protože v případě, kdy odvolací soud poskytne náhradu, aniž předtím výslovně konstatoval porušení, by bylo třeba považovat toto konstatování za existující co do své podstaty, neboť podle Pintova zákona může odvolací soud přiznat částku, pouze došlo-li k překročení přiměřené lhůty [Capogrossi proti Itálii (rozh.), č. 62253/00, 21. říjen 2004].

ii. Charakteristiky nápravy

84. Pokud jde o druhou podmínku, tedy o vhodnou a dostatečnou náhradu, Soud již uvedl, že i v případě, kdy je právní prostředek nápravy „účinný“, protože umožňuje buď rychlejší vydání rozhodnutí příslušnými soudy, anebo poskytuje procesnímu subjektu odpovídající náhradu za již vzniklé průtahy, platí tento závěr pouze potud, pokud kompenzační právní prostředek je sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (výše uvedené rozhodnutí Mifsud).

Nelze totiž vyloučit, že přílišná pomalost řízení o kompenzačním prostředku nápravy nebude mít vliv na jeho vhodnost {Paulino Tomás proti Portugalsku (rozh.), č. 58698/00, ESLP 2003‑VIII, Belinger proti Slovinsku, (rozh.), č. 42320/98, 2. říjen 2001 a, mutatis mutandis, Öneryıldız proti Turecku [velký senát], č. 48939/99, § 156, ESLP 2004‑XII}.

85. Soud v tomto ohledu připomíná svou judikaturu, podle níž právo na přístup k soudu zaručené v článku 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, kdyby vnitrostátní právní řád smluvního státu dovoloval, aby konečné a závazné soudní rozhodnutí bylo na úkor jedné strany neúčinné. Výkon rozsudku kteréhokoli soudu je nutno považovat za nedílnou součást „procesu“ ve smyslu článku 6 (viz zejména Hornsby proti Řecku, rozsudek ze dne 19. března 1997, Sbírka 1997–II, s. 510-511, § 40 a násl., Metaxas proti Řecku, č. 8415/02, § 25, 27. květen 2004).

86. Ve věcech týkajících se délky občanskoprávních řízení Soud zdůraznil, že výkon rozhodnutí je druhou fází řízení ve věci samé a že uplatňované právo je realizováno až okamžikem výkonu (viz mimo jiné rozsudky Di Pede proti Itálii a Zappia proti Itálii, ze dne 26. září 1996, Sbírka 1996‑IV, s. 1384, § 22, 24 a 26, respektive s. 1411-1412, § 18, 20, 22; a mutatis mutandis Silva Pontes proti Portugalsku, 23. březen 1994, série A č. 286‑A, s. 14, § 33).

87. Soud krom toho uvedl, že je nevhodné žádat po jednotlivci, který v soudním řízení nabyl pohledávku vůči státu, aby následně zahajoval řízení o nuceném výkonu k dosažení uspokojení pohledávky. Z toho plyne, že opožděná výplata částek dlužných stěžovateli v řízení o nuceném výkonu nemůže napravit dlouhotrvající neplnění rozsudku ze strany vnitrostátních orgánů a že neposkytuje vhodnou náhradu (Metaxas, výše uvedený rozsudek, § 19, a Karahalios proti Řecku, č. 62503/00, § 23, 11. prosinec 2003). Ostatně některé státy jako Slovensko a Chorvatsko dokonce stanovily lhůtu k výplatě, a to dva respektive tři měsíce (Andrášik a další proti Slovensku a Slavicek proti Chorvatsku, výše uvedená rozhodnutí).

Soud může připustit, že určitý orgán může potřebovat čas k provedení výplaty; nicméně pokud jde o kompenzační prostředek nápravy důsledků nepřiměřené délky řízení, tato doba nesmí zpravidla překročit šest měsíců od okamžiku, kdy se rozhodnutí o náhradě stalo vykonatelným.

88. Soud již mnohokrát zopakoval, že orgán státu nemůže pod záminkou nedostatku prostředků neplnit dluh vyplývající ze soudního řízení (viz z mnoha dalších precedentů výše uvedený rozsudek Bourdov, § 35).

89. Pokud jde o více či méně zkrácenou povahu řízení o náhradě, je nutno poznamenat, že připadá v úvahu, aby se kompenzační prostředek nápravy splňující požadavek na přiměřenou lhůtu řídil procesními pravidly, která nejsou přesně tatáž jako pravidla vztahující se na běžné žaloby na náhradu. Každému státu přísluší, aby v závislosti na pravidlech použitelných v rámci svého soudního systému určil, jaké řízení nejlépe zajistí dodržování „účinné“ povahy prostředku nápravy, pokud ovšem toto řízení splňuje zásady spravedlivosti zaručené článkem 6 Úmluvy.

90. Soud konečně považuje za rozumné, aby v tomto typu řízení, kde stát kvůli nevhodnému uspořádání svého soudního systému svým způsobem nutí procesní subjekty podávat kompenzační prostředek nápravy, byla pravidla týkající se nákladů řízení odlišná, a procesní subjekt tak nemusel nést nepřiměřené břemeno, je-li jeho žaloba opodstatněná. Může se zdát paradoxní, když stát prostřednictvím různých poplatků před podáním prostředku nápravy anebo po vynesení rozhodnutí jednou rukou vezme to, co z druhé ruky vydal na nápravu porušení Úmluvy. Rovněž tak nesmí být tyto poplatky nepřiměřeně vysoké a nepřiměřeně omezovat právo na podání takové žaloby na náhradu, a tudíž porušovat právo na přístup k soudu. K této otázce Soud podotýká, že v Polsku je stěžovateli soudní poplatek při podání žaloby na náhradu vrácen, pokud se ukáže, že jeho žaloba je opodstatněná [Charzyński proti Polsku (rozh.), č. 15212/03, bude zveřejněno v ESLP 2005].

91. Pokud jde o nedodržení požadavku na přiměřenou lhůtu, jedna z charakteristik nápravy, díky níž může procesní subjekt pozbýt postavení poškozeného, souvisí s částkou, která mu byla přisouzena po skončení řízení o vnitrostátní právním prostředku nápravy. Soud již v minulosti uvedl, že postavení stěžovatele coby poškozeného může záviset na výši náhrady, která mu byla přisouzena na vnitrostátní úrovni za situaci, na kterou před Soudem poukazuje [Normann proti Dánku (rozh.), č. 44704/98, 14. červen 2001, Jensen a Rasmussen proti Dánsku, výše uvedené rozhodnutí].

92. Co se týče materiální škody, je vnitrostátní soud jednoznačně lépe schopen určit její existenci a výši. Tento bod ostatně nebyl stranami ani vedlejšími účastníky zpochybněn.

93. Pokud jde o morální újmu, Soud připouští, a italský Kasační soud (viz jeho rozsudek č. 8568/05, § 31 výše) se k jeho názoru přiklání, že východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Soud také připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu (Nardone proti Itálii, výše uvedené rozhodnutí). Vnitrostátní soud tedy musí své rozhodnutí podložit dostatečným odůvodněním.

94. Podle Soudu navíc úroveň náhrady závisí na charakteristikách a na účinnosti vnitrostátního právního prostředku nápravy.

95. Soud ostatně může akceptovat, aby stát, který si vytvořil různé právní prostředky nápravy, z nichž jeden směřuje ke zrychlení řízení a jeden je kompenzační povahy, a jehož rozhodnutí, která jsou v souladu s právní tradicí a s životní úrovní dané země, jsou vynášena rychle, jsou odůvodněná a jsou vykonávána bez průtahů, přiznal částky, které jsou sice nižší než částky stanovené Soudem, ale nejsou nepřiměřené (Dubjakova proti Slovensku (rozh.), č. 67299/01, 10. říjen 2004).

Pokud však vnitrostátní právní prostředek nápravy nesplňuje všechny výše uvedené požadavky, lze mít za to, že částka, u které se bude moci procesní subjekt ještě považovat za „poškozeného“, bude vyšší.

96. Dokonce připadá v úvahu, aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy a v důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto dodatečné prodlení, a nepenalizoval stěžovatele v pozdější fázi.

iii. Aplikace na projednávaný případ

97. Čtyřměsíční lhůta stanovená Pintovým zákonem splňuje požadavek na rychlost nezbytný pro to, aby prostředek nápravy byl účinný. Jediná pochybnost zde může nastat při podání dovolání ke Kasačnímu soudu, u nějž nebyla stanovena žádná maximální lhůta pro vydání rozhodnutí. V projednávané věci trvala soudní fáze procesu od 3. října 2001 do 30. dubna 2002, tedy bezmála sedm měsíců, což je ještě přiměřené, ačkoli byla zákonem stanovená lhůta překročena.

98. Soud naproti tomu považuje za nepřípustné, aby stěžovatelka musela na výplatu náhrady čekat déle než jedenáct měsíců po uložení rozhodnutí v soudní kanceláři.

99. Soud zdůrazňuje, že k tomu, aby byl kompenzační prostředek nápravy účinný, musí být doprovázen odpovídajícími rozpočtovými opatřeními, aby bylo možné splnit rozhodnutí odvolacích soudů o náhradě ve lhůtě šesti měsíců ode dne jejich uložení v soudní kanceláři, stanoví-li Pintův zákon, že tato rozhodnutí jsou okamžitě vykonatelná (článek 3 odst. 6 Pintova zákona – § 21 výše).

100. Stejně tak pokud jde o náklady řízení, některé pevně stanovené náklady (například za registraci soudního rozhodnutí) mohou podstatně omezovat úsilí vynaložené na získání náhrady. Soud upozorňuje vládu na tyto různé aspekty ve snaze odstranit problémy, které by mohly vést k dalšímu podávání stížností.

101. Při posuzování výše náhrady přisouzené odvolacím soudem Soud zkoumá na základě jemu dostupných informací, co by přiznal v téže situaci za relevantní období, které vzal v úvahu vnitrostátní soud.

102. Podle podkladů poskytnutých vládou k jednání v Itálii neexistuje nepoměr mezi částkami vyplácenými dědicům z titulu morální újmy v případě smrti blízké osoby nebo přisouzenými z titulu újmy na zdraví či v případě pomluvy a částkami zpravidla poskytovanými Soudem na základě článku 41 ve věcech týkajících se délky řízení. Úroveň náhrady zpravidla přiznávané odvolacími soudy v rámci prostředků nápravy podle Pintova zákona tedy nemůže být odůvodňována takovými úvahami.

103. I když výpočtová metoda upravená ve vnitrostátním právu přesně neodpovídá kritériím stanoveným Soudem, prostudování jeho judikatury by mělo odvolacím soudům umožnit, aby přiznávaly částky, které nejsou nepřiměřené v porovnání s částkami přisuzovanými Soudem v podobných věcech.

104. Soud uvádí, že řízení nebylo v daném případě složité. Odvolací soud výslovně uvedl, že k chování účastníků řízení nebyly žádné výhrady a že prodleva mezi jednáními byla způsobena strukturálními faktory. Soud má za to, že chování účastníků řízení přispělo k prodlužování řízení jen nepatrně. V částečně odůvodněném rozhodnutí odvolacího soudu není zdůrazněna žádná podstatná skutečnost, která by odůvodňovala snížení náhrady. Odvolací soud uplatnil sazbu za jeden rok průtahů ve výši 500 €. Soud podotýká, že přisouzená částka ve výši 2 500 € představuje přibližně 14 % toho, co zpravidla přiznává v podobných italských věcech. Tento fakt sám o sobě vede ke zjevně nepřiměřenému výsledku ve srovnání s jeho judikaturou u řízení před pracovněprávním soudem. Soud k tomu připomíná, že řízení tohoto typu, stejně jako statusové věci a věci týkající se způsobilosti osob, musejí probíhat zvlášť rychle. Soud se k tomuto bodu vrátí v rámci článku 41 (§ 142 níže).

105. Vzhledem k nesplnění různých požadavků se Soud závěrem domnívá, že náprava se ukázala být nedostatečná. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna druhá podmínka, tj. vhodná a dostatečná náprava, má Soud za to, že se stěžovatelka v projednávané věci může nadále považovat za „poškozenou“ v důsledku nesplnění požadavku na „přiměřenou lhůtu“.

Tato námitka vlády proto musí být také zamítnuta.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 ÚMLUVY

106. Stěžovatelka poukazuje na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)“

107. Stěžovatelka dne 13. července 2004 sdělila, že se neohrazuje proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil průtahy, ale proti směšné výši náhrady škody, která jí byla před nedávnem vyplacena.

108. Senát ve svém rozsudku dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 6 odst. 1, protože délka předmětného řízení nesplňovala požadavek na „přiměřenou lhůtu“ a protože se zde opět projevila praxe, na niž bylo poukázáno již v rozsudku Bottazzi (§ 22-23 rozsudku senátu).

109. Podle stěžovatelky byl Pintův zákon schválen ve spěchu, aby se zastavil příliv stížností proti Itálii a omezilo velké množství odsuzujících rozsudků, které vedly ke zjištění, že italská praxe není slučitelná s Úmluvou. Vláda, která přeřadila část soudců rozhodujících ve věcech odvolacích soudů k vyřizování prostředků nápravy podle Pintova zákona, namísto aby jmenovala nové soudce, tak jen prohloubila přetíženost odvolacích soudů. Stěžovatelka v tom nevidí způsob, jak zamezit opakovanému porušování Úmluvy.

110. Vláda napadá formulaci obsaženou v rozsudku Bottazzi (viz výše, § 22) ohledně „praxe“ odporující Úmluvě, protože v daném případě nelze státu vytýkat žádnou toleranci, jelikož přijal četná opatření, včetně Pintova zákona, k zamezení opakovanému porušování Úmluvy.

A. Relevantní období

111. Relevantní období začalo dne 17. ledna 1992, kdy byl soudní kanceláři podán prostředek nápravy k soudu v Beneventu, který zasedal jako pracovněprávní soud, a skončilo dne 15. března 2004, kdy byl v soudní kanceláři uložen rozsudek odvolacího soudu. Trvalo tedy dvanáct let a dva měsíce pro dva stupně řízení.

112. Soud podotýká, že odvolací soud posoudil délku řízení ke dni vydání svého rozhodnutí, tj. k 28. únoru 2002. Odvolací soud tak nemohl vzít v úvahu další období v trvání dvou let.

113. Soud poznamenává, že vláda nezpochybňuje délku trvání, kterou vzal v úvahu senát, že stěžovatelka již beztak nemá možnost obrátit se znovu na odvolací soud s žádostí, aby uplatnil novou judikaturu Kasačního soudu ze dne 26. ledna 2004 (viz rozsudek č. 1339), a že zbývající doba v trvání dvou let sama o sobě stačí na to, aby zakládala další porušení v tomtéž řízení (Rotondi proti Itálii, č. 38113/97, § 14-16, 27. duben 2000 a S.A.GE.MA S.N.C. proti Itálii, č. 40184/98, § 12-14, 27. duben 2000). Jelikož se stěžovatelka může považovat za „poškozenou“ v důsledku délky řízení, Soud se domnívá, že může vzít v úvahu celé vnitrostátní řízení ve věci samé a nikoli pouze v rozsahu, v jakém je zkoumal odvolací soud [viz a contrario Gattuso proti Itálii (rozh.), č. 24715/04, 18. listopad 2004].

B. Přiměřenost délky řízení

114. Soud již připomněl důvody, které jej ve čtyřech rozsudcích proti Itálii ze dne 28. července 1999 (Bottazzi, § 22, Ferrari, § 21, A. P., § 18, Di Mauro, § 23) vedly k vyslovení závěru o existenci obecné praxe v Itálii (§ 64 výše).

115. Soud konstatuje, že od té doby byl zaveden vnitrostátní právní prostředek nápravy, na což vláda klade důraz. To však nepřineslo žádnou změnu, pokud jde o základní problém, tj. že délka řízení v Itálii je nadále nepřiměřená. Výroční zprávy Výboru ministrů k nepřiměřené délce soudních řízení v Itálii [viz mimo jiné dokument CM/Inf/DH(2004)23 ve znění změn a předběžnou rezoluci ResDH(2005)114] zjevně nesvědčí o žádném významném posunu v dané oblasti. Stejně jako stěžovatelka ani Soud nevidí, jak může zavedení vnitrostátního právního prostředku nápravy podle Pintova zákona zabránit problémům s délkou řízení. Soud již sice není nucen konstatovat taková porušení, ale tento úkol byl pouze přenesen na odvolací soudy, které jsou již tak přetížené. Navíc kvůli tomu, že judikatura Kasačního soudu (§ 22-29) a judikatura Soudu se místy liší, musí se Soud opět vyjadřovat k existenci takových porušení.

116. Soud opětovně připomíná, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje smluvní státy zorganizovat své soudnictví tak, aby soudům umožnily plnit požadavky tohoto ustanovení. Soud potvrzuje význam toho, aby spravedlnost nebyla vykonávána s průtahy, které mohou ohrozit její účinnost a důvěryhodnost (Bottazzi, viz výše, § 22). Situace v Itálii se v této souvislosti nezměnila natolik, aby bylo možné tím zpochybnit závěr, že akumulace porušení představuje praxi neslučitelnou s Úmluvou.

117. Soud poznamenává, že odvolací soud v daném případě rovněž konstatoval kratší překročení přiměřené lhůty, než jaké vzal v úvahu Soud. Ovšem skutečnost, že řízení podle Pintova zákona, posuzovaného vcelku, zejména v jeho vykonávací fázi, nezbavuje stěžovatelku jejího postavení coby „poškozené“, je přitěžující okolností v souvislosti s porušením článku 6 odst. 1 v důsledku překročení přiměřené lhůty. Soud bude tedy nucen se k této otázce vrátit z hlediska článku 41.

118. Na základě posouzení skutkových okolností z hlediska informací poskytnutých účastníky řízení a výše zmiňované praxe a s ohledem na svou judikaturu v dané oblasti Soud shledal, že v projednávané věci je délka předmětného řízení příliš dlouhá a nesplňuje požadavek na „přiměřenou lhůtu“.

K porušení článku 6 odst. 1 tedy došlo.

III. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKŮ 13, 17 A 34 ÚMLUVY

119. Ve stanoviscích předložených Soudu v roce 2005 má stěžovatelka zjevně za to, že došlo k porušení článků 13 a 17, a žádá Soud, aby vyslovil závěr, že prostředek nápravy podle Pintova zákona není účinným právním prostředkem nápravy kvůli jím zavedeným překážkám a kvůli své aplikaci. Vyzývá též Soud, aby se vyjádřil k možnému porušení článku 34 Úmluvy, protože vzhledem k výčtu překážek, které Pintův zákon zavedl a které je nutno překonat před předložením věci Soudu, by bylo možné se domnívat, že je bráněno právu na individuální právní prostředek nápravy.

Tyto články znějí:

Článek 13

„Každý, jehož práva a svobody přiznané (...) Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

Článek 17

„Nic v (...) Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na popření kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“

Článek 34

„Soud může přijímat stížnosti každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.“

120. I za předpokladu, že by uváděné argumenty byly považovány za nové námitky založené na článcích 13, 17 a 34 a že by se nejednalo pouze o důvody uvedené na podporu tvrzení v rámci článku 6 odst. 1 Úmluvy, Soud podotýká, že tyto argumenty byly před ním vůbec poprvé uplatněny ve stanoviscích předložených velkému senátu v roce 2005. Proto o nich nepojednává rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 20. listopadu 2003, které vymezuje rámec, v němž se může Soud pohybovat {viz mimo jiné mutatis mutandis Assanidzé proti Gruzii [velký senát], č. 71503/01, § 162, ESLP 2004‑II}. Z toho vyplývá, že tyto námitky překračují rámec posuzování věci, tak jak byla postoupena velkému senátu.

IV. K POUŽITÍ ČLÁNKŮ 46 A 41 ÚMLUVY

A. Článek 46 Úmluvy

121. Toto ustanovení zní:

„1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečnými rozsudky Soudu ve všech sporech, jichž jsou stranami.

2. Konečný rozsudek Sodu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon.“

122. Soud připomíná, že v rámci výkonu rozsudku podle článku 46 Úmluvy představuje rozsudek, který konstatuje porušení, právní závazek žalovaného státu podle tohoto ustanovení, že ukončí porušení a odstraní jeho důsledky tak, aby byla pokud možno nastolena situace, která tomuto porušení předcházela. Pokud naopak vnitrostátní právo neumožňuje odstranění důsledků porušení nebo umožňuje jen jejich částečné odstranění, článek 41 opravňuje Soud, aby přiznal poškozené straně v případě potřeby zadostiučinění, které bude považovat za vhodné. Z toho zejména vyplývá, že žalovaný stát, který byl uznán odpovědným za porušení Úmluvy nebo jejích protokolů, musí nejen vyplatit dotčeným osobám částky přiznané z titulu spravedlivého zadostiučinění, ale také zvolit pod dohledem Výboru ministrů obecná nebo případně individuální opatření, která budou přijata v jeho vnitrostátním právním řádu s cílem ukončit porušení konstatované Soudem a v co největším rozsahu odstranit jeho důsledky tak, aby byla pokud možno nastolena situace, která tomuto porušení předcházela {Assanidzé proti Gruzii, viz výše, § 198; Ilaşcu a další proti Moldávii a Rusku [velký senát], č. 48787/99, § 487, ESLP 2004‑VII}.

123. Z Úmluvy a zejména z jejího článku 1 dále vyplývá, že ratifikací Úmluvy se členské státy zavazují zajistit, že jejich vnitrostátní právo bude slučitelné v Úmluvou (Maestri proti Itálii [velký senát], č. 39748/98, § 47, ESLP 2004-I).

124. Před Soudem v současné době probíhají stovky případů týkajících se náhrad přiznaných odvolacími soudy v rámci řízení podle Pintova zákona ještě před obratem v judika­tuře Kasačního soudu nebo průtahů s výplatou předmětných částek. Soud sice s uspokojením zaznamenává příznivý vývoj judikatury v Itálii, zejména nedávný rozsudek pléna (§ 27 výše), s politováním však musí konstatovat, že byť byl jeden nedostatek, který byl zdrojem porušování, odstraněn, objevil se jiný, který s ním souvisí, a sice průtahy při výkonu rozhodnutí. Soud je nucen opět zdůraznit skutečnost, že státy jsou povinny zajistit si nezbytné a dostatečné prostředky k tomu, aby byly zaručeny veškeré podmínky pro efektivitu justice.

125. Výbor ministrů ve svém doporučení ze dne 12. května 2004 (Rec (2004)6) přivítal, že Úmluva tvoří nedílnou součást vnitrostátního právního řádu všech smluvních států, a členským státům doporučil, aby zajistily vnitrostátní právní prostředky nápravy a jejich účinnost. Soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že existence prostředku nápravy je sice nezbytná, ale není sama o sobě dostačující. K tomu je ještě nutné, aby vnitrostátní soudy měly ve vnitrostátním právu možnost přímo aplikovat evropskou judikaturu a aby jim dotyčný stát usnadnil seznámení se s touto judikaturou. Soud k tomu odkazuje na obsah Doporučení Výboru ministrů o publikaci a šíření textu Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury Evropského soudu pro lidská práva v členských státech (Rec (2002)13) ze dne 18. prosince 2002) a o Evropské úmluvě o lidských právech ve vysokoškolském vzdělávání a odborné přípravě (Rec (2004)4) ze dne 12. května 2004), aniž by opomínal rezoluci Výboru ministrů (Res (2002)12) o zřízení CEPEJ (§ 32-33 výše) a skutečnost, že na Varšavském summitu v květnu 2005 představitelé států a vlád členských států rozhodli o dalším rozšíření posuzovacích a pomocných funkcí CEPEJ.

V témže doporučení ze dne 12. května 2004 (Rec (2004)6) Výbor ministrů též připomněl, že státy mají obecnou povinnost řešit problémy stojící za zjištěnými porušeními.

126. Soud připomíná, že žalovaný stát si může svobodně, pod dohledem Výboru ministrů, zvolit prostředky, jimiž zajistí splnění svého právního závazku z hlediska článku 46 Úmluvy, pokud budou tuto prostředky slučitelné se závěry obsaženými v rozsudku Soudu {Broniowski proti Polsku [velký senát], č. 31443/96, § 192, ESLP 2004‑V}.

127. Soud nemá v úmyslu definovat opatření, jaká má žalovaný stát přijmout, aby splnil své závazky z hlediska článku 46 Úmluvy, a upozorňuje jej tedy na výše uvedené podmínky (§ 67-105), pokud jde o možnost konkrétní osoby považovat se v tomto typu případů nadále za „poškozenou“, a vyzývá k přijetí veškerých nezbytných opatření, aby byl nejen zajištěn soulad vnitrostátních rozhodnutí s judikaturou Soudu, ale aby byla ještě tato rozhodnutí vykonávána ve lhůtě šesti měsíců od svého uložení v soudní kanceláři.

B. Článek 41 Úmluvy

128. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

1. Rozsudek senátu

129. Senát ve svém rozsudku poskytl návod k výpočtové metodě používané Soudem, když na spravedlivém základě posuzuje morální újmu způsobenou délkou občanskoprávního řízení, a k možnosti snížit tuto částku, existuje-li vnitrostátní právní prostředek nápravy (§ 26 rozsudku).

2. Tvrzení účastníků jednání

a) Žalovaná vláda

130. Vláda se domnívá, že rozsudek ze dne 10. listopadu 2004 znamenal zlom oproti ustálené judikatuře Soudu, a žádá jej, aby se vrátil ke své předchozí praxi, která byla v souladu s pravidly Úmluvy. Vláda poznamenává, že vyhlášená kritéria postrádají přesnost, zejména pokud jde o možnosti snížit původně přisouzené částky. Tvrdí, že výše spravedlivého zadostiučinění musí být počítána pouze s odkazem na průtahy přičitatelné státu.

b) Stěžovatelka

131. Stěžovatelka zdůrazňuje výrazné rozdíly v životní úrovni mezi státy vystupujícími jako vedlejší účastníci a Itálií a dovozuje z toho, že úroveň náhrady nemůže být stejná. Podotýká, že náprava slouží jako donucovací nástroj vůči státům, které své závazky neplní a které jsou na základě svého závazku podle článku 1 Úmluvy povinny dodržovat základní práva a svobody přiznané Úmluvou. Nepovažuje za nijak neobvyklé, je-li bohatšímu státu uloženo, aby vyplatil vyšší částky, než jaké se požadují od méně bohatých států, s cílem přimět jej k nápravě svého soudního systému, a to tím spíše, jsou-li vůči dotyčnému státu vydávány odsuzující rozsudky za tentýž typ porušení již po desítky let a v tisících případů. Stěžovatelka podotýká, že kritéria vyhlášená v napadeném rozsudku byla pouze potvrzením kritérií, která již byla po dosti dlouhou dobu Soudem uplatňována, a že jsou zcela slučitelná s životní úrovní italských občanů. Uvádí, že italským advokátům, kteří mají přístup k rozsudkům ve francouzštině a angličtině, protože nejsou rozšiřovány v italštině, se již podařilo vyvodit z rozsudků Soudu všechna kritéria, která nyní vláda zpochybňuje. Dále tvrdí, že od Soudu nelze žádat, aby sestavil vyčerpávající výčet všech možností, pokud jde o snižování nebo zvyšování náhrad. Konečně se domnívá, že je úkolem vnitrostátního soudu, aby prostudoval judikaturu Soudu, a nalezl tak odpověď Soudu na danou situaci.

3. Vedlejší účastníci

a) Česká vláda

132. Vzhledem k tomu, že se česká vláda rozhodla vedle zavedení právního prostředku preventivní povahy přijmout zákon, který upraví kompenzační prostředek nápravy, cítí se povinna navrhnout takové znění zákona, které bude dostatečně předvídatelné. Poukazuje přitom na jisté potíže, protože dle jejího názoru ani Úmluva, ani judikatura Soudu neposkytují dostatečně přesné údaje. Žádá o další informace o kritériích používaných Soudem, o případech, které lze považovat za „podobné“, a o mezích „přiměřenosti“.

b) Polská vláda

133. Podle polské vlády by bylo žádoucí, aby Soud uvedl, v čem spočívá spravedlivé zadostiučinění. Bez přesných údajů hrozí, že vnitrostátní judikatura bude občas vykazovat neshody ve vztahu k judikatuře Soudu. Pro stěžovatele i pro vlády je velmi nesnadné vyvodit z judikatury Soudu obecná pravidla ohledně spravedlivého zadostiučinění. Z toho vyplývá, že se vnitrostátní soudy nemohou opírat o judikaturu Soudu a přijímat rozhodnutí, která by s ní byla slučitelná.

c) Slovenská vláda

134. Slovenská vláda oceňuje snahu Soudu o zpřesnění kritérií k určení částek náhrady morální újmy. Dodává však, že úvahy, z nichž přitom Soud vychází, by měly být součástí odůvodnění jeho rozhodnutí. Pouze tak se rozsudky Soudu stanou jasným návodem pro vnitrostátní soudy, které rozhodují o částkách vyplácených z titulu morální újmy způsobené průtahy v řízení. Slovenská vláda považuje za nemožné převést všechny tyto aspekty do čísel nebo pojmout všechny situace, které mohou nastat. Neočekává od Soudu, že vypracuje přesný vzorec pro výpočet částky, která bude přiznána za morální újmu v důsledku pomalosti řízení, ani že stanoví přesné částky. Považuje za důležitější, aby Soud ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnil způsob, jak jsou kritéria používaná při posuzování přiměřenosti délky řízení následně zohledněna při stanovení částky poskytnuté za morální újmu v důsledku průtahů v řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelům by měla být ve srovnatelných případech přiznána stejná částka.

4. Kritéria Soudu

135. Soud těmto vládám především odpovídá, že „podobnými případy“ rozumí dvě řízení, která probíhala po stejný počet let, na stejném počtu stupňů soudní soustavy, s rov­no­cenným významem, s převážně stejným chováním stěžovatelů a v téže zemi.

Soud krom toho sdílí názor slovenské vlády, že je nemožné a neproveditelné pokoušet se o vypracování výčtu podrobných vysvětlení pro všechny případy, a domnívá se, že všechny nezbytné údaje se nacházejí v předchozích rozhodnutích dostupných v databázi jeho judikatury.

136. Dále uvádí, že částka, kterou přizná z titulu morální újmy, může být nižší, než jakou lze vyvodit z jeho judikatury, jestliže již stěžovatel dosáhl na vnitrostátní úrovni konstatování porušení a získal náhradu v rámci vnitrostátního právního prostředku nápravy. Kromě toho, že se existence vnitrostátního právního prostředku nápravy plně shoduje se zásadou subsidiarity, která je s Úmluvou těsně spjata, tento prostředek nápravy je bližší a dostupnější než stížnost podávaná k Soudu, je rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce stěžovatele; má tedy výhody, které je třeba brát v potaz (§ 26 rozsudku senátu).

137. Soud má však za to, že může-li se ještě stěžovatel považovat za „poškozeného“ poté, co tento vnitrostátní právní prostředek nápravy vyčerpal, musí mu být přisouzen rozdíl mezi částkou, kterou získal od odvolacího soudu, a částkou, která by nebyla považována za zjevně nepřiměřenou v porovnání s částkou poskytnutou Soudem, kdyby byla odvolacím soudem přiznána a rychle vyplacena.

138. Stěžovateli je rovněž třeba poskytnout částku za ty fáze řízení, které vnitrostátní soud případně nezohlednil v rámci relevantního období, jestliže již stěžovatel nemá možnost se znovu obrátit na odvolací soud s žádostí, aby uplatnil novou judikaturu Kasačního soudu ze dne 26. ledna 2004 (viz jeho rozsudek č. 1339, § 23 výše), nebo jestliže zbývající délka není sama o sobě dosti dlouhá na to, aby mohla být považována za zakládající další porušení v rámci téhož řízení.

139. Konečně jestliže stěžovatel, který se snažil vyčerpat nový vnitrostátní právní prostředek nápravy podáním návrhu odvolacímu soudu poté, co podal svou stížnost ke Komisi, aby tak učinil zadost judikatuře přijaté ve věci Brusco (viz výše), a pak musel čelit dalším průtahům, než mu byla vyplacena částka dlužná státem, Soud uloží vládě, aby stěžovateli vyplatila také částku za tyto měsíce plné frustrace.

5. Použití těchto kritérií na projednávaný případ

a) Škoda

140. Stěžovatelka požaduje náhradu morální újmy ve výši 15 500 €.

141. Vláda se domnívá, že případné konstatování porušení je samo o sobě dostatečným spravedlivým zadostiučiněním.

142. Soud má za to, že s ohledem na okolnosti tohoto případu (§ 104, 111-113 výše) by v případě neexistence vnitrostátních právních prostředků nápravy přiznal částku 10 000 €. Poznamenává, že stěžovatelce byla odvolacím soudem přisouzena částka 2 500 €, což představuje přibližně 25 % částky, kterou by jí přiznal sám Soud. Podle Soudu tato skutečnost sama o sobě vede ke zjevně nepřiměřenému výsledku s ohledem na kritéria stanovená jeho judikaturou.

Vzhledem k charakteristikám právního prostředku nápravy, který si Itálie zvolila, a ke skutečnosti, že navzdory existenci tohoto vnitrostátního právního prostředku nápravy Soud dospěl k závěru, že k porušení došlo, Soud se na spravedlivém základě domnívá, že stěžovatelce by měla být přiznána částka 2 000 €.

Soud vedle toho přiznává částku 4 000 € za dodatečné průtahy, které stěžovatelka musela snášet po prvním konstatování porušení, a částku 1 700 € za dodatečnou frustraci vyplývající z prodlení s výplatou částky dlužné státem, která byla zaplacena až blíže neurčeného dne po březnu 2004.

143. Stěžovatelka má tedy nárok na náhradu celkové morální újmy ve výši 7 700 € navýšenou o případnou daň z této částky.

b) Náklady řízení

144. Stěžovatelka žádá částku ve výši 1 500 € jako náhradu nákladů řízení vynaložených před senátem a ve výši 13 516,56 € za písemné a ústní řízení před velkým senátem vedené proti žalované vládě. Za sepsání odpovědí na stanoviska vlád, které v řízení vystupovaly jako vedlejší účastníci, žádá, aby jí tyto vlády uhradily každá 1 904,06 €. Tyto částky mají být navýšeny o 2 % CPA (příspěvek do pojistného fondu advokátů) a 20 % DHP (daň z přidané hodnoty). Advokát, který stěžovatelku zastupoval před senátem, navíc s poukazem na rozsudek Scozzari a Giunta proti Itálii ([velký senát], č. 39221/98 a 41963/98, § 255-258, ESLP 2000‑VIII) žádá, aby mu byla odměna vyplacena přímo.

145. Vláda nezaujala stanovisko k nákladům nárokovaným za řízení před senátem; naproti tomu zdůrazňuje, že požadavek týkající se řízení před velkým senátem je nepřiměřený.

146. Pokud jde o požadavek vůči vládám, které vystupovaly jako vedlejší účastníci, Soud připomíná, že projednávaná věc směřuje pouze proti Itálii a že porušení Úmluvy konstatoval pouze ve vztahu k tomuto státu. Proto jakýkoli požadavek ohledně náhrady nákladů řízení směřující vůči jinému státu musí být zamítnut.

147. Krom toho dle judikatury Soudu může stěžovatel obdržet náhradu svých nákladů řízení pouze potud, pokud je prokázána jejich reálnost, nezbytnost a účelnost vynaložené částky. S ohledem na předložené informace, na výše uvedená kritéria, na délku a na složitost tohoto řízení před Soudem, Soud v daném případě považuje částku požadovanou právním zástupcem stěžovatelky před senátem za přemrštěnou vzhledem k provedeným úkonům. Navíc vzhledem k tomu, že bylo pro jednotlivé souběžně projednávané věci ustaveno kolegium pro společnou obhajobu (§ 9 výše), má Soud za to, že se posuzovaná věc liší od věci Scozzari (viz výše) a že požadavku advokáta nelze vyhovět. Soud se domnívá, že je nutno potvrdit částku přiznanou senátem za řízení vedené před ním, tzn. 1 500 €, a přiznat stěžovatelce za úkony před velkým senátem částku 3 000 €, tedy dohromady částku 4 500 € navýšenou o případnou daň z této částky.

c) Úroky z prodlení

148. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. zamítá předběžnou námitku vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy;

2. rozhoduje, že se stěžovatelka může považovat za „poškozenou“ pro účely článku 34 Úmluvy;

3. rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy;

4. rozhoduje, že ostatní námitky založené na článcích 13, 17 a 34 Úmluvy překračují rámec posuzování věci;

5. rozhoduje,

a)že žalovaný stát má stěžovatelce uhradit ve lhůtě tří měsíců následující částky:

i. 7 700 € (sedm tisíc sedm set eur) jako náhradu morální újmy;

ii. 4 500 € (čtyři tisíce pět set eur) jako náhradu nákladů řízení;

iii. případnou částku daně z výše uvedených částek;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do okamžiku zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

6. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském a anglickém jazyce a vyneseno na veřejném jednání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 29. března 2006.

T. L. Early

Luzius Wildhaber

zástupce tajemníka

předseda

 

Full & Egal Universal Law Academy