© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Rozsudek ze dne 30. června 2015 ve věci č. 39350/13 – A.S. proti Švýcarsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že navrácením stěžovatele trpícího posttraumatickým stresem, který je podle svého tvrzení závislý na podpoře sester žijících ve Švýcarsku, podle dublinského nařízení do Itálie nedojde k porušení článků 3 a 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je občanem Sýrie kurdského původu. Ačkoliv nebyly přesně známé údaje o jeho cestě do Švýcarska, bylo v řízení zjištěno, že byl v srpnu 2012 zaregistrován v Řecku do databáze otisků prstů v systému EURODAC a následně v lednu 2013 i v Itálii. Ve Švýcarsku požádal v únoru 2013 o azyl. V dubnu 2013 italské orgány souhlasily s převzetím stěžovatele podle dublinského nařízení. Švýcarské orgány rozhodly, že předání je možné, jelikož stěžovatel není natolik nemocen, že by byl závislý na péči svých dvou sester, které pobývaly ve Švýcarsku od roku 2006, resp. 2012, a u kterých ve Švýcarsku žil. Lékařská péče, kterou stěžovatel potřebuje, je dle švýcarských orgánů v italských přijímacích zařízeních dostupná.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že pokud bude navrácen do Itálie, bude v rozporu s článkem 3 Úmluvy podroben špatnému zacházení, neboť v Itálii mu nebude poskytnuto řádné bydlení a dostatečná zdravotní péče, jako je tomu ve Švýcarsku. S odvoláním na lékařskou zprávu též zdůraznil, že bez podpory svých sester jeho léčba nemůže být úspěšná.
Soud úvodem připomněl, že vyhoštěním cizinců trpících duševním onemocněním se zabýval zejména ve věci Bensaid proti Spojenému království (č. 44599/98, rozsudek ze dne 6. února 2001), v níž neshledal porušení článku 3 Úmluvy vyhoštěním osoby trpící schizofrenií do Alžírska, ve věci S. B. proti Finsku (č. 17200/11, rozhodnutí ze dne 24. června 2014), v níž též neshledal porušení článku 3 Úmluvy vyhoštění osoby trpící depresemi a úzkostnými poruchami do Maroka, stejně tak jako ve věci A. A. proti Švédsku (č. 8594/04, rozhodnutí ze dne 2. září 2008), v níž šlo o vyhoštění osoby, která se již několikrát pokusila o sebevraždu.
V projednávané věci stěžovatel dle lékařských zpráv trpěl závažným posttraumatickým stresem, k jehož léčbě užíval léky. Soud připomněl, že v nedávném rozsudku Tarakhel proti Švýcarsku (č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014) konstatoval, že celková situace v přijímacích střediscích v Itálii nemůže sama o sobě tvořit překážku pro předání všech cizinců podle dublinského nařízení do této země. Na druhou stranu však je možné, že velké množství cizinců bude ponecháno bez přístřeší či ubytováno v přeplněných zařízeních, kde nebudou mít jakékoli soukromí a budou čelit nezdravým či násilným podmínkám. Stěžovatel v projednávané věci nicméně podle Soudu není v kritickém stadiu nemoci a jeho tvrzení o rychlém zhoršení jeho zdravotního stavu po předání do Itálie je spíše spekulací. Neexistují žádné náznaky toho, že by stěžovatel v Itálii neměl přístup k adekvátní lékařské péči. Soud proto uzavřel, že v dané věci nejsou dány velmi výjimečné okolnosti, které jako jediné by mohly tvořit překážku předání stěžovatele do Itálie (D. proti Spojenému království, č. 30240/96, rozsudek velkého senátu ze dne 2. května 1997), a proto realizací rozhodnutí předat stěžovatele podle dublinského nařízení do Itálie nedojde k porušení článku 3 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že navrácením do Itálie budou zpřetrhány jeho vztahy se sestrami, čímž doje k porušení jeho právo na respektování rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.
Soud připomněl, že situace žadatelů o azyl, jejichž pobyt na území je po dobu posouzení jejich žádosti státem povolen, nejsou ve srovnatelném postavení jako dlouhodobě usazení cizinci, proto není možné na jejich situaci použít stejná kritéria, jaká se vztahují na rozhodnutí o odebrání povolení k pobytu. V projednávané věci se tedy neklade otázka z pohledu zásahu státu do práva stěžovatele na respektování rodinného života, ale naopak z pohledu pozitivních závazků, tedy zda byl žalovaný stát povinen umožnit stěžovateli usadit se na jeho území. Projednávaná věc se tedy netýká jen otázek rodinného života, ale i otázek imigrace v širokém slova smyslu.
V těchto případech se bude dle Soudu povinnost státu umožnit cizinci, jehož rodinní příslušníci již na jeho území žijí, též se usadit na jeho území řídit podle následujících hledisek: míra skutečného narušení rodinného života, míra vztahu cizince k danému státu, existence nepřekonatelných překážek pro rodinný život v zemi původu, ohrožení veřejného pořádku či přechozí porušení imigračních pravidel (Jeunesse proti Nizozemsku, č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 3. října 2014). Konečně, pakliže se rodinný život utvořil až v době, kdy byl imigrační status některé ze zúčastněných osob nejistý, jen za výjimečných okolností by vyhoštění cizince mohlo vyústit v porušení článku 8 Úmluvy (tamtéž).
V projednávané věci žil stěžovatel ve Švýcarsku jen několik málo měsíců po dobu, než byla posouzena jeho azylová žádost. Navíc, Soud v minulosti dospěl k závěru, že vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi a vztahy mezi dospělými sourozenci mohou být považovány za rodinný život jen tehdy, pakliže mezi těmito osobami existují dodatečné prvky závislosti (F. N. proti Spojenému království, č. 3202/09, rozhodnutí ze dne 17. září 2013).
I kdyby dle Soudu byl platný předpoklad, že stěžovatel se sestrami v době, kdy všichni žili v Sýrii, udržoval rodinné vztahy a že v době jeho pobytu ve Švýcarsku z důvodu jeho nemoci mezi nimi existoval vztah závislosti, nelze mít za to, že si stěžovatel utvořil a udržel ve Švýcarsku silné rodinné vztahy. S ohledem na prostor pro uvážení, který je státu v této oblasti třeba ponechat, a veřejný zájem žalovaného státu na kontrole imigrace, nebyla podle Soudu narušena spravedlivá rovnováha mezi veřejnými zájmy a zájmy stěžovatele. Stěžovateli navíc v Itálii bude dostupná potřebná lékařská péče a podpora jeho sester pro jeho uzdravení se nezdá být zcela nezbytná. Předáním stěžovatele do Itálie tedy nedojde ani k porušení článku 8 Úmluvy.
III.Oddělené stanovisko
Soudci Sajó, Vučinić a Lemmens v souhlasném stanovisku k závěru Soudu na poli článku 8 Úmluvy především zdůraznili, že většina nedala jasnou odpověď na otázku, zda mezi stěžovatelem a jeho sestrami existoval rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy, přičemž odpověď by podle nich měla být pozitivní. Dále poukázali na to, že v odůvodnění většiny mělo být více rozvedeno, že ačkoli si stěžovatel mohl utvořit k sestrám během jeho pobytu ve Švýcarsku silné pouto, nepřeváží tato skutečnost nad veřejným zájmem na kontrole imigrace, přičemž důležité v tomto ohledu je, že stěžovatel v minulosti byl po řadu let od sester odloučen a nyní neprokázal, že by tato situace, kterou již zažil, pro něj znamenala nesnesitelné utrpení.
Full & Egal Universal Law Academy