© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 6. června 2013 ve věci č. 1585/09 – Avilkina a ostatní proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatelek na respektování soukromého a rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy tím, že byla státnímu zastupitelství bez souhlasu stěžovatelek poskytnuta jejich zdravotnická dokumentace, neboť odmítly podstoupit krevní transfúzi, což orgány činné v trestním řízení považovaly za relevantní pro účely vyšetřování zákonnosti aktivit náboženského společenství Svědků Jehovových. Soud přiznal každé ze stěžovatelek spravedlivé zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 5 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stížnost byla podána náboženskou společností Svědků Jehovových se sídlem v Petrohradě a jejími třemi členkami. V souvislosti s šetřením zákonnosti aktivit Svědků Jehovových vydalo Městské státní zastupitelství v Petrohradě instrukci, na jejímž základě byla všechna zdravotnická zařízení povinna ohlašovat případy odmítnutí krevní transfúze.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
V řízení před Soudem stěžovatelky s odvoláním na článek 8 Úmluvy namítaly, že poskytnutím zdravotnické dokumentace týkající se jejich osoby vyšetřovacím orgánům bez udělení jejich souhlasu a aniž by proti nim bylo zahájeno trestní stíhání, jen z toho důvodu, že odmítly podstoupit transfúzi krve během jejich pobytu ve státní nemocnici, došlo k porušení důvěrnosti údajů o jejich zdravotním stavu v rozporu s uvedeným článkem Úmluvy.
Soud v prvé řadě připomněl, že osobní údaje pacienta spadají pod ochranu práva na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy (viz Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 55). Dále Soud poukázal na skutečnost, že předmětná zdravotnická dokumentace byla poskytnuta veřejnými zdravotnickými zařízeními, jejichž jednání je dle ustálené judikatury přímo přičitatelné státu (srov. Glass proti Spojenému království, č. 61827/00, rozsudek ze dne 9. března 2004, § 71). Dle mínění Soudu tedy v projednávaném případě nemohlo být pochyb o tom, že došlo k zásahu do práva stěžovatelek na respektování soukromého života.
V dalším kroku se Soud zabýval otázkou, zda zásah do práv stěžovatelek byl stanoven zákonem ve smyslu článku 8 odst. 2 Úmluvy. V této souvislosti se Soud ztotožnil s tvrzením vlády, že ke zpřístupnění zdravotnické dokumentace stěžovatelek došlo na základě § 61 zákona o základních zásadách ochrany veřejného zdraví. Soud dal nicméně za pravdu stěžovatelkám, že příslušné ustanovení zákona bylo formulováno natolik obecně, že ponechávalo příliš široký prostor pro extenzivní interpretaci, aniž by existovaly dostatečné záruky proti zneužití nebo svévolné aplikaci daného ustanovení. Přesto Soud na tomto místě konstatoval, že tyto otázky jsou natolik úzce spjaty s posouzením nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti, že nepovažuje za nezbytné posuzovat otázku „kvality zákona“ samostatně. Stejně tak se Soud rozhodl neposuzovat samostatně otázku existence legitimního cíle, který byl zásahem do práva stěžovatelek sledován.
Přikročil tedy ke klíčové otázce, totiž zda byl zásah do práva stěžovatelek nezbytný v demokratické společnosti. Soud vyzdvihl, že ochrana osobních údajů včetně údajů o zdravotním stavu má základní význam pro zachování práva osoby na respektování soukromého a rodinného života. Na druhou stranu však Soud uznal, že zájmy pacienta a společnosti jako celku na ochraně údajů o zdravotním stavu mohou být za určitých okolností převáženy zájmem na vyšetřování a stíhání trestné činnosti. Soud dále připomněl, že vnitrostátní orgány požívají určitého prostoru pro uvážení při stanovení spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si individuálními zájmy jednotlivců a zájmy společnosti. Míra této volnosti, která je ponechána státu, přitom závisí na četných kritériích, mezi něž patří mimo jiné povaha a význam dotčených zájmů jednotlivce a závažnost zásahu do jeho práva přiznaného Úmluvou.
Ve vztahu k projednávanému případu Soud poznamenal, že stěžovatelky nebyly podezřelými nebo obviněnými v žádném trestním řízení a státní zástupce pouze vedl vyšetřování zákonnosti činností náboženské organizace na základě podnětů, které mu byly postoupeny. Ani zdravotnická zařízení, která oznámila v souladu s instrukcí státního zastupitelství, že stěžovatelky odmítly podstoupit krevní transfúzi, netvrdila, že by se stěžovatelky tímto jednáním měly dopustit nějaké trestné činnosti.
Soud shledal, že v daném případě neexistovala naléhavá společenská potřeba po zpřístupnění důvěrné zdravotnické dokumentace týkající se stěžovatelek orgánům činným v trestním řízení. Se znepokojením též konstatoval, že státní zástupce se vůbec nepokusil k dosažení sledovaného cíle využít méně ofenzivní prostředky, kupříkladu se mohl pokusit získat souhlas stěžovatelek se zpřístupněním údajů o jejich zdravotním stavu, nebo je předvolat k podání vysvětlení, z jakého důvodu odmítly podstoupit krevní transfúzi. Dle názoru Soudu způsob, jaký státní zastupitelství zvolilo s cílem obdržet přístup ke zdravotnické dokumentaci stěžovatelek, neposkytoval dostatečné záruky proti porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení tedy došlo.
Full & Egal Universal Law Academy