© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozsudku ze dne 23. května 2016 ve věci č. 17502/07 – Avotiņš proti Lotyšsku
Velký senát Soudu šestnácti hlasy proti jednomu rozhodl, že uznáním a nařízením výkonu rozsudku, který kyperský soud vynesl v řízení, jehož se stěžovatel nemohl účastnit, neboť mu bylo doručováno na nesprávnou adresu, nedošlo ze strany lotyšských soudů postupujících podle nařízení Brusel I k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel podepsal v květnu 1999 dlužní úpis ve prospěch kyperské společnosti F. H. Ltd. („společnost“), kterým uznal dluh vůči jmenované společnosti ve výši 100 000 amerických dolarů. Pro případ budoucího sporu obsahovalo uznání dluhu doložku o volbě kyperského práva, stejně jako ustanovení svěřující pravomoc k řešení sporů výlučně tamním soudům.
V roce 2003 žalovala společnost stěžovatele před soudem v Limassolu o zaplacení dlužné jistiny s příslušenstvím. Soud doručoval relevantní listiny na adresu v Lotyšsku, kterou společnost uvedla, na té se však stěžovatel nezdržoval, a řízení se tak neúčastnil. V květnu 2004 vynesl kyperský soud v nepřítomnosti stěžovatele rozsudek, kterým mu stanovil povinnost uhradit žalující společnosti jistinu s příslušenstvím a náklady řízení. Dle odůvodnění rozsudku byl stěžovatel náležitě informován o datu jednání, na které se však nedostavil. V únoru 2005 se společnost obrátila na lotyšské soudy s žádostí o výkon předmětného rozsudku.
Lotyšský soud rozhodl bez nařízení jednání tak, že v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I“) uznal kyperský rozsudek a nařídil jeho výkon. Stěžovatel se údajně o existenci kyperského rozsudku, jakož i o usnesení lotyšského soudu dozvěděl až v červnu 2006. Samotný rozsudek o zaplacení sporné částky před kyperskými soudy stěžovatel nerozporoval, bránil se pouze proti usnesení o nařízení jeho výkonu. Poukazoval přitom na čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I, dle něhož se rozhodnutí neuzná, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost. Krajský soud sice stěžovatelovým námitkám vyhověl, nejvyšší soud však jeho rozhodnutí zrušil a nařídil výkon kyperského rozsudku.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Rozsudkem ze dne 25. února 2014 senát čtvrté sekce Soudu čtyřmi hlasy proti třem rozhodl, že nařízením výkonu kyperského rozsudku vyneseného v nepřítomnosti stěžovatele lotyšské soudy neporušily právo stěžovatele na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K žádosti stěžovatele byla věc postoupena velkému senátu.
A.Předběžné úvahy
Velký senát Soudu nejprve k přijatelnosti stížnosti poznamenal, že spor o zaplacení dluhu se nepochybně týká závazku stěžovatele občanskoprávní povahy, a proto je čl. 6 odst. 1 Úmluvy obecně použitelný. Původně sice stěžovatel namítal i porušení práva na spravedlivý proces v řízení před kyperskými soudy, tuto námitku však Soud prohlásil za nepřijatelnou pro uplynutí předepsané šestiměsíční lhůty již v částečném rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 3. března 2010. Velký senát se proto dále zabýval výlučně námitkou namířenou vůči Lotyšsku, byť při zkoumání, zda lotyšské soudy nepochybily, musel přihlédnout i k okolnostem, jež nastaly v nalézacím řízení. Ve svých dalších úvahách Soud vycházel z toho, že k uznání a výkonu rozsudku došlo na základě unijního aktu, konkrétně nařízení Brusel I, jehož výklad náleží v prvé řadě Soudnímu dvoru Evropské Unie („SDEU“) v rámci řízení o předběžné otázce a použití soudům členských států v jejich dvojjediném postavení soudů vnitrostátních a unijních. V pravomoci Soudu bylo tedy toliko posoudit, zda řízení o uznání a výkonu rozsudku dostálo požadavkům plynoucím z čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
a)Odpovědnost státu za opatření přijatá při plnění mezinárodních závazků („doktrína Bosphorus“)
Dle ustálené judikatury Soudu zůstávají státy odpovědné za porušení Úmluvy, k nimž došlo v důsledku opatření přijatých s cílem dostát povinnostem plynoucím z členství v mezinárodní organizaci, na niž přenesly část svých svrchovaných pravomocí. Tyto závazky Soud posuzuje ve světle zásad, které blíže rozvedl v rozsudcích Bosphorus Hava Yollari Turizm ve Ticaret Şirketi proti Irsku (č. 45036/98, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005) a Michaud proti Francii (č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012), jimiž byla založena doktrína rovnocenné úrovně ochrany lidských práv. Opatření přijatá při plnění jiných mezinárodních závazků jsou obecně ospravedlnitelná, pakliže daná mezinárodní organizace poskytuje ochranu lidských práv na úrovni, kterou lze jak po stránce hmotné, tak co do procesního mechanismu kontroly jejich dodržování považovat za rovnocennou, tj. nikoliv nutně identickou, ale srovnatelnou s ochranou dle Úmluvy. Je-li úroveň ochrany v rámci dané mezinárodní organizace skutečně srovnatelná, vyvstává domněnka, že se stát neodchýlil od požadavků Úmluvy, jestliže pouze plnil povinnosti plynoucí ze svého členství v dané organizaci. I když je zmíněná domněnka založena, může být v konkrétním případě vyvrácena, pakliže by se ochrana práv zaručených Úmluvou projevila v dané věci zjevně nedostatečnou. Státy naopak zůstávají vždy plně odpovědné za opatření přijatá mimo rámec plnění povinností souvisejících s členstvím v dané mezinárodní organizaci, jakož i tehdy, pokud při provádění takových mezinárodních závazků disponují prostorem pro vlastní uvážení (M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 338).
b)Domněnka srovnatelné úrovně ochrany lidských práv v rámci Evropské unie
Použitím výše uvedených zásad ve vztahu k Evropské unii („EU“) Soud v minulosti dospěl k závěru, že tato mezinárodní organizace sui generis skýtá v zásadě srovnatelnou úroveň ochrany lidských práv. Zohlednil přitom, že katalog lidských práv, která se těší ochraně v rámci EU, odpovídá výčtu práv obsažených v Úmluvě. Nadto SDEU podmiňuje platnost unijních aktů jejich souladem s lidskými právy, přičemž hojně odkazuje na Úmluvu a judikaturu Soudu. Přijetím Lisabonské smlouvy se navíc úroveň ochrany dále zvýšila. Dle platného znění článku 6 Smlouvy o EU získala Listina základních práv EU („Listina“) stejnou právní sílu jako zakládací smlouvy. Kromě toho třetí odstavec daného ustanovení přiznává právům zaručeným Úmluvou, jakož i těm plynoucím ze společných ústavních tradic členských států postavení obecných zásad unijního práva. Konečně čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou, je smysl a rozsah těchto práv stejný jako smysl a rozsah práv stanovených Úmluvou. I přesto, že přístup jednotlivců k SDEU je dle unijního práva – na rozdíl od článku 34 Úmluvy – značně omezen, označil Soud za srovnatelnou i procesní úroveň ochrany těchto práv, když vyzdvihl stěžejní roli, již v tomto směru SDEU sehrává.
c)Předpoklady pro použití domněnky ekvivalentní ochrany in abstracto a jejich splnění in concreto
Z dosavadní judikatury Soudu vyplývají dvě podmínky, jejichž kumulativní splnění je předpokladem, aby mohla být v konkrétním případě použita domněnka rovnocenné ochrany. Předně je nezbytné, aby stát skrze napadené opatření toliko plnil závazky plynoucí z členství v dané mezinárodní organizaci, aniž by při jejich realizaci požíval prostoru pro vlastní uvážení. Druhou podmínkou je zapojení unijního kontrolního mechanismu určeného ke kontrole dodržování lidskoprávních závazků, typicky prostřednictvím podání předběžné otázky k SDEU (Michaud proti Francii, cit. výše, § 113–115).
Soud se proto dále zabýval tím, zda byly v projednávané věci tyto podmínky splněny. Ve vztahu k první podmínce naznal, že k uznání a výkonu rozsudku došlo na základě unijního nařízení, které je na rozdíl od směrnice přímo použitelné v právních řádech členských států. Jelikož nařízení nevyžaduje další provedení, neponechává obecně členským státům v tomto směru prostor pro vlastní uvážení. Nově Soud doplnil, že při určení, zda konkrétní ustanovení ponechává členským státům prostor pro uvážení, je třeba vzít v potaz relevantní judikaturu SDEU. Vzhledem k tomu, že z judikatury SDEU k čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I, jehož se stěžovatel dovolával, bylo patrné, že prostor pro uvážení státy nemají, Soud považoval první podmínku za splněnou.
Oproti dosavadní judikatuře se Soud v situaci, kdy lotyšské soudy předběžnou otázku k SDEU ohledně výkladu čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I nepodaly, vyjádřil obsáhleji i k druhé podmínce. Dle Soudu je namístě tuto podmínku vykládat bez zbytečného formalismu a s přihlédnutím ke zvláštní povaze řízení o předběžných otázkách. Nelze tedy bezpodmínečně vyžadovat, aby vnitrostátní soudy ex officio předběžnou otázku podaly, a to zejména když v rámci vnitrostátního řízení nevyvstávají pochybnosti co do výkladu unijního práva, nebo tehdy, kdy SDEU v podobné věci již závazný výklad slučitelný s Úmluvou poskytl (srov. též rozsudek SDEU ze dne 6. října 1982, Cilfit a další, 283/81, EU:C:1982:335). Soud zároveň zdůraznil, že při uplatnění těchto výjimek musejí vnitrostátní soudy vždy náležitě zdůvodnit, proč nebylo potřebné předběžnou otázku pokládat. V opačném případě by mohlo nepoložení předběžné otázky samo o sobě založit odpovědnost státu za porušení článku 6 Úmluvy (Dhahbi proti Itálii, č. 17120/09, rozsudek ze dne 8. dubna 2014, § 31–34). V projednávané věci však stěžovatel o podání předběžné otázky nikterak neusiloval a nepředložil žádný argument, jenž by vyvolával pochybnosti ohledně výkladu čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I, případně o jeho slučitelnosti s právem na spravedlivý proces. Na rozdíl od věci Michaud proti Francii (cit. výše), kde vnitrostátní soud výslovně odmítl návrh stěžovatele, aby byla předběžná otázka položena, a tím de facto zbavil SDEU příležitosti vyložit unijní normu souladně s lidskoprávními závazky, v projednávané věci stěžovatel její podání nenavrhoval. Soud proto rozhodl, že domněnka rovnocenné ochrany je na projednávaný případ použitelná.
d)K (ne)vyvrácení této domněnky z důvodu zjevně nedostatečné ochrany
V dalším kroku Soud zkoumal, zda okolnosti projednávané věci nepoukazují na to, že by unijní ochrana byla zjevně nedostatečná, čímž by byla domněnka srovnatelné ochrany vyvrácena. Na tomto místě se Soud zprvu vyjádřil obecně k vzájemnému uznávání soudních rozhodnutí a především k související zásadě vzájemné důvěry, na níž je nařízení Brusel I založeno. V souladu s touto zásadou by prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného v jiném členském státě mělo být na území členského státu bez dalšího meritorního zkoumání učiněno. Soud si byl vědom významu této zásady při utváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva dle článku 67 Smlouvy o fungování EU, jakož i legitimity cílů, které jsou spoluprací v oblasti justice sledovány. Prostředky k dosažení těchto cílů však nesmí být rozporné se základními právy dotčených osob. V nedávném posudku 2/13, jímž byla přístupová dohoda EU k Úmluvě shledána v rozporu s unijním právem, SDEU mimo jiné uvedl, že „při uplatňování unijního práva mohou být členské státy povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže nemohou – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií“ (viz § 192 posudku). Takový přístup dle Soudu skutečně může v konkrétních případech vyústit v porušení Úmluvy, což by mohlo svědčit o zjevné nedostatečnosti ochrany. Soud se proto musí vždy ubezpečit, že zásada vzájemné důvěry nebyla uplatněna automaticky a čistě mechanicky na úkor práv dotčených jednotlivců. Z toho plyne, že členské státy mohou dát volný průchod zásadě vzájemného uznávání tam, kde ochrana práv zaručených Úmluvou nebude zároveň zjevně nedostatečná. Vznese-li však účastník řízení závažné a odůvodněné námitky nasvědčující tomu, že ochrana práv v jeho věci mohla být zjevně nedostatečná, a unijní právo není s to zjednat nápravu, nemohou mu odepřít ochranu a tyto námitky nepřezkoumat s prostým odůvodněním, že toliko uplatňují unijní právo.
I přes shora uvedené však Soud ve věci stěžovatele ochranu za zjevně nedostatečnou nepovažoval. Na poli práva na spravedlivý proces Soud připomněl, že zásady kontradiktorního řízení a rovnosti zbraní vyžadují, aby strana sporu obdržela přiměřenou příležitost předložit svůj případ za podmínek, které ji oproti protistraně podstatně neznevýhodňují (Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, č. 62543/00, rozsudek ze dne 27. dubna 2004, § 56). Článek 6 odst. 1 Úmluvy však nestanoví žádné požadavky ohledně doručování soudních písemností. Dále naznal, že požadavek vtělený do čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I, tj. aby byly vyčerpány všechny prostředky nápravy v zemi, kde bylo rozhodnutí vydáno, není a priori neslučitelný s Úmluvou, která je ostatně rovněž založena na požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných prostředků nápravy. Použitelnost čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I je podmíněna vynaložením úsilí o revizi rozsudku skrze opravné prostředky, které byly ve státě jeho vydání dostupné. Stěžovatel však před kyperskými soudy žádné takové prostředky nevyužil, což vyvolává nutně otázku, zda byly k dispozici.
V této souvislosti Soud podrobil kritice přístup nejvyššího soudu, který bez dalšího uložil důkazní břemeno stran dostupnosti a vyčerpání takových prostředků nápravy na stěžovatele. Jestliže se vnitrostátní soudy odmítly touto klíčovou otázkou pro uplatnění čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I zabývat v kontradiktorním řízení a své závěry o existenci dostupných prostředků nápravy podrobněji nezdůvodnily, mohlo by to dle Soudu vést k závěru, že se ochrana základních práv ukázala být zjevně nedostatečnou. Přestože postup nejvyššího soudu označil Soud za politováníhodný, nerozhodl o tom, že ochrana práv poskytnutá stěžovateli byla zjevně nedostatečná, a přistoupil k vlastnímu přezkumu, zda kyperský právní řád obsahoval prostředek nápravy, který stěžovatel využít mohl. Dospěl přitom k závěru, že kyperské právo stěžovateli poskytovalo realistickou možnost podat odvolání, a to i navzdory značnému časovému odstupu od vynesení rozsudku. Kyperské právo ukládá soudům povinnost, a nikoli jen možnost, zrušit rozsudek, pakliže účastník řízení hájitelným způsobem tvrdí, že nebyl k jednání řádně předvolán. Nadto, v pochybnostech o účinnosti prostředku nápravy jsou stěžovatelé povinni pokusit se jej využít. Na této skutečnosti podle Soudu nic nemění ani to, že rozsudek kyperského soudu neobsahoval poučení o daném prostředku nápravy, neboť čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezakotvuje požadavek, aby byli účastníci řízení o dostupných opravných prostředích poučováni. Bylo tedy na stěžovateli, aby po seznámení s rozsudkem ověřil, a to případně i s využitím právní pomoci, zda nějaký prostředek nápravy existuje, a pokud ano, aby jej řádně vyčerpal. Stěžovatel jakožto investiční poradce si musel být vědom následků, které s sebou nese podepsání dlužního úpisu, v němž je jako rozhodné zvoleno právo jiného státu a pravomoc k projednání sporů svěřena cizozemským soudům. Svou nečinností tak stěžovatel do značné míry přispěl ke vzniku situace, na niž si v řízení před Soudem stěžoval, byť s požadovanou mírou obezřetnosti mohl sám předejít vzniku újmy. Soud proto dospěl k závěru, že k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Lemmens a Briede připojili k rozsudku své společné souhlasné stanovisko, neboť se s názorem většiny rozcházeli v hodnocení postupu nejvyššího soudu. Dle jejich názoru z čl. 6 odst. 1 Úmluvy neplyne pravomoc Soudu vyjadřovat se k otázce rozvržení důkazního břemene mezi účastníky vnitrostátního řízení, což je úlohou vnitrostátního zákonodárce, potažmo soudů. Dle těchto soudců je použití zásad plynoucích z doktríny srovnatelné úrovně ochrany relevantní jen tehdy, pokud stát uplatňoval unijní právo a vnitrostátní řízení zároveň vykazovalo určité nedostatky. Jelikož dle jejich přesvědčení nejvyšší soud nepochybil, nebylo namístě řešit daný případ z tohoto pohledu.
K rozsudku dále připojil své nesouhlasné stanovisko soudce Sajó, dle jehož názoru vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl zúčastněn na řízení před kyperskými soudy, není možné mu ve vykonávacím stádiu řízení přičíst k tíži, že v nalézacím řízení nečerpal dostupné prostředky nápravy. Většina soudců sice pokárala nejvyšší soud za to, že blíže nezkoumal existenci a účinnost takového prostředku nápravy, nicméně následně paradoxně naznala, že tento nedostatek nečiní úroveň ochrany zjevně nedostatečnou. V neposlední řadě soudce vyjádřil své výhrady ke zdůvodnění doktríny ekvivalentní ochrany spočívajícím v zájmu na mezinárodní spolupráci, neboť na její úkor nelze obětovat základní lidská práva, nota bene když tento důvod není v žádné z omezujících klauzulí obsažených v Úmluvě zmíněn.
Full & Egal Universal Law Academy