© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 25. února 2014 ve věci č. 17502/07 – Avotiņš proti Lotyšsku
Senát čtvrté sekce Soudu čtyřmi hlasy ku třem rozhodl, že nařízením výkonu kyperského rozsudku, vyneseného v nepřítomnosti stěžovatele, lotyšské soudy neporušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel podepsal v květnu 1999 dlužní úpis ve prospěch kyperské společnosti F. H. Ltd., kterým uznal, že si od jmenované společnosti půjčil obnos ve výši 100 000 amerických dolarů (USD), a současně se zavázal, že dluh splatí do 30. června 1999. Uznání dluhu obsahovalo pro případ sporu volbu kyperského práva, stejně jako klauzuli svěřující pravomoc k řešení sporů kyperským soudům. V roce 2003 žalovala společnost F. H. Ltd. stěžovatele před soudem v Limassolu na Kypru o zaplacení zapůjčené částky s příslušenstvím. Soud údajně doručil předvolání do Lotyšska na adresu uvedenou společností F. H. Ltd., což však stěžovatel rozporoval s tvrzením, že mu předvolání doručeno nebylo. Následně, v květnu 2004, vynesl limassolský soud v nepřítomnosti stěžovatele rozsudek, kterým mu stanovil povinnost uhradit žalující společnosti dluh ve výši 100 000 USD s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Dle odůvodnění rozsudku byl stěžovatel náležitě informován o datu jednání, na které se však nedostavil. V únoru 2005 se společnost F. H. Ltd. obrátila na příslušný lotyšský soud se žádostí o výkon rozsudku limassolského soudu a o předběžné opatření. Lotyšský soud za nepřítomnosti stran uznal kyperský rozsudek a nařídil jeho výkon usnesením z února 2006. Stěžovatel se údajně o existenci kyperského rozsudku, stejně jako o usnesení lotyšského soudu dozvěděl až v červnu 2006. Samotný rozsudek o zaplacení sporné částky před kyperskými soudy stěžovatel nerozporoval, bránil se pouze proti usnesení o nařízení výkonu. Krajský soud dal sice stěžovatelovým námitkám za pravdu, Nejvyšší soud ale vyhověl společnosti F. H. Ltd, rozhodnutí krajského soudu zrušil a nařídil výkon kyperského rozsudku.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Na úvod Soud odmítl námitku žalované vlády, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, přičemž podotkl, že projednávaná věc vznáší důležitou otázku jak na vnitrostátní, tak na evropské úrovni, a sice respektování požadavků čl. 6 odst. 1 Úmluvy v kontextu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I“) členskými státy, které jsou zároveň členy Evropské unie.
Při posouzení odůvodněnosti stížnosti Soud předně potvrdil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje na výkon pravomocných zahraničních rozsudků, kterým je i rozsudek v projednávané věci. Dále s ohledem na působnost lotyšských soudů a předchozí rozhodnutí o nepřijatelnosti části stížnosti směřované proti Kypru konstatoval, že je ratione personae příslušný posoudit pouze, zda v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy postupovaly při nařízení výkonu rozhodnutí lotyšské soudy (srov., mutadis mutandis, Pellegrini proti Itálii, č. 30882/96, rozsudek ze dne 20. července 2001, § 40-41). Ke stěžovatelově námitce, že lotyšský Nejvyšší soud porušil čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I, Soud zdůraznil, že jeho kontrola se v daném případě omezuje na soulad s požadavky plynoucími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž zopakoval, že obecně je ochrana základních práv v rámci Evropské unie srovnatelná s ochranou poskytovanou Úmluvou (srov. Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku, č. 45036/98, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005, § 160-165).
Soud dále připomněl, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje zásadu rovnosti zbraní, podle níž každá ze stran musí dostat rozumnou příležitost předložit svá tvrzení, a potvrdil, že tyto zásady se uplatní i při oznamování a doručování. Soud konstatoval, že nařízení Brusel I je založeno na zásadě vzájemné důvěry a v tomto ohledu připomněl, že plnění právních povinností plynoucích z členství v Evropské unii je v obecném zájmu (Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku, cit. výše, § 150-151 a Michaud proti Francii, č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012, § 100). Lotyšský Nejvyšší soud tak měl zajistit rychlé a účinné uznání a výkon kyperského rozsudku. Před lotyšskými soudy stěžovatel namítal, že předvolání před soud v Limassolu ani žádost společnosti F. H. Ltd mu nebyly včas doručeny, takže se nemohl hájit. Nejvyšší soud tuto námitku neshledal opodstatněnou, neboť stěžovatel se proti kyperskému rozsudku neodvolal a jeho námitky tak neměly žádný význam. To je dle Soudu ve své podstatě v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, konkrétně s rozsudkem Apostolides proti Orams (věc C-420/07, rozsudek ze dne 28. dubna 2009).
Naopak, stěžovatel se ani nepokusil rozporovat rozhodnutí soudu v Limassolu, přičemž své opomenutí přesvědčivě nezdůvodnil. Ze skutkových okolností plyne, že stěžovatel, investiční konzultant, dobrovolně převzal plnou smluvní odpovědnost za předmětný dluh. Bylo možné očekávat, že se obeznámí s právními důsledky nezaplacení dlužné částky, a to včetně pravidel řízení před kyperskými soudy. Skutečnost, že sporné rozhodnutí neobsahovalo zmínku o opravných prostředcích, na tom nic nemění; dle Soudu stěžovatel svým vlastním jednáním ztratil možnost namítat neznalost kyperského práva a na něm bylo prokázat neexistenci nebo neúčinnost prostředků nápravy, což neučinil ani před lotyšskými soudy, ani před Soudem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Soud uzavřel, že zamítnutím stěžovatelových námitek prostým poukazem na skutečnost, že se neodvolal proti rozsudku okresního soudu v Limassolu, senát Nejvyššího soudu Lotyšska práva plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy zohlednil dostatečným způsobem. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tak nedošlo.
(iii) Oddělené stanovisko
Společné nesouhlasné stanovisko k rozsudku přijali soudkyně Ziemele a soudci Bianku a De Gaetano, kteří zdůraznili důležitost otázky dodržování čl. 6 odst. 1 Úmluvy při výkonu rozhodnutí z jiných členských států EU a při aplikaci nařízení Brusel I. S názorem většiny, založeným na zásadě srovnatelné ochrany lidských práv v Evropské unii a na argumentu, že stěžovatel mohl a měl znát své povinnosti, se soudci neztotožnili ze tří důvodů: zaprvé, posouzení dobré víry stěžovatele nepřísluší Soudu, ale vnitrostátním instancím, zadruhé, unijní právo nepředpokládá automatický výkon rozhodnutí orgánů jiných členských států, zatřetí a zejména, konstatování lotyšského soudu, že stěžovatelovy námitky nemají žádný význam (i když se týkaly samotné podstaty otázky předložené lotyšským soudům) je ve zřejmém rozporu se zásadou rovnosti zbraní, která předpokládá spravedlivou rovnováhu stran, a jako odůvodnění zamítnutí je naprosto nedostatečné a tudíž v rozporu s článkem 6 Úmluvy. I když soudci uznali, že Soud není oprávněn k výkladu unijního práva, neměl by implicitně schvalovat vnitrostátní praktiky, které jsou s ním možná v rozporu.
Full & Egal Universal Law Academy