© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 21. září 2017 ve věci č. 51405/12 – Axel Springer SE a RTL Television GmbH proti Německu
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že zákazem zveřejnit fotografie obžalovaného z bestiální vraždy vlastních rodičů, na nichž by byl identifikovatelný, nedošlo k porušení svobody projevu stěžovatelských organizací zaručené článkem 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Axel Springer SE, vydavatelství, a RTL Television GmbH, televizní společnost, se ve svém zpravodajství v roce 2011 věnovaly kauze obžalovaného S., který byl stíhán za zabití rodičů a následné zohavení jejich těl, ke kterému se v průběhu trestního řízení opakovaně doznal. Psychiatrickým vyšetřením bylo u S. zjištěno, že v době spáchání trestného činu trpěl schizofrenií.
Úvodem hlavního líčení informoval soudce novináře, že fotografie obžalovaného S. jsou povinni před zveřejněním upravit, např. rozostřením, tak, aby jej nebylo možné identifikovat. Ještě před zahájením hlavního líčení nicméně již několik deníků fotografie S., na kterých byl zachycen ve výrazně mladším věku, publikovalo. Stěžovatelské organizace se opakovaně neúspěšně domáhaly zrušení vydaného příkazu. Soudce v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil výjimečnost spáchaného činu, potřebu vyvážení osobnostních práv obžalovaného se svobodou projevu a zejména důležitost presumpce neviny a možného veřejného pranýřování obžalovaného, které by zveřejnění jeho fotografie mohlo vyvolat.
Obžalovaný byl následně shledán vinným z dvojnásobné vraždy. Ústavní stížnost stěžovatelských organizací proti zákazu publikace fotografií S. byla ústavním soudem odmítnuta.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelské organizace namítaly, že vydáním soudního příkazu, kterým jim bylo zakázáno publikovat fotografie obžalovaného S., na nichž by jej bylo možné identifikovat, došlo k porušení jejich svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy.
Soud se úvodem zabýval otázkou, zda byl daný zásah stanoven zákonem s dostatečnou určitostí. Připustil, že formulace „soudce je odpovědný za udržování pořádku v průběhu jednání“ dává soudci široké pravomoci, dodal však, že ve světle pestrosti situací, kterým při jednání čelí, není možné stanovit přesná pravidla, jaké opatření může v reakci na tu či onu situaci použít. Nadto dodal, že předmětné ustanovení ve vztahu k fotografování v trestním řízení se stalo předmětem výkladu ústavního soudu, který stanovil kritéria, na základě nichž má soudce dotčené zájmy porovnávat. Soud tak shledal, že namítaný zásah byl stanoven zákonem.
Konstatoval dále, že není sporu o tom, že soudní příkaz sledoval legitimní cíl ochrany osobnostních práv obžalovaného, který musí být v průběhu trestního řízení až do prokázání viny považován za nevinného.
Přistoupil tak k otázce, zda bylo přijaté opatření nezbytné v demokratické společnosti.
a)Obecné zásady
Soud úvodem vyzdvihl, že tisk nesmí při podávání zpráv ze soudního jednání překročit určité hranice zejména ve vztahu k ochraně práva na soukromí trestně stíhané osoby a ve vztahu k presumpci její neviny (Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 51). Dále zopakoval, že státy disponují v otázce hodnocení nezbytnosti a míry zásahu do svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy určitým prostorem pro uvážení, a to zejména v otázce hledání spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými soukromými zájmy (Bédat proti Švýcarsku, cit. výše, § 54). V situacích, kdy vnitrostátní orgány posoudí dotčené zájmy ve světle kritérií stanovených Soudem, je třeba skutečně silných důvodů k tomu, aby Soud přistoupil k přehodnocení jejich závěrů (MGN Limited proti Spojenému království, č. 39401/04, rozsudek ze dne 18. ledna 2011, § 150 a 155).
Soud dále připomněl, že kritéria, která stanovil pro poměřování svobody projevu a osobnostních práv (zejm. Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 93; a Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08., rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 89–95), nejsou vyčerpávající a je třeba je přizpůsobit okolnostem konkrétního případu (např. Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 166). To platí zejména v situacích, kdy vstupuje do hry presumpce neviny. Ve věcech obdobných projednávané věci je proto dle Soudu třeba posoudit, zda jde o sdělení, které má přispět do diskuse o veřejném zájmu; jak známá je dotyčná osoba; jaký vliv má zveřejnění na trestní řízení; okolnosti, za nichž byly předmětné fotografie pořízeny; formu a následky zveřejnění; a závažnost sankce za porušení zákazu.
b)Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc
Ačkoli Soud zdůraznil, že fotografie v tisku mohou přispět k debatě o veřejném zájmu, připustil, že v závislosti na povaze trestného činu a dalších okolnostech mohou existovat dobré důvody k zákazu zveřejnění podobizny obžalovaného. Soud přisvědčil vnitrostátním soudům, že jelikož byl brutální zločin spáchán v rámci rodiny a média o něj na začátku řízení nejevila větší zájem, veřejný zájem v této věci byl omezený. Nedošlo přitom k omezení možnosti informovat o řízení, ale toliko publikovat fotografie obžalovaného. Za situace, kdy obžalovaný nebyl nijak známou osobou, informace o jeho fyzickém vzhledu nemohla nijak výrazně přispět k veřejné debatě o případu.
K postavení S. Soud dodal, že S. nebyl veřejně známou osobou, a skutečnost, že byl trestně stíhán, třebaže za závažný trestný čin, ho nezbavovala práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy. Předchozí zveřejnění fotografií osoby je sice třeba vzít v úvahu a obvykle povede k závěru, že omezovat odhalení identity není nutné (Egeland a Hanseid proti Norsku, č. 34438/04, rozsudek ze dne 16. dubna 2009, § 59), v projednávané věci však byly dříve zveřejněny pouze fotografie, které obžalovaného zachycovaly v mnohem mladším věku. Tyto dříve zveřejněné fotografie tak veřejnosti neumožnily jej identifikovat a jeho identitu tak nebylo možné považovat v době řízení za veřejně známou.
Soud odmítl námitku stěžovatelských organizací, že doznání zbavuje obžalovaného práva na presumpci neviny. Souhlasil s názorem soudce, který ve věci rozhodoval, že vyjádření obžalovaného a jejich důvěryhodnost musí trestní soud v souladu s vnitrostátním právem pečlivě posoudit až na samém konci hlavního líčení, a nikoli před jeho zahájením. To platí tím spíše, že u obžalovaného byla diagnostikována porucha osobnosti ve formě schizofrenie.
Dále vzal Soud v úvahu, že fotografie obžalovaného byly pořízeny na začátku jednání, kdy byl ve značném stresu a navíc spoutaný, a neměl tak prostředky bránit své soukromí a novinářům v pořízení fotografií zabránit. Kromě toho zdůraznil, že obžalovaný nikdy média sám neoslovil, naopak výslovně požádal, aby nebylo možné jej na základě publikovaných informací identifikovat.
Soud také souhlasil s vládou, že zveřejnění podobizny obžalovaného by představovalo s ohledem na jeho poruchu osobnosti zvýšení psychického tlaku na něj a mohlo mít rovněž, kdyby byl odsouzen, negativní dopad na úspěšnost jeho možné pozdější resocializace.
Soud konečně naznal, že omezení svobody projevu zahrnující toliko zákaz zveřejnit fotografii tváře obžalovaného, nebylo přehnaně tvrdé. Soudce naopak s cílem zajištění spravedlivého procesu a ochrany soukromí obžalovaného zvolil ten nejméně omezující prostředek. V případě porušení zákazu hrozil stěžovatelským organizacím jen zákaz podávat další zprávy o projednávaném případu, což je sankce, která pro média neměla odrazující účinek pro výkon jejich práv chráněných článkem 10 Úmluvy.
Soud po zvážení výše uvedeného dospěl k závěru, že vnitrostátní soudce v projednávané věci pečlivě zvážil všechny aspekty případu a faktory relevantní dle Úmluvy a podařilo se mu nastolit spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy. Namítaný zásah do svobody projevu byl nezbytný v demokratické společnosti, a nedošlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy