© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 3. října 2013 ve věci č. 552/10 - I. B. proti Řecku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stěžovatel, který byl propuštěn z práce kvůli nákaze virem HIV, byl obětí diskriminace na základě zdravotního stavu, čímž došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu škody ve výši 6.339,18 eur a nemajetkové újmy ve výši 8.000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel se v lednu 2005 svěřil svým třem spolupracovníkům s obavou, že byl nakažen virem HIV. V únoru 2005, v době, kdy čerpal dovolenou, byla nákaza prokázána. Spolupracovníci stěžovatele následně zaměstnavateli zaslali dopis, ve kterém s poukazem na onemocnění stěžovatele požadovali jeho propuštění z pracovního poměru ještě před jeho návratem z dovolené. Mezitím se rozšířily informace o zdravotním stavu stěžovatele mezi všechny zaměstnance. Zaměstnanci odmítali se stěžovatelem pracovat a vyvíjeli na zaměstnavatele tlak, aby ho propustil. Zaměstnavatel pozval na pracoviště lékaře zdravotně preventivní péče, aby informoval zaměstnance o viru HIV. I přes tuto skutečnost personál nadále trval na propuštění stěžovatele. Zaměstnavatel nabídl přeložení stěžovatele na jiné oddělení, nicméně vedoucí tohoto oddělení uvedl, že bude-li stěžovatel na dané místo přeložen, podá výpověď. Zaměstnavatel proto nabídl stěžovateli zaplatit rekvalifikační kurz, aby mohl změnit povolání. Stěžovatel tuto možnost odmítl. Na zaměstnavatele se posléze obrátilo 33 zaměstnanců s požadavkem na propuštění stěžovatele. Zaměstnavatel ještě v únoru 2005, dva dny před plánovaným návratem z dovolené, stěžovatele propustil, vyplatil mu měsíční mzdu a náhradu za dovolenou. Brzy po svém propuštění stěžovatel našel novou práci.
Soud prvního stupně, na nějž se stěžovatel obrátil, ve svém rozhodnutí z června 2006 shledal výpověď z pracovního poměru nezákonnou, jelikož zákon zakazuje výkon práva, který je v hrubém nesouladu s dobrými mravy a dobrou vírou. Dle soudu zaměstnavatel (byť pod tlakem zaměstnanců) zneužil právo veden snahou zachovat dobré fungování společnosti a vyhnout se dalším stížnostem. Soud stěžovateli přiznal náhradu mzdy. V lednu 2008 odvolací soud zamítl odvolání zaměstnavatele. V odůvodnění rozsudku se zabýval vyvažováním zájmu zaměstnavatele na dobrém fungování jeho společnosti, jež bylo ohroženo vědecky nepodloženými obavami zaměstnanců a na straně druhé očekávání stěžovatele, že bude chráněn v tíživé životní situaci. Soud dal za pravdu stěžovateli, potvrdil výši náhrady mzdy a přiznal navíc náhradu nemajetkové újmy.
Kasační soud však v březnu 2009 rozhodl, že jednání zaměstnavatele nebylo nezákonné, jelikož výpověď byla ospravedlnitelná zájmy zaměstnavatele „v dobrém slova smyslu“, zejména zájmem na obnovení harmonické spolupráce mezi zaměstnanci a fungování společnosti, které by pokračující přítomností stěžovatele bylo narušeno. Kasační soud též poznamenal, že nemoc stěžovatele je zvláště závažná a nakažlivá.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14 Úmluvy
Soud nejprve konstatoval, že ochrana „soukromého života“ je širokým pojmem, přičemž zahrnuje rovněž ochranu soukromé sféry člověka před zásahem zaměstnavatele. V minulosti ostatně Soud již opakovaně konstatoval, že i na výpověď z pracovního poměru se vztahuje článek 8 Úmluvy (srov. např. Schlüth proti Německu, č. 1620/03, rozsudek ze dne 23. září 2010). Byť zaměstnavatel jednal v zájmu dobrého fungování své společnosti, je dle Soudu nepochybné, že důvodem pro ukončení pracovního poměru se stěžovatelem byla skutečnost, že je nakažen virem HIV. Propuštění navíc vedlo ke stigmatizaci stěžovatele, ačkoli si našel záhy nové zaměstnání. Konečně, z rozsudku Kiyutin proti Rusku (č. 2700/10, rozsudek ze dne 10. března 2011) vyplývá, že zdravotní problém, jako např. i nakažení virem HIV, spadá pod pojem jiné postavení obsažené v článku 14 Úmluvy. Na projednávanou věc se tedy článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy vztahuje.
Soud dále uvedl, že se stěžovatel nacházel ve srovnatelné situaci s ostatními zaměstnanci, přičemž s ním oproti nim bylo zacházeno méně příznivě, a to jen na základě skutečnosti, že by nakažen virem HIV.
Soud se proto dále zabýval otázkou, zda pro toto odlišné zacházení existuje objektivní a rozumné zdůvodnění. Úvodem zdůraznil, že nositelé viru HIV jsou zranitelnou skupinou, která je z důvodu předsudků terčem stigmatizace a marginalizace, a proto státy pro přijetí jakéhokoli omezení práv těchto osob musejí mít velmi silné důvody a požívají přitom podstatně omezeného prostoru pro uvážení.
Soud dále zohlednil komparativní studii 30 členských států Rady Evropy, podle které specifickou ochranu osobám nakaženým virem HIV explicitně udílí 7 z nich, přičemž zbývajících 23 států jim poskytuje ochranu prostřednictvím obecných ustanovení o zákazu diskriminace. Dle Soudu je tedy patrná jasná snaha chránit tyto osoby před diskriminací v pracovněprávních vztazích, ať již explicitním ustanovením či prostřednictvím jiných zakázaných důvodů diskriminace, jakými jsou např. zdraví či zdravotní postižení. Ostatně např. i Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní páva OSN již uznal status HIV pozitivity jako zakázaný diskriminační důvod a shodně se k dané otázce vyjadřuje i Doporučení č. 200 Mezinárodní organizace práce.
Soud vyzdvihl, že soudy prvního a druhého stupně náležitě vážily protichůdné dotčené zájmy, které byly ve hře, a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Oproti tomu Kasační soud k takovému vyvažování zájmů nepřikročil a své rozhodnutí odůvodnil velmi stručně, ačkoli šlo o novou a významnou právní otázku. Své rozhodnutí navíc opřel o zjevně nepřiléhavou premisu nakažlivosti stěžovatelovy nemoci.
Soud proto uzavřel, že stěžovatel byl obětí diskriminace na základě svého zdravotního stavu, čímž došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy