© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 10. ledna 2017 ve věci č. 1955/10 – Babiarz proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že nepovolení rozvodu stěžovateli s odkazem na vnitrostátní legislativu nepovolující rozvody straně, která rozvrat manželství způsobila, nesouhlasí-li s rozvodem nevinná strana, nepředstavovalo porušení článků 8 a 12 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel žil společně s manželkou R. od roku 1997 do roku 2005, kdy se přestěhoval k nové partnerce, se kterou se mu v témže roce narodila dcera. V září 2006 podal stěžovatel návrh na nesporný rozvod, kdy se odvolával na manželská nedorozumění. Jelikož R. s návrhem na rozvod nesouhlasila, podal stěžovatel žádost o sporný rozvod. Vnitrostátní soudy manželství nerozvedly. Konstatovaly sice, že již došlo k úplnému a nezvratnému rozpadu manželství a usmíření je již nepravděpodobné, a shledaly, že stěžovatel již čtyři roky žije s novou partnerkou, se kterou vychovává společné dítě, avšak zákon o rodině a opatrovnictví nepovoluje rozvod, pokud o něj požádala strana, která rozvrat manželství způsobila, a nevinná strana s rozvodem nesouhlasí a její nesouhlas není v rozporu s „rozumnými zásadami společenského soužití“.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článků 8 a 12 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že tím, že mu vnitrostátní soudy nepovolily se rozvést a neumožnily se mu znovu oženit, došlo k porušení článků 8 a 12 Úmluvy.
K článku 8 Úmluvy Soud uvedl, že jeho předmětem je především ochrana jednotlivce proti svévolným zásahům veřejných orgánů, avšak vyplývají z něj též pozitivní závazky, zejména povinnost přijetí opatření zajišťujících respektování soukromého života, a to dokonce i ve sféře vzájemných vztahů mezi jednotlivci (Mikulić proti Chorvatsku, č. 53176/99, rozsudek ze dne 7. února 2002, § 57). Jde-li o právní regulaci rozvodu a její naplňování v konkrétních případech, ponechává článek 8 Úmluvy státům široký prostor k uvážení.
Článek 12 Úmluvy garantuje mužům a ženám právo uzavřít manželství a založit rodinu, přičemž výkon tohoto práva má společenské, osobní a právní následky. Jakékoliv právní omezení ze strany států však nesmí zasáhnout do samotného jádra práva uzavřít manželství. Články 8 a 12 Úmluvy nelze interpretovat v tom smyslu, že zaručují právo jednotlivce na rozvod (Johnston a ostatní proti Irsku, č. 9697/82, rozsudek ze dne 18. prosince 1986, § 57). Ze samotných přípravných prací (travaux préparatoires) Úmluvy plyne, že smluvní státy měly úmysl výslovně vyloučit právo na rozvod z jejího rozsahu. Úmluva jakožto živoucí instrument má být nicméně vykládána v souladu se současnými společenskými podmínkami. Umožňuje-li tedy vnitrostátní právní řád rozvod, což sice není podmínkou Úmluvy, článek 12 dává jednotlivci právo znovu vstoupit do manželského svazku (F proti Švýcarsku, č. 11329/85, rozsudek ze dne 18. prosince 1987, § 38). Nepřiměřené délka rozvodového řízení může vyvolávat otázky z pohledu článku 12 Úmluvy (Aresti Charalambous proti Kypru, č. 43151/04, rozsudek ze dne 19. července 2007, § 56), stejně jako situace, kdy navzdory trvalému rozvratu manželství není za žádných okolností možný rozvod, pakliže s tím osoba, která rozvrat nezapříčinila, nesouhlasí (Ivanov a Petrova proti Bulharsku, č. 15001/04, rozsudek ze dne 14. června 2011, § 61).
V projednávané věci vnitrostátní právní úprava rozvodu upravuje podrobná hmotná a procesní pravidla, která mohou vést k vyhovění návrhu na rozvod, a to i případech, kdy s rozvodem osoba, která rozvrat manželství nezavinila, nesouhlasí. Ustanovení § 56 odst. 3 zákona o rodině a opatrovnictví, o které se soudy opřely v projednávané věci, lze přitom interpretovat jako záruku chránící obvykle slabší stranu v manželství. Navíc je k dispozici bohatá judikatura vnitrostátních soudů k relevantním hmotněprávním ustanovením týkajících se případů, kdy účastníkem řízení o rozvod je jak nevinná strana, tak strana, která rozpad manželství způsobila.
Soud dále vyzdvihl, že v projednávané věci bylo shromážděno vyčerpávající množství důkazů, stěžovatel měl možnost předložit soudům své stanovisko a vyslýchat svědky. Prvostupňový rozsudek byl přezkoumán v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud poskytl podrobné odůvodnění.
Soud dále připomněl, že si je vědom toho, že stěžovatel má dceru se svou současnou partnerkou, s kterou žije ve stabilním vztahu a že vnitrostátní soudy uznaly úplný a nezvratný rozpad manželství. To však nic nemění na výše uvedeném. Uvažovat jinak by znamenalo, že žádosti o rozvod podané osobou, která se rozhodla opustit manžela nebo manželku a mít dítě s novým partnerem, by muselo být vyhověno bez ohledu na procesní a hmotněprávní normy vnitrostátních zákonů o rozvodu. Článek 8 Úmluvy sice chrání de facto rodiny a vztahy, avšak tato ochrana neimplikuje, že jim musí být přiznáno určité právní uznání. Nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že nemožnost dosáhnout rozvodu a právní fikce trvání manželství zabránila stěžovateli v uznání jeho otcovství ve vztahu k dítěti, které má s aktuální partnerkou. Stěžovatel ostatně má možnost podat novou žádost o rozvod, pakliže se okolnosti změní.
Soud proto uzavřel, že pozitivní závazky plynoucí z článku 8 Úmluvy neukládaly povinnost polským orgánům vyhovět žádosti stěžovatele o rozvod. K porušení článku 8 tedy nedošlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudce Pinto de Albuquerque ve svém nesouhlasném stanovisku poukázal na nevyváženost názoru zastávaného většinou, který zohlednil pouze zájmy manželky stěžovatele a ignoroval právo partnerky stěžovatele uzavřít manželství, resp. právo jejich dcery žít v právně uznané rodině. Dle jeho názoru může představovat zákaz rozvodu přípustné omezení práva uzavřít manželství, je-li formulován jednoznačně a aplikován přiměřeným způsobem. Polská právní úprava umožňuje právo na rozvod, nicméně právní požadavky jsou natolik vágní, že z práva opětovně vstoupit do manželského svazku činí fikci.
V dalším nesouhlasném stanovisku poukázal soudce Sajó na absenci práva žít v manželském svazku proti vůli druhého partnera, jelikož sekulární právo vnímá manželství jakožto dobrovolný svazek. Možnost státu nutit jednotlivce k soužití s jejich nesprávnými životními rozhodnutími a zabránit jim postoupit dál v soukromém životě je nepřípustným zásahem, který není nezbytný v demokratické společnosti.
Full & Egal Universal Law Academy