© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. října 2016 ve věci č. 19841/06 – Bagdonavicius a ostatní proti Rusku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně shledal, že nuceným vystěhováním romských rodin z jejich příbytků a demolicí těchto domů toliko z důvodu nezákonnosti jejich vystavění, bez přezkumu přiměřenosti těchto opatření a projednání možnosti přestěhování stěžovatelů, došlo k porušení článku 8 Úmluvy, avšak nedošlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1. Zároveň Soud většinou šesti hlasů proti jednomu rozhodl, že není potřeba zabývat se odděleně námitkou porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stížnost podalo několik rodin romského etnika, původně usídlených ve vesnici Dorojnoe. Tato vesnice již od 50. let 20. století sloužila jako útočiště pro romskou komunitu, jejíž příslušníci si v ní stavěli domy bez stavebního povolení a na pozemcích, k nimž neměli žádný právní nárok. V letech 2005 až 2006 příslušný soud na návrh státního zástupce rozhodl, že domy stěžovatelů jsou neoprávněnými stavbami ve smyslu občanského zákoníku, a nařídil jejich demolici. Odvolání stěžovatelů skončilo neúspěšně a k demolici jejich domů došlo ještě během roku 2006.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali porušení práva na respektování soukromého a rodinného života a obydlí podle článku 8 Úmluvy, a to jak samostatně, tak ve spojení se zákazem diskriminace podle článku 14 Úmluvy. Dále namítali porušení práva na pokojné užívání majetku chráněného článkem 1 Protokolu č. 1.
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud úvodem připomněl, že článek 8 Úmluvy nechrání pouze obydlí, která byla postavena v souladu s vnitrostátními právními předpisy; klíčová je zejména existence dostatečných a trvajících vazeb k určitému místu (Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, rozsudek ze dne 25. září 1996, § 54). Stejně tak z pohledu článku 8 Úmluvy není rozhodující, zda daný dům odpovídá úředně evidovanému místu trvalého pobytu či zda jednotlivec vlastní další nemovitosti určené k bydlení. Ve vztahu k projednávané věci Soud shledal, že stěžovatelé tvořili rodiny a jejich tvrzení, že v předmětných domech žili ve společné domácnosti, jsou věrohodná. Jejich domy proto představovaly obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud dále shledal, že namítaný zásah byl v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl ochrany práv vlastníka předmětných pozemků, kterým byla obec.
Ohledně nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud s odkazem na věc Winterstein a ostatní proti Francii (č. 27013/07, rozsudek ze dne 17. října 2013, § 147–148) připomněl, že jelikož ztráta domova patří mezi nejzávažnější zásahy do práv zaručených článkem 8 Úmluvy, každá osoba, jíž takový zásah hrozí, musí mít možnost domoci se přezkumu přiměřenosti daného opatření nezávislým soudem. Pokud v rámci tohoto řízení dotčená osoba vznese argumenty týkající se přiměřenosti zásahu, vnitrostátní soudy se jimi musí podrobně zabývat a svá rozhodnutí náležitě odůvodnit, a to i v případě, že se jedná o domov vybudovaný nebo obývaný nezákonně (tamtéž, § 151). V projednávané věci Soud předně konstatoval, že stěžovatelé neprokázali jakýkoli právní nárok ve vztahu k pozemkům, na nichž se nacházely jejich domy. Podobně jako ve věci Yordanova a ostatní proti Bulharsku (č. 25446/06, rozsudek ze dne 24. dubna 2012) tedy šlo o nezákonné bydlení na obecních pozemcích. V citované věci nicméně Soud upozornil na to, že byť příslušné orgány v zásadě byly oprávněny přistoupit k vystěhování stěžovatelů, dlouhá léta v tomto směru nepodnikly žádné kroky, a de facto tak tolerovaly vzniklou situaci, což dle Soudu představuje vysoce relevantní faktor: v důsledku pasivity dotčených orgánů si stěžovatelé vytvořili blízký vztah k dané lokalitě a začali tu žít komunitním způsobem života. Podle názoru Soudu je v situacích, kdy se otázka nezákonného obývání určitých nemovitostí týká celé komunity a dlouhého časového období, nutno postupovat zcela odlišně než v běžných případech, kdy je jednotlivec vystěhován z nezákonně zabraného obydlí (tamtéž, § 121).
Stejný přístup je dle Soudu nutné uplatnit i v projednávané věci, která se rovněž týká celé komunity a značného časového období. Vnitrostátní soudy nařídily demolici domů stěžovatelů toliko na základě skutečnosti, že se jedná o neoprávněné stavby, aniž by se zabývaly přiměřeností tohoto opatření, a to především ve světle argumentů vznesených stěžovateli, kteří poukázali např. na dlouhou dobu uplynulou od vybudování domů, na skladbu jednotlivých domácností či na absenci náhradního bydlení. Stěžovatelům se tedy v předmětném řízení nedostalo přezkumu přiměřenosti namítaného zásahu v souladu s požadavky článku 8 Úmluvy.
Soud dále připomněl, že zvláštní pozornost je potřeba věnovat i důsledkům vystěhování členů romské komunity z jejich domovů, jakož i riziku, že se ocitnou bez přístřeší (Yordanova a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 126; Winterstein a ostatní proti Francii, cit. výše, § 159). Znovu též zdůraznil, že vnitrostátní orgány by měly v takových situacích vzít v potaz, že stěžovatelé patří k sociálně znevýhodněné skupině, a to zejména při rozhodování o termínu a způsobu vystěhování, jakož i o nabídce náhradního ubytování (Winterstein a ostatní proti Francii, cit. výše, § 160). K tomu však v projednávané věci nedošlo: příslušné soudy nezohlednily důsledky demolice domů pro stěžovatele, kteří navíc nebyli řádně informováni o datu a způsobu demolice, a vnitrostátní orgány s nimi před jejich nuceným vystěhováním nekonzultovaly možnosti náhradního ubytování.
Došlo tudíž k porušení článku 8 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud připomněl, že za jistých podmínek lze právo na pokojné užívání majetku podle článku 1 Protokolu č. 1 vztáhnout i na situace, kdy stěžovatelé bydlí na pozemcích či v domech, které jim nepatří (např. Öneryıldız proti Turecku, č. 48939/99, rozsudek velkého senátu ze dne 30. listopadu 2004, § 129).
V projednávané věci tomu tak nicméně dle Soudu není, a to z několika důvodů. Zaprvé, stěžovatelé neměli k předmětným domům žádný právní nárok, a nemohli se tak domnívat, že se nacházejí v situaci „právní jistoty“. Zadruhé, nebylo prokázáno, že by v souvislosti s těmito domy někdy platili daně či využívali placených veřejných služeb. Zatřetí, nikdy nebylo pochyb o tom, že domy stěžovatelů jsou neoprávněnými stavbami ve smyslu občanského zákoníku, a to ani navzdory tomu, že příslušné orgány v tomto směru po dlouhou dobu nepodnikly žádné kroky. Konečně, samotná délka bydlení v domech, aniž by byla doplněna jedním či více z výše zmíněných faktorů, nepostačuje k tomu, aby vznikl dostatečně silný majetkový zájem, který by byl chráněn článkem 1 Protokolu č. 1. Příbytky stěžovatelů tedy nebyly majetkem ve smyslu tohoto ustanovení. Soud proto námitku stěžovatelů ohledně porušení jejich majetkových práv odmítl pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
C.K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Soud konečně shledal, že vzhledem k závěru o porušení článku 8 není potřeba zabývat se odděleně námitkou porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
III.Oddělené stanovisko
Soudkyně Keller ve svém částečně nesouhlasném stanovisku uvedla, že dle jejího názoru měl Soud zkoumat i námitku porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, jelikož namítané nerovné zacházení představovalo stěžejní aspekt případu (Dudgeon proti Spojenému království, č. 7525/76, rozsudek velkého senátu ze dne 22. října 1981, § 67). Z okolností projednávané věci plyne, že účelem namítaného zásahu bylo kolektivní potrestání celé romské komunity ve vesnici Dorojnoe, kdy vnitrostátní orgány poukazovaly na to, že tu dochází k nezákonnému obchodu s drogami. V období před demolicí domů však byly za obchod s drogami odsouzeny toliko dvě osoby z této vesnice; zásah navíc postihl všechny romské usedlosti, přičemž jediné dva domy ušetřené demolice patřily podle všeho ruským rodinám. Konečně, i veřejná vyjádření příslušných státních orgánů z relevantního období mají zřetelně rasistický podtón. Ve skutečnosti se tedy příslušnost stěžovatelů k romskému etniku ukazuje jako rozhodující faktor ovlivňující postoj vnitrostátních orgánů, a Soud se tudíž měl odděleně zabývat námitkou diskriminace na poli článku 14 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy