© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 27. května 2014 ve věci č. 20261/12 – Baka proti Maďarsku
Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu chráněné čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť mu bylo fakticky znemožněno domáhat se soudního přezkumu předčasného ukončení jeho mandátu předsedy Nejvyššího soudu. Taktéž jednomyslně Soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na svobodu projevu chráněné článkem 10 Úmluvy, neboť k předčasnému ukončení jeho mandátu došlo v reakci na jeho kritiku a veřejně vyjádřený názor na reformu soudnictví, přičemž zásah do tohoto stěžovatelova práva nebyl dle Soudu nezbytný v demokratické společnosti.
(i) Okolnosti případu
Po 17 letech coby soudce Soudu a jednom roce ve funkci soudce odvolacího soudu v Budapešti byl stěžovatel v červnu 2009 zvolen na šestileté funkční období předsedou maďarského nejvyššího soudu. V souvislosti s touto funkcí byl ze zákona současně předsedou národní soudcovské rady, v důsledku čehož bylo jeho zákonnou povinností vyjadřovat se k návrhům zákonů majícím vliv na soudnictví.
V dubnu 2010 se nová vládní koalice disponující dvoutřetinovou parlamentní většinou rozhodla provést celkovou ústavní reformu. V té souvislosti stěžovatel několikrát vyslovil svůj názor na integritu a nezávislost soudnictví.
V dubnu roku 2011 schválil parlament nový základní zákon Maďarska, jehož předmětem byla i reforma nejvyššího soudu. Nově přijatá právní úprava měla za následek předčasné ukončení mj. mandátu stěžovatele jako předsedy nejvyššího soudu k 1. lednu 2012. Ačkoli stěžovatel zůstal soudcem nového nejvyššího soudu (Kúria), byl v souvislosti s ukončením mandátu připraven o výhody spojené s výkonem funkce, a to jak o výhody, jichž mohl požívat v jeho průběhu, tak i po jeho skončení. Výsledkem legislativní reformy bylo též nastavení nových kritérií pro volbu předsedy nejvyššího soudu. Způsobilý kandidát musel být alespoň 5 let soudcem v Maďarsku, doba výkonu soudce Soudu nebyla započítávána, a proto stěžovatel nemohl být navržen ani případně znovu zvolen předsedou nejvyššího soudu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel především namítal, že mu byl odepřen přístup k soudu za účelem ochrany jeho Stěžovatel především namítal, že mu byl odepřen přístup k soudu za účelem ochrany jeho práv týkajících se předčasného ukončení jeho funkce předsedy nejvyššího soudu. Tvrdil, že ukončení funkce bylo výsledkem právní úpravy na ústavní úrovni, čímž byl připraven o jakoukoli možnost domáhat se soudního přezkumu, včetně přezkumu ústavním soudem.
Soud se nejprve vyjádřil k přijatelnosti stížnosti. Připomněl, že do vydání rozsudku ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007) zastával názor, že zaměstnanecké spory mezi veřejnými orgány a zaměstnanci, jejichž povinnosti jsou typickým příkladem specifických činností veřejné služby, nespadají pod kategorii občanských práv, a proto jsou vyloučeny z působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Pellegrin proti Francii, č. 28541/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. prosince 1999, § 66), a to včetně zaměstnaneckých sporů zahrnujících pozice v soudnictví (Harabin proti Slovensku, č. 62584/00, rozhodnutí ze dne 29. června 2004). Dle rozsudku Vilho Eskelinen je však vyloučení z ochrany článku 6 Úmluvy možné jen za současného splnění dvou podmínek: zaprvé, stát musí ve svém vnitrostátním právu výslovně vyloučit přístup k soudu pro určité pozice či kategorie zaměstnanců a zadruhé, vyloučení musí být odůvodněno objektivními důvody ve státním zájmu. Stát musí prokázat podíl dotčeného zaměstnance na výkonu veřejné moci a to, že předmět sporu s ním přímo souvisí. Použití článku 6 Úmluvy je tak presumováno a vyvrácení této domněnky je na žalovaném státu.
V návaznosti na věc Vilho Eskelinen Soud dovodil použitelnost článku 6 Úmluvy na různé spory týkající se soudců. V projednávané věci byla otázka použitelnosti článku 6 Úmluvy neoddělitelně spjata s meritem stěžovatelovy námitky odepření přístupu k soudu, a proto se Soud rozhodl je zkoumat společně.
Úvodem meritorního přezkumu Soud připomněl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy zajišťuje každému právo, aby jakýkoli nárok týkající se občanských práv a závazků byl předložen soudu rozhodujícímu v občanskoprávních věcech. Tímto způsobem zakotvuje „právo na soud“, jehož aspektem je právo na přístup k soudu (Golder proti Spojenému království, č. 4451/70, rozsudek ze dne 21. února 1975, § 36). Právo na přístup k soudu však není absolutní a může být předmětem omezení, která však nesmí oslabovat právo na přístup k soudu jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, která by zasahovala samotnou podstatu práva. Omezení dále nebude v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud nesleduje legitimní cíl a pokud neexistuje rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo (Markovic a ostatní proti Itálii, č. 1398/03, rozsudek velkého senátu ze dne 14. prosince 2006, § 99).
V rámci maďarského vnitrostátního systému nebyli soudci nejvyššího soudu, včetně předsedy, výslovně vyloučeni z práva na přístup k soudu; v případě odvolání vedoucího pracovníka soudu bylo naopak právo na soud výslovně zajištěno. Soud zjistil, že stěžovatelovu přístupu k soudu bránila skutečnost, že sporné opatření, předčasné ukončení stěžovatelova mandátu ve funkci předsedy nejvyššího soudu, bylo zahrnuto přímo do základního zákona, v důsledku čehož nemohlo být předmětem žádného soudního přezkumu, a to ani ze strany ústavního soudu. Podle Soudu vláda neprokázala, že by zakotvení předčasného ukončení mandátu stěžovatele do základního zákona splňovalo podmínky stanovené ve věci Vilho Eskelinen, a proto nebylo možné učinit závěr, že vnitrostátní právní předpisy upravují „výslovné vyloučení přístupu k soudu“ dopadající na stížnost stěžovatele. První podmínka testu Vilho Eskelinen tak nebyla splněna. Vláda dále dle Soudu neprokázala, že by předmět sporu souvisel s výkonem veřejné moci způsobem objektivně odůvodňujícím vyloučení záruk článku 6 Úmluvy. Ani druhá podmínka tedy splněna nebyla.
Soud proto dospěl k závěru, že věc spadá do působnosti článku 6 Úmluvy a že bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu.
b) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že byl odvolán ze své funkce v reakci na názory, které veřejně vyjádřil jako předseda nejvyššího soudu a národní soudcovské rady ohledně otázek zásadního významu pro soudnictví.
Soud poznamenal, že povaha funkce stěžovatele jej nezbavovala ochrany článku 10 Úmluvy. Naopak, s ohledem na význam nezávislosti soudnictví si každý namítaný zásah do svobody projevy soudce vyžaduje důkladný přezkum.
Soud nejprve zkoumal, zda došlo k zásahu ve smyslu článku 10 Úmluvy, tj. zda ukončení stěžovatelova mandátu bylo důsledkem reorganizace justice nebo jeho veřejného vyjádření názorů na změny právní úpravy. V té souvislosti konstatoval, že skutkové okolnosti případu i sled jednotlivých událostí podporují stěžovatelova tvrzení, a uzavřel, že namítané opatření bylo reakcí na stěžovatelovu kritiku, čímž představovalo zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu.
Soud proto dále zkoumal, zda byl zásah odůvodněný ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, tedy zda byl v demokratické společnosti nezbytný. Stěžovatel z pozice předsedy nejvyššího soudu a národní soudcovské rady vyjádřil své stanovisko ke čtyřem navrhovaným změnám právním úpravy majícím vliv na fungování soudního systému, nezávislost a odvolatelnost soudců a jejich důchodový věk. Problematika fungování soudního systému představuje dle Soudu otázku veřejného zájmu, v důsledku čehož debata o ní požívá ochrany článku 10 Úmluvy (Kudeshkina proti Rusku, č. 29492/05, rozsudek ze dne 26. února 2009, § 79). Ani politické dopady samy o sobě nestačí k tomu, aby bylo soudci bráněno činit prohlášení v těchto věcech (Wille proti Lichtenštejnsku, č. 28396/95, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999, § 4243). V projednávané věci přitom bylo nejen právem, ale také povinností stěžovatele coby předsedy národní soudcovské rady vyjadřovat se ke změnám právní úpravy dopadajícím na soudnictví. Nic nenasvědčuje tomu, že jeho názory překročily meze čistě odborné kritiky nebo že tato kritika obsahovala bezdůvodné osobní útoky nebo urážky. Pokud jde o přiměřenost zásahu, Soud poznamenal, že funkční období stěžovatele bylo zkráceno o tři a půl roku a kromě toho mělo předčasné ukončení mandátu pro stěžovatele finanční důsledky.
Soud připomněl, že strach z potrestání má „odrazující účinek“ na výkon svobody projevu a zejména zvyšuje riziko odrazení soudců od kritiky veřejných institucí nebo politik ze strachu, že přijdou o místo soudce (obdobně výše citované rozsudky Wille a Kudeshkina). Takový následek je k újmě celé společnosti, a ovlivňuje tudíž posouzení přiměřenosti a tím i odůvodněnosti potrestání stěžovatele. Soud dále zdůraznil, že při hodnocení přiměřenosti zásahu do svobody projevu je třeba vzít v úvahu spravedlivost řízení a poskytnuté procesní záruky (obdobně Steel a Morris proti Spojenému království, č. 68416/01, rozsudek ze dne 15. února 2005, § 95; Kudeshkina, cit. výše, § 83), přičemž neexistence účinného soudního přezkumu napadených opatření může vést k závěru o porušení článku 10 Úmluvy (Saygili a Seyman proti Turecku, č. 51041/99, rozsudek ze dne 27. června 2006, § 2425).
Ve světle úvah, jež vedly k závěru o porušení článku 6 Úmluvy, měl Soud za to, že sporná opatření nepodléhala účinnému soudnímu přezkumu ze strany vnitrostátních soudů. S ohledem na výše uvedené pak shledal, že zásah do stěžovatelova práva na svobodu projevu nebyl nezbytný v demokratické společnosti, a proto došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
c) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud označil námitku porušení článku 1 Protokolu č. 1 za neslučitelnou ratione materiae s Úmluvou, neboť dle jeho názoru budoucí příjem, pokud již nebyl vydělán nebo je určitě splatný, což se v případě stěžovatele nestalo, ačkoli ukončením mandátu přišel o materiální výhody a budoucí plat, nepředstavuje „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
(iii) Oddělené stanovisko
článku 10 Úmluvy, avšak zdůraznil, že namítané opatření ani nesledovalo žádný legitimní cíl ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy