© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 4. července 2013 ve věci č. 21788/06 – Balakin proti Rusku
Senát první sekce Soudu dospěl pěti hlasy proti dvěma k závěru, že tím, že vnitrostátní soudy konstatovaly, že stěžovatel nemá u soudu uplatnitelný nárok na přidělení sociálního bydlení, nedošlo k porušení práva na přístup k soudu chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jednomyslně Soud konstatoval, že námitka porušení práva na účinný prostředek nápravy (článek 13 Úmluvy) je nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel žije s manželkou a dvěma dětmi ve dvoupokojovém bytě s podlahovou plochou 27,9 m2. Dcera stěžovatele trpí těžkou formou cukrovky. Stěžovatel opakovaně žádal orgány místní samosprávy o přidělení sociálního bytu o větší podlahové ploše. V roce 1988 byla stěžovatelova žádost zařazena do standardního pořadníku žadatelů o sociální bydlení, avšak s ohledem na zdravotní stav dcery stěžovatele byla v roce 1999 přeřazena do prioritního pořadníku. Stěžovatel se na příslušné orgány opakovaně obracel s urgencemi vyřízení jeho žádosti, přes jejich opakované přísliby však nebyl úspěšný. V roce 2005 se proto obrátil na soud s žalobou proti nečinnosti orgánů místní samosprávy při vyřízení jeho žádosti. Vnitrostátní soudy se nicméně jeho žalobou odmítly zabývat, neboť podle jejich názoru posouzení věci nespadalo do jejich pravomoci.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že proti nečinnosti orgánů místní samosprávy při vyřízení žádosti o sociální bydlení neměl k dispozici žádný účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy.
Soud v této souvislosti uvedl, že článek 13 Úmluvy zaručuje existenci účinného prostředku nápravy pouze ve vztahu k právům a svobodám zaručeným Úmluvou, přičemž stěžovatel se v řízeních před vnitrostátními orgány pokoušel prosadit právo na zajištění sociálního bydlení. Soud konstatoval, že mezi sociálními a hospodářskými právy na straně jedné a právy zaručenými Úmluvou sice neexistuje nepřekonatelná hranice, nicméně právo, kterého se stěžovatel v daném případě dovolával, je svojí povahou socioekonomické právo a nespadá pod ochranu Úmluvy. Z toho důvodu Soud shledal tuto část stížnosti za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že v rozporu s článkem 6 Úmluvy neměl možnost předložit svůj spor týkající se zajištění sociálního bydlení k rozhodnutí nezávislému a nestrannému soudu.
Soud nejprve připomněl svoji předchozí judikaturu, podle které je pro použití čl. 6 odst. 1 Úmluvy podstatná existence „skutečného a vážného sporu“ týkajícího se „občanského práva“. Soud při posuzování, zda v daném případě existuje právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, rozlišuje mezi obsahem práva a překážkami procesní povahy bránícími ve využití soudní ochrany tohoto práva. Zda má osoba právo žalovatelné před soudem tedy záleží nikoliv pouze na obsahu samotného práva vymezeného ve vnitrostátním právním řádu, ale rovněž na existenci procesních pravidel omezujících či znemožňujících, aby věc byla žalována před vnitrostátním soudem. Pokud vnitrostátní právo definuje věcný obsah práva tak, že není možné ho uplatnit u vnitrostátního soudu, věc spadat pod rozsah článku 6 Úmluvy nebude (srov. např. Powell a Rayner proti Spojenému království, č. 9310/81, rozsudek ze dne 21. února 1990). Soud zejména nesmí za pomocí výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vytvářet hmotná občanská práva, která nemají právní základ ve vnitrostátních právních řádech příslušných členských států (srov. Fogarty proti Spojenému království, č. 37112/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001).
V projednávané věci měl stěžovatel za to, že vnitrostátní orgány měly povinnost přidělit mu vhodnější sociální byt, a proto se svůj nárok pokusil uplatnit u soudu. Soudy však dospěly k závěru, že povinnost, které se stěžovatel domáhal, byla věcí sociální politiky a stěžovatel neměl žádné právo, které by požívalo soudní ochrany.
Soud uznal, že zařazení do prioritního pořadníku mohlo ve stěžovateli vzbudit přesvědčení, že mu bude vhodný byt brzy přidělen. Vnitrostátní právo, byť stanovilo, že rodiny se zdravotně postiženými dětmi mají právo na „lepší sociální bydlení“, však neupravovalo žádnou lhůtu pro poskytnutí bydlení, ani obcím neukládalo povinnost postavit či koupit vhodný byty. Dle Soudu je tedy nutné stěžovatelův nárok vykládat tak, jak to ostatně učinily i vnitrostátní soudy, že zařazení do prioritního pořadníku je toliko výrazem záměru příslušných orgánů žadateli přidělit vhodný byt, jakmile bude k dispozici.
Jiná situace by byla, pokud by stěžovatel naplňoval podmínky stanovené vnitrostátním právem pro „výjimečné“ přidělení bytu. Vnitrostátní soudy nicméně k tomuto závěru nedospěly a ani stěžovatel to ostatně netvrdil. Soud v tomto ohledu konstatoval, že dělení na „prioritní“ a „výjimečné“ přidělení bytu se zdá být rozumné. V každém případě pak skutečnost, že stěžovatel nemohl věc předložit k meritornímu rozhodnutí vnitrostátnímu soudu, nebyla způsobena soudní imunitou orgánů místní samosprávy, promlčením nároku či nějakou další procesní překážkou, která by bránila uplatnit právo před soudem, ale ze samé povahy pravidel stanovených pro přidělování sociálního bydlení.
Konečně, Soud považoval za důležité, že soudy řízení zastavily až poté, co stěžovatele vyslechly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Skutečnost, že konečné rozhodnutí mělo formu zastavení řízení a nikoli rozhodnutí ve věci samé, není dle Soudu rozhodující. Stěžovatelova žaloba totiž ve skutečnosti byla spravedlivě projednána ve světle vnitrostátních právních zásad zákona o sociálním bydlení a není tedy možné říci, že by byl stěžovatel zcela zbaven práva na rozhodnutí o odůvodněnosti nároku, který vznesl. Ostatně, jedinou alternativou, jak mohly s ohledem na vnitrostátní právní úpravu sociálního bydlení rozhodnout, bylo zamítnutí jeho žaloby, jelikož stěžovatel soudně vynutitelný nárok na přidělení sociálního bytu neměl.
Soud proto uzavřel, že stěžovatelem uplatněné právo nespadalo pod ochranu článku 6 Úmluvy a z toho důvodu nedošlo k porušení tohoto článku Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
S rozhodnutím většiny nesouhlasili soudci Sicilianos a Dedov, kteří měli za to, že stěžovatel uplatnil právo, o kterém bylo možné hájitelným způsobem tvrdit, že je vnitrostátním právem uznáno. Jeho žalobu nebylo v žádném případě možné označit za nesmyslnou, urážlivou či bezdůvodnou. Naopak, šlo o stěžovatelovo v dobré víře činěné porozumění práva na bydlení, které je zakotveno v ruské Ústavě, zákoně o bydlení a prováděcím vládním nařízení. Stěžovatel proto měl právo na meritorní rozhodnutí o své žalobě.
Full & Egal Universal Law Academy