© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 18. června 2013 ve věci č. 14326/11 – Banel proti Litvě
Senát druhé sekce Soudu rozhodl, že v souvislosti s úmrtím syna stěžovatelky Litva nedostála svým pozitivním závazkům vyplývajícím z článku 2 Úmluvy zajistit praktické fungování právní úpravy zajišťující bezpečnost osob na veřejných prostranstvích a účinně vyšetřit nedbalostní jednání, které vedlo k tragické události. Soud přiznal stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 eur.
(i) Okolnosti případu
V roce 2005 si třináctiletý syn stěžovatelky hrál s dalšími dětmi na balkóně budovy ve Vilniusu. Balkón se zřítil a jeho část spadla na syna stěžovatelky, který na místě podlehl svým zraněním. Další dvě děti utrpěly lehčí zranění. Téhož dne policie zahájila vyšetřování. Stěžovatelka v rámci trestního řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy. Namítala, že selhal dohled magistrátu města Vilnius nad budovou a v důsledku toho její syn zemřel. V lednu 2007 byl jistý A. J., zaměstnanec podniku, který měl v náplni práce starat se o stav budovy, obviněn z nedodržení svých povinností, jelikož neprohlížel dotčenou budovu a neinformoval magistrát města o jejím stavu.
V říjnu 2007 státní zástupce zastavil vyšetřování s tím, že obecně je povinností magistrátu města dohlížet na stav budov, nicméně v daném případě nebylo možné určit, zda to byl magistrát města či výše zmíněný podnik, který měl udržovat dotčenou budovu. Státní zástupce uvedl, že nebylo možné určit konkrétní osobu, která byla zodpovědná za údržbu nemovitosti a A. J. byl zproštěn obžaloby. Stěžovatelku odkázal na občanskoprávní řízení proti magistrátu města případně uvedenému podniku; toto řízení však stěžovatelka nikdy nezahájila. Stěžovatelka se odvolala, vyšetřování bylo obnoveno, nicméně následně opět zastaveno s poukazem na skutečnost, že nebylo možné určit osobu, která byla zodpovědná za stav budovy. Bylo nicméně konstatováno, že vlastníkem budovy byl magistrát města. Státní zástupce rovněž uvedl, že město si muselo být vědomo špatného stavu budovy, avšak v důsledku personálních změn na magistrátu města nebyl na magistrátu v době události nikdo, kdo by byl zodpovědný za stav zchátralých a nepoužívaných budov. Na základě odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval v lednu 2009 soud, který dospěl k závěru, že vyšetřování nebylo dostatečně důkladné a účinné, a rozhodnutí státního zástupce o zastavení vyšetřování zrušil. V červnu 2009 státní zástupce opět zastavil vyšetřování s poukazem na rozporuplnost důkazů a z toho vyplývající nesnáze při určení konkrétní zodpovědné osoby. V září 2009 se stěžovatelka odvolala. Namítala, že ani po čtyřech letech od smrti syna nebyla určena osoba zodpovědná za neutěšený stav dotčené budovy. Vyšetřování bylo opětovně obnoveno, byl určen jistý K. G., který měl být zodpovědný za stav budovy. Následně však bylo řízení znovu zastaveno s tím, že v důsledku změn nebyla v době incidentu na magistrátu města osoba zodpovědná za stav budovy. V reakci na odvolání stěžovatelky soud konstatoval, že došlo k promlčení trestného činu, který připadal v úvahu, a trestní řízení zastavil. Soud vyššího stupně toto rozhodnutí s konečnou platností potvrdil.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelka poukazovala na to, že stát neochránil právo jejího syna na život dle článku 2 Úmluvy a namítala rovněž, že vyšetřování okolností smrti jejího syna, nebylo účinné.
Soud úvodem připomněl, že právo na život zavazuje státy nejenom zdržet se úmyslných a nezákonných zásahů do práva na život, ale rovněž přijmout vhodná opatření za účelem ochrany života (např. L. C. B. proti Spojenému království, č. 23413/94, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 36). Pozitivní závazky státu se v tomto smyslu vztahují k jakékoli činnosti, ve které bude ve hře právo na život (Öneryildiz proti Turecku, č. 48939/99, rozsudek velkého senátu ze dne 30. listopadu 2004, § 71). Musí být navíc prokázáno, že příslušné orgány v rozhodné době věděly nebo mohly vědět o skutečném a bezprostředním riziku ve vztahu k životu jednotlivce a neučinily opatření za účelem vyhnutí se takovému riziku, která od nich bylo možné rozumně očekávat (Keenan proti Velké Británii, č. 27229/95, rozsudek ze dne 3. dubna 2001, § 90). Soud rovněž připomněl, že v případě smrti nebo vážné újmy na zdraví musí vnitrostátní orgány zajistit účinné vyšetřování případu, které povede k osvětlení skutkového stavu případu, určení zodpovědných osob a poskytnutí vhodné náhrady obětem (Šilih proti Slovinsku, č. 71463/01, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2009).
V projednávané věci Soud v prvé řadě zkoumal, zda Litva dostála svému pozitivnímu závazku přijmout právní úpravu zajišťující bezpečnost osob na veřejných prostranstvích a zajistit, aby právní úprava v praxi účinně fungovala. K prvnímu aspektu Soud shledal, že příslušné právní předpisy upravující péči a údržbu budov, včetně těch ve zchátralém stavu, byly přijaty. Z těchto předpisů též vyplývala odpovědnost města Vilnius za stav dané budovy. Litevské orgány ovšem nezajistily, aby tyto právní předpisy byly v praxi účinně dodržovány. V této souvislosti Soud konstatoval, že během vyšetřování bylo zjištěno, že magistrát města si byl vědom neutěšeného stavu budovy v době smrti syna stěžovatelky, nicméně neplnil svoji zákonnou povinnost zajistit péči o takovou budovu. V rozhodné době probíhající organizační reforma dle Soudu nemohla ospravedlnit nečinnost příslušných orgánů. Stejně tak nemohly být důvodem nepřijetí účinných opatření k zabránění hrozícího rizika nejasnosti ohledně vlastnictví dané budovy. Jelikož tedy v projednávaném případě nebyl právní rámec ochrany bezpečnosti osob na veřejných prostranstvích v praxi funkční, Litva nedostála svým pozitivním závazkům vyplývajícím z článku 2 Úmluvy.
Soud dále zkoumal, zda Litva splnila svůj další pozitivní závazek vyplývající z článku 2 Úmluvy, konkrétně zajistit v případě nedbalého jednání ohrožujícího život adekvátní a včasné zjištění odpovědné osoby. V této souvislosti Soud poukázal na skutečnost, že vyšetřování trestného činu bylo provázeno několika zrušujícími rozhodnutími o zastavení vyšetřování a následnou údajnou nemožností zjistit osobu zodpovědnou za stav budovy, přičemž samy vnitrostátní orgány uznaly, že vyšetřování nebylo důkladné. Vyšetřování bylo prodlužováno do té míry, že muselo být z důvodu promlčení zastaveno. Jelikož nebyla určena osoba zodpovědná za stav budovy, stěžovatelka by měla problémy se získáním náhrady v občanskoprávním řízení, které mohla zahájit po uzavření trestního případu. I v tomto ohledu tedy Litva svým pozitivním závazkům plynoucím z článku 2 Úmluvy nedostála.
Soud proto uzavřel, že vnitrostátní orgány nevyvinuly dostatečné úsilí za účelem ochrany práva syna stěžovatelky na život a došlo tak k porušení článku 2 Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
K rozsudku je připojeno částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudce Sajó. Tento soudce měl především za to, že riziko smrtelného úrazu v důsledku stavu předmětné budovy nebylo v rozhodnou dobu dostatečně předvídatelné a většina tak v rozporu s dosavadní judikaturou rozšířila koncept pozitivních závazků států v dané oblasti.
Full & Egal Universal Law Academy