© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 25. března 2014 ve věci č. 38590/10 – Biao proti Dánsku
Senát Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k prošení práva stěžovatelů na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy tím, že jim nebylo ze strany dánských orgánů umožněno sloučení rodiny, a čtyřmi hlasy proti třem, že nedošlo ani k porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé jsou manželé. První stěžovatel je dánský občan původem z Toga, kde žil do svých šesti let a posléze ve věku 21-22 let. V mezidobí žil 15 let v Ghaně, kde chodil deset let do školy. Do Dánska přijel v roce 1993, kde získal na základě manželství uzavřeného s dánskou občankou (v roce 1998 se rozvedl) povolení k trvalému pobytu. Naučil se dánsky a v Dánsku pracoval. V roce 2002 získal dánské občanství.
Druhá stěžovatelka se narodila v Ghaně, kde také vyrůstala. Ve věku 24 let se v Ghaně vdala za prvního stěžovatele a okamžitě po svatbě požádala v Dánsku o udělení povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny. V té doby byl v platnosti cizinecký zákon, který povoloval sloučení rodiny v případě, že oba manželé měli souhrnné vazby na Dánsko silnější než vazby na jakoukoli jinou zemi. Žádost druhé stěžovatelky byla zamítnuta s tím, že vazby manželů na Ghanu byly silnější než jejich vazby na Dánsko. Posléze druhá stěžovatelka přijela do Dánska na základě turistického víza. Následně se spolu s prvním stěžovatelem přestěhovali do Švédska, kde se jim narodil syn. Druhá stěžovatelka tak v Dánsku pobývala pouze čtyři měsíce.
Na základě novely cizineckého zákona z roku 2003 se podmínka souhrnné vazby osoby na stát, resp. její vázanost na stát, netýkala osob, které byly minimálně 28 let dánskými občany. Současně se výjimka týkala i osob, které se narodily v Dánsku nebo do Dánska přijely jako malé děti, za předpokladu, že v Dánsku legálně pobývaly po dobu 28 let.
Stěžovatelé se odvolali proti zamítnutí žádosti o udělení povolení k pobytu druhé stěžovatelce za účelem sloučení rodiny. Tvrdili, že byli při posuzování jejich vázanosti, resp. jejich vazeb na Dánsko, nepřímo diskriminováni vůči osobám, které se staly dánskými občany narozením, jelikož takové osoby byly bez dalšího vyjmuty z požadavku vázanosti na stát, zatímco osoby, které získaly dánské občanství později než narozením, mohly být z požadavku vázanosti na stát vyjmuty až po 28 letech (přičemž do roku 2002 byli všichni dánští občané vyjmuti z požadavku vázanosti osoby na stát). V případě prvního stěžovatele by se tak stalo až po dosažení věku 59 let.
Zamítnutí žádosti o udělení trvalého pobytu pro druhou stěžovatelku za účelem sloučení rodiny následně potvrdily i další vnitrostátní orgány, včetně soudů s tím, že oba stěžovatelé měli silné vazby na Ghanu, když první stěžovatel sám uvedl, že jedinou podmínkou pro to, aby se rodina mohla usadit v Ghaně, byla, že tam první stěžovatel získá placené zaměstnání. Námitku nepřímé diskriminace založené výše uvedeným pravidlem 28 let mezi státními občany Dánska, kteří se jimi stali narozením, a státními občany Dánska cizího původu, kteří dánské státní občanství získali až po narození, soudci vesměs odmítli.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé poukazovali na skutečnost, že neudělením povolení k pobytu druhé stěžovatelce v Dánsku za účelem sloučení rodiny porušily vnitrostátní orgány pozitivní závazky ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud úvodem připomněl, že článek 8 Úmluvy státům neukládá obecnou povinnost respektovat volbu cizince ohledně země pobytu a povolit sloučení rodiny. Povolení sloučení rodiny tak bude vždy záležet na individuálních okolnostech případu, kdy je třeba zohlednit především míru narušení rodinného života odloučením, sílu vazeb na daný stát, existenci překážek usadit se v zemi původu, minulá porušení imigračních právních předpisů, či možné narušení veřejného pořádku (srov. např. Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek ze dne 31. ledna 2006). Vzít do úvahy je nutné i skutečnost, zda se rodinný život vytvořil až k okamžiku, kdy právní postavení některého z členů rodiny bylo takové, že stěžovatelům muselo být zřejmé, že pokračování jejich rodinného života v dané zemi bude nejisté (srov. např. Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, č. 43279/98, rozhodnutí ze dne 26. ledna 1999).
V projednávané věci Soud konstatoval, že první stěžovatel měl silné vazby na Togo, Ghanu a Dánsko. Druhá stěžovatelka měla silné vazby na Ghanu a žádné vazby na Dánsko, vyjma toho, že se vdala za občana Dánska. Stěžovatelům se nikdy nedostalo od dánských úřadů ujištění, že druhé stěžovatelce bude po sňatku vydáno povolení k pobytu; stěžovatelé si nadto v době sňatku museli být vědomi požadavku cizineckého zákona ohledně vázanosti osoby na daný stát. Navíc rodina se mohla trvale usadit v Ghaně, pokud by první stěžovatel získal v Ghaně placené zaměstnání, případně mohli vést rodinný život v jiné zemi.
Soud tak dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány nejednaly svévolně nebo že by jiným způsobem překročily prostor pro uvážení při určování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatelů vést rodinný život v Dánsku na straně jedné a zájmem státu kontrolovat vstup na své území na straně druhé. Nedošlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Stěžovatelé dále tvrdili, že byli nepřímo diskriminováni uplatněním pravidla 28 let, podle kterého se požadavek vázanosti osoby na stát nevztahoval na osoby, které byly občany Dánska po dobu 28 let, a osoby nemající dánskou státní příslušnost, avšak které se v Dánsku narodily nebo v Dánsku vyrostly a které v zemi legálně žily 28 let.
Podle ustálené judikatury Soudu článkem 14 Úmluvy zakázaná diskriminace spočívá v rozdílném zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, a to bez objektivního a rozumného zdůvodnění.
Soud konstatoval, že došlo k rozdílnému zacházení s prvním stěžovatelem, který byl dánským občanem méně než 28 let a osobami, které byly dánskými občany více než 28 let. Jediným záměrem pravidla 28 let bylo nicméně zvýhodnit skupinu občanů, která měla trvalé a dlouhodobé vazby na Dánsko, takže by nebylo problematické umožnit těmto občanům sloučení rodiny s jiným než dánským občanem, který by se tak úspěšně začlenil do dánské společnosti. Tato skupina byla tudíž vyňata z požadavku vázanosti osoby na stát.
Soud rovněž uvedl, že pravidlo 28 let zakládalo nepřímé odlišné zacházení mezi dánskými občany dánského původu a dánskými občany jiného původu, když převážná většina osob, kteří nabyli dánské občanství narozením, je dánského původu, zatímco osoby, které nabyly dánské občanství později, budou povětšinou jiného etnického původu. V daném případě Soud uzavřel, že se stěžovateli bylo zacházeno odlišně, protože první stěžovatel byl dánským občanem méně než 28 let, na rozdíl od osob, které byly dánskými občany více než 28 let.
Pokud jde o důkazní břemeno v této oblasti, Soud judikoval, že jakmile stěžovatel dokáže existenci rozdílného zacházení, musí vláda prokázat jeho odůvodněnost (srov. např. D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007).
Soud připomněl, že v případě obdobném projednávané věci (srov. Abdulaziz, Cabales a Balkandi proti Spojenému království (č. 9214/80, 9473/80 a 9474/81, rozsudek ze dne 28. května 1985, § 88) uvedl, že existují přesvědčivé sociální důvody pro speciální zacházení s těmi, kteří mají silné vazby na stát, ať už vyplývající z narození v daném státě nebo z toho, že jsou občany daného státu nebo v něm dlouhodobě žijí. V pozdější judikatuře Soud setrval na tomto stanovisku, a proto i v projednávané věci konstatoval, že zavedení výjimky z povinnosti prokázat vazby na Dánsko obsahující pravidlo 28 let sleduje legitimní cíl..
Soud proto dále zkoumal, zda dánským zákonodárcem zvolené řešení zachovává rozumný vztah přiměřenosti mezi sledovaným cílem a použitými prostředky. V této souvislosti Soud předně poznamenal, že stanovení lhůty 28 let jako předpoklad, že po této době již daná osoba má dostatečně silné vazby na stát, se zdá být nepřiměřeně přísné. Dále uvedl, že není přesvědčen o tom, že lze obecně tvrdit, že se vazby osoby na stát průběžně a citelně zvyšují po např. 10, 15 či 20 letech pobytu v dané zemi. Zdůraznil však, že jeho úkolem není stanovit konkrétní dobu, po jejímž uplynutí by mělo být předpokládáno, že daná osoba má dostatečně silné vazby na zemi, takže integrace jejího rodinného příslušníka do společnosti proběhne úspěšně. Soud též poukázal na skutečnost, že všichni Dánové, kteří získali občanství narozením, byli vyjmuti z pravidla vázanosti na stát, jakmile dosáhli 28 let věku, ať již žili v Dánsku či nikoli, a bez ohledu na to, zda si uchovali silné vazby na Dánsko. Pravidlo 28 let tak daleko více zasáhlo osoby, které získaly dánské občanství později než v době narození Šance na sloučení rodiny v Dánsku tak pro ně byla téměř iluzorní, když osoba s trvalým pobytem v Dánsku získala dánské občanství v dospělosti, jelikož v takovém případě rodina musela čekat 28 let nebo musela být jiným způsobem silně vázána na Dánsko, aby splnila pravidlo vázanosti osoby na stát. Soud proto shrnul, že naturalizovaní dánští občané v praxi téměř nemohou využít výjimky z povinnosti prokázat vazby na Dánsko a je obtížné si představit, jak by v Dánsku mohli založit rodinný život s manželem či manželkou nepocházející z Dánska. Soudu konečně poukázal na to, že jeho názor je konzistentní s názorem Komisaře Rady Evropy pro lidská práva, který uvedl, že předmětné pravidlo představuje nepřiměřené omezení práva na respektování rodinného života a zakázaným způsobem zakládá odlišné zacházení mezi dánskými občany v závislosti na jejich původu.
Soud nicméně uvedl, že pokud jde o přezkum vnitrostátní legislativy, není oprávněn tak činit abstraktně, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu. Soud proto uvedl, že posoudí toliko to, zda bylo v roce 2004 přiměřené zákonem sledovanému cíli, že stěžovatelé nemohli využít výjimky z povinnosti prokázat vazby na Dánsko. Soud shledal, že vazby stěžovatelů na Dánsko v dané době zjevně nebyly silnější než vazby na jiný stát. První stěžovatel byl v době odmítnutí sloučení rodiny dánským občanem méně než dva roky, měl vazby na tři různé země a jeho manželka neměla na Dánsko vazby vůbec žádné. Za těchto okolností tedy nebylo odmítnutí sloučení rodiny nepřiměřené cíli pravidla 28 let usilující o zajištění bezproblémové integrace rodinných příslušníků v případě sloučení rodiny.
Vzhledem ke specifickým okolnostem daného případu proto dle Soudu nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
K rozsudku připojili své souhlasné stanovisko soudci Raimondi a Spano, kteří sdíleli názor většiny o neporušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy, ale nesouhlasili s tím, že do odůvodnění rozsudku byla zahrnuta pasáž kritizující dánské právní předpisy v obecné rovině, k čemuž dle jejich názoru Soud není oprávněn, a to zejména v oblasti imigrační a sociální politiky.
Naopak, soudci Sajó, Vučinić a Kūris ve svém společném nesouhlasném stanovisku vyjádřili přesvědčení, že většina schválila nepřímou diskriminaci naturalizovaných dánských občanů na základě jejich původu.
Full & Egal Universal Law Academy