© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 12. ledna 2016 ve věci 61496/08 – Bărbulescu proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že skutečnost, že zaměstnavatel monitoroval písemnou komunikaci stěžovatele odesílanou z pracovního počítače a následně stěžovatele propustil, jelikož zjistil, že stěžovatel pracovní počítač používal v pracovní době k soukromým účelům, neznamenala porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života a korespondence chráněného článkem 8 Úmluvy.
Věc byla na žádost stěžovatele dne 6. června 2016 postoupena velkému senátu Soudu.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl propuštěn ze zaměstnání z důvodu, že využíval počítač zaměstnavatele v pracovní době k soukromé písemné komunikaci s bratrem a snoubenkou v rozporu s vnitřními pravidly zaměstnavatele. K jeho propuštění došlo na základě toho, že zaměstnavatel ve stanovených dnech monitoroval písemnou konverzaci stěžovatele vedenou skrze program pro okamžité posílání zpráv Yahoo Messenger, který měl stěžovatel využívat pro komunikaci s klienty v rámci výkonu svého zaměstnání. Výpisy dané konverzace posloužily jako podklad pro ukončení pracovního poměru stěžovatele i jako důkaz v navazujících řízeních na neplatnost rozvázání pracovního poměru před vnitrostátními soudy, které byly pro stěžovatele neúspěšné.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že předmětná písemná komunikace měla soukromý charakter, a tudíž spadala do rozsahu článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy mu dle jeho názoru v rozporu s tímto článkem neposkytly ochranu, když schválily výpověď, kterou od svého zaměstnavatele dostal, přičemž výpověď byla přímým důsledkem porušení jeho práva na respektování soukromého života a korespondence ze strany zaměstnavatele.
Soud úvodem ve vztahu k přijatelnosti stížnosti připomněl, že dle ustálené judikatury (Halford proti Spojenému království, č. 20605/92, rozsudek ze dne 25. června 1997, § 44 a Amann proti Švýcarsku, č. 27798/95, rozsudek ze dne 16. února 2000, § 43) spadají telefonní hovory zaměstnanců pod ochranu „soukromého života“ a „korespondence“. Stejný pohled je třeba uplatnit na e-maily v rámci monitorování internetového provozu na pracovišti (Copland proti Spojenému království, č. 62617/00, rozsudek ze dne 3. dubna 2007, § 41). V případě absence varování, že hovory mohou být monitorovány, zaměstnanec může důvodné očekávat, že jeho hovory jsou důvěrné (Halford proti Spojenému království, cit. výše, § 45), a tentýž závěr je třeba vztáhnout i na případ užívání e-mailu a internetu (Copland proti Spojenému království, cit. výše, § 41). Jádrem posouzení tak bylo zjištění, zda stěžovatel mohl mít důvodné očekávání, že jeho písemná konverzace není monitorována.
Soud zdůraznil, že projednávaná věc je odlišná od dříve posuzovaných případů, ve kterých bylo používání telefonního přístroje na pracovišti pro soukromé účely povoleno či minimálně tolerováno (Halford proti Spojenému království, cit. výše a Copland proti Spojenému království, cit. výše) nebo kde nebylo na pracovišti zakázáno ukládání osobních věcí (Peev proti Bulharsku, č. 64209/01, rozsudek ze dne 26. července 2007).
Soud konstatoval, že je mezi stranami sporné, zda zaměstnavatel stěžovatele upozornil, že jeho komunikace je monitorována. Skutečností nicméně je, že zaměstnavatel získal přístup k výpisu stěžovatelovy písemné komunikace a tyto informace použil pro jeho propuštění a jako důkaz v navazujících soudních řízeních. Obsah komunikace se týkal též velmi intimních záležitostí, např. stěžovatelova zdraví či jeho milostného života. Zaměstnavatel rovněž získal přístup k dalšímu (soukromému) účtu stěžovatele u Yahoo Messengeru, který byl odlišný od účtu zřízeného dle pokynů zaměstnavatele za účelem plnění pracovních úkolů. Soud tak dospěl k závěru, že článek 8 Úmluvy je v projednávané věci použitelný.
Ve vztahu k věci samé Soud zdůraznil, že musí zkoumat, zda stát s ohledem na pozitivní závazky ve smyslu článku 8 zachoval spravedlivou rovnováhu mezi stěžovatelovým právem na ochranu soukromého života a korespondence a zájmy zaměstnavatele. Za klíčové proto považoval posouzení přiměřenosti monitorování písemné komunikace stěžovatele. Soud poznamenal, že námitku zásahu do soukromého a rodinného života zkoumaly již vnitrostátní soudy, které vycházely z toho, že zaměstnavatel ke zprávám získal přístup s očekáváním, že jde o pracovní komunikaci, o čemž ho stěžovatel ujistil. Soud rovněž uvedl, že vnitrostátní soudy se při posuzování věci zabývaly obsahem předloženého výpisu konverzace jen do té míry, aby bylo možno posoudit soukromý charakter dané konverzace; její konkrétní obsah tak nebyl v dané věci sám o sobě rozhodným faktorem. Soud rovněž konstatoval, že ačkoliv stěžovatel nezpůsobil svým jednáním zaměstnavateli škodu, monitorování písemné komunikace zaměstnanců nebylo samo o sobě z hlediska oprávněného zájmu zaměstnavatele kontrolovat, zda zaměstnanci plní v pracovní době své povinnosti, nedůvodné.
Soud na okraj konstatoval, že i když zaměstnavatel monitoroval komunikaci přes Yahoo Messenger, jiná data stěžovatele, např. jiné soubory uložené v jeho počítači, nezkoumal. Monitorování ze strany zaměstnavatele tak nevybočilo z přípustného rámce přiměřenosti. Stěžovatel navíc nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč využíval komunikační program k soukromé komunikaci.
K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
III. Oddělené stanovisko
Soudce Pinto de Albuquerque se ve svém nesouhlasném stanovisku neztotožnil se závěrem většiny ohledně neporušení článku 8 Úmluvy, a to především s odkazem na povahu internetu jako nástroje k šíření informací a vyjadřování myšlenek a na pozitivní povinnost státu zajistit k němu univerzální přístup. V souladu s tím, jak dochází ke stírání rozdílů mezi pracovním a osobním životem, by ochrana internetové komunikace měla fungovat nezávisle na kontextu. Uvedl, že monitorování internetového provozu v zásadě není v diskreci zaměstnavatele. Pokud k omezování užívání internetu zaměstnanci dochází, musí být předem daná jasná pravidla a tato musí být zaměstnanci prokazatelně sdělena.
Full & Egal Universal Law Academy