Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. května 2024 ve věci č. 24228/18 – Biba proti Albánii
Senát třetí sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že nedostatečným vyšetřením okolností incidentu, při kterém utrpěl nezletilý chlapec během školní přestávky částečnou ztrátu zraku po zásahu prakem, došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Dále Soud rozhodl jednomyslně o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu zahájení výpočtu běhu lhůty na podání ústavní stížnosti dnem vynesení rozhodnutí, a nikoliv až dnem jeho doručení stěžovateli.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel je otcem nezletilého žáka, který ztratil 90 procent zraku na pravém oku po zásahu prakem během přestávky na soukromé škole. Praky podle stěžovatele přinesl do školy nezletilý student, který jich spolužákům rozdal zhruba 20, a ti si s nimi hráli na školních pozemcích po dobu několika dní před incidentem bez jakéhokoliv zásahu ze strany školních autorit. Ty také po incidentu neposkytly chlapci první pomoc a stěžovatele o události informovaly až po více než hodině, kdy si přijel dítě vyzvednout.
Vnitrostátní soudy zamítly stěžovatelovu žalobu na náhradu újmy s odůvodněním, že újma byla zaviněna jednáním třetí strany, nikoliv školy. Mezi jednáním školy a újmou nenašly příčinnou souvislost. Žalovat měl stěžovatel podle názoru soudů buď rodiče nezletilého žáka, který zranění způsobil, nebo pojišťovnu, u které byla škola pro tyto případy pojištěná. Odškodnění, které mu rodiče střílejícího žáka nabízeli, i plnění od pojišťovny a prostředky z fondu, který škola po události založila a v němž vybrala peníze od rodičů dalších studentů, však stěžovatel odmítl a trval na odpovědnosti školy.
Škola se pochybení podle vnitrostátních soudů nedopustila, protože nelze zakázat žákům, aby do školy nosili gumičky, které používají na svázání peněz, a ty pak používali jako praky. Tím, že se incident odehrál během přestávky, žáci navíc nebyli pod přímým dozorem pedagogů.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že stát selhal ve svém dohledu nad provozem soukromé školy, která byla v průběhu školního dne odpovědná za bezpečnost na svých pozemcích, neposkytla jeho synovi včasnou lékařskou péči a o incidentu jej bezodkladně neinformovala, což způsobilo jeho synovi trvalou ztrátu zraku na jednom oku, velkou bolest a dlouhodobou ztrátu rovnováhy, čímž bylo významně zasaženo do jeho soukromého života. Dále stěžovatel namítal, že jeho synovi vnitrostátní soudy neposkytly ochranu vyžadovanou článkem 8 Úmluvy, a došlo tedy k jeho porušení.
a) K přijatelnosti
Soud nejprve řešil otázku, zda byl stěžovatel oprávněn podat stížnost jménem svého v době podání stížnosti stále ještě nezletilého syna. Soud připomněl, že v obdobném případě Tonchev proti Bulharsku (č. 18527/02, rozsudek z 19. listopadu 2009) postačilo k procesní způsobilosti, že otec podával stížnost za svého syna nezletilého v době předmětného incidentu. Syn stěžovatele navíc po dovršení zletilosti podání stížnosti svým otcem schválil.
Vláda namítala, že stěžovatel na vnitrostátní úrovni nevznesl žádné argumenty na poli článku 8 Úmluvy. Soud připomněl, že pojem "soukromý život" je velmi široký a spadá pod něj fyzická i psychická integrita. Protože 90procentní ztráta zraku na jednom oku bezpochyby ovlivňuje každodenní život stěžovatelova syna, spadá pod článek 8 i projednávaný případ. Věcně přitom stěžovatel před Soudem namítal stejné porušení povinností ze strany školy, jako před vnitrostátními soudy, a tudíž se nemůže jednat ani o případ nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, přestože explicitně nikdy nevznesl námitku porušení článku 8. Soud tedy stížnost označil za přijatelnou.
b) K odůvodněnosti
1. Obecné zásady
Soud připomněl, že v souvislosti s poskytováním tak důležité veřejné služby, jakou je vzdělávání, je zásadní úlohou vzdělávacích zařízení chránit zdraví a blaho studentů, zejména s ohledem na jejich zranitelnost související s jejich nízkým věkem, a tedy chránit je před jakoukoli formou násilí v době, kdy jsou pod jejich dohledem (F. O. proti Chorvatsku, č. 29555/13, rozsudek ze dne 22. dubna 2021, § 82). Stát se zároveň nemůže zprostit odpovědnosti za zajištění kázně na škole přenesením svých povinností na soukromé subjekty nebo jednotlivce, což se týká i kázně ve vztahu mezi žáky navzájem (Đurđević proti Chorvatsku, č. 52442/09, rozsudek ze dne 18. října 2011, § 104).
2. Použití těchto zásah na projednávanou věc
Soud uvedl, že je povinností státu zavést vhodná legislativní, správní, sociální a výchovná opatření, která jednoznačně zakážou jakékoli násilné jednání vůči dětem vždy a za všech okolností, a zajistit tak nulovou toleranci jakéhokoli násilí ve vzdělávacích zařízeních. S tím souvisí i nutnost zajistit odpovědnost za dodržování tohoto požadavku prostřednictvím příslušných trestněprávních, občanskoprávních, správních a profesních cest.
Soud přitom nesouhlasí se závěrem vnitrostátních soudů, že v době školní přestávky by tato povinnost státu byla jakýmkoliv způsobem oslabena, protože děti nejsou pod přímým pedagogickým dozorem. Naopak, Soud již v minulosti rozhodl, že přestože nelze očekávat, že pedagogičtí pracovníci zajistí neustálý dohled nad každým žákem, aby mohli okamžitě reagovat na jakékoli nepředvídatelné chování, vedení školy je odpovědné za kázeň ve škole, a to i mezi žáky, po celou dobu, kdy jsou žáci ve škole nebo i mimo ni, ale v péči školy (Kayak proti Turecku, č. 60444/08, rozsudek ze dne 10. července 2012, § 60). Opačný výklad by totiž vedl k tomu, že by za bezpečnost nezletilých nebyl v době přestávky zodpovědný nikdo.
V projednávaném případě je nesporné, že incident proběhl na školním pozemku v době, kdy byl syn stěžovatele v péči vzdělávací instituce. Ta tedy měla přijmout přiměřená opatření k zabránění užívání nebezpečných předmětů ze strany žáků. Tvrzení stěžovatele, že jeden ze studentů přinesl do školy 20 praků a rozdal je spolužákům, přitom nebylo vnitrostátními soudy řádně přezkoumané. Pakliže tyto soudy uvedly, že se ve skutečnosti jednalo o gumičky, které žáci používají ve škole na svázání peněz, měly povinnost přezkoumat, na co nezletilí žáci potřebují disponovat ve škole balíčky bankovek, k čemuž však nedošlo. Námitce stěžovatele, že nebyl školou okamžitě kontaktován a jeho synovi nebyla poskytnuta včasná lékařská pomoc, nevěnovaly soudy žádnou pozornost. Za relevantní nepovažoval Soud ani možnost nabídnutou stěžovateli, aby náhradu újmy vymáhal po pojišťovně, u níž byla škola pro takové případy pojištěna, neboť stěžovatel s pojišťovnou žádnou smlouvu neuzavíral a podle vnitrostátního práva měl mít nárok na kompenzaci přímo od školy. Ta by posléze mohla náklady na kompenzaci vymáhat od pojišťovny sama.
Ze souhrnu těchto okolností dospěl Soud k závěru, že civilní řízení před albánskými soudy nebralo dostatečně v potaz nejlepší zájem dítěte v daném případě a neposkytlo stěžovateli a jeho synovi náležitě účinnou ochranu před zásahem, jak to vyžadoval článek 8 Úmluvy, čímž došlo k jeho porušení.
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to jednak nepřiměřenou délkou řízení, jednak porušením práva na přístup k ústavnímu soudu, neboť čtyřměsíční lhůta na podání stížnosti k ústavnímu soudu byla počítána od okamžiku vynesení rozhodnutí nejvyššího soudu, a nikoliv ode dne, kdy mu bylo toto rozhodnutí doručeno.
a) K přijatelnosti
Od roku 2017 zakotvoval vnitrostátní právní řád nový prostředek nápravy pro průtahy v řízení, umožňující jeho urychlení či kompenzaci. Stěžovatel této možnosti nevyužil, a vláda tak namítala nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, což Soud uznal a tuto část stížnosti odmítl.
b) K odůvodněnosti
Vláda namítala, že je běžnou a odůvodněnou praxí, že přístup k ústavnímu soudu je omezen přísněji, něž přístup k jiným složkám soudní soustavy. V den vynesení rozhodnutí si jej navíc stěžovatel mohl přečíst na stránkách nejvyššího soudu, a proto mohla lhůta pro podání stížnosti začít běžet.
Soud připomněl, že rozhodnutí nejvyššího soudu bylo vyneseno na distančním jednání dne 26. září 2017, bez přítomnosti stěžovatele či jeho zástupce. K doručení stěžovateli došlo až dne 10. ledna 2018, kdy se poprvé mohl seznámit s celým odůvodněním rozhodnutí. Lhůta pro podání odvolání by tedy měla začít běžet až tímto dnem, což Soud konstatoval již dříve v obdobném případě Supergrav Albania Shpk proti Albánii (č. 20702/18, rozsudek ze dne 9. května 2023, § 16). V projednávané věci Soud neviděl důvod pro odchýlení se od své předešlé judikatury, a v souladu s ní vyslovil závěr o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III. Oddělené stanovisko
Soudci Vilanova a Roosma a soudkyně Schukking ve společném částečně nesouhlasném stanovisku k rozhodnutí o porušení článku 8 Úmluvy zdůraznili, že nevidí vztah mezi námitkami obsaženými ve stížnosti, založenými na (i) neexistenci nebo nedostatečnosti odpovídajícího právního rámce pro ochranu žáků soukromých škol před úrazy a případné zajištění péče o ně a (ii) následné nečinnosti státních orgánů, a odůvodněním Soudu, založeném na tom, že vnitrostátní soudy nepřezkoumaly (i) zda žáci v období před incidentem používali gumičky coby praky a (ii) proč škola o incidentu neprodleně neinformovala stěžovatele a neposkytla jeho synovi lékařskou péči.
Dále soudci připomněli, že závěr o tom, že prvořadou úlohou školních orgánů je zajistit bezpečí studentů, a tedy chránit je před jakoukoli formou násilí v době, kdy jsou pod jejich dohledem, byl kritizován již v předchozí judikatuře Soudu, a to z důvodu, že by to znamenalo uvalení nepřiměřeného břemene na školní orgány, neboť žádný stát není schopen kontrolovat všechny činy svých občanů. Zároveň na tomto závěru nepanuje mezi členskými státy Rady Evropy žádná shoda.
Kritika vnitrostátních soudů za nedostatečnou ochranu zájmu dítěte je dle názorů soudců zároveň v rozporu se zásadami občanskoprávní odpovědnosti, kde by měl primárně žalobce doložit výši újmy. Zjišťování míry zásahu do fyzické integrity dítěte tedy v tomto řízení není rolí civilních soudů. Naopak, bylo úlohou stěžovatele, aby prokázal, že včasnější poskytnutí zdravotnické pomoci by zabránilo následkům na zdraví jeho syna; o to se však ani nepokusil. Stejně tak měl stěžovatel prokázat nikoliv to, zda byly praky přítomné na půdě školy již určité období před incidentem, nýbrž zda o tom zástupci školy věděli. Ani takové důkazy však nepředložil. V neposlední řadě také stěžovatel nevyužil možnosti žalovat o náhradu škody rodiče žáka, který zranění způsobil – za jeho volbu špatné procesní strategie by však neměl být odpovědný stát.