© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. června 2015 ve věci č. 19844/08 – Becker proti Rakousku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že vnitrostátní soud rozhodující o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o odebrání řidičského průkazu nekonal veřejné ústní jednání, přestože o jeho nařízení stěžovatel žádal a nebyly dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné od jeho provedení upustit.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl v říjnu 2000 při dopravní kontrole podroben orientační dechové zkoušce za účelem zjištění ovlivnění alkoholem. Po celkem devíti pokusech o provedení orientačního vyšetření analyzátorem alkoholu v dechu, přičemž pouze jeden z provedených pokusů byl platný, se dopravní policisté rozhodli dále nepokračovat v orientační dechové zkoušce. Jednání stěžovatele vyhodnotili jako odmítnutí podrobit se dechové zkoušce a rozhodli o zadržení stěžovatelova řidičského průkazu. Následně prvoinstanční správní orgán (Bezirkshauptmannschaft) rozhodl o odebrání oprávnění k řízení motorových vozidel na dobu 4 měsíců a uložil stěžovateli, aby před jeho navrácením absolvoval školení bezpečné jízdy. Správní orgán poukázal na judikaturu vnitrostátních soudů, podle které se za odmítnutí povinnost podrobit se orientační dechové zkoušce považuje i případ, kdy čtyři z pěti provedených pokusů o dechovou zkoušku nejsou platné. V návaznosti na námitky stěžovatele zpochybňující funkčnost analyzátoru dechu přítomný policista osobně na použitém zařízení provedl dvě dechové zkoušky, přičemž obě byly platné. Funkčnost analyzátoru alkoholu v dechu byla opakovaně ověřována a nebyly zjištěny žádné závady. Správní orgán měl tudíž za bezpečně prokázané, že stěžovatel se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce.
Stěžovatel v odvolání namítal, že pouze na základě odborného posudku by bylo možné posoudit funkčnost analyzátoru. Odvolací orgán (zemský hejtman Dolní Rakousy, Landeshauptmann) dospěl k závěru, že v daném případě nevznikly žádné pochybnosti o funkčnosti použitého přístroje a jelikož stěžovatel své výhrady vůči funkčnosti nijak nekonkretizoval, není třeba vypracovat navrhovaný znalecký posudek, a odvolání zamítl.
Stěžovatel následně podal žalobu ke správnímu soudu a požádal, aby bylo nařízeno ve věci ústní jednání. Podle názoru stěžovatele správní orgány nesprávně vyhodnotily důkazy a nevzaly v potaz vzájemnou rozpornost výpovědí obou policistů, aniž by se tyto rozpory pokusily odstranit jejich dalším výslechem k způsobu, jakým byla ověřována funkčnost analyzátoru alkoholu v dechu. Správní soud na základě důkazů provedených ve správním řízení dospěl ke stejným závěrům jako správní orgány a žalobu proto zamítl. Jelikož podle názoru soudu stěžovatel v žalobě neuvedl žádné podstatné okolnosti, které by mohly zpochybňovat závěry správních orgánů, nevyhověl žádosti o nařízení ústního jednání, neboť by jen těžko mohlo přispět k objasnění věci.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že v rozporu s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebylo v soudním řízení týkajícím se odebrání řidičského oprávnění nařízeno veřejné ústní jednání.
Soud se nejprve v rámci posuzování přijatelnosti stížnosti zabýval otázkou, zda věc spadá do věcného rozsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejprve posuzoval, zda na řízení o odebrání řidičského oprávnění bylo možné pohlížet jako na trestní řízení v autonomním smyslu článku 6 Úmluvy. Soud v této souvislosti hodnotil naplnění následujících kritérií: zaprvé kvalifikaci deliktu ve vnitrostátním právu, zadruhé povahu deliktu a zatřetí závažnost sankce, která obviněnému hrozí. Druhé a třetí kritérium nemusí být naplněny současně, ale v některých případech postačí splnění pouze jednoho z nich. Nelze-li na základě provedeného rozboru jednotlivých kritérií dospět k jednoznačnému závěru o existenci trestního obvinění, může použitelnost článku 6 Úmluvy vyplývat z kumulativního posouzení všech tří kritérií (např. Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 53).
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že odebrání řidičského oprávnění je v rakouském právním řádu upraveno obecným správním právem. Vnitrostátní právní kvalifikace nicméně není s ohledem na autonomní a materiální význam „trestního obvinění“ rozhodující. Ohledně charakteru daného opatření Soud uvedl, že dopravní policisté zadrželi řidičský průkaz stěžovatele ihned po spáchání deliktu, aby zabránili v řízení motorového vozidla nezpůsobilé osobě, přičemž stěžovateli bylo později správním orgánem uloženo absolvovat školení bezpečné jízdy. Soud proto dospěl k názoru, že přijaté opatření nemělo primárně trestní charakter, ale bylo spíše preventivní povahy (např. Escoubet proti Belgii, č. 26780/95, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999, § 37; a contrario, Tabet proti Francii, č. 12922/03, rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2003). Ohledně přísnosti dané sankce Soud uvedl, že odebrání řidičského oprávnění na dobu čtyř měsíců, ani povinnost absolvovat školení bezpečné jízdy není možné považovat za opatření srovnatelné s trestní sankcí. Soud proto konstatoval, že trestní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy se v daném případě neuplatní.
Soud dále zkoumal, zda na projednávanou věc dopadá civilní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy, která předpokládá existenci „sporu“ týkajícího se „občanského práva“ uznaného vnitrostátní právním řádem, bez ohledu na to, zda je toto právo chráněno také Úmluvou. Spor musí být opravdový a vážný; může se týkat nejen vlastní existence práva, ale také jeho rozsahu a způsobu jeho výkonu. Výsledek řízení musí být pro předmětné právo přímo rozhodující, pouhé jeho nepřímé dotčení není dostatečné pro podřazení pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (např. Mennitto proti Itálii, č. 33804/96, rozsudek velkého senátu ze dne 5. října 2000, § 23). Povaha právní úpravy (předpisy občanského, obchodního či správního práva atd.) a vnitrostátního orgánu příslušného k rozhodování v dané věci má na posouzení této otázky malý vliv (Micallef proti Maltě, č. 17056/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2009).
V projednávané věci Soud ve vztahu k „existenci občanského práva“ poukázal na skutečnost, že udělení řidičského oprávnění je při splnění zákonem stanovených požadavků nárokové. Rovněž připomněl, že podle vnitrostátních správních orgánů stěžovatel přestal tyto požadavky splňovat, přičemž stěžovatel jejich rozhodnutí napadl žalobou u soudu. V projednávané věci tedy existoval spor o právo uznané vnitrostátním právním řádem. Pokud jde o posouzení, zda se v daném případě jedná o „občanské“ právo, Soud s poukazem na obdobný případ Junnila proti Finsku (č. 62963/00, rozhodnutí ze dne 13. ledna 2004) konstatoval, že přestože stěžovatel na rozdíl od stěžovatele v citované věci (řidiče nákladního automobilu) nepotřeboval řidičské oprávnění k výkonu své profese (zubního lékaře), podřazení stejného nebo velmi podobného práva pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy by nemělo záviset na otázce, zda je či není nutné k výkonu povolání. Z toho důvodu Soud dospěl k závěru, že civilní část čl. 6 odst. 1 Úmluvy se na projednávanou věc vztahuje.
Ve vztahu k odůvodněnosti stěžovatelovy námitky Soud připomněl, že správní soud byl prvním a jediným vnitrostátním orgánem soudního typu, který se případem zabýval. V řízení před správním soudem nebylo provedeno veřejné ústní jednání, přestože stěžovatel výslovně o jeho nařízení žádal. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy přitom vyplývá právo na veřejné ústní jednání před soudem, ledaže existují výjimečné okolnosti, které odůvodňují jeho nekonání. Za takové okolnosti Soud v zásadě považuje toliko případy, ve kterých se řeší výlučně právní otázky nebo otázky vysoce technické povahy (Schuler-Zgraggen proti Švýcarsku, č. 14518/89, rozsudek ze dne 24. června 1993, § 58). V projednávané věci se však spor týkal jak otázek právních, tak otázek skutkových – stěžovatel zpochybňoval, že se jeho jednání rovnalo odmítnutí podrobit se orientační dechové zkoušce a navrhoval provedení dalších důkazů, např. výslechy zúčastněných policistů a vypracování znaleckého posudku. Správní soud však neuvedl žádnou výjimečnou okolnost, která by odůvodňovala výjimku z pravidla konání veřejného jednání nad rámec konstatování, že by jednání pravděpodobně nemohlo přinést objasnění věci. Soud proto shledal, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy